Rozhodnutí NS

4 Tdo 1499/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/22/2020
Spisová značka:4 Tdo 1499/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1499.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Oprava protokolu
Práva obviněného
Dotčené předpisy:§ 325 odst. 1a,2 písm. b) tr. zákoníku
§ 265b odst. 1 písm. g,l) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 165 odst. 2 tr. ř.
§ 57 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1499/2019-374


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2020 o dovolání obviněného J. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznici Heřmanice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 5 To 196/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 93/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 10 T 93/2018, byl obviněný J. N. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

ačkoli
byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č.j. 72 T 139/2014, ze dne 13.11.2015, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě č.j. 6 To 610/2015, dne 21.01.2016, odsouzen pro přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1, odst. 2 písmeno a) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6-ti měsíců, z jehož výkonu byl usnesením Okresního soudu v Ostravě č.j. 0 PP 210/2016, ze dne 13.07.2016, za současného stanovení zkušební doby v trvání 24 měsíců propuštěn,

přesto opětovně
dne 10.04.2018 v době kolem 19:35 hodin v Ostravě – Zábřehu, na tramvajové zastávce „XY“, ve směru Ostrava – Výškovice, v silně podnapilém stavu poté, kdy byl jakožto cestující bez platného jízdního dokladu asistenty přepravy Dopravního podniku Ostrava a.s. vykázán z tramvajové linky č. XY, z této vystoupil a při jejím odjezdu do ní opakovaně uhodil pěstí a kopl, a když z tramvaje vystoupili strážníci Městské policie M. B. a poškozený K. B., kteří zde doprovázeli asistenty přepravy a kteří vyzvali obviněného k prokázání totožnosti, tento se začal ke strážníkům přibližovat a křičel na ně: „Co chcete, zabiju vás vy piče, zkurvysyni, vy zmrdi měšťáčtí!“, začal na ně plivat a pokusil se M. B. kopnout a uhodit pěstí, což se mu však nepodařilo, neboť jmenovaný včas uskočil a úder vykryl rukou, načež se obviněný pokusil uhodit pěstí do obličeje i poškozeného K. B., což tento vykryl rukou, přičemž následně jej oba strážníci za použití hmatů a chvatů svedli na zem a snažili se mu nasadit služební pouta, kdy obviněný kladl intenzivní odpor tak, že při pádu na zem zalehl poškozenému K. B. jeho pravou ruku, čímž mu způsobil zhmoždění měkkých tkání v oblasti levého lokte s podvrtnutím kloubu, zhmoždění měkkých tkání pravého zápěstí s podvrtnutím kloubu a zhmoždění měkkých tkání pravé ruky, kterážto středně těžká zranění si vyžádala dobu léčení v trvání 14 – 21 dnů s následnou pracovní neschopností od 11.04.2018 do 31.05.2018, kdy byl omezen na běžném způsobu života značnou bolestivostí všech prstů pravé ruky, kdy měl také potíže při běžné hygieně po dobu nejméně 6 týdnů.

Za uvedené trestné činy uložil Okresní soud v Ostravě obviněnému podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.

Současně uložil obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit na náhradě škody poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, IČO: 47673036, se sídlem Michálkovická 108, Ostrava, částku ve výši 2 893 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 10 T 93/2018, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 5 To 196/2019, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnul.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 5 To 196/2019 (v dovolání nesprávně rozsudku), podal obviněný prostřednictvím obhájce dne 1. 10. 2019 dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle obviněného rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávně hmotněprávním posouzení [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a zároveň soud druhého stupně zamítl jeho řádný opravný prostředek, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.].

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje obviněný pak z toho, že soudy neprokázaly, že došlo k naplnění skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný namítá, že nebylo náležitě prokázáno, jak konkrétně došlo k použití hmatů a chvatů ze strany strážníků a nebyla zjištěna ani intenzita jím kladeného odporu, v jehož důsledku měl poškozenému při pádu zalehnout ruku. Podle jeho názoru tedy nebylo prokázáno, že zranění způsobil poškozenému v úmyslu působit na něj jako úřední osobu, když se výpovědi svědků rozcházejí zejména ve způsobu zásahu a vzniku poranění, když svědci si především rozporují v tom, jaká byla pozice pravé ruky poškozeného při jeho složení na zem. Současně namítá, že od počátku zahájení trestního stíhání ve věci absentuje znalecký posudek ohledně intenzity útoku a znalecký posudek ohledně posouzení správnosti - efektivity zásahu poškozeného vůči němu jako obviněnému. Z tohoto postupu dovozuje existenci tzv. opomenutých důkazů. V uvedených vadách dovolatel spatřuje extrémní nesoulad mezi právním posouzením a učiněnými skutkovými zjištěními v takové intenzitě, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces.

Následně se obviněný dovolává porušení práva na obhajobu, které v sobě zahrnuje i právo obhajoby žádat o odročení úkonu pro překážku na straně obhajoby. Zdůrazňuje, že policejní orgán zamítnul žádost jeho obhájce o odložení výslechu poškozeného v přípravném řízení, ačkoliv se k nařízenému úkonu jeho obhájce nemohl dostavit z objektivních důvodů a ze strany obhajoby se nejednalo o obstrukci, přičemž následně rozvádí důvody, pro které se nemohl obhájce tohoto úkonu účastnit (hospitalizace obhájce v nemocnici od 11. 7. do 16. 7. 2018). Tímto nezákonným způsobem policejní orgán zamezil individuální výkon jeho práva na obhajobu. Dále namítá způsob výslechu poškozeného u hlavního líčení, když soud prvního stupně neumožnil poškozenému vypovědět o události vlastními slovy, pokládal poškozenému otázky, takže mu dal najevo, jak má odpovědět. Obviněný má také výhrady týkající se protokolace hlavního líčení, když protokolace se nenahrávala, ale prováděla na základě diktátu předsedy senátu, přičemž protokol byl obhajobě předložen s určitým časovým odstupem, takže obhajoba nemohla reagovat na nepřesnosti protokolace, čímž došlo k porušení čl. 40 Listiny základních práv a svobod.

Současně obviněný uvádí, že rozsudek je nepřezkoumatelný. Soud druhého stupně dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně netrpí žádnými procesními vadami, když sice hodnotil jeho námitku stran způsobu výslechu poškozeného B., když s jeho závěry obviněný vyslovuje nesouhlas, když poškozený si celou událost pamatoval přesně. Opětovně zdůrazňuje, že poškozený nepopsal, jak se jeho ruka dostala pod jeho tělo (obviněného) a proč, což nedokázali popsat ani ostatní svědci. Soud druhého stupně také nereagoval na jeho námitky stran nepřesné protokolace.

Obviněný dále namítá, že k závěru, že ke zranění ruky poškozeného došlo zalehnutím jeho ruky, jím jako obviněným, nestačí tvrzení poškozeného. Soudy měly v tomto směru doplnit dokazování znaleckým posudkem ohledně mechanismu vzniku zranění, přičemž odkazuje v tomto směru na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 226/06, týkající se náležitosti odůvodnění rozsudku a zdůrazňuje, že za situace, kdy nevypovídal a svědci nepopsali situaci konkrétně, mělo být odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně náležité, což se v dané věci nestalo.

Dne 14. 10. 2019, tedy v zákonné dvouměsíční lhůtě, podal obviněný prostřednictvím obhájce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 5 To 196/2019, doplnění dovolání. V tomto doplňku obviněný pouze rozšířil svou argumentaci o polemiku týkající se odborného vyjádření lékařky Ústavu soudního lékařství v Ostravě, které považuje za nepřesvědčivé. Dále rozvedl předpoklady pro existenci tzv. opomenutých důkazů a podrobněji rozvádí námitky uplatněné v původním dovolání.

V závěru podaného dovolání a doplňku dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se ruší napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 5 To 196/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 10 T 93/2018 a další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 1 NZO 1076/2019, nejprve uvedl, jakým skutkem byl obviněný uznán vinným a jaké trestné činy v tomto skutku jsou soudy nižších stupňů spatřovány a jaké uplatnil obviněný dovolací důvody. Následně podrobně rozvedl předpoklady naplnění zvolených dovolacích důvodů.

Podle státního zástupce obviněný sice formálně prohlašuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti uplatněné námitky pod tento dovolací důvod podřadit nelze, neboť obviněný má jen výhrady k rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Státní zástupce zdůrazňuje, že soud prvního stupně realizoval dokazování způsobem odpovídající požadavkům § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a důkazy řádně – tedy nejen izolovaně, jak to činí dovolatel, ale i ve vzájemných souvislostech – vyhodnotil. Své úvahy a zjištěné závěry také dostatečně rozvedl, stejně jako vymezil ty důkazy, které obviněného usvědčují a na jejichž základě má jeho obhajobu za vyvrácenou. Současně dospěl k takovým skutkovým zjištěním, která z provedených důkazů při jejich logickém hodnocení vyplývají (viz zejména odstavce 3. – 12. odůvodnění rozsudku). Zohlednil přitom nejen výpověď poškozeného B., ale i vyjádření svědků B., M., Č. a Č. Přihlédl taktéž k listinným důkazům, především protokolu o zadržení obviněného, záznamu o dechové zkoušce a záznamu z protialkoholní záchytné stanice, lékařské zprávě a odbornému vyjádření, které objektivizovalo zranění poškozeného, dále ke kamerovému a audiovizuálnímu záznamu.

K dovolatelově klíčové námitce, že nebylo náležitě objasněno, zda k újmě na zdraví poškozeného došlo v návaznosti na jeho jednání spočívající v zalehnutí pravé ruky poškozeného, se státní zástupce vyjádřil v tom smyslu, že i tato námitka je postavena na zpochybnění hodnocení důkazů soudem prvního stupně a nesouhlasu s jeho skutkovými závěry. Pokud obviněný dále vytýká soudům nižších stupňů určité procesní nedostatky, kterých se podle jeho názoru měly dopustit orgány činné v trestním řízení a jejichž důsledkem mělo být porušení práva na spravedlivý proces, tak námitky takové povahy podle státního zástupce pod tento (ale ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Navíc zdůrazňuje, že výslech poškozeného byl proveden v rámci hlavního líčení a obviněný a jeho obhájce se ho aktivně zúčastnili, přičemž soud druhého stupně i reagoval na námitky obviněného ohledně způsobu provádění tohoto výslechu.

Jako zcela liché označil státní zástupce i výhrady týkající se rozsahu provedeného dokazování, přičemž uvádí, že obviněný má právo navrhnout důkazy, nicméně soud nemá povinnost každému takovému návrhu vyhovět, musí jen odůvodnit proč tak neučinil. Z pohledu tohoto závěru uvádí, že z protokolu o hlavním líčení i z odsuzujícího rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně nové důkazní návrhy obviněného nepominul. Řádně se jimi zabýval (viz zejména odstavec 11. odůvodnění rozsudku) a pokud je zamítl pro nadbytečnost, tento svůj postup také vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil. Nadbytečnost důkazu je přitom uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01).

Současně uvedl, že i soud druhého stupně se odvoláním obviněného dostatečně zabýval, k výhradám obviněného se vyjádřil a úvahy soudu prvního stupně dále rozvedl. Nesouhlasí ani s námitkou obviněného, že soud druhého stupně nehodnotil provedené důkazů, když pravděpodobně měl na mysli, že tyto nehodnotil jinak než soud prvního stupně. V tomto směru poukazuje na to, že soud druhého stupně nemůže realizovat vlastní hodnocení provedených důkazů, pokud soud prvního stupně při jejich hodnocení důsledně postupoval podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Ve vztahu ke spáchanému trestnému činu podle § 325 tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že jeho objektem je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu a předmětem ochrany je jednotlivec, když ve vztahu k odst. 2 písm. b) tohoto ustanovení postačuje zavinění z nedbalosti. Poukazuje na skutkové zjištění soudu prvního stupně, podle kterých obviněný nejprve cestoval v tramvaji bez platné jízdenky, choval se zde vulgárně, a proto z ní byl vykázán. Toto jednání přirozeně znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě nenaplnilo. Na to však navázala druhá fáze jeho jednání, v jejímž rámci dovolatel po vykázání z vozidla tramvajové dráhy do tohoto nejprve opakovaně udeřil, posléze, po vystoupení strážníků na nástupiště, je vulgárně urážel a vyhrožoval jim, plival po nich, začal na ně fyzicky útočit, a poté se aktivně bránil důvodnému a zákonnému použití donucujících prostředků. Právě tato jeho aktivní obrana, v jejímž rámci pod sebe strhl ruku poškozeného strážníka a tuto po svedení na zem zalehl (viz výpověď poškozeného) byla bezprostřední příčinou zranění. Všechny znaky skutkové podstaty stíhaného zločinu i přečinu tak bezesporu podle státního zástupce naplněny byly.

V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

K doplnění dovolání obviněného se pak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil tak, že k podanému doplňku dovolání se nevyjadřuje.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud jde o tento dovolací důvod, lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V dané věci obviněný uplatnil variantu, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem namítané vady pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (neprokázání, že k újmě na zdraví poškozeného došlo v souvislosti s jednáním obviněného, absence důkazu o úmyslu způsobit poškozenému zranění), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Zde je na místě zdůraznit, že byť by se na první pohled mohlo jevit, že obviněný uplatnil použitou argumentaci právně relevantně, když navenek zpochybňuje otázku příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem a otázku úmyslu způsobit poškozenému zranění, tak z pohledu zvolených konkrétních dovolacích námitek pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Přes shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým uplatněným námitkám. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Zde je na místě konstatovat, že námitka existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem může vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Z pohledu tohoto naznačeného závěru je ovšem třeba zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 Listiny, je třeba zdůraznit, že klíčový je požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek je možno konstatovat, že obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a porušení práva na spravedlivý proces fakticky dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu zvolené argumentace a tvrzení obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soudy nižších stupňů a to zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, když všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Uvedený soud následně přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 3-18, bod 3. – 13. rozsudku soudu prvního stupně), když se zabýval i objektivní stránkou jednání obviněného a dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že obviněný použil aktivně vlastní fyzickou sílu k působení proti strážníkovi B. a poškozenému způsobil zhmoždění měkkých tkání v oblasti levého lokte, s podvrtnutím kloubů se zhmožděním měkkých tkání pravého zápěstí s podvrtnutím kloubů a zhmoždění měkkých tkání pravé ruky, kdy se ze soudně lékařského hlediska jedná o středně těžká zranění (viz bod 13., str. 17 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně se také zabýval i subjektivní stránkou jednání obviněného a dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz str. 18, bod 14. rozsudku soudu prvního stupně).

Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání, přičemž se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněného (viz str. 3-4, bod 6. – 11. usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř.

Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Proto lze uzavřít, že v dané věci tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem není dán. V dané souvislosti je třeba ještě zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“

Obviněný rovněž namítá, že ve věci existují tzv. opomenuté důkazy, když soudy nižších stupňů neprovedly jím požadované znalecké zkoumání z oboru zdravotnictví, za účelem objektivizace utrpěných zranění B. a znaleckého zkoumání, pokud jde o průběh služebního zákroku příslušníků policie vůči jeho osobě. Zde považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že opomenuté důkazy představují kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy se v praxi považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013). O takovou situaci se v dané věci jedná, když v řízení před soudy nižších stupňů bylo soudy náležitě odůvodněno, z jakého důvodu byly důkazní návrhy obhajoby zamítnuty (viz str. 12-14, bod 11. rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 4, bod 10. usnesení soudu druhého stupně). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy, když se soudy prvního i druhého stupně s důkazními návrhy obviněného v potřebném a nezbytném rozsahu vypořádaly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11).

Ve vztahu k další námitce obviněného, že nebylo prokázáno, že zranění poškozeného způsobil on, když obviněný zpochybňuje, že by bylo řádně objasněno, jakým způsobem došlo ke zranění poškozeného, je především třeba uvést, že se jedná o skutkovou námitku, přestože by se navenek mohlo jevit, že obviněný zpochybňuje existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, tedy zraněním poškozeného. Přestože, jak již bylo naznačeno, námitku nedostatku objektivní stránky předmětného zločinu obviněný zakládá na nesouhlasu se skutkovými zjištění soudů nižších stupňů, když uvádí, že pro posouzení příčinné souvislosti měl být vypracován znalecký posudek, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal, když příčinná souvislost představuje obligatorní znak objektivní stránky trestného činu. Příčinný vztah bude naplněn, jestliže by bez účastnického jednání pachatele nedošlo k dokonání nebo alespoň k pokusu o hlavní delikt buď vůbec, anebo by k němu sice došlo, ale jinak, než se konkrétně stalo v důsledku kauzálního působení účastníkova jednání (Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 366). Lze uvést, že obviněný především namítá, že k dovození, že k újmě na zdraví u poškozeného došlo zalehnutím ruky obviněným, nepostačuje pouhé tvrzení poškozeného, takže se fakticky jedná o námitku do rozsahu dokazování. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem v podobě zranění poškozeného B. byla prokázána nejenom výpovědí poškozeného (v hlavním líčení vypovídal, že obviněný mu jeho pravou ruku chytil a aktivně ji stočil pod sebe a celou váhou těla mu ji přilehl), ale také výpovědí ostatních svědků, neboť tito potvrdili, že si poškozený bezprostředně po zákroku stěžoval na bolesti ruky (viz výpověď J. M. zaznamenaná v protokolu o hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2018 v 12:30 hod., č. l. 248). Nelze také pominout, že poškozený služební úraz nahlásil bezprostředně po incidentu a o tomto úrazu byl sepsán záznam, a současně poškozený ihned po službě vyhledal lékařské ošetření, kdy z lékařské zprávy je zjevné, že ke zraněním poškozeného skutečně došlo. Z uvedeného tedy vyplývá, že mezi jednáním obviněného a následkem v podobě zranění poškozeného existuje příčinná souvislost. Zde je také na místě odkázat na odborné vyjádření vyžádané podle § 105 odst. 1 tr. ř., ze kterého je nepochybné, jaké zranění objektivně poškozený utrpěl, když samotná skutečnost, že obviněný nesouhlasí s tímto odborným vyjádřením neznamená, že ve věci je nezbytné vypracovat znalecký posudek, když lze pro stručnost v tomto směru odkázat na úvahy soudů nižších stupňů ohledně povahy a charakteru tohoto odborného vyjádření (viz str. 11, bod 8. rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 4, bod 10. usnesení soudu druhého stupně).

Obviněný dále namítá, že nebyl prokázán jeho přímý úmysl poškozeného zranit jako úřední osobu. I tato námitka je založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, neboť obviněný primárně zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Bez ohledu na skutkovou povahu těchto námitek je třeba uvést, že soud prvního stupně výslovně uvedl, že obviněný jednal v úmyslu přímém, byť lze připustit, že jeho úvahy jsou stručnější a nejsou zcela výstižné. Zde je na místě zdůraznit, že ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 325 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, postačuje zavinění z nedbalosti ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněný zaútočil na poškozeného právě z toho důvodu, že tento jako příslušník Městské police v Ostravě (byl oděn do služebního stejnokroje), ho vyzval podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii v platném znění, spolu s dalším příslušníkem k prokázání totožnosti, když ke zranění poškozeného došlo ve fázi, kdy se poškozený a další příslušník Městské policie Ostrava snažili obviněnému nasadit pouta, neboť tento je fyzicky napadl, čemuž se obviněný bránil tím způsobem, že poškozenému přilehl jeho ruku a způsobil mu popsaná zranění. Zde je na místě uvést, že vzhledem ke způsobu útoku obviněného, tento přinejmenším musel vědět, že může způsobit poškozenému zranění, když bez přiměřených důvodů spoléhal, že ke zranění poškozeného nedojde, takže jednal ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě z nedbalosti vědomé [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Ve vztahu k základní skutkové podstatě § 325 tr. zákoníku pak jednal obviněný v úmyslu přímém, když si byl vědom, že jedná s příslušníky Městské policie Ostrava, kteří ho pro jeho předchozí nevhodné chování, jež zakládalo znaky podezření ze spáchání přestupku [§ 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích] vyzvali k prokázání totožnosti, a přesto na ně nejprve slovně a poté fyzicky zaútočil, a to právě pro výkon jejich pravomoci. Všechny znaky skutkové podstaty stíhaného zločinu tak bezesporu naplněny byly.

Rovněž námitka obviněného, že policejní orgány porušily jeho právo na obhajobu tím, že nevyhověly žádosti jeho obhájce o odročení výslechu svědka, poškozeného B. v přípravném řízení (viz úřední záznam na č. l. 65), nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto z pohledu práva na spravedlivý proces, jehož se obviněný dovolává, Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést následující. Podle § 165 odst. 2 tr. ř. je obhájce již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. Z uvedeného vyplývá, že se jedná o oprávnění obhájce, nikoliv povinnost. Z tohoto ustanovení vyplývá, že pokud nelze úkon odložit, je možné provést úkon i bez přítomnosti obhájce na tomto úkonu. Ze záznamu na č. l. 65 je zjevné, že policejní orgány žádost obhájce obviněného o odročení výslechu svědků odmítly s ohledem na skutečnost, že obhájce byl o plánovaném vyšetřovacím úkonu dostatečně předem informován (již dne 19. 6. 2018) a mohl si proto za sebe zajistit substituci, dále s ohledem na množství naplánovaných dovolených, které jsou v termínu letních prázdnin dlouhodobě plánovány, a současně s ohledem na to, že by odložení výslechu poškozeného značně ztížilo jeho schopnost si vybavit předmětný děj. Nejvyšší soud má za to, že takový postup policejního orgánu neznamená porušení práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluva), když není pochyb o tom, že obhájce obviněného byl o konání výslechu poškozeného v přípravném řízení vyrozuměn s dostatečným časovým předstihem, když stejně tak byl s dostatečným časovým předstihem vyrozuměn o tom, že policejní orgán jeho žádosti o odložení konání výslechu poškozeného nevyhoví, čímž mu byla nepochybně dána možnost na situaci adekvátně reagovat (substituce). Právo na obhajobu nelze totiž vykládat tak, že orgány činné v trestním řízení jsou vždy povinny vyhovět žádosti obhájce o odročení termínu konání úkonu, zejména v rámci přípravného řízení, neboť je třeba vzít v úvahu určitá specifika přípravného řízení, zejména že policejní orgán může mít naplánovaný určitý průběh tohoto přípravného řízení z pohledu provádění jednotlivých úkonů a objasňování skutečností důležitých pro rozhodnutí v přípravném řízení (např. podání obžaloby, zastavení řízení apod.), když navíc těžiště dokazování je v řízení před soudem. Rozhodující a důležité je, aby řízení bylo spravedlivé jako celek a aby z pohledu práva na obhajobu, pokud je to objektivně možné, byla dána obviněnému možnost, aby alespoň jedenkrát v řízení měl možnost vyslýchat svědka proti sobě [viz čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]. Jinak řečeno, aby byla dodržena zásada kontradiktornosti řízení. Předmětná zásada byla v dané věci dodržena a respektována, když poškozený byl vyslechnut nejen v přípravném řízení, ale i v rámci hlavního líčení dne 8. 10. 2018. Tohoto hlavního líčení se obviněný a jeho obhájce zúčastnili, takže měli možnost klást poškozenému otázky, přičemž z protokolu je zjevné, že tohoto svého práva aktivně využili. Současně je zde na místě potřebné uvést, že jako důkaz použil Okresní soud v Ostravě výpověď poškozeného v hlavním líčení, nikoliv protokol o výpovědi poškozeného z přípravného řízení. Z výše uvedeného je tedy zjevné, že postupem orgánů činných v trestním řízení k tvrzenému porušení práva obviněného na obhajobu nedošlo. Závěrem Nejvyšší soud k odkazu obviněného na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2448/08 uvádí, že odkaz na toto rozhodnutí je nepřiléhavý, neboť se týkalo nevyhovění žádosti obviněného o odročení hlavního líčení, nikoliv odročení vyšetřovacího úkonu v rámci přípravného řízení.

Stran námitky obviněného, že Okresní soud v Ostravě neumožnil poškozenému vypovídat o věci vlastními slovy, ale pokládal mu návodné otázky, je na místě uvést, že ani tato námitka není způsobilá naplnit zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na uvedené, však považuje Nejvyšší soud za vhodné se k ní stručně vyjádřit. Podle § 101 odst. 2 tr. ř. má být při výslechu svědkovi dána možnost, aby nejprve souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví, podle § 101 odst. 3 tr. ř. pak mohou být svědkovi kladeny otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění nejasností. Ke kladení otázek lze tedy přistoupit až poté, co byla svědkovi dána dostatečná možnost, aby se sám souvisle k věci vyjádřil (tzv. monologová část výpovědi). V dané věci je z protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 10. 2018 ve 12:15 (č. l. 221-224) zjevné, že monologová část výpovědi svědka byla poměrně krátká, kdy uvedl, že si toho moc nepamatuje. Následně pak předseda senátu přešel k pokládání otázek. Již soud druhého stupně (viz str. 3, bod 6. usnesení soudu druhého stupně) přisvědčil námitce obhájce, že soud prvního stupně měl v souladu s ust. § 101 odst. 1 tr. ř. umožnit, aby svědek sám popsal předmětnou událost. Avšak jak již zdůraznil soud druhého stupně, byl to právě svědek B., který v souvislosti s námitkou obhajoby ohledně způsobu jeho výslechu žádal, aby mu byly kladeny otázky soudem, neboť s ohledem na odstup času si již na předmětnou událost detailně nepamatoval (viz č. l. 222). Za takové situace není nezbytné, aby součástí každého výslechu byla monologová část, je možné, aby soud přistoupil přímo k dialogové části výslechu. K uvedenému Nejvyšší soud závěrem podotýká, že na výslech svědka se přiměřeně uplatní některé zásady jako u výpovědi obviněného (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1488). Můžeme zde tedy použít komentář k ustanovení týkající se výslechu obviněného, konkrétně komentář k ust. § 92 odst. 3 tr. ř., podle kterého odmítne-li obviněný (zde svědek) sám k věci vypovídat i po náležitém objasnění podstaty jeho obvinění, nelze ho k tomu dále nutit a je možné, aby mu byly kladeny otázky hned od počátku výslechu, pokud není zřejmé, že odmítnutí výpovědi se vztahuje na celý výslech včetně otázek (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1420). Z uvedeného je tedy zjevné, že není porušením práva na obhajobu, pokud poškozený vypovídal v hlavním líčení tak, že rovnou odpovídal na otázky předsedy senátu, když sám uvedl, že si na celou věc dobře nepamatuje, takže výslovně o takový postup požádal. Lze totiž připustit, že právě odstup času, ale zejména situace, že poškozený se účastní řady podobných akcí, může vést k zeslabení paměťové stopy u poškozeného, a právě kladení konkrétních otázek může vést k zesílení paměťové stopy.

Současně ani námitka obviněného stran způsobu kladení otázek poškozenému během hlavního líčení nenaplňuje zvolený dovolací důvod, když se vztahuje ke způsobu provádění důkazů nikoliv hmotněprávní posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení. Obecně je ovšem možno zdůraznit následující skutečnosti. Podle § 101 odst. 3 tr. ř. věta třetí, svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi. Jedná se o zákaz klást svědkovi kapciózní či sugestivní otázky. Takový způsob provádění výslechu poškozeného ovšem z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, když nelze také pominout, že hlavního líčení se zúčastnil obhájce obviněného, který proti položeným otázkám nevznesl žádné námitky, což by nepochybně obhájce jako osoba práva znalá učinil, pokud by měl za to, že soud prvního stupně svědkovi klade kapciózní či sugestivní otázky.

Také námitka obviněného ohledně protokolace hlavního líčení není schopná naplnit deklarovaný dovolací důvod, nicméně stran této námitky Nejvyšší soud uvádí, že pokud měl obviněný námitky týkající se protokolace o průběhu hlavního líčení, měl podle § 57 tr. ř. možnost vznést proti protokolu námitky. Ze spisového materiálu je však zjevné, že obviněný tohoto svého práva nevyužil. Pokud obviněný ve svém dovolání namítá, že námitku k protokolaci nemohl vznést, neboť bezprostředně po skončení hlavního líčení protokol nedostal, je třeba zdůraznit, že z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že ve věci nebyl pořizován zvukový záznam z důvodu nedostatků protokolujících úředníků. Takový postup není v rozporu s § 55b odst. 1 tr. ř., když za důležité důvody, pro které není pořizován zvukový záznam je možno považovat i objektivní nedostatek těchto protokolujících úředníků u předmětného soudu k provedení příslušného zvukového záznamu. Za takové situace je třeba o průběhu hlavního líčení sepsat protokol podle § 55 tr. ř., přičemž z trestního řádu nevyplývá povinnost tento protokol předložit stranám na základě jejich žádosti ihned po skončení úkonu, když toto často ani není objektivně možné. Navíc z pohledu námitek obviněného je třeba uvést, že tyto jsou pouze obecné, když obviněný ani jeho obhájce neuplatnili řádně námitky proti protokolaci v rámci hlavního líčení, když předseda senátu protokol diktoval, a ani po obdržení protokolu a přesto tvrdí, že protokolace není přesná, takže ani nedali soudům nižších stupňů možnost na předmětnou námitku reagovat postupem, který předpokládá ustanovení § 57 odst. 1 tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.

Protože v dané věci nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve zvolené alternativě, když tento by byl naplněn pouze tehdy, pokud by v řízení před soudy nižších stupňů byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 1. 2020


JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu