Rozhodnutí NS

22 Cdo 3862/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:22 Cdo 3862/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3862.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 150 odst. 3 obč. zák.
§ 149 odst. 2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3862/2018-883


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně R. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Kejvalem, advokátem se sídlem v Praze 4, Golčova 485, proti žalovanému M. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Danielem Vidunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 347/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, č. j. 28 Co 5/2018-858, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 11. 7. 2014, č. j. 3 C 347/2008-447, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (SJM) – účastníků řízení. Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 31. 3. 2015, č. j. 30 Co 509/2014-485, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně uložil zabývat se v dalším řízení otázkou, zda finanční prostředky získané prodejem nemovitosti v XY byly součástí společného jmění manželů. V případě, že by byly součástí SJM, jejich následné vynaložení na výlučný majetek žalovaného by bylo třeba v rámci řízení vypořádat.

V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 11. 2017, č. j. 3 C 347/2008-628, znovu rozhodl o vypořádání společného jmění účastníků řízení. Protože vzal za prokázané, že prostředky získané prodejem nemovitosti v XY byly součástí SJM, vypořádal také investice těchto prostředků do výlučného vlastnictví žalovaného.

Následně Krajský soud v Praze k dalšímu odvolání žalovaného rozsudkem z 10. 5. 2018, č. j. 28 Co 5/2018-858, rozsudek soudu prvního stupně změnil. Investice do výlučného vlastnictví žalovaného do vypořádání nezahrnul, neboť finanční prostředky z prodeje nemovitosti v XY nikdy nebyly součástí SJM.

Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 5. 2018 podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (tento poslední důvod však obsahově nevymezila). Jde o výklad § 153 odst. 2 o. s. ř.; dovolatelka má za to, že pokud by finanční prostředky z prodeje nemovitosti v XY skutečně nepatřily do SJM, měl odvolací soud tuto položku přesto vypořádat. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1290/2008, podle něhož překročením návrhu ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. není, jestliže soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudí po právní stránce jinak, než to učinil žalobce, a jestliže na základě takového právního posouzení věci přizná žalobci požadované plnění. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud v podrobnostech odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné, napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolatelka nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého prostředky z prodeje nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví účastníků (nemovitost v XY) netvořily součást společného jmění manželů. Jde o to, má-li soud i přesto v rámci řízení o vypořádání SJM investici z těchto prostředků do majetku žalovaného vypořádat, resp. za jakých podmínek tak může učinit.

Dovolatelka po celou dobu řízení tvrdila, že finanční prostředky získané prodejem nemovitosti v XY náležely do SJM; navrhovala proto, aby investice těchto prostředků na výlučný majetek žalovaného byly vypořádány v rámci probíhajícího řízení, a to jako nárok podle § 149 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nebylo proto namístě posuzovat tvrzení dovolatelky jako samostatný nárok ve smyslu § 112 odst. 2 o. s. ř. (v tomto případě snad nárok z bezdůvodného obohacení).

Soudní praxe vychází z dvojčlenné teorie předmětu sporu, podle které je tento předmět vymezen jak žalobním návrhem (petitem), tak i skutkovými tvrzeními, jimiž byl uplatněn; přitom není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který je předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3700/2009).

Také předmět sporu v řízení o vydání konstitutivního rozhodnutí (a takovým je i rozhodnutí o vypořádání SJM) má dvě složky: „Je to jednak žádost navrhovatele o konstituování nového hmotněprávního vztahu (založení, změnu nebo zrušení materiálního právního vztahu), jednak skutkový základ takového opatření, vyplývající z podstatných skutkových tvrzení navrhovatele, která odpovídají skutkovým znakům hmotněprávní normy, předpokládající možnost vydání konstitutivního soudního rozhodnutí (Macur, J.: Předmět sporu v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita Brno, 2002, s. 103).

„Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Citované ustanovení mimo jiné soudu zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného, než požadoval (tedy aby žalovanému uložil jinou než navrhovanou povinnost), nebo aby žalobci přiznal sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu (z jiného skutku), než který byl předmětem řízení. Překročením návrhu není, jestliže soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudí po právní stránce jinak, než to učinil žalobce, a jestliže na základě takového právního posouzení věci přizná žalobci požadované plnění“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1290/2008). „Citovaným ustanovením“ je § 153 odst. 2 o. s. ř., ovšem s výjimkou tam uvedenou, tedy případy, kdy „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“. Uvedená výjimka se týká „vypořádání právně relevantního společenského vztahu, který může soud vypořádat konstitutivním rozhodnutím, přičemž právo ponechává soudu možnost uvážení při volbě způsobu vypořádání, takže zamítnutí žaloby v případě, že žalobce by výsledek úvahy soudu správně předem neodhadl, by bylo z hlediska principů a cílů civilního procesu nepřijatelné (viz David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3812/2009). Rozhodně sem nepatří, jak dovolání naznačuje, nároky z bezdůvodného obohacení, a to jen proto, že jsou (dispozitivně) upraveny v občanském zákoníku; při takovém přístupu by totiž pod zmíněnou výjimku patřilo vše, co je upraveno hmotným právem, a uplatnění dispoziční zásady v řízení by bylo naprostou výjimkou, pokud by vůbec přicházelo do úvahy.

Žalobkyně vymezila předmět řízení tak, že se domáhala vypořádání společného jmění; skutkový základ sporu vymezila tvrzením, že konkrétní věci a pohledávky, které navrhla k vypořádání, účastníci získali za podmínek zakládajících jejich společné jmění, a domáhala se výslovně vypořádání věcí, které měli účastníci ve společném jmění (tedy konstitutivního rozhodnutí). Také o sporné investici tvrdila, že byla vynaložena z prostředků ve společném jmění, a vznesla k tomu odpovídající skutková tvrzení. Jasně tak vymezila předmět řízení jak žalobním návrhem, tak i skutkovými tvrzeními. Nárok na vypořádání investice z jiného titulu neuplatnila, a to ani pokud jde o skutkový děj (netvrdila okolnosti, ze kterých by se podávalo, že nešlo o majetek v SJM a ze kterých by též plynul důvod, proč se domáhá plnění), ani pokud jde o žalobní návrh; ten jasně odpovídá návrhu na vypořádání společného jmění manželů. Pokud by uplatnila návrh na plnění z titulu investice vynaložené ze společných prostředků, které však nebyly součástí SJM, šlo by o objektivní kumulaci nároků a o návrh na vydání deklaratorního rozhodnutí (zřejmě buď na plnění z titulu bezdůvodného obohacení, nebo ze smlouvy
– bližší skutkové okolnosti do řízení nevznesla, neboť setrvala na tom, že jde o vnos ze SJM). Tomu by musel odpovídat samostatný žalobní návrh a mělo by to dopad i do poplatkové povinnosti.

Rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s výše citovanou právní větou rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1290/2008. V této větě se v podstatě konstatuje zásada „iura novit curia“, tedy že soud není vázán právní kvalifikací uplatněného nároku, že je však vázán skutkovým základem a žalobním návrhem. Tato vázanost v dané věci bránila vypořádání i jiných nároků žalobkyně, které řádně neučinila předmětem řízení. Odkaz na § 153 odst. 2 o. s. ř. neobstojí; vypořádáním, jehož způsob vyplývá ze zákona, je vypořádání SJM, při kterém soud není vázán způsobem vypořádání, ale výčtem majetku, který účastníci k vypořádání určili (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1068/2008, ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 172/2012, a mnohé další). Nárok na plnění, které ze SJM nevyplývá, včetně nároku na plnění z bezdůvodného obohacení nebo ze smlouvy, však neplyne ze vztahu mezi účastníky, jehož způsob vypořádání vyplývá z právního předpisu ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř.; v řízení o takových nárocích se plně uplatní zásada dispoziční a vázanost soudu žalobou.

Lze uzavřít, že k náležitostem žaloby o vypořádání společného jmění manželů patří i tvrzení skutkových okolnosti zakládajících společné jmění ohledně položek navržených k vypořádání a žalobní návrh, domáhající se vypořádání konkrétních položek. Jestliže soud zjistí, že některá z položek navržených k vypořádání součástí společného jmění manželů není, nemůže ji do vypořádání zahrnout; v takovém případě může rozhodnout o nároku, který neplyne z vypořádání společného jmění jen tehdy, pokud jej žalobce řádně (§ 79 o. s. ř.) učiní předmětem řízení.

Protože dovolání není přípustné, dovolací soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 3. 2019


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu