Rozhodnutí NS

27 Cdo 3813/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/25/2020
Spisová značka:27 Cdo 3813/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.3813.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Jednatel
Pracovní poměr
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 66 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
27 Cdo 3813/2018-494


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce R. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, PSČ 150 00, proti žalované M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, PSČ 360 01, o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 82/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2018, č. j. 61 Co 292/2017-470, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:


[1] Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 16 C 82/2012-432, zamítl žalobu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalované, které žalovaná učinila dopisem ze dne 16. 2. 2012, je neplatné (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[2] Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

[4] Dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož ke vzniku pracovního poměru mezi účastníky na základě „manažerské“ smlouvy ze dne 30. 12. 2009 nedošlo, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[5] Z té se podává, že:

1/ Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.

2/ Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15).

3/ Člen statutárního orgánu obchodní korporace a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.

4/ Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance a obchodní korporaci za zaměstnavatele. Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním.

5/ V případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce, je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.

[6] Srovnej za všechna rozhodnutí například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněný pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4484/2018.

[7] Na těchto závěrech přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.

[8] V projednávané věci se dovolatel domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Jelikož „manažerská“ smlouva uzavřená mezi účastníky dne 30. 12. 2009 není pracovní smlouvou a vztah mezi účastníky při výkonu funkce jednatele žalované není vztahem pracovněprávním, je závěr odvolacího soudu správný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016).

[9] Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, že postupoval v rozporu se zásadou zákazu překvapivých rozhodnutí a že je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, poukazuje na údajné vady řízení. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo; tyto námitky tak dovolání přípustným nečiní.

[10] „Překvapivostí“ ani nepřezkoumatelností napadené rozhodnutí navíc netrpí. V situaci, kdy se otázkou, zda mezi účastníky vznikl pracovní poměr, zabýval již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí ze dne 8. 1. 2014, č. j. 16 C 82/2012-155, nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu „překvapivé“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněný pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[11] Jak se podává z ustálené judikatury dovolacího soudu, měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv účastníků řízení. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 40/2016). V poměrech projednávané věci pak nelze dovodit, že by případné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolateli bránily v uplatnění jeho práv.

[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).

[13] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 25. 2. 2020


JUDr. Marek Doležal
předseda senátu