Rozhodnutí NS

8 Tdo 993/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:8 Tdo 993/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.993.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Spolupachatelství
Vydírání
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
§ 175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku
§ 175 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku
§ 23 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD EU
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 993/2017-175


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovoláních obviněných V. B., I. A., T. K., P. P. a P. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 4 To 56/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 9/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. B. a T. K. odmítají.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. Š., P. P. a I. A. odmítají.
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 40 T 9/2015, byli obvinění V. B., I. A., T. K., P. P. a P. Š. uznáni vinnými zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
    2. Za tento zločin byli odsouzeni podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody tak, že obviněný V. B. v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněný I. A. na tři roky, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, obviněný T. K. na tři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněný P. P. v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněný P. Š. na tři roky, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Dále byli odsouzeni obvinění V. B. § 70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (ve znění účinném do 31. 5. 2015), obviněný P. P. podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 500.000 Kč, a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody na jeden rok, též podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Obviněný P. Š. podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 300.000 Kč a § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody na jeden rok.

    3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 4 To 56/2016, o odvoláních podaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně všemi obviněnými a státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně v neprospěch všech obviněných rozhodl tak, že:
    I. z podnětu odvolání obviněných P. P., P. Š. a státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, a
    II. podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné V. B., I. A., T. K., P. P. a P. Š. uznal vinnými pokusem zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustili skutkem popsaným tak, že
    všichni obvinění společně po předchozí vzájemné dohodě, že donutí za použití pohrůžek násilím poškozeného R. Š., aby se podílel na úhradě dluhu, který měla společnost P + P M. CZ, s. r. o., se sídlem B.-T., C., (dále „společnost P+P M.“), jejímiž jedinými společníky a jednateli v té době byli obvinění P. P. a P. Š., vůči společnosti NET4GAS, s. r. o., se sídlem Praha 4 – Nusle, ul. Na Hřebenech II 1718/8, IČ: 272 60 364 (dále „společnost NET4GAS“), za neoprávněný odvoz kovového materiálu, když tento obchod zprostředkoval poškozený R. Š., jakož i dále, aby se jim zavázal k úhradě dalších závazků přesahujících částku 5.000.000 Kč, které postrádaly reálný podklad, jednali tak, že
    a) dne 17. 3. 2014 v B. na ulici T., v kanceláři obchodní společnosti P. P. M., nejdříve předložil obviněný P. P. poškozenému R. Š. k podpisu Smlouvu o půjčce částky 3.000.000 Kč mezi obviněným P. P., jako věřitelem, a poškozeným R. Š., jako dlužníkem, a potom obviněný P. P. důrazně vyzval poškozeného R. Š., aby tuto smlouvu podepsal, a následně byl přítomen tomu, když obviněný V. B. na poškozeného R. Š. křičel, aby smlouvu podepsal, nebo začne cirkus, že on ví, že poškozený má rodinu, že ho zničí, podříznou nebo zastřelí a oba obvinění, tj. V. B. a P. P., také společně poškozenému R. Š. tvrdili, že tato smlouva je pro ně pouze pojistkou pro případ, že by nechtěl problém se společností NET4GAS řešit, tedy dluh společnosti P+P M. vůči společnosti NET4GAS uhradit, a proto poškozený R. Š. v obavě o svůj život, neboť znal kriminální minulost obviněného V. B., předloženou Smlouvu o půjčce částky 3.000.000 Kč podepsal, ačkoliv žádné peníze od obviněného P. P. neobdržel, a ještě téhož dne poškozený R. Š. společně s obviněným P. P. nechali ověřit svoje podpisy na této smlouvě v notářské kanceláři JUDr. Marie Matouškové v Brně na ulici Kopečná 19;
    b) poté, co dne 18. 3. 2014 provedl poškozený R. Š. ze svého účtu platbu ve výši 900.000 Kč ve prospěch účtu společnosti NET4GAS, a to jako dílčí platbu tohoto dluhu, který měla společnost P+P M. vůči společnosti NET4GAS, sešel se na základě telefonické výzvy s obviněnými, a to téhož dne kolem 16:00 hod. v prostoru před Hlavním vlakovým nádražím v B. a obviněným V. B. a P. P. na svém počítači ukázal potvrzení o této provedené dílčí platbě, ale přesto na něj obviněný T. K. křičel, že musí dluh vyřešit a vyhrožoval mu, že ho jinak zabije, podřízne, že zabije celou rodinu, vulgárně mu nadával, a to vše v přítomnosti obviněných V. B. a P. P., kteří poškozenému R. Š. důrazně řekli, že už žádné peníze tímto způsobem nesmí převádět na účet společnosti NET4GAS, ale všechny peníze bude dávat přímo na účet společnosti P+P M., a obviněný T. K., aby zesílil výhružky o použití násilí, přinutil poškozeného R. Š., aby se posadil do prostoru zadních sedadel přistaveného vozidla značky Škoda Superb, avšak nechal jej, aby druhými zadními dveřmi z vozidla vystoupil a ihned z místa odjel vlastním vozidlem, přičemž po celou dobu konfliktu byl obviněný T. K. viditelně ozbrojen tak, že měl v podpaží v pouzdře blíže nezjištěnou pistoli, v návaznosti na to poškozený R. Š. vložil na účet u ČSOB, a. s., společnosti P+P M. dne 20. 3. 2014 částku 200.000 Kč a dne 21. 3. 2014 další částku 101.000 Kč;
    c) dne 25. 3. 2014 v B. na ulici T. v kanceláři obchodní společnosti P+P M., kam přijel poškozený R. Š. znovu na základě telefonické výzvy obviněných, mu opět obvinění P. P. a V. B. předložili k podpisu smlouvu, a to tentokrát Smlouvu o půjčce částky 1.000.000 Kč mezi obviněným P. P., jako věřitelem, a poškozeným R. Š., jako dlužníkem, poté na něj oba znovu křičeli, že musí smlouvu podepsat, že ví, co by se mohlo dít, že má rodinu a opět zejména obviněný V. B. mu vyhrožoval, že ho zabije, nebo že ho někdo může zastřelit, a proto poškozený R. Š. znovu v obavě o svůj život a zdraví, neboť znal kriminální minulost obviněného V. B., předloženou Smlouvu o půjčce 1.000.000 Kč podepsal, i když ani tentokrát žádné peníze od obviněného P. P. neobdržel a ještě téhož dne poškozený R. Š. s obviněným P. P. nechali ověřit svoje podpisy na této smlouvě v notářské kanceláři JUDr. Marie Matouškové v Brně na ulici Kopečná 19;
    d) dne 7. 4. 2014 se poškozený R. Š. dostavil na základě telefonické výzvy obviněného P. P. do kasina CLUBU B. B. na ulici H. v B., kde mu obvinění P. P., P. Š. i V. B. střídavě říkali, že je třeba nechat notářsky ověřit předchozí Smlouvy o půjčkách a udělat tzv. přímou vykonatelnost a když poškozený R. Š. odmítl s nimi na domluvenou schůzku ohledně sepsání notářského zápisu do notářské kanceláře JUDr. Marie Matouškové odjet, obviněný V. B. mu začal vyhrožovat tím, že na něj venku čekají kluci, kteří si ho podají a poradí si s ním jinak, a proto poškozený R. Š. přistoupil na to, že do notářské kanceláře s nimi odjede, když přes jeho nesouhlas se k němu do jeho vozidla posadil obviněný P. P., zatímco ostatní obvinění nasedli do dalších doprovodných vozidel, ještě před odjezdem jej obviněný V. B. znovu upozornil, že pokud by se mu nechtělo do notářské kanceláře odjet, venku sedí kluci, kteří si s ním poradí, přičemž před budovou viditelně stáli obviněný T. K., který poškozenému R. Š. vyhrožoval již dne 18. 3. 2014 na schůzce před vlakovým nádražím a obviněný I. A., a poškozený R. Š. proto ze strachu a v doprovodu obviněných odjel do notářské kanceláře JUDr. Marie Matouškové v Brně na ulici Kopečná 19, přičemž po zaparkování a vystoupení z auta v jeho blízkosti znovu stáli obvinění T. K. a I. A., který měl v ruce elektrický paralyzér, se kterým na ulici probíjel tak, aby bylo vidět a slyšet elektrické výboje paralyzéru, když oba obvinění stáli u otevřeného kufru zavazadlového prostoru vozidla Škoda Superb a významně se přitom na poškozeného dívali, proto poškozený R. Š. v doprovodu obviněných P. P. a P. Š. odešel do notářské kanceláře, kde v obavě o svůj život a zdraví podepsal předložený Notářský zápis č. NZ 215/2014 – Dohoda o změně závazku mezi obviněným P. P. a poškozeným R. Š., ve které je uvedeno, že na základě uzavřených Smluv o půjčce ze dne 17. 3. 2014 a ze dne 25. 3. 2014 dluží poškozený R. Š. obviněnému P. P. částku ve výši 4.000.000 Kč, ze které dosud nic neuhradil, a že poškozený R. Š. svůj dluh uznává, zavazuje se ho splatit nejpozději do 30. 4. 2014, když pro případ nesplacení dlužné částky se sjednává smluvní pokuta ve výši 1.000.000 Kč, splatná dne 1. 5. 2014, přičemž poškozený R. Š. současně svoluje k přímé vykonatelnosti tohoto notářského zápisu, po podpisu notářského zápisu odešel poškozený R. Š. z notářské kanceláře opět v doprovodu obviněných P. P. a P. Š., přičemž před budovou u vozidla Škoda Superb s otevřeným kufrem od zavazadlového prostoru stále čekali obviněný T. K., který držel v ruce pistoli a obviněný I. A., který držel v ruce elektrický paralyzér a znovu jej v nepravidelných intervalech spouštěl, aby bylo vidět a slyšet elektrické výboje a oba obvinění umožnili R. Š., aby nasedl do svého vozidla a z místa odjel až poté, co obviněný P. P. obviněným T. K., I. A. a V. B. řekl, že je vše v pořádku;
    e) v blíže nezjištěné době na počátku léta 2014 v B. na ulici H., v sídle provozovny autobazaru A.B.M. A., s. r. o., předpokládali obvinění V. B., T. K. a I. A., že majitel autobazaru B. H. vyplatí poškozenému R. Š. provizi ve výši 1.500.000 Kč za údajně zprostředkovaný obchod a pod pohrůžkou zabití jeho i rodiny požadovali po poškozeném R. Š., aby jim tyto peníze předal a když zjistili, že B. H. popřel nárok poškozeného R. Š. na provizi, obviněný T. K. znovu křičel na poškozeného R. Š., že ho zabije i jeho rodinu, že ho zařízne, přičemž obviněný I. A. viditelně držel v rukou blíže nezjištěnou pistoli, čemuž byl přítomen také obviněný V. B., a když jim poškozený R. Š. slíbil, že jim peníze dá, jelikož zjevně žádnou provizi neobdržel, z místa odjeli, a poté, co obvinění zjistili, že další finanční prostředky od poškozeného R. Š. touto cestou nezískají, dne 23. 10. 2014 obviněný P. P. postoupil pohledávku ve výši 4.000.000 Kč se smluvní pokutou ve výši 1.000.000 Kč z titulu notářského zápisu NZ 215/2014 ze dne 7. 4. 2014 společnosti ARA service, s. r. o., Praha 2, Vinohrady 1525/64, IČ: 016 25 722, která ji následně předala k výkonu exekuce ve výši nejméně 5.397.485 Kč na majetku poškozeného R. Š., avšak díky zákroku orgánů činných v trestním řízení k výkonu exekuce nedošlo,
    a tímto jednáním obviněných byla poškozenému R. Š. způsobena škoda 1.201.000 Kč a hrozilo způsobení další škody ve výši nejméně 5.397.485 Kč, tedy celkem jejich jednání směřovalo ke způsobení škody nejméně 6.598.485 Kč.

    4. Za tento zločin odvolací soud obviněné odsoudil každého podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody, a to tak, že V. B. v trvání sedmi let a šesti měsíců, I. A. v trvání pěti let, T. K. v trvání šesti let, P. P. na sedm let, a P. Š. na pět let. Všechny obviněné pro výkon uvedených trestů odnětí svobody zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněnému V. B. dále soud uložil podle § 70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, 1 ks plynové pistole značky ZORAKI M 906, Cal. 9 mm, sériové číslo 009046, včetně zásobníku s 5 ks nábojů, 10 ks nábojů do plynové pistole, 1 ks boxer černé barvy, a obviněnému P. P. podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 1 ks originálu Smlouvy o půjčce částky 3.000.000 Kč ze dne 17. 3. 2014, 1 ks originálu Smlouvy o půjčce částky 1.000.000 Kč ze dne 25. 3. 2014, 1 ks originálu stejnopisu Notářského zápisu o dohodě o změně závazku NZ 215/2014 sepsáno v notářské kanceláři JUDr. Marie Matouškové dne 7. 4. 2014.
      5. Výrokem pod bodem III. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných V. B., I. A. a T. K.
        II. Z obsahu dovolání obviněných

        6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
        7. Obviněný V. B. dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vady spatřoval v nesprávné realizaci důkazního řízení, v jejímž důsledku došlo k porušení základních práv a svobod ve smyslu zásad spravedlivého procesu z důvodu libovůle soudů v rámci jejich rozhodování, a porušením postupů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovým stavem a právními závěry soudů obou stupňů.
          8. Extrémní nesoulad podle dovolatele započal již před zahájením trestního řízení, když pracovník Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (dále jen „ÚOOZ“) z vlastní iniciativy navštívil poškozeného R. Š. a pátral, zda se kolem něj nepohybují nějaké osoby a nevyhrožují mu, což bylo asi čtyři měsíce poté, co mělo být poškozenému obviněnými vyhrožováno. Tato okolnost vyvolává pochybnosti o správnosti zjištění skutkového stavu věci, když o jeho průběhu vypovídal pouze poškozený R. Š. Pokud soudy považují za důkaz svědčící o tom, že ke skutku došlo způsobem tímto poškozeným popsaným, případně z obsahu zajištěných písemností, které měl pod výhrůžkami podepsat, nelze se s těmito důkazy spokojit, neboť tyto listiny byly poškozeným podepsány zcela dobrovolně. Brojil též proti vyšetření poškozeného na detektoru lži a následně vypracovanému znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, jež měl potvrdit výpověď poškozeného, neboť výsledky z detektoru lži nelze považovat v českém právním řádu za validní důkaz a psycholožka při vypracování posudku nebrala v potaz rozpory mezi výpověďmi poškozeného a dalšími důkazy. Z uvedeného důvodu by měl být poškozený znovu vyšetřen jiným znalcem.
            9. Další část výhrad obviněný zaměřil proti odposlechům a sledování osob, k nimž si policejní orgány vyžádaly povolení až po roce od posledního údajného útoku na poškozeného, a tedy již zcela nedůvodně, neboť v době jejich povolení již k žádné trestné činnosti nedocházelo. Lze mít proto pochybnosti o jejich zákonnosti, zvláště za situace, že jimi nebylo prokázáno spáchání žádného zločinu, a mohlo se tudíž jednat dokonce o snahu vyprovokovat obviněného k něčemu, co nikdy nespáchal. Nepopírá, že se s poškozeným stýkal, probírali spolu problém, který vznikl především zásluhou poškozeného R. Š., ale chovali se k sobě do poslední chvíle kamarádsky. To vše vede k závěru, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, a vycházely toliko z jednostranného náhledu na celý případ, a nikoli z objektivního a logického zhodnocení situace. Tímto jejich postupem došlo k nepřípustné izolaci a selekci důkazů, a tím i ke vzniku extrémního rozporu jejich skutkových a právních závěrů. Soudy se zpronevěřily zásadě volného hodnocení důkazů, které neposuzovaly se stejnou pečlivostí jak ve prospěch, tak v neprospěch obviněného, a nerespektovaly ani povinnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnit, zvláště v situaci tvrzení proti tvrzení, kdy proti sobě stojí dvě málo početné skupiny svědků.
              10. Za vadné obviněný považoval, že soudy některé, byť provedené důkazy nehodnotily, a to zejména výpověď svědka T. M., majitele autobazaru D. H., notářky JUDr. Marie Matouškové. Nebraly také do úvahy změnu výpovědi poškozeného ohledně míření či nemíření střelnou zbraní na jeho hlavu v autobazaru, majetkové poměry poškozeného. Nesprávně soudy nevysvětlily, z jakého důvodu savé závěry činí, případně odkázaly na neprovedené důkazy a neprocesní listiny nacházející se ve spise či nereagovaly na obhajobu obviněného.
                11. Z těchto důvodů podle obviněného nejsou napadená rozhodnutí přesvědčivá a úplná, ale naopak v rozporu s § 2 odst. 6 a § 125 odst. 1 tr. ř. i článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a článkem 1 Ústavy. Pokud soudy některé provedené důkazy nehodnotily, jde o kategorii tzv. opomenutých důkazů a o odepření práva obviněného na soudní ochranu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1104/08). Za této důkazní situace se jeví stejně pravděpodobná i verze prezentovaná po celou dobu trestního řízení obviněným, a tudíž se soudy měly vypořádat s více verzemi případu, případě postupovat v duchu principu in dubio pro reo a zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08). Obviněný shrnul jednotlivé části z výpovědi poškozeného R. Š. a znovu se zabýval některými nesprávnými a spornými postupy orgánů činných v trestním řízení (odposlechy, vyšetření na detektoru lži a psychologem, neprovedené důkazy výslechem svědka T. M., nedostatečné hodnocení výpovědi svědka D. H., hodnocení písemností podepsaných poškozeným aj.). V důsledku těchto vytknutých pochybení došlo podle obviněného rovněž k uložení nepřiměřeného trestu.
                12. V závěru dovolání obviněný V. B. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle § 265m odst. 1 tr. ř. jej sám zprostil obžaloby, eventuálně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu nižšího stupně k novému rozhodnutí za současného udělení pokynu k provedení dalších důkazů, především vypracování nového psychologického posudku na osobu poškozeného.
                  13. Obviněný T. K., proti němuž se vedlo řízení jako proti uprchlému, podal dovolání z důvodů § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., protože řízení vzešlo z nedostatečně provedeného dokazování, které nebylo způsobilé objasnit skutkový stav nade vší pochybnost, a to především pro vadné posouzení věrohodnosti výpovědi poškozeného R. Š. a pro existenci opomenutých důkazů, pokud výpovědi svědků Š. W. a T. M. soud prvního stupně nehodnotil, i když je provedl. Tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces článku 36 odst. 1, 38 odst. 2 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy.
                    14. V dovolání tento obviněný namítal, že výpověď poškozeného R. Š. soudy považovaly za klíčový důkaz přesto, že stála zcela osamoceně a byla v zásadě jediným důkazem, který vinu obviněných prokazoval. Jestliže soud v hlavním líčení vyslechl svědky Š. W. a T. M., měl i je hodnotit a vypořádat se s nimi, což neučinil, a tento nedostatek nenapravil ani odvolací soud postupem podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a vrácením věci soudu prvního stupně, nýbrž namísto toho se sám snažil „hasit“ nedostatky vlastními úvahami o formálnosti vady a jejich nevýznamnosti obzvláště, když ve veřejném zasedání tyto svědky nevyslechl. Obviněný je přesvědčen, že z obsahu těchto opomenutých důkazů přitom vyplynuly nové pro něj podstatné skutečnosti, neboť svědek T. M. byl přímým účastníkem a svědkem posuzovaného děje, protože poškozený si jej objednal jako „ochranku“, a přitom žádnou aktivitu údajných vyděračů nezaznamenal, a rovněž dodal, že po jeho svědectví v přípravném řízení mu poškozený vyčítal, že nevypovídal v jeho prospěch. Navíc T. M. poškozeného označil za „bajkaře“ a podvodníka, což ve světle celkové důkazní situace nabourává již tak křehkou věrohodnost poškozeného.
                      15. Odvolacímu soudu obviněný T. K. vytkl, že nápravu těchto nedostatků ani přes požadavky uplatněné v odvolání nezajistil. Svědkyně Š. W. výslovně uvedla, že v období asi půl roku poté, co k údajnému vydírání mělo dojít, do její benzínové čerpací stanice chodili obvinění s poškozeným společně na kávu a panovala mezi nimi přátelská atmosféra. Nelze tedy podle dovolatele uzavřít, že se jedná o důkazy nepodstatné, jak to učinil odvolací soud, nýbrž těmito důkazy je klíčová výpověď poškozeného coby korunního svědka vyvracena. Průběh skutku, jak byl soudy zjištěn, nekoresponduje ani s výpovědí svědka D. H., který vypovídal o vyděračském jednání, která se měla odehrát u něj v autobazaru. Výpověď poškozeného nepodpořila ani manželka R. Š., které údajně mělo být vyhrožováno fyzickou likvidací. Obviněný zmínil i případný motiv poškozeného a jeho zájem na usvědčení a odsouzení obviněných, které by mělo nesporný dopad na platnost jeho právního jednání, jímž vznikly mnohamiliónové závazky vůči obviněným, jež se později staly předmětem exekuce. Shrnul, že celý popsaný způsob vedení trestního řízení v posuzované věci nese znaky nespravedlivého procesu, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 4 To 56/2016, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 40 T 9/2015, a uložil soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal, a to podle § 265l odst. 3 tr. ř. v jiném složení senátu.
                      16. Obviněný I. A. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím namítal, že napadená rozhodnutí vykazují vadu spočívající v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Odvolacímu soudu vytkl, že upravil popis skutku oproti obžalobě a nad rámec odvolání státního zástupce tak, že do něj doplnil skutkové zjištění, že popsaného skutku se dopustili „všichni obvinění společně po předchozí vzájemné dohodě“, což je přístup založený na kolektivní vině bez důkazů tuto skutečnost dokládajících. Odvolací soud nerespektoval, že je nutno objasnit vědomost všech obviněných vztahující se ke skutkovým okolnostem, když cíl jednání u jednotlivých obviněných byl různý. Aplikace spolupachatelství v této podobě by byla možná, pokud by bylo jednoznačně prokázáno, kdo byl účastníkem takové dohody, kdy k ní došlo a co bylo jejím obsahem, zda to bylo skutečně donucení poškozeného k tomu, aby se podílel na úhradě dluhu, jehož výše není v rozsudku specifikována. Žádný důkaz o takové dohodě však neexistuje, a to ani o její konkludentní formě.
                        17. Extrémní nesoulad obviněný shledal i ve vztahu k výši způsobené škody, neboť provedeným dokazováním se nepodařilo zjistit, jaký byl skutečný vztah mezi společnostmi NET4GAS a P+P M., přičemž je zřejmé, že notářský zápis vztahující se k částce 3.000.000 Kč sepsal poškozený dobrovolně a vyvozoval jím určitou odpovědnost za své předchozí jednání. Zpochybnil rovněž věrohodnost poškozeného R. Š. s poukazem na rozpor s dalšími svědeckými výpověďmi, zejména jeho manželky a B. a D. H. Ze všech těchto skutečností dovodil, že skutkový děj popsaný soudy obou stupňů není založen na hodnocení důkazů a úvaze soudu, ale na zcela iracionální prezentaci skutkového stavu, který nemá oporu ve shromážděných důkazech. Tato skutková a procesní pochybení se podle obviněného projevila také v nesprávných právních závěrech.
                          18. Právnímu posouzení skutku obviněný I. A. vytkl nesprávné závěry o spolupachatelství, ve vztahu k němuž podle jeho názoru nebylo v posuzované věci prokázáno, že byl srozuměn s jednáním spoluobviněných alespoň v hrubých rysech, a to zejména k té části činu, která se odehrála před jeho aktivním zapojením do něj. Důkazy nebylo objasněno, že by věděl, nebo byl srozuměn s tím, že tento předchozí děj probíhá a on se do něj zapojí, což není obsaženo ani v popisu skutkových zjištění. Zjištěný skutek rovněž nevykazuje znaky skutkové podstaty zločinu vydírání, především o naplnění subjektivní stránky, neboť skutková zjištění byla učiněna při porušení zásad trestního řízení, zejména principu in dubio pro reo. Soudy hodnotily provedené důkazy ve vztahu ke všem spoluobviněným souhrnně, aniž odlišily jejich rozdílnou situaci a roli, což vyvolává dojem závěru vystavěného na protiústavní kolektivní vině.
                            19. V závěru dovolání tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 4 To 56/2016, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 40 T 9/2015, a uložil krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

                            20. Dovolání obviněného P. Š. je založené na důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím vytýkal nesprávnost právních závěrů o spolupachatelství s poukazem na to, že v posuzované věci přistoupil k jednání ostatních obviněných až později, tzn. teprve poté, kdy jiné dílčí útoky byly těmito ostatními spolupachateli již vykonány, a proto on neměl být ze spáchání toho, co bylo vykonáno již dříve, uznán vinným, neboť jeho spolupachatelství nelze dovozovat jen z toho, že se nacházel na místě i v době, kdy spolupachatelé trestný čin proti poškozenému již měli vykonat. V posuzovaném případě měly soudy zvážit, zda nejde o tzv. postupné spolupachatelství, a to i z hlediska subjektivní stránky. Z formulace skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku není zřejmé, v čem konkrétně mělo jeho jednání, představující podle odvolacího soudu spolupachatelství na vydírání, spočívat, vyjma pouze obecného konstatování, že se popsaného jednání dopustili „… všichni obžalovaní společně po předchozí vzájemné dohodě …“, kterou však zejména soud prvního stupně nedovodil. Z uvedeného důvodu obviněný pokládá jak skutkové, tak i právní závěry za vadné a uložený trest z téhož důvodu za nepřiměřený.

                              21. Na základě těchto důvodů obviněný P. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 4 To 56/2016, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 40 T 9/2015, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
                                22. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podal dovolání i obviněný P. P., který považoval změnu skutkové věty provedenou odvolacím soudem oproti dikci skutkové věty z rozsudku soudu nalézacího za zásadní vadu, protože soud druhého stupně si pro takový postup zajistil jen formální podmínky tím, že v intencích § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. zopakoval dva listinné důkazy, které nemohou odůvodnit změnu úvodu skutkové věty, do níž odvolací soud nově zakomponoval zjištění týkající se předchozí vzájemné společné dohody všech spoluobviněných, přestože rozsudek soudu prvního stupně v souladu s důkazní situací existenci žádné společné dohody na celém komplexu trestného jednání nepřipouští. O takové dohodě totiž neexistuje jediná indicie, natož důkaz, ale jde jen o výsledek ničím nepodpořené úvahy odvolacího soudu. Pro vzájemnou dohodu spoluobviněných nesvědčí v posuzované věci ani úmysl, který by v takovém případě musel být u všech pachatelů společný a od počátku pojatý. Protože pro takový skutkový závěr není ve věci jediný důkaz, jde o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
                                  23. Právní posouzení činu považoval obviněný P. P. za vadné i proto, že pokračování v trestném činu, které fakticky popsal jako sled jednotlivých útoků, které ve svém souhrnu měly naplnit skutkovou podstatu trestného činu vydírání, nikde nedefinoval. Podle obviněného tak učinil právě pro výše zmíněnou absenci důkazů o existenci a obsahu dohody spoluobviněných na spáchání trestné činnosti. Nevzal v potaz logiku a následky jednotlivých skutků, které se od sebe významně liší, neboť první část jednání ze dne 17. 3. 2014 měla vést k získání smlouvy o půjčce se závazkem poškozeného ve výši 3.000.000 Kč, pak mělo dojít ke skutku ze dne 18. 3. 2014, který nevykazuje znaky trestného činu vydírání, dále skutkem ze dne 25. 3. 2014 mělo dojít k podpisu smlouvy o půjčce na částku 1.000.000 Kč mezi dovolatelem a poškozeným a následně měl být poškozený dne 7. 4. 2014 nucen k sepisu notářského zápisu, a tím k uznání dluhu ve výši 4.000.000 Kč. Celá trestná činnost měla vyvrcholit postoupením pohledávky na společnost ARA service, s. r. o., dne 23. 10. 2014. Soudy pominuly, že tento notářský zápis pouze nahradil předchozí závazky vyplývající ze smluv o půjčkách s cílem zvýšit právní efektivitu a vymahatelnost závazku. Pokud by existovala předchozí společná dohoda obviněných, tato by zřejmě nesměřovala k uzavírání zbytečných smluv o půjčkách, ale přímo k získání předběžně vykonatelného notářského zápisu. Logika posloupnosti skutkového děje a kvalitativně odlišné následky jednotlivých skutků vylučují existenci předchozí dohody, neboť je zcela nemožné do ní pojmout modus operandi jednotlivých skutků. Pokud byla do jednání popsaného pod bodem b) napadeného rozsudku zahrnuto, že poškozený ze svého účtu zaplatil společnosti NET4GAS částku 900.000 Kč, neměla být zahrnuta do celkové výše způsobené škody, protože z výsledků provedeného dokazování nevyplývá žádná skutečnost svědčící pro závěr, že by obviněný P. P. nebo někdo ze spoluobviněných na poškozeného jakýmkoli nezákonným způsobem působil, aby takto jednal.
                                    24. S poukazem na popis činu v bodě b), podle něhož poškozenému spolu s obviněným V. B. vysvětlovali, aby na účet uvedené společnosti žádné peníze neposílal, ale poslal je přímo na účet společnosti P+P M., dovolatel tvrdil, že vylučuje jakoukoli předchozí dohodu spolupachatelů, a tudíž i subjektivní a objektivní stránku trestného činu kladeného mu za vinu, neboť proces údajného vydírání proběhl teprve posléze, po zaplacení částky 900.000 Kč poškozeným společnosti NET4GAS. U tohoto skutku tak chybí kauzální nexus, neboť následek předchází údajnému trestnému jednání.
                                      25. Ve vztahu k části jednání pod bodem e) obviněný brojil proti tomu, že v něm není popsána jakákoli jeho účast na trestné činnosti, a tudíž zcela absentuje objektivní stránka daného trestného činu, když z žádného důkazu nevyplývá ani jeho povědomí o schůzce mezi poškozeným a obviněnými I. A., T. K. a V. B. v autobazaru A.B.M. A., s. r. o. Soudy měly tuto důkazní situaci vyhodnotit v souladu se zásadou in dubio pro reo a dovolatele v tomto rozsahu zprostit obžaloby. Stávajícím postupem soudu byl znevýhodněn jak ve vztahu k úhrnné škodě, tak k četnosti skutků, která se odrazila ve výši uloženého trestu. Vrchní soud v Olomouci tuto vadu zhojil nezákonným způsobem, když celé trestné jednání trvající cca půl roku, sestávající z několika skutků lišících se v čase, úmyslech pachatelů i odlišnými následky, zastřešil nikdy neprokázanou předchozí dohodou obsahující i jednotící úmysl všech pachatelů vymoci nezákonným způsobem na poškozeném náhradu škody pro společnost NET4GAS. Poukázal rovněž na postoj poškozeného, který za uvedenou dobu trvání trestné činnosti neučinil trestní oznámení, a to ani přesto, že byl v době, kdy měl být vydírán, kontaktován příslušníkem Policie České republiky, ÚOOZ, jímž byl přímo dotazován, zda není vydírán rusky hovořícími osobami, pohybujícími se v Brně. Poškozený však trestní oznámení podal teprve poté, co proti němu byla nařízena exekuce, tj. v prosinci 2014. Pokud soudy neprovedly důkaz spisem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 16/2016, kde byl R. Š. stíhán jako obviněný pro krádež kovových trubek společnosti NET4GAS, jsou jakékoli úvahy v nyní posuzované trestní věci předčasné a jde o opomenutý důkaz.
                                      26. V popisu skutku učiněnou skutkovou verzi považoval obviněný P. P. za založenou na jediném přímém důkazu, a to výpovědi poškozeného, o jehož věrohodnosti jsou důvodné pochybnosti, stejně jako o e-mailové komunikaci. Uznání dluhu formou notářského zápisu, které je předmětem nyní posuzované trestní věci, lze podle obviněného považovat již jen za důsledek předchozí trestné činnosti poškozeného, který z ní tímto způsobem zcela dobrovolně a bez nátlaku vyvodil svou odpovědnost. Pokud soudy nezmínily ani neprovedly důkaz uznáním dluhu poškozeného ve výši 3.000.000 Kč vůči společnosti NET4GAS z titulu neoprávněného odvozu kovového potrubí, jde o další opomenutý důkaz. Výsledky a postupy učiněné v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pouze proti R. Š. by mohly být vodítkem i v nyní projednávané trestní věci, neboť z průběhu trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni, je zřejmé, že to byl právě R. Š., kdo fakticky řídil a určoval participaci společnosti P+P M. na obchodu s vyřazeným hutním materiálem, měl přístup do emailu této společnosti, prostřednictvím jejíchž počítačů navenek komunikoval, a to při nadstandardních vztazích poškozeného s manažery uvedené společnosti, zejména s L. B., který v tomto trestním řízení nevystupoval jako objektivní a nestranný svědek.
                                        27. Za pochybení dovolatel označil hodnocení smlouvy o dílo, uzavřené mezi společností MON-ING BRNO, s. r. o., zastoupenou R. Š., a zhotovitelem společností P+P M., zastoupenou P. Š. Soudy tuto smlouvu zcela nesprávně pouze na základě výpovědi poškozeného považovaly za antidatovanou a nelogickou, avšak jejich úvahy naprosto odporují faktickým poznatkům a obsahu smlouvy i civilněprávní teorii, podle níž je každý právní úkon třeba hodnotit nikoli podle názvu, ale podle jeho skutečného obsahu. Pokud tedy smlouva sice fakticky obsahuje označení stran (účastníků smlouvy) odpovídající názvosloví smlouvy o dílo, ale jejím předmětem je odkup nadbytečného plynového potrubí určeného k zešrotování, nemůže jít o smlouvu o dílo, když navíc předmětem podnikání společnosti P+P M. je likvidace a odvoz kovového odpadu. Je tedy zřejmé, že tato nedokonalá smlouva toliko pokryla právní vztah zcela odpovídající předmětům činnosti obou smluvních stran, s čímž také koresponduje faktura č. 26/2013, vystavená společností MONING BRNO na řad společnosti P+P M., znějící na částku 1.000.000 Kč, jež byla verifikována ručně připsaným údajem o jejím zaúčtování. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně tak vykazují extrémní disproporci s obsahem důkazů, hodnocení důkazů soudy obou stupňů obsahuje logické trhliny a skutková zjištění nemají oporu ve výsledcích dokazování. Naopak ve smyslu zásady in dubio pro reo lze připustit i skutkovou verzi obhajoby odlišnou od té, k níž dospěly zcela předčasně soudy obou stupňů.
                                          28. Obviněný se neztotožnil ani se závěry soudů učiněnými ohledně motivu projednávaného trestného jednání, jimiž byla odmítnuta obhajoba obviněného P. P. založená na tvrzené existenci právně relevantního dluhu R. Š. vůči jeho osobě při důrazném odmítnutí pravosti objednávek vystavených údajně společností P+P M. na odběr a zpracování kovového šrotu. Ačkoli soudy v tomto směru pokládaly za stěžejní výslech svědka L. B., nebraly řádně do úvahy, že tento svědek nevypovídal pravdu, ať už vědomě či nevědomky, dostatečně všechny rozhodné skutečnosti nezkoumaly, i když poškozený tvrdil, že částku 900.000 Kč uhradil dobrovolně a bez předchozího nátlaku, což svědčí o jeho povědomí o vlastní odpovědnosti vůči společnosti NET4GAS. Soudy tyto skutečnosti hodnotily buď vadně, nebo selektivně k tíži dovolatele, čímž se zpronevěřily zásadě volného hodnocení důkazů i postupům a nároků na ně kladeným normami ústavního práva i judikaturou v situaci „tvrzení proti tvrzení“. Z obsahu odposlechů telefonních hovorů, které spadají časově až do období po údajné trestné činnosti obviněných, nelze vysledovat a vytěžit důležité poznatky o motivaci a jednání poškozeného, které ho vedly k podání trestního oznámení pro trestný čin vydírání, neboť trestní oznámení podal, až když proti němu byla zahájena exekuce na základě vykonatelného notářského zápisu, přičemž se tak stalo cca půl roku poté, co k jím tvrzenému vydírání mělo dojít.
                                            29. Za potřebné obviněný považoval poukázat i na stále přetrvávající přátelský a neformální vztah poškozeného s obviněnými, o němž svědčí fotografie novorozeného dítěte poškozeného zaslaná formou MMS poškozeným V. B. na podzim roku 2014, v níž mu poškozený sděluje „V., narodilo se mi dítě“. I z jinak irelevantních přepisů telefonních odposlechů je zřejmý rovnocenný, vyrovnaný vztah mezi poškozeným a obviněnými, bez známek podřízenosti či tísně poškozeného, a vyplynulo z něj i přesvědčení poškozeného, že směnka neboli notářský zápis se nepoužije, a tudíž vyvstává otázka, zda notářský zápis vznikl jako důsledek vydírání anebo dohody mezi obviněnými a poškozeným. Obviněný popřel, že by společnost P+P M. měla přímý právní vztah se společností NET4GAS, a proto akceptace nabídek byla falsum. Závěr o věrohodnosti nebylo možné opřít ani o závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie PhDr. Marty Skulové, která v reakci na otázku ke specifické věrohodnosti poškozeného v zásadě uvedla, že při dostatečné motivaci dokáže lhát v podstatě každý.
                                              30. Obviněný v návaznosti na výhrady proti výroku o vině, jimiž vytýkal nesprávné právní závěry, zpochybnil i správnost výroku o trestu s tím, že tyto vyústily i v nesprávné stanovení výše celkové způsobené škody, neboť u dílčího skutku pod bodem b) odsuzujícího rozsudku absentuje kauzální nexus mezi jednáním a následkem, neboť k úhradě 900.000 Kč došlo dobrovolně, bez nátlaku na poškozeného, a tudíž tato částka nemůže být obviněným přičítána k tíži, což mělo nalézt odraz i ve výši uloženého trestu, avšak nestalo se tak.
                                                31. Ze všech takto rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 4 To 56/2016, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 40 T 9/2015, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc k dalšímu řízení a rozhodnutí. Současně požádal o postup podle § 265h odst. 1 tr. ř., případně podle § 265o odst. 1 tr. ř. a odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí.
                                                  III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
                                                    32. K podaným dovoláním se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která k námitkám dovolatelů ohledně nesprávného posouzení jim za vinu kladeného jednání spáchaného ve spolupachatelství uvedla, že tuto skutečnost druhoinstanční soud správně vyjádřil v právní větě výroku o vině, protože z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obvinění jednali jako spolupachatelé, neboť se celého skutku dopustili v každé jednotlivé fázi vždy nejméně se dvěma osobami.
                                                      33. Ohledně výše škody bylo prokázáno, že jednáním obviněných byla způsobena škoda ve výši 1.201.000 Kč a hrozil vznik další škody nejméně ve výši 5.397.485 Kč, celkem tedy hrozila škoda ve výši 6.598.485 Kč, což odpovídá právní kvalifikaci, kterou aplikoval odvolací soud. Zdůraznila rovněž, že tuto změnu, jež zpřísnila právní postih obviněných, učinil odvolací soud na základě odvolání státního zástupce do výroku o vině u všech dovolatelů, tudíž nedošlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius. Dovolatelé na podporu důvodů, o něž dovolání opřeli, uplatnili argumentaci známou z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání, s níž se odvolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal, a to přesto, že přisvědčil námitce, že soud prvního stupně se opomněl vypořádat se svědeckými výpověďmi T. M. a Š. W., aniž by sám tuto vadu napravil. Jedná se však o formální pochybení bez vlivu na celkovou správnost skutkových závěrů, když ani jeden z těchto svědků se nevyjádřil k žádné okolnosti přímo související s projednávanou trestnou činností, ale pouze potvrdil, že poškozený měl v určitém období obavy z nějakých osob, které po něm údajně požadovaly peníze. Správně soud druhého stupně tyto důkazy označil za nevýznamné pro to, aby bez nich nebylo možno dospět ke spolehlivým skutkovým závěrům, případně aby správnost těchto závěrů zvrátily, když obviněné z trestné činnosti neusvědčují, ale ani z nich neplyne, že by se na činnosti zjištěným způsobem nepodíleli.
                                                        34. Státní zástupkyně považovala za důležité, že soudy již v rámci předcházejícího řízení se námitkami vyjádřenými v dovolání všech obviněných náležitě a dostatečně podrobně zabývaly. Soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, v zásadě potvrdil správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, které jen nevýznamně korigoval závěrem, který měl plnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jež v potřebné míře sám doplnil, a v návaznosti na ně upravil právní závěry, které na zjištěný skutkový stav plně dopadají. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatelé uplatnili již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněná dovolání by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
                                                          35. Vzhledem k tomu, že se obvinění v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývají pouze otázkami skutkovými a soudům vytýkají jako nesprávný způsob hodnocení důkazů, uplatnili námitky, jejichž povaha je primárně skutková. Domáhají-li se odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládají provedené důkazy jinak než soud, a z tohoto odlišného posouzení vyvozují odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřují své námitky. Takto pojaté výhrady nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud všechna čtyři dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože byla podána z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.
                                                            36. Obvinění, jimž bylo vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, na ně do doby konání neveřejného zasedání nereagovali, resp. Nejvyšší soud takovou případnou reakci neměl k dispozici.
                                                            IV. K přípustnosti dovolání

                                                            37. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že všichni obvinění dovolání podali jako osoby oprávněné podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., jejich dovolání směřují proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., a jsou tedy přípustná, byla podána ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné lhůtě a u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval. Byla tudíž učiněna včas a na místě, které zákon připouští. Nejvyšší soud přihlédl též k námitkám obviněného P. P. uvedených v doplňku dovolání podaném dne 8. 9. 2017.

                                                            V. Obecně k označeným dovolacím důvodům

                                                            38. Protože dovolání lze podrobit věcnému přezkumu v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněných V. B., I. A., P. Š., P. P. opřená o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolání obviněného T. K. založené na důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s těmito důvody skutečně obsahově korespondují.
                                                            39. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř.
                                                              40. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud odvolání obviněného T. K., který o uvedený důvod své dovolání opřel, jím podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jeho nedůvodnost ho podle § 256 tr. ř. zamítl, neodmítl ho tedy z formálních důvodů, jak předpokládá první ze dvou uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., mohl obviněný T. K. v přezkoumávané trestní věci na jeho základě dovolání podat jen tehdy, pokud by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí shledal konkrétní vady naplňující některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že tento obviněný, stejně jako všichni ostatní dovolatelé, dovolání opřel také o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněn v jeho druhé alternativě, a Nejvyšší soud dále posuzoval splnění podmínek vztahujících se k podání dovolání z hledisek § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

                                                              41. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních nedostatků spočívajících v porušení hmotného práva, a proto ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

                                                              42. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto v zásadě nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, a nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Právní závěry ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu lze činit jen podle skutkových zjištění učiněných soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
                                                                43. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
                                                                  VI. Ke skutkovým námitkám všech dovolatelů
                                                                    44. S ohledem na tato rozhodná kritéria je k podaným dovoláním třeba uvést, že zásadně všichni obvinění V. B., I. A., P. Š., P. P. i T. K. v obsahu svých dovolání uvedená hlediska, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat právní nedostatky, nedodrželi. Protože však všichni zdůraznili, že procesní vady vycházejí z toho, že soudy nerespektovaly pravidla spravedlivého procesu a že jde o extrémní nesoulad, Nejvyšší soud zejména se zřetelem na stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb., zkoumal, zda v této věci k namítanému porušení pravidel spravedlivého procesu skutečně došlo.
                                                                      45. Nejvyšší soud z tohoto důvodu na podkladě dovolacích námitek posuzoval, zda v procesních postupech soudů, které obvinění zpochybňují, je možné shledat extrémní nesoulad, za který se považuje zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K předpokládanému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Na podkladě dovolání obviněných I. A., P. Š. a P. P. zkoumal, zda skutkový závěr odvolacího soudu, že se všichni navzájem předem dohodli na jednotlivých krocích a popsaných postupech vedoucích ve svém souhrnu k neoprávněnému vymáhání finančních částek, byl v souladu s provedenými důkazy. Podle výhrad obviněných V. B., I. A., P. Š., P. P. i T. K. posuzoval, zda došlo k nesprávnému hodnocení věrohodnosti poškozeného R. Š., či porušení principu in dubio pro reo, a k posouzení všech provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech na základě pravidel vyplývajících z § 2 odst. 6 tr. ř. K dovoláním obviněných V. B., P. Š., P. P. a T. K. se zabýval otázkou opomenutých důkazů, spočívající v neprovedení některých důkazů (spisem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 16/2016) či k opomenutí nebo nehodnocení důkazů provedených (výpovědi svědků Š. W. a T. M.). K výhradám obviněného P. P. zkoumal, zda byla věrohodná výpověď svědka L. B., a zabýval se též okolnostmi úhrady 900.000 Kč poškozeným i relevancí a použitelností důkazů záznamem odposlechů telefonních hovorů obviněného V. B. s poškozeným R. Š.

                                                                      46. K těmto všem výhradám Nejvyšší soud podle obsahu spisu a dále na základě obsahu rozhodnutí ve věci vedené Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 4 T 16/2016, která si pro své rozhodnutí opatřil a v neveřejném zasedání jimi provedl důkaz, dospěl k závěru, že ve věci učiněné skutkové závěry netrpí vadami, jež obvinění namítají, protože soudy měly k dispozici potřebné důkazy a hodnotily je způsobem, který nevybočuje z pravidel stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nad rámec uvedené považuje za vhodné uvést následující skutečnosti:
                                                                        47. Je třeba zdůraznit, že se soudy obou stupňů s obdobnými skutkovými námitkami obviněných vypořádaly již v předchozích stadiích trestního řízení a reagovaly na ně jak v průběhu hlavního líčení, tak i během odvolacího řízení [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované pod č. TR NS 17/2002-T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že soudy dostály všem svým procesním povinnostem a věnovaly se důkazům, které byly v dané věci provedeny, a posuzovaly je nejen samostatně, ale rovněž ve svém souhrnu, a výsledky takto provedeného dokazování v odůvodnění napadených rozhodnutí také náležitě rozvedly a vysvětlily (viz strany 7 až 41 rozsudku soudu prvního stupně a strany 18 až 26 rozsudku odvolacího soudu).

                                                                        48. Jestliže obvinění I. A., P. Š. a P. P. tvrdili, že odvolací soud pochybil, pokud do výroku o vině do popisu skutku doplnil skutečnost, že „všichni obžalovaní společně po předchozí vzájemné dohodě“ se dopustili popsaného jednání, není tato okolnost skutkovým závěrem překvapivým či nepředvídatelným, neboť stejné skutkové zjištění bylo obsaženo již v obžalobě na č. l. 1235 až 1250 [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427), přiměřeně též nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213)], která pro něj vycházela ze stejných skutkových závěrů, jež braly do úvahy i soudy obou stupňů v této přezkoumávané věci, neboť ani soud prvního stupně, který tuto část skutkových zjištění vypustil, se v zásadě od důkazních podkladů obžaloby neodchýlil a sám ani žádná jiná významná zjištění neučinil (srov. strany 20 až 21 rozsudku soudu prvního stupně, strana 20 rozsudku odvolacího soudu).
                                                                          49. Naopak Vrchní soud v Olomouci svým postupem napravil zčásti nelogický a zčásti nedůvodný postup soudu prvního stupně, když zmíněný skutkový závěr o dohodě obviněných do skutkových zjištění opět doplnil. Tím zpřesnil skutkové okolnosti tak, aby popis skutku odpovídal závěrům vyplývajícím z provedeného dokazování. Proto za tímto účelem odvolací soud sám doplnil dokazování [§ 259 odst. 3 písm. a) tr. ř.], což mu umožnilo se odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. S ohledem na všechny výsledky dokazování skutkový stav ve výroku svého rozsudku doplnil a upřesnil [viz závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 544/05 (N 220/43 SbNU 437)], čímž však nedošlo ke zhoršení postavení obviněných (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 1704/14). Pro své závěry odvolací soud vycházel z komplexu skutkových podkladů, opíral se o skutečnosti, které plynuly z důkazů, okolností činu, vzájemné propojenosti jednotlivých osob, jakož i jejich osobních vztahů, způsobu, jakým se činu zapojily. Uvedený závěr byl tedy podroben zkoumání, které neodporuje postupům stanoveným § 2 odst. 6 tr. ř.

                                                                          50. Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že závěr o tom, že mezi všemi obviněnými existovala dohoda, proti níž dovolatelé brojí, je závěrem skutkovým, který má podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Tyto skutečnosti vyplynuly z výpovědí obviněných, kteří v různých fázích uváděli konkrétní okolnosti k této otázce. Obviněný V. B. v přípravném řízení, když v hlavním líčení využil svého práva a odmítl spontánně vypovídat s tím, že bude odpovídat pouze na otázky procesních stran, uvedl, že od P. Š. přibližně od počátku roku 2014 věděl, že R. Š. měl okrást společnost P+P M., jejímž byl V. B. v té době zaměstnancem, a R. Š. mu přislíbil, že dluh srovná a peníze vrátí (č. l. 148 a násl., 1415 až 1426). Obdobně o dluhu R. Š. a svých nárocích na jeho vrácení vypovídali i obvinění P. Š. (č. l. 164 a násl., 1439 až 1444) a P. P. (č. l. 155 a násl., 1429 až 1438), kteří o tvrzeném závazku poškozeného vůči společnosti NET4GAS věděli. Pokud mu půjčovali peníze, bylo to proto, že jej potřebovali k realizaci obchodů s potrubním materiálem, přičemž věděli, že v případě jeho neschopnosti či neochotě splácet, získají peníze z provizí za uzavřené obchody určených pro R. Š. S poškozeným o tomto problému opakovaně jednali, včetně úhrady jeho dalších půjček od obviněných. Není tedy pochyb o společné motivaci všech obviněných, kteří byli více či méně zainteresováni na získání peněz od poškozeného. O tom, že se na okolnostech, za nichž bude jejich záměr realizován, dohodli, svědčí mimo jiné i průběh činu, který by bez rozdělení úloh nemohl probíhat způsobem, jak byl zjištěn. Na základě výsledků komplexně provedeného dokazování odvolací soud, aniž by měnil závěry soudu prvního stupně o tom, jak byly hodnoceny provedené důkazy, dospěl k závěru, že předchozí dohoda obviněných fakticky existovala.
                                                                            51. Obdobně odvolací soud učinil i odlišný závěr o výši škody, který rovněž zahrnul do svých úvah a závěrů, jak podrobně vyložil na stranách 20 až 25 přezkoumávaného rozsudku.
                                                                              52. Nejedná se v rámci uvedené úpravy skutku o zpřísnění postavení obviněných, protože skutková věta obsahuje pouze popis, tj. slovní vyjádření objektivní, důkazně podložené reality, kterou odvolací soud na základě provedených důkazů zjistil, v tomto případě o zpřesnění skutečnosti nepříliš významné z hlediska použité právní kvalifikace, neboť znaky posuzovaného zločinu i spolupachatelství vyplývají především z dalších skutkových okolností ve skutkové větě rovněž popsaných. Uvedená skutečnost nemá dopad na použitou právní kvalifikaci či význam pro naplnění některého z kvalifikačních znaků dané skutkové podstaty (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 825/17).

                                                                              53. Námitkám všech dovolatelů zaměřených proti věrohodnosti poškozeného R. Š., jehož výpověď považovali za klíčový usvědčující důkaz, se soudy obou stupňů věnovaly. Zejména soud prvního stupně si byl vědom významu jeho svědectví a postupoval při posuzování věrohodnosti tohoto důkazu se zřetelem na všechny dostupné možnosti důsledně, aby mohl učinit závěr, zda výpověď tohoto svědka je jako celek, anebo alespoň v podstatných pasážích věrohodná a zda zapadá do řetězce dalších ve věci provedených nepřímých důkazů, a jako taková může být podkladem skutkových a skrze ně i právních závěrů. Kromě obsahu podávaných informací, jejich zasazení do celého kontextu, odvíjejících se událostí a detailů popisovaných poškozeným, které soudy považovaly za stěžejní, přikládaly velkou váhu závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a své poznatky konfrontovaly i se závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie, specializace klinická psychologie, vypracovanému PhDr. Martou Skulovou. Z něho vyplynulo, že poškozený nemá tendence k bájné lhavosti či k fabulacím, ani vystupovat v lepším světle. Z hlediska specifické věrohodnosti nebyly zjištěny skutečnosti, které by jeho věrohodnost mohly zpochybnit, přičemž osoby obviněných poškozený spojoval se strachem, obavami a násilím (č. l. 359 až 372). S tímto znaleckým závěrem korespondovalo i celkové vnímání poškozeného a jeho projevů učiněných v průběhu řízení před soudem, který jeho výpovědi posuzoval z hlediska věcnosti, logičnosti a obsahové stránky, jakož i komparací jeho výpovědí učiněných jednak v přípravném řízení, a jednak v hlavním líčení navzájem. Posuzoval tuto výpověď s dalšími provedenými důkazy, přičemž neshledal žádné významnější rozpory či nesrovnalosti. Pokud pak určité nejasnosti přetrvávaly, soud je vyhodnotil a vysvětlil (viz strany 13 až 14 rozsudku soudu prvního stupně). Za důkaz nepovažoval vyšetření poškozeného na detektoru lži, neboť jeho výsledky nejsou podle českého právního řádu důkazem použitelným v trestním řízení, protože se jedná pouze o tzv. operativně pátrací prostředek [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1992, sp. zn. 6 To 12/92 (uveřejněné pod č. 8/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 861/11; srov. stranu 13 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 19 rozsudku odvolacího soudu].
                                                                                54. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který k námitkám obviněných obsahově shodným s těmi, které uplatnili i nyní ve svých dovoláních, doplnil, že nelze přisvědčit jejich tvrzení o změnách ve výpovědi poškozeného v průběhu trestního řízení, neboť veškeré případné změny se týkaly pouze nepodstatných detailů, které naopak obvinění zveličují ve snaze znevěrohodnit poškozeného. Za takovou nepodstatnou změnu ve výpovědi poškozeného soud druhého stupně výslovně označil i okolnosti týkající se způsobu manipulace se zbraní při vyhrožování poškozenému, neboť považoval za nepodstatné, zda na něj bylo touto pistolí mířeno, anebo jí před ním bylo toliko „viditelně manipulováno“, když jinak popis celé události ze strany poškozeným zůstal zcela totožný, i přesto, že jeho vnímání sledu jednotlivých událostí mohlo být zkresleno i jeho psychickým rozpoložením vyvolaným jednáním obviněných. Ze všech těchto důvodů, když z výpovědí poškozeného nevyplynula snaha skutkové okolnosti zveličovat, ale spíše naopak, odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně ve způsobu, jakým hodnotil provedené důkazy postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. (viz strany 20 až 22 rozsudku odvolacího soudu).
                                                                                  55. Nejvyšší soud shledal k věrohodnosti poškozeného R. Š., vůči níž brojili všichni dovolatelé, že jimi vytýkané vady z přezkoumávaných rozhodnutí neplynou a jejich tvrzení nemají podklad v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí ani postupu soudů obou stupňů. Obdobně ani výhrada obviněného P. P. o nevěrohodnosti svědka L. B. není opodstatněná, protože soud nezjistil nedostatky, které by o takové skutečnosti svědčily, když navíc tento dovolatel ve svém dovolání uvedenou vadu vytýkal jen zcela neurčitě. Lze konstatovat, že i touto výpovědí se soudy zabývaly. Soud prvního stupně žádné úvahy k věrohodnosti jmenovaného svědka sice přímo a výslovně ve svém rozhodnutí nerozvedl, avšak jeho výpověď vyhodnotil z hlediska podmínek § 2 odst. 6 tr. ř. v rámci porovnání s obsahem dalších provedených důkazů (srov. stranu 10 rozsudku nalézacího soudu a strany 22 a 23 rozsudku soudu odvolacího).

                                                                                  56. Lze proto shrnout, že se soudy věrohodností výpovědí ve věci slyšených svědků zabývaly a posuzovaly a hodnotily je s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem, přičemž závěry, proč svědkům uvěřily, náležitým způsobem a podrobně odůvodnily, se zřetelem ke všem provedeným důkazům, s nimiž byly ve všech podstatných bodech v souladu. Soud výpovědi svědků i jejich věrohodnost posuzoval zejména v kontextu provedených listinných důkazů, znaleckých posudků a e-mailové korespondence, a neopomněl k námitkám obviněných vzít v úvahu i motivaci poškozeného k tomu, aby uváděl nepravdivé skutečnosti, jak tvrdili obvinění, avšak důvody pro jeho nevěrohodnost neshledal.

                                                                                  57. Nejvyšší soud jen pro úplnost k námitce o „tvrzení proti tvrzení“ připomíná, že když verze uváděná obviněnými a ta, kterou prezentoval poškozený, stály proti sobě, soudy pečlivě vyhodnocovaly věrohodnost všech aktérů a konfrontovaly jejich verze s dalšími ve věci provedenými důkazy a na jejich základě zjištěnými skutečnostmi. Po řádném vyhodnocení tvrzení nepochybovaly o věrohodnosti poškozeného, jehož výpovědi jsou potvrzovány dalšími nepřímými důkazy, a vysvětlily, proč nepřijaly verzi obviněných, a proto jim nelze vytýkat, že by nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající ani v situaci „tvrzení proti tvrzení“. V přezkoumávané věci je třeba konstatovat, že zejména nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané. Oba soudy přitom věnovaly zejména výpovědi poškozeného potřebnou pozornost a pečlivě ji hodnotily, vědomy si toho, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Soudy neopomněly, že u svědka či svědků, jejichž výpovědi stály proti výpovědi obviněných, byla objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. V posuzované věci však nešlo o případ, kdy by proti sobě stály jen dvě zásadní výpovědi, které by bylo možné považovat za „tvrzení proti tvrzení“, nýbrž výpovědi obviněných byly v rozporu s celou řadou důkazů [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853)].
                                                                                    58. Přisvědčit zejména obviněným V. B., P. P. i T. K. nebylo možné ani v tom, že by bylo řízení zatíženo vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech.
                                                                                      59. Pokud obviněný P. P. vytýkal, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost trestnímu řízení vedenému proti obviněnému R. Š. u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 16/2016, a tvrdil, že z jeho obsahu by soudy, pokud by tímto spisem důkazy provedly, získaly potřebné podklady pro závěry o jeho vině, nelze v tomto směru obviněnému přisvědčit. Nejvyšší soud si poté, co v této věci již bylo rozhodnuto, opatřil předmětná rozhodnutí a při neveřejném zasedání jimi důkaz provedl. Z jejich obsahu, zejména z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 4 T 16/2016, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 12 To 46/2017, zjistil, že byl R. Š. coby obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 1 KZV 8/2016, pro skutek, ve kterém byl spatřován trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán. Obvinění P. Š. a P. P. v tomto trestním řízení vedeném proti R. Š. vypovídali v procesním postavení svědků. Soud jejich svědeckým výpovědím neuvěřil a celkově je hodnotil jako osoby nevěrohodné, zejména proto, že oba vystupovali jako jednatelé firmy P+P M., kteří za účelem odvozu trubního materiálu z uvedeného areálu disponovali svými pracovníky a technikou, přičemž se jednalo o pracovníky zřejmě ukrajinské národnosti, a bylo také prokázáno, že materiál byl po naložení převážen do objektu určeného společností P+P M., byl zvážen a byly vystaveny vážní lístky, které byly odesílány společnosti NET4GAS. Není tudíž pravdou tvrzení obviněných P. P. a P. Š., že by vážní lístky byly vystaveny na firmu MON-ING BRNO, s. r. o., která patřila R. Š. Oba jako svědci přitom podle soudu disponovali fakticky celou řadou možností, jak potrubí vyvézt, a to i bez účasti R. Š., kterého v objektu nikdo z ostrahy neznal (viz strany 32 až 34 rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 4 T 16/2016).
                                                                                        60. Z těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že byla prokázána neexistence závazku poškozeného vůči obviněným. Je však třeba zdůraznit, že ani žádný reálně existující závazek neospravedlňuje nezákonné postupy, které jsou předmětem řízení v nyní projednávané trestní věci, neboť jestliže věřitel například pouze upozorní dlužníka, že pokud mu nezaplatí dluh, který byl způsoben trestným činem dlužníka, podá na něj trestní oznámení, nedopouští se tím trestného činu vydírání, avšak tento trestný čin by mohl spáchat v případě, kdyby dlužníkovi vyhrožoval způsobem a prostředky, k jejich použití není oprávněn (např. že zařídí vzetí dlužníka do vazby, uložení vysokého trestu odnětí svobody), tím spíše použije-li k intenzifikaci těchto výhrůžek zbraň či využije přítomnosti dalších osob, které dlužníka např. obstoupí, apod. [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009 (uveřejněné pod č. 23/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 301/2016, aj.].
                                                                                          61. Jestliže za opomenuté důkazy obvinění V. B., P. P. i T. K. považovali to, že soud prvního stupně se výslovně nevypořádal s výpověďmi svědků Š. W. a T. M., které byly provedeny jak v přípravném řízení i při hlavním líčení, a výslovně na ně nereagoval, nejde o tzv. opomenuté důkazy. O ty by šlo, kdyby o nich v řízení nebylo soudem rozhodnuto, eventuálně v případě důkazů, které byly sice provedeny, avšak se jimi dále žádný ze soudů při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, čímž by byla založena nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/2002 (N 58/33 SbNU 89)]. O takovou situaci ovšem v této věci nešlo.
                                                                                            62. Protože však soud prvního stupně zmíněné důkazy v hlavním líčení dne 12. 2. 2016 provedl (č. l. 1561 až 1569), je zřejmé, že požadavek obviněného na doplnění dokazování bral do úvahy, přičemž jak on, tak i soud odvolací posuzovaly v daném kontextu výsledky zajištěných důkazů, konfrontovaly je s vhodností jejich přínosu pro další možná zjištění a závěry z těchto úvah plynoucí v potřebné míře v přezkoumávaných rozhodnutích vysvětlily. Proto se nemůže jednat o kategorii tzv. opomenutých důkazů, když soud prvního stupně svou povinnost vyplývající z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. splnil. Otázkou je pouze to, zda, když se o obsahu těchto výpovědí v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí výslovně nezmínil, pochybil ve smyslu § 125 tr. ř. nebo § 2 odst. 6 tr. ř. Je však třeba poukázat na odůvodnění zejména rozsudku odvolacího soudu, jenž na straně 18 a 19 svého rozsudku vysvětlil, že jde o formální vadu, ovšem bez vlivu na celkovou správnost skutkových závěrů, neboť ani jeden z těchto svědků se nevyjadřuje k žádné okolnosti přímo související s projednávanou trestnou činností, ale pouze potvrzují okolnosti vztahů mezi obviněnými v době následující po stíhaném období.
                                                                                              63. K uvedené námitce Nejvyšší soud proto shrnuje, že se nejedná o opomenuté důkazy, ale ani o vady ve smyslu extrémního nedodržení pravidel plynoucích z § 2 odst. 6 tr. ř., protože soudy vyhodnotily, že tyto důkazy nemají potřebný význam, aby bez nich nebylo možné dospět ke spolehlivým skutkovým závěrům, případně aby správnost těchto závěrů zvrátily. Soud druhého stupně se nezpronevěřil pravidlům plynoucím z § 259 odst. 3 tr. ř., neboť uvedené svědecké výpovědi nehodnotil z hlediska jejich věrohodnosti, ale pouze jejich možného přínosu pro další dokazování a skutková zjištění, přičemž shledal, že skutečnosti, o nichž tito svědci vypovídali, nejsou pro skutkové a právní závěry v nyní posuzované věci nikterak zásadní a významné, aby je bylo zapotřebí provádět znovu.

                                                                                              64. Výhrady proti provedeným odposlechům telefonních hovorů učinili obvinění V. B. a P. P. (č. l. 636 až 646). K nim je třeba uvést, že soudy je považovaly za prakticky bezvýznamné pro prokázání bezprostředního jednání obviněných vůči poškozenému, stejně jako záznamy o sledování obviněného V. B., a proto z nich žádné relevantní skutkové závěry, a tudíž ani jim odpovídající závěry právní neučinily (viz stranu 38 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud neshledal, že by obecné soudy nerespektovaly ústavně zaručená práva a svobody obviněných (článek 36 odst. 1 Listiny), protože při použití odposlechů telekomunikačního provozu jako důkazu postupovaly v dané věci zákonem stanoveným způsobem. Obvinění byli v tomto ohledu stíháni z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (článek 8 odst. 2 věta první Listiny), za plného respektování práva na spravedlivý proces, jakož i záruk proti zneužití odposlechu, které jsou podle ESLP dostatečné, pokud je zákonem jasně definován okruh osob, které mohou být odposlouchávány, druh trestných činů, při jejichž stíhání lze odposlechu využít, a současně je stanovena omezená doba jeho trvání, způsob nakládání se získanými daty a podmínky jejich zničení [srov. přiměřeně rozsudek ESLP ve věci K. proti Francii ze dne 24. dubna 1990, č. 11801/85, § 30; rozsudek ve věci V. C. proti Španělsku ze dne 30. července 1998 č. 27671/95, § 46; též nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3457/14 (N 77/81 SbNU 311), či nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)].
                                                                                                65. Soudy nižších stupňů měly na paměti i to, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
                                                                                                  66. Ze všech popsaných důvodů postup obou soudů nevykazuje obviněnými namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, přičemž Nejvyšší soud též zmiňuje, že oba soudy nižšího stupně hodnotily všechny obviněnými namítané vady v průběhu trestního řízení, vypořádaly se s nimi na podkladě výsledků provedeného dokazování a objasňovaly je důkazními prostředky, které vzaly za podklad svého rozhodnutí. Nejen že je řádně provedly, ale také důsledně vyhodnotily, a toto hodnocení rozvedly v příslušných pasážích napadených rozhodnutí, jak již bylo zmíněno výše. Rovněž měly na paměti, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, jaké ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15 (U 9/78 SbNU 647)]. Nejvyšší soud shledal, že přezkoumávaná rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09, a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14).
                                                                                                    67. Jestliže obvinění P. P. a I. A. v dovoláních výslovně vyjádřili porušení zásady in dubio pro reo, z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že o uvedené nedostatky nešlo. Uvedený princip nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], čemuž soudy v posuzované věci dostály. Navíc podstatné nejasnosti nezjistily ani nedošlo k situaci, kdy by vina některého z obviněných nebyla dostatečně objasněna.
                                                                                                      68. Nejvyšší soud na základě všech jen stručně vyjádřených poznatků v reakci na obviněnými uplatněné dovolací argumenty, jimiž se domáhali závěru, že se soudy zpronevěřily zásadám spravedlivého procesu, shledal, že k takové situaci v přezkoumávané věci nedošlo. Ze všeho, co bylo uvedeno výše, je zřejmé, že soudy všechna procesní pravidla a zásady dodržely. Předně je vhodné uvést, že nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, protože ta, kterou obvinění preferovali, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, jak se obvinění snažili v dovolání předestřít, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků. Šlo přitom nejen o výpověď poškozeného, ale i o svědecké výpovědi osob, u nichž v žádném případě nelze předpokládat jakýkoli zájem na výsledku řízení týkajícího se výlučně a pouze obviněných, jakož i další, zejména listinné důkazy. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soud měl na zřeteli i to, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, apod. provádí zásadně soud prvního stupně, který je k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilý [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. Právo na spravedlivý proces, jehož se obvinění především dovoláním domáhali, nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
                                                                                                        69. Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud nemohl dovoláním obviněných vyhovět, protože nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
                                                                                                          70. Vzhledem k tomu, že obvinění V. B. a T. K. v dovoláních vznesli výhradně jen námitky, které směřovaly do učiněných skutkových zjištění a procesních postupů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a to ve vztahu k výhradám o spravedlivém procesu, jež Nejvyšší soud, jak je výše popsáno, neshledal důvodnými, jejich výhrady neodpovídají žádnému z důvodů podle § 265b tr. ř., protože v nich nejsou namítány žádné právní námitky. Nejvyšší soud je proto považoval za uplatněné mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a z tohoto důvodu je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
                                                                                                          VII. K právním námitkám obviněných I. A., P. Š.
                                                                                                          a P. P.

                                                                                                          71. S ohledem na shora učiněné závěry, že skutková zjištění mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a netrpí vadami, které všichni dovolatelé vytýkali, a nejsou zatíženy žádnými extrémními nedostatky, mohl Nejvyšší soud posuzovat správnost použité právní kvalifikace, vůči níž své výhrady zaměřili mimo již uvedeného obvinění I. A., P. Š. a P. P., který podložil své námitky tvrzením, že se jednalo o několik samostatných skutků, a proto nemůže jít o spolupachatelství, když navíc není popsána jakákoli jeho účast na útoku pod bodem e). Obvinění I. A. a P. Š. tvrdili, že nemohli být spolupachateli v té části jednání, o které ani nevěděli, neboť k němu přistoupili teprve později.
                                                                                                            72. K vzneseným výhradám zaměřeným zásadně proti tomu, že se nejednalo o spolupachatelství, je třeba uvést, že tuto právní otázku může Nejvyšší soud zkoumat nikoliv podle verzí, které uplatnili obvinění, ale podle skutkových závěrů, k nimž dospěl zejména odvolací soud. Tedy na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem druhého stupně, který Nejvyšší soud nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
                                                                                                              73. K těmto právním námitkám Nejvyšší soud zdůrazňuje, jak výše uvedl, že soudy obou stupňů se mimo jiné právě spolupachatelstvím zabývaly a dospěly k závěru o tom, že obvinění jednali ve vzájemné shodě, na podkladě předchozí vzájemné dohody a ve vzájemné souhře, a proto shledaly, že jejich jednání se vzájemně prolínala. Například bezprostředně poté, co obviněný P. P. poškozeného nutil k podpisu smlouvy znějící na částku 3.000.000 Kč, obviněný V. B. na poškozeného začal křičet, že ho zničí, podříznou nebo zastřelí, že ví, že má rodinu, apod., což vyústilo v podpis smlouvy v notářské kanceláři JUDr. Marie Matouškové. Titíž obvinění byli následně přítomni tomu, když obviněný T. K. vyhrožoval fyzickou likvidací poškozeného i jeho rodiny, od tohoto jeho jednání se jakkoli nedistancovali, ani mu v něm nebránili, stejně jako obvinění P. P. a P. Š. v obdobném jednání nezabránili V. B. dne 7. 4. 2014, ale toliko mu mlčky přihlíželi a vyčkávali, zda jeho prostřednictvím dosáhnou svého cíle, zatímco obviněný I. A. čekal před domem a zesiloval obavy poškozeného z možné realizace činěných výhrůžek, odmítne-li se naléhání zbylých obviněných podrobit a uznání dluhu vztahující se k půjčkám, které fakticky nikdy nedostal, podepsat (srov. strany 42 až 43 rozsudku soudu prvního stupně a strany 24 a 25 rozsudku odvolacího soudu). Podíl jednotlivých obviněných a rozdílnou míru jejich konkrétní účasti na popsaném činu, na kterou se i nyní v dovolání obvinění především odvolávají, soudy zohlednily v rámci ukládaného trestu ve smyslu § 39 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku v rámci individualizace trestu (viz strany 46 až 50 rozsudku soudu prvního stupně a strany 30 rozsudku odvolacího soudu).
                                                                                                                74. Nejvyšší soud k těmto správným závěrům považuje za nutné v obecné poloze zmínit, že pokus zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spáchá ten, kdo bezprostředně směřuje k tomu, aby jiného násilím, pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl, takový čin spáchal nejméně se dvěma osobami, se zbraní a způsobil jím škodu velkého rozsahu, avšak k jeho dokonání nedošlo.
                                                                                                                  75. Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícímu. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.
                                                                                                                    76. Soudy ve svých skutkových zjištěních dostatečně přesvědčivě popsaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí dále rozvedly role jednotlivých obviněných na celém souhrnu jednání, a to tak, že obviněný V. B. a P. P. byli v zásadě iniciátory a útočníky v průběhu celého trestného jednání vůči poškozenému R. Š., když první z jmenovaných pronášel výhrůžky vůči poškozenému a druhý jim přihlížel a vyčkával, až bude poškozený psychicky dostatečně „zpracován“ a připraven podepsat dokumenty, které mu předložil (viz výše bod 72.), zatímco obviněný I. A. se účastnil dvou [d), e)] z pěti rozhodujících fází skutkového děje, a to ještě nikoli na přímém vydírání poškozeného, ale spíše svojí demonstrativní účastí a fyzickou přítomností na místě činu či v jeho bezprostřední blízkosti zesiloval intenzitu výhrůžek pronášených ostatními spoluobviněnými. Naproti tomu obviněný T. K. se účastnil na jednání mnohem intenzivněji, neboť to byl právě on, kdo pronášel výhrůžky fyzickou likvidací, demonstrativně ukazoval poškozenému zbraň, přinutil ho nasednout do auta a odjet k notářce, čímž na poškozeného psychologicky působil a vzbuzoval v něm odůvodněný strach o svůj život i rodinu. Nejmenší roli soudy přisuzovaly obviněnému P. Š., který se osobně zapojil toliko do jedné fáze popsaného jednání [d)], kdy byl přítomen tomu, jak spoluobviněný V. B. poškozenému vyhrožoval, a poté osobně spolu s obviněným P. P. doprovodil poškozeného do notářské kanceláře, kde došlo k podpisu smlouvy a uznání fakticky neexistujícího závazku.
                                                                                                                      77. Z takto popsaného konkrétního jednání všech obviněných je zřejmé, že každý z nich měl svůj vlastní podíl na celém činu, který byl ve spolupachatelství všech pěti obviněných spáchán jejich společným jednáním. V přezkoumávané věci je podstatné, že uvedený zločin byl tvořen několika na sebe navazujícími útoky, které ve svém souhrnu tvoří pokus zločinu podle § 21 odst. 1 k § 175 odst. 1 odst. 2 písm. b), c) odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Toto jednání se vyvíjelo v několika etapách, na nichž se obvinění podíleli v různé pozici a podle toho, jaký úkol v celkovém jednání byl každému z nich určen. Je proto třeba dovolatelům přisvědčit v tom, že ne všichni se na průběhu celého trestného jednání v bodech a) až e) podíleli se stejnou frekvencí, aktivitou, případně rasancí. Taková rozdílná účast na spáchaném činu však bez dalšího neznamená, že se nemůže jednat o spolupachatelství, neboť pro to je rozhodné, aby jednotliví aktéři plnili úlohu a byli zapojeni v souladu se subjektivním vztahem ke společnému záměru a cíli, jež je společným činem všech činem sledován. Právě tyto skutečnosti z provedeného dokazování i popisu skutku plynou. Je třeba zdůraznit, že pokud jde o obviněné P. P. a P. Š., ti vystupovali v celé záležitosti jako jednatelé společnosti P+P M.. Jejich záměrem bylo, aby od sebe odvrátili úhradu škody, kterou se domnívali, že mají vůči společnosti NET4GAS, zejména se však snažili si nátlakem na poškozeného R. Š. se záminkou spojenou s jeho trestním stíháním ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 16/2016 zajistit vylákání vysoké finanční částky. Tento záměr byl u nich jako jednatelů jmenované společnosti společný. Přestože v tomto směru byla účast P. Š. na celém činu nejmenší, když za nejzásadnější část jeho jednání soud považoval až tu, která spadá do závěrečné fáze celého skutku (srov. stranu 42 rozsudku soudu prvního stupně), pro závěr o spolupachatelství tato skutečnost není podstatná, protože aktivní zapojení jmenovaného jednatele je zřejmé s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti a jeho vědomost o celém konání. Plyne rovněž z výsledků provedeného dokazování. Obviněný P. P. se podílel na činu v bodech a) až d), tedy ve čtyřech jeho fázích, v nichž byl aktivní, a zásadně přispěl k průběhu i cíli celého záměru.
                                                                                                                        78. Role obviněného I. A. byla ve dvou fázích v bodech d), e) a lze shrnout, že spočívala v zásadě v tom, že byl nejvyšší hrozbou pro R. Š., protože zdůrazňoval se zbraněmi v rukou vyplnění hrozeb, jimiž poškozenému ostatní přítomní hrozili. Tento obviněný byl fyzicky všem nátlakovým akcím se zbraní přítomen, věděl o jaké jednání a v jakých souvislostech se jedná, znal okolnosti i důvody, které se s tímto činem pojily. Je tedy zřejmé, že jednání každého z obviněných spolupachatelů bylo článkem řetězu, přičemž jednotlivá chování působila současně ve vzájemné návaznosti a směřovala k přímému vykonání trestného činu, který ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu.
                                                                                                                          79. V posuzované věci proto není pochyb o tom, že i jednání obviněných I. A., P. Š. a P. P., kteří nebyli osobně přítomni u všech částí zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, bylo vedeno jednotným záměrem, a to získáním finančních prostředků, na něž jinak neměli nárok, od poškozeného R. Š., a to na základě smyšlené, uměle vytvořené legendy o existenci závazku poškozeného vůči nim. Tento záměr měli všichni obvinění společně, neboť všichni ještě před tím, než započali s vlastní, ve skutkové větě výroku o vině popsanou trestnou činností, vstupovali společně či jednotlivě do jednání s poškozeným i mezi sebou navzájem a vytvářeli plán, jakým způsobem dosáhnout od poškozeného jimi požadovaných plateb, kdo bude plnit jakou roli. Znali všechny souvislosti a na jejich podkladě po dlouhou dobu také ve vzájemné souhře jednali, např. navštěvovali poškozeného nejprve u něj doma (zejména P. P. a V. B.), kde mu sdělovali, že mají „kluky“ na to, aby si s vymožením peněz poradili. Byť tedy každý z obviněných nebyl účasten u všech nátlakových akcí, případně každý nečinil stejné kroky, je nepochybné, že každý přispěl určitou dílčí činností a svojí aktivitou k realizaci tohoto plánu a zamýšleného následku, navzájem se informovali o tom, co bylo dohodnuto na schůzce, které některý z nich nebyl přítomen, a jak budou postupovat dále, kdy má kdo čekat, kam má který z nich poškozeného doprovodit a jak se k němu chovat tak, aby umocnili jeho obavy o život svůj i svých blízkých a donutili jej k placení či alespoň uznání dluhu ve výši jimi požadovaných finančních částek. Sledovali tak společný cíl spočívající v opatření sobě a jinému neoprávněný majetkový prospěch, k němuž se snažili dospět na základě řady dílčích činů a jednání, která jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu naplnila skutkovou podstatu předmětného zločinu [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49/2009-I.)].
                                                                                                                            80. Podle posuzovaných rozhodnutí je zřejmé, že se soudy všemi důležitými skutečnostmi (objektivní i subjektivní stránkou) zločinu podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku zabývaly a konstatovaly, že šlo o úmyslné společné jednání všech obviněných založené na jejich předchozí dohodě. Dospěly k závěru, že obvinění se pohrůžkou násilí snažili působit na vůli poškozeného R. Š. a s více osobami a za použití hrozby zbraní ho donutit k tomu, aby jim vydal finanční prostředky, které měly činit částku přesahující 5.000.000 Kč, což se jim však nezdařilo.

                                                                                                                            81. Vzhledem ke vzájemnému propojení jednotlivých jednání každého z obviněných bylo možné realizovat čin v takovém rozsahu a způsobem, jak k němu došlo, a to ve snaze získat majetkové výhody na úkor poškozeného. Právě tato jejich souhra a jednotnost při realizaci společného záměru je naplněním zásad spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, které ovládá celé jednání, jež společně spáchali. Role každého z obviněných byla umocněna chováním všech spolupachatelů. Všichni obvinění postupovali jednotně a koordinovaně, nikdo ze společného rámce jednání nevybočil, s čímž koresponduje to, že jejich jednotlivá jednání na sebe navazovala, případně se vzájemně prolínala.
                                                                                                                              82. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl námitkám obviněných I. A., P. Š. a P. P. proti vadnosti závěru o spolupachatelství přisvědčit, naopak za správné považoval vyjádření právní kvalifikace soudů obou stupňů, pokud dovolatele uznaly vinným, jak je ve výroku přezkoumávaných rozhodnutí uvedeno, neboť obvinění po všech stránkách naplnili znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
                                                                                                                                83. Nejvyšší soud ze všech popsaných důvodů nezjistil vady, které ve svých dovoláních obvinění vytýkali, a protože tyto závěry mohl učinit toliko na podkladě předložených napadených rozhodnutí, v nichž soudy nižších stupňů se již v potřebném rozsahu námitkami obviněných zabývaly, dovolání obviněných I. A., P. Š. a P. P. jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl.

                                                                                                                                Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                                                                                                                                V Brně dne 31. 10. 2018
                                                                                                                                JUDr. Milada Šámalová
                                                                                                                                předsedkyně senátu