Rozhodnutí NS

33 Cdo 4606/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:33 Cdo 4606/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.4606.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 241a o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 37 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§ 243c odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 4606/2017-216


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Statek Skalice a. s. se sídlem Skalice u České Lípy 471, identifikační číslo osoby 254 48 803, zastoupené Hansem - Ulrichem Theobaldem, advokátem se sídlem Praha 1, Platnéřská 2, proti žalované S. U., bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem Praha 4, Voráčovská 14, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 179/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. 5. 2017, č. j. 29 Co 4/2017-181, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 29 Co 4/2017-181, potvrdil ve výroku I. rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 10. 2016, č. j. 15 C 179/2016-131, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 11. 2016, č. j. 15 C 179/2016-138, kterým byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu o prodeji specifikovaných pozemků včetně meliorací, které se na nich nacházejí, za kupní cenu 9 Kč za metr čtverečný plochy, jejíž plné znění je součástí výroku I., změnil jej ve výroku II. jen ohledně výše přiznané náhrady nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Žalovaná přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky platnosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní z hlediska určitosti ujednání o době, ve které má být uzavřena budoucí smlouva (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 /§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2206/2001. Na rozdíl od odvolacího soudu zastává názor, že ujednáním ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 1. 4. 2012 ve znění jejího dodatku ze dne 15. 1. 2015, znějící tak, že „Budoucí kupující je oprávněn vyzvat k uzavření kupní smlouvy do dne 31. 12. 2015. Výzva musí být předána písemně prostřednictvím doporučeného dopisu odeslaného budoucímu prodávajícímu nejpozději poslední den lhůty a musí obsahovat návrh kupní smlouvy doplněný budoucím kupujícím“, si její smluvní strany nesjednaly dostatečně určitým způsobem dobu, do které hlavní smlouvu uzavřou.

Oproti očekávání žalované se odvolací soud při řešení nastolené otázky neodchýlil od závěrů vyslovených v odkazovaném usnesení, neboť v něm byla posuzovaná odlišná situace; ujednání smluvních stran o tom, že dohoda nabude platnosti v případě, že žalobkyně pronajme nemovitosti žalovanému, odvolací soud posoudil jako neurčité z hlediska stanovení doby, do které má být uzavřena realizační smlouva, když ani výkladem nebylo možno tuto neurčitost překlenout (§ 37 odst. 1, § 35 odst. 2 obč. zák.). Dovolací soud pak konstatoval, že posouzení, zda právní úkon účastníků je ohledně doby, ve které má být uzavřena budoucí smlouva, dostatečně určitý na základě projevu vůle účastníků ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., nemůže mít obecný dopad na případy obdobné povahy, neboť toto posouzení je závislé na okolnostech konkrétního případu a má význam pouze pro rozhodnutí v dané věci, a nezakládá tudíž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Odvolací soud v nyní posuzované věci shodně s judikaturou dovolacího soudu a odbornou komentářovou literaturou konstatoval, že podstatnou náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené podle § 50a odst. 1 obč. zák. je (mimo jiné) ujednání o době, do které bude budoucí smlouva uzavřena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008, ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2012, a žalovanou zmiňované usnesení ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2206/2001, jakož Švestka. J., Spáčil. J., Škárová. M., Hulmák. M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 439 a násl. s.). Jeho závěr, že smluvní strany si v dané věci ujednáním, podle něhož budoucí kupující je oprávněn vyzvat budoucího prodávajícího k uzavření kupní smlouvy do dne 31. 12. 2015, určitě a srozumitelně sjednaly dobu k uzavření realizační smlouvy, je v souladu nejen s jím citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 2095/14, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 190/2014, ale i s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006, a jeho rozsudek ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/1996, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1998, jež se vyjádřily k možnosti odlišné formulace doby k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí). Okolnost, že si smluvní strany ve smlouvě o smlouvě budoucí nesjednaly dobu, do kdy má prodávající akceptovat návrh kupní smlouvy, není důvodem neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí, neboť akceptační lhůta vyplývá z § 43b obč. zák. Navíc si nelze nepovšimnout, že smluvní strany si oproti zmiňovanému případu řešenému Ústavním soudem, dohodly tuto obligatorní náležitost smlouvy o smlouvě budoucí ještě pregnantněji, a to stanovením určitého data, do kterého kupující měla učinit výzvu k uzavření kupní smlouvy. Lze uzavřít, že dovolání k posouzení nastolené otázky není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Předkládá-li žalovaná k dovolacímu přezkumu otázku naplněnosti podmínek pro aplikaci § 50a odst. 3 obč. zák. s tím, že jsou na její straně dány závažné důvody, pro něž na ní nelze spravedlivě požadovat uzavření kupní smlouvy, pak ve vztahu k této otázce nevylíčila, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 4/2014“/, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl). Domáhá-li se revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a/ odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b/ že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c/ že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d/ popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak. Jelikož žalovaná v této části nedostála formálním požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, nemohl se jí dovolací soud zabývat.

Obdobně je tomu i ohledně nákladovým výrokům, ve vztahu k nimž žalovaná rezignovala na jakoukoliv argumentaci, natož tu, vztahující se k obligatorním náležitostem dovolání.

Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. 11. 2018


JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu