Rozhodnutí NS

22 Cdo 2471/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/29/2019
Spisová značka:22 Cdo 2471/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2471.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Obnova řízení
Dotčené předpisy:§ 232 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 2471/2019-1462



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně R. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, proti žalovanému Ž. M., narozenému XY, bytem XY, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, o žalobě na obnovu řízení podané žalobkyní proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. února 2007, č. j. 8 C 8/93-837, ve spojení s opravným usnesením ze dne 23. července 2007, č. j. 8 C 8/93-855, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2008, č. j. 28 Co 389/2007-943, ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. dubna 2008, č. j. 28 Co 389/2007-955, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 8/93, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2019, č. j. 28 Co 497/2011-1437, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2019, č. j. 28 Co 497/2011-1437, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 7. 2011, č. j. 8 C 8/93-1075a, odmítl žalobu na obnovu řízení, kterou se žalobkyně domáhala obnovy řízení ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) – (výrok I.), rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok II.) a o nákladech řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně konstatoval, že žaloba na obnovu řízení doručená soudu dne 9. 3. 2011 postrádá zákonné náležitosti uvedené v § 232 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž požadované náležitosti nebyly doplněny ani v dodatečně stanovené lhůtě. Žalobkyně v žalobě dostatečně nevymezila skutkový děj a nevylíčila rozhodující skutečnosti, které by byly významné pro rozhodnutí ve věci, zejména skutečnosti svědčící o včasnosti žaloby na obnovu řízení, neboť nedoplnila, zda se jedná o nové důvody, které nemohla uplatnit v původním řízení, kdy se o nových důvodech dozvěděla, kdy je mohla poprvé uplatnit apod.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) po obsáhlém řízení, které probíhalo opakovaně před Městským soudem v Praze, Vrchním soudem v Praze i před Nejvyšším soudem, usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 29. 4. 2019, č. j. 28 Co 497/2011-1437, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že žalobkyně ani přes poučení soudu prvního stupně dostatečně nevylíčila skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda byla žaloba na obnovu řízení podána včas. Žalobkyně sice uvedla, že příznivější rozhodnutí ve věci by mohlo přinést svědectví starší dcery účastníků, nicméně toto tvrzení bylo uvedeno v doplnění návrhu na obnovu řízení, jenž byl soudu doručen dne 10. 8. 2011. Žalobkyně v doplnění návrhu na obnovu řízení uvedla, že ji „v letošním roce“ navštívila dcera, od které se dozvěděla o nových skutečnostech, které by mohly mít zásadní vliv na rozhodnutí ve věci vypořádání BSM. Odvolací soud však uzavřel, že z doplnění návrhu na obnovu řízení není zřejmé, ve kterém období roku 2011 k návštěvě dcery došlo, potažmo kdy se tedy žalobkyně o tvrzených rozhodných skutečnostech dozvěděla. Protože doplnění návrhu na obnovu řízení ani odvolací soud nepovažoval v tomto ohledu za dostatečné, rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla žaloba na obnovu řízení odmítnuta, jako správné potvrdil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť má za to, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, co se týče otázky přípustnosti žaloby na obnovu řízení a jejích náležitostí.

Žalobkyně v dovolání namítá, že po doplnění návrhu na obnovu řízení, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 10. 8. 2011, obsahovala žaloba na obnovu řízení veškeré zákonem požadované náležitosti k tomu, aby mohla být věcně projednána. Pokud tedy odvolací soud vzal toto doplnění na vědomí, avšak bez dalšího dospěl k závěru, že lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení nebyla zachována, dopustil se tím nesprávného právního posouzení věci. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že z doplnění návrhu na obnovu řízení není zřejmé, ve kterém období roku 2011 k návštěvě dcery žalobkyně došlo. Žaloba na obnovu řízení byla soudu podána dne 9. 3. 2011, a pokud tedy žalobkyně v doplnění uvádí, že k návštěvě dcery došlo „v letošním roce“, tj. po 1. 1. 2011, je bez dalšího upřesňování zcela zřejmé, že subjektivní lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení musela být – s ohledem na datum podání žaloby – zachována. V tomto směru žalobkyně namítá rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1700/2013, neboť žaloba na obnovu řízení byla soudy odmítnuta, přestože byla řádně doplněna, a to i co se týče důvodů obnovy a vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že žaloba byla podána včas.

Žalobkyně v dovolání dále cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1854/2013, ze kterého vyplývá, že vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že žaloba na obnovu řízení je podána včas, v sobě zahrnuje uvedení takových skutkových okolností, jež umožňují závěr o tom, zda žaloba je podána ve lhůtě uvedené v § 233 o. s. ř. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že takové skutkové okolnosti uvedla, byť v doplnění návrhu na obnovu řízení, tudíž odvolací soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení požadované náležitosti nesplňovala. Podle žalobkyně k přijetí závěru o tom, zda je žaloba podána včas, postačí i uvedení dostatečně určitého časového intervalu (jako v projednávaném případě) a není nezbytné uvádět konkrétní datum.

Žalobkyně je dále toho názoru, že otázka včasnosti podání žaloby na obnovu řízení mohla a měla být rovněž předmětem dokazování, a pokud došlo k odmítnutí žaloby s odůvodněním, že žaloba neobsahuje vylíčení rozhodných skutečností pro posouzení, zda byla podána včas, jedná se o procesní pochybení. K tomuto uvádí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2932/2008. Závěrem namítá, že skutečnost, že žaloba na obnovu řízení nebyla věcně projednána, ačkoliv po doplnění po obsahové stránce měla veškeré zákonem požadované náležitosti, zakládá dovolací důvod.

Na základě výše uvedených námitek žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1700/2013, není. Žalovaný je přesvědčen o tom, že k věcnému projednání žaloby na obnovu řízení dojít nemohlo, neboť – jak správně konstatovaly soudy nižších stupňů – neobsahovala veškeré zákonem požadované náležitosti, přičemž uvedení skutečností svědčících o tom, že žaloba je podána včas, bylo jen jednou z náležitostí, které by žaloba na obnovu řízení měla obsahovat. Podle názoru žalovaného žalobkyně ani v doplnění neuvedla skutečnosti, které by zdůvodnily podání žaloby na obnovu řízení. Žalovaný se dále vyjadřuje k tvrzeným důvodům obnovy řízení, které považuje za irelevantní. Podle žalovaného se nejedná o řádné vylíčení důvodů obnovy řízení, ale jen o uvedení dalších věcí, o kterých podle žalobkyně mělo být rozhodnuto v řízení o vypořádání BSM a o kterých se dozvěděla až v roce 2011. Tyto okolnosti však žalovaný nepovažuje za nové skutečnosti a důkazy, které by nemohly být předloženy nebo provedeny v původním řízení o vypořádání BSM.

S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu potvrdil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobkyně v dovolání namítá, že v doplnění návrhu na obnovu řízení ze dne 10. 8. 2011 skutečnosti svědčící o tom, že žaloba byla podána včas, vylíčila dostatečně, tudíž žaloba na obnovu řízení po tomto doplnění obsahovala veškeré zákonem požadované náležitosti ve smyslu § 232 odst. 1 o. s. ř., a proto mohla být věcně projednána.

Tato námitka zakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a zároveň je i důvodná, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žaloba na obnovu řízení (doručená soudu dne 9. 3. 2011) ani po doplnění návrhu na obnovu řízení na základě výzvy soudu (doručeném soudu dne 10. 8. 2011) neobsahovala vylíčení skutečností rozhodných pro posouzení, zda byla žaloba podána včas. Uvedení informace, že „v letošním roce“ žalobkyni navštívila dcera, od které se o nových skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci vypořádání BSM dozvěděla, nepovažoval odvolací soud za dostatečně určité, neboť z podání žalobkyně nebylo zřejmé, ve kterém období roku 2011 k návštěvě dcery mělo dojít. Z tohoto důvodu žalobu na obnovu řízení odmítl, resp. potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byla žaloba na obnovu řízení odmítnuta.

S výše uvedeným závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.

Podle § 232 odst. 1 o. s. ř. žaloba musí vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu je napadá, důvod žaloby (důvod obnovy řízení nebo zmatečnosti), vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že je žaloba podána včas, označení důkazů, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, jakož i to, čeho se ten, kdo podal žalobu, domáhá.

Podle § 233 odst. 1 o. s. ř. žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí.

Žalobkyně dne 9. 3. 2011 podala žalobu na obnovu řízení. Následně byla soudem prvního stupně vyzvána, aby žalobu doplnila, neboť dostatečně nevymezila skutkový děj a nevylíčila rozhodující skutečnosti, které by byly významné pro rozhodnutí ve věci, zejména skutečnosti svědčící o včasnosti žaloby na obnovu řízení. Žalobkyně proto na základě výzvy soudu prvního stupně žalobu na obnovu řízení dne 10. 8. 2011 doplnila. K zákonnému požadavku na vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že je žaloba podána včas, žalobkyně v doplnění návrhu uvedla, že ji „v letošním roce“ navštívila dcera, od které se dozvěděla o nových skutečnostech, které by mohly mít zásadní vliv na rozhodnutí v řízení o vypořádání BSM.

Dovolací soud nemůže souhlasit s názorem odvolacího soudu, že formulace „v letošním roce“ obsažená v doplnění návrhu na obnovu řízení ze dne 10. 8. 2011 není dostatečně určitá pro to, aby mohl být požadavek na vylíčení skutečností svědčících o včasnosti podání žaloby na obnovu řízení (jako jedna ze zákonných náležitostí žaloby na obnovu řízení ve smyslu § 232 odst. 1 o. s. ř.) považován za splněný.

Řízení o žalobě na obnovu řízení bylo zahájeno dne 9. 3. 2011, kdy bylo soudu doručeno podání žalobkyně označené jako žaloba o obnovu řízení. Žaloba neobsahovala veškeré zákonem stanovené náležitosti, zejména pak vylíčení skutečností rozhodných pro posouzení včasnosti žaloby. Na základě výzvy soudu prvního stupně ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. však žalobkyně doplnila mimo jiné informaci, že se o nových skutečnostech podstatných pro rozhodnutí v řízení o vypořádání BSM a tudíž i pro povolení obnovy řízení dozvěděla „v letošním roce“, kdy ji navštívila dcera a tyto skutečnosti jí sdělila.

Aby byla zachována subjektivní tříměsíční lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení ve smyslu § 233 odst. 1 o. s. ř., musela by se žalobkyně o nových skutečnostech dozvědět s ohledem na datum podání žaloby během období od 9. 12. 2010 do 9. 3. 2011. Pokud tedy žalobkyně v rámci podané žaloby na obnovu řízení tvrdila, že se o těchto skutečnostech dozvěděla „v letošním roce“, musela mít na mysli období od počátku roku, tedy 1. 1. 2011, do 9. 3. 2011, kdy byla žaloba na obnovu řízení doručena soudu. Nemůže být přitom rozhodné, že tvrzení ohledně doby návštěvy dcery bylo obsaženo až v doplnění návrhu na obnovu řízení došlém soudu dne 10. 8. 2011 (k tomuto viz dále). Pokud tedy odvolací soud učinil závěr, že časové určení doby návštěvy dcery žalobkyně není dostatečně určité pro posouzení, zda byla subjektivní lhůta pro podání žaloby zachována či nikoliv, popřípadě uvažoval o vztažení tohoto tvrzení až k době podání doplnění návrhu na obnovu řízení na základě výzvy soudu, jedná se o jednoznačně nesprávný závěr.

V rámci soudní praxe platí, že se obsah doplnění žaloby či jiného podání účastníka řízení vztahuje vždy ex tunc ke dni podání původního návrhu, který byl neúplný a následně byl doplněn, anebo trpěl vadami, které byly dodatečně odstraněny. Takový postup je jediným správným postupem, který je zároveň v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Jestliže tedy účastník řízení neúplnost nebo nesprávnost žaloby (návrhu na zahájení řízení) odstraní, ať už z podnětu soudu nebo z vlastní iniciativy, popřípadě alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné žalobu (návrh na zahájení řízení) projednat a rozhodnout ve věci samé. V takovém případě platí, že žaloba (návrh na zahájení řízení) byla bez vad již od počátku – tj. ode dne, kdy byla podána u soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1703/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].

V projednávaném případě tudíž skutečnost, že tvrzení ohledně návštěvy dcery žalobkyně „v letošním roce“ bylo doplněno až na základě výzvy soudu v podání doručeném soudu dne 10. 8. 2011, nemůže mít bez dalšího za následek odmítnutí žaloby na obnovu řízení pro opožděnost, neboť toto podání je pouze doplněním původního návrhu na zahájení řízení ze dne 9. 3. 2011, který nesplňoval veškeré zákonem stanovené náležitosti. Neobstojí proto závěr odvolacího soudu, že doplnění návrhu na obnovu řízení není dostatečné proto, že z tohoto podání není zřejmé, ve kterém období roku 2011 se měla žalobkyně od dcery o rozhodných skutečnostech dozvědět.

S ohledem na výše uvedené je proto závěr odvolacího soudu, že žalobkyně dostatečně nevylíčila skutečnosti rozhodné pro posouzení včasnosti podání žaloby na obnovu řízení, nesprávný, neboť odvolací soud nevztáhl obsah doplnění návrhu na obnovu řízení k datu podání samotné žaloby na obnovu řízení a tedy k datu zahájení řízení, nýbrž nesprávně dovozoval, že se o rozhodných skutečnostech žalobkyně mohla dozvědět i později, když doplnění žaloby bylo soudu doručeno až 10. 8. 2011.

Dovolací soud proto z výše uvedených důvodů napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, neboť má za to, že žaloba na obnovu řízení ze dne 9. 3. 2011, ve znění doplnění ze dne 10. 8. 2011, splňuje zákonem požadované náležitosti ve smyslu § 232 odst. 1 o. s. ř., a to z pohledu vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že žaloba byla podána včas.

Jelikož usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2019


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu