Rozhodnutí NS

32 Cdo 734/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/20/2019
Spisová značka:32 Cdo 734/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.734.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 734/2019-291


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně PLANET TOURS & TRAVEL s. r. o., se sídlem ve Vraném nad Vltavou, Na Kodlíči 510, identifikační číslo osoby 63980487, zastoupené JUDr. Petrem Kotkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ibsenova 1207/3, proti žalované ČEBUS, cestovní kanceláři, s. r. o., se sídlem v Brně, Běhounská 19, identifikační číslo osoby 26222094, zastoupené Mgr. Ivanem Nezvalem, advokátem se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, o zaplacení částky 293 792,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 36/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2018, č. j. 47 Co 296/2016-267, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.


Odůvodnění:


Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 2. 2016, č. j. 41 C 36/2015-184, uložil žalované zaplatit žalobkyni 235 034,32 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 58 759,58 Kč s příslušenstvím a co do příslušenství z částky 293 792,90 Kč za dobu prodlení od 20. 3. 2015 do 28. 8. 2015 zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně k odvolání obou účastnic rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 177 833,32 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (první výrok), v části výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 44 459,58 Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok), a v části výroku I., jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 57 200 Kč s příslušenstvím, v části výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 14 300 Kč s příslušenstvím a ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti prvnímu výroku, podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího nebo Ústavního soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Soudní praxe je jednotná v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, dále jeho usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, jež jsou - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz). Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018).

O takovou situaci jde i v poměrech projednávané věci, když předmětem dovolacího řízení jsou žalobkyní uplatněné nároky na zaplacení škody, která jí vznikla stornováním zakoupených letenek ve výši 158 437,60 Kč s příslušenstvím a stornováním zájezdu ve vztahu k obchodním partnerům v Číně ve výši 19 396,72 Kč s příslušenstvím (první výrok). Bez zřetele na to, že tyto nároky byly uplatněny jednou žalobou a odvolací soud o nich rozhodl jedním výrokem, jde ve smyslu výše označené judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem.

Jelikož nárok na náhradu škody za stornování zájezdu ve vztahu k obchodním partnerům v Číně ve výši 19 396,72 Kč s příslušenstvím nepřesahuje limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, je přípustnost dovolání ve vztahu k tomuto nároku vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena. Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby co do částky 19 396,72 Kč s příslušenstvím odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

Vzhledem k uvedenému přichází v úvahu přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku podle ustanovení § 237 o. s. ř. pouze v té jeho části, v níž odvolací soud rozhodl o nároku na náhradu škody za stornování zakoupených letenek ve výši 158 437,60 Kč s příslušenstvím.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud z provedených důkazů učinil nesprávné právní závěry a odchýlil se od rozhodnutí Nejvyššího soudu, která konkrétně cituje, při posouzení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody. Takovým způsobem však přípustnost dovolání nemůže být založena, neboť judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce a poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1025, a rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá v určení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, a již citovaný rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).

O vztah příčinné souvislosti jde, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003). Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018, nebo ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014)

Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud, že mezi porušením smluvní povinnosti a vznikem škody není dána příčinná souvislost, neboť příčinnou vzniku škody byl nezájem žalobkyně odprodat letenky žalované, jakožto nová okolnost, která způsobila přerušení příčinné souvislosti, je jeho rozhodnutí v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Je ostatně na místě dodat, že dovolatelka v rámci vymezení dovolacího důvodu napadené rozhodnutí v této části kritizuje především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před odvolacím soudem. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).

Předkládá-li dovolatelka otázku „posouzení ustanovení o prevenční povinnosti škod podle ustanovení § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ‚o. z.‘)“, majíc za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2568/2008, nelze jí přisvědčit, neboť dovolací soud se v této jiné věci zabýval otázkou rozlišení odpovědnosti za vady a odpovědnosti za škodu. Otázkou porušení prevenční povinnosti se nezabýval, naopak výslovně uvedl, že aplikace ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, upravující obecnou prevenční povinnost podle tehdejších právních předpisů, nebyla na místě. Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť odvolací soud se při řešení otázky předestřené dovolatelkou od judikatury dovolacího soudu, kterou označila, neodchýlil.

Dovolatelka konečně namítá, že „odvolací soud neposoudil věc i podle ustanovení § 2 odst. 3 a § 6 odst. 2 o. z. ač tak měl učinit“, majíc za to, že se odvolací soud při řešení této „otázky“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího nebo Ústavního soudu. Tvrzený předpoklad přípustnosti však není dán, neboť argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, poněvadž žádné takové rozhodnutí dovolacího soudu ani Ústavního soudu neuvedla.

Nejvyšší soud proto dovolání i ve zbývajícím rozsahu odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 20. 8. 2019



JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu