Rozhodnutí NS

28 Cdo 696/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/17/2018
Spisová značka:28 Cdo 696/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.696.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 451 odst. 2 obč. zák.
§ 457 obč. zák.
§ 458 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 696/2018-1135

USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně P K R E A L s.r.o. v likvidaci, IČO: 61324116, se sídlem v Ústí nad Labem, Krásné Březno, Drážďanská 455/37, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 1406/2, proti žalovanému statutárnímu městu Ústí nad Labem, IČO: 00081531, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, zastoupenému JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Neštěmická 779/4,
o zaplacení částky 19,500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 449/2005, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. října 2017, č. j. 14 Co 566/2014-1023, takto:


I. Dovolání žalobkyně i žalovaného se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 2014, č. j. 19 C 449/2005-737, ve výroku pod bodem I, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 19,500.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně z uvedené částky za dobu od 21. 8. 2002 do zaplacení, jakož i ve výroku pod bodem II, jímž byla zamítnuta žaloba co do zbylé částky požadovaného příslušenství – v tomto výroku specifikovaného úroku z prodlení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně (změnou usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 2014, č. j. 19 C 449/2005-744) byla žalovanému uložena povinnost zaplatit státu soudní poplatek za řízení v částce 358.800 Kč (výrok II), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek i za (předchozí) dovolací řízení (výrok IV).

Předmětem řízení je žalobkyní uplatněné právo na vrácení peněžitého plnění, které zaplatila (jako kupující) žalované (prodávající) na základě smlouvy o koupi souboru nemovitostí (označovaných jako „Sektorové centrum“) ze dne 20. 4. 1994, jež byla později označena za absolutně neplatnou. Uplatněné právo i odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, kvalifikoval jako právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu; § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), s tím, že mezi účastníky neplatné smlouvy vznikl synallagmatický závazek k vrácení podle smlouvy poskytnutých (přijatých) plnění, kdy zaplacení ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci; zatímco žalovanému zůstalo vlastnické právo k věci zachováno, zaplacená kupní cena nebyla žalobkyni vrácena.

Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním jak žalobkyně, tak i žalovaný.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Dovolání obou účastníků řízení Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť nejsou přípustná.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení, je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Napadeným rozsudkem odvolací soudu vyřešil relevantní otázky hmotného práva, jež jsou předestřeny v obou dovoláních, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou) a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.

Dovoláním žalovaného je kritizováno právní posouzení věci v otázkách upínajících se k závěru o věcné legitimaci žalobkyně k uplatnění práva, vypořádání práva žalovaného na náhradu za poškození (znehodnocení) nemovitostí žalobkyní v rámci daného závazku z bezdůvodného obohacení (vznikl-li mezi účastníky plněním z neplatné smlouvy); bylo-li snad třeba činit úkon k započtení pohledávky, pak žalovaný namítá, že soud nesprávně vyhodnotil otázku kompenzace pohledávek, uzavřel-li, že nelze námitkou započtení uplatnit pohledávku nikoliv splatnou, vycházeje ze závěru – dle žalovaného nesprávného – že závazkový vztah účastníků je vztahem ryze občanskoprávním. Rozhodnutí žalovaný napadá i v akcesorických výrocích o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek a současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

K otázce věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě neplatné smlouvy sluší se připomenout ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž povinnost k vydání takto získaného bezdůvodného obohacení stíhá toliko smluvní strany (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014, či ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3999/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3232/2016), a to bez ohledu na skutečnost, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1232/2011, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5511/2016, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1722/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012; tento názor obstál i při následném přezkumu v rovině ústavněprávní – srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 47, ročník 2007, str. 35, nebo nález ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 82, ročník 2016, str. 595).

Jinak řečeno, jestliže by třetí osoba, jež fakticky poskytla plnění, neparticipovala na smlouvě, která byla shledána neplatnou a o jejíž vypořádání v řízení jde, nemůže být v souladu s uvedenými ustálenými judikatorními závěry v takovém řízení věcně legitimována, neboť právní následky (ne)platnosti smlouvy dopadají toliko na smluvní strany a vzájemná restituční povinnost se uplatní jen mezi nimi. Bezdůvodné obohacení, jež by mohlo být zvažováno mezi třetí osobou a jednou ze smluvních stran, poskytla-li tato třetí osoba smlouvě odpovídající plnění, nemůže být kvalifikováno jako plnění z posuzované neplatné smlouvy. Tímto jednáním by mohlo případně dojít k naplnění další skutkové podstaty bezdůvodného obohacení (k tomu přiměřeně srov. již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3822/15). Odkaz dovolatele na závěry judikatury (zejména rozhodnutí publikované v edici „Přehled judikatury sestavené P. L. v roce 2006, vydalo ASPI“ – patrně dovolatel míří na stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78; dále uvádí rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3617/2012, aj.), jež se týká případů, kdy byl posuzován nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo plněním bez právního důvodu (příp. plněním za jiného), není v dané věci (v níž se jedná o vypořádání vzájemných nároků z neplatné smlouvy) – z výše vyložených důvodů – případný.

Argumentace žalovaného, že peněžité plnění nebylo plněním žalobkyně (kupující) žalovanému (prodávající) ke splnění povinnosti kupujícího na základě účastníky uzavřené smlouvy, tedy že šlo o plnění poskytnuté třetí osobou, jež nebylo provázeno vůlí splnit předmětný závazek (a tedy že šlo o plnění třetí osoby bez právního důvodu), očividně ignoruje v řízení zjištěný skutkový stav, z nějž vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně). Prosazuje-li v tomto směru žalovaný vlastní skutkové závěry, na nichž pak následně staví argumentaci právní, sluší se připomenout i tu rozhodovací praxi dovolacího soudu (i Ústavního soudu), podle níž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění prvního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pochybujících v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není).


K otázce vypořádání (tvrzeného) znehodnocení předmětu neplatné kupní smlouvy (souboru nemovitostí označovaného jako „Sektorové centrum“) Nejvyšší soud v zásadě odkazuje na své, v této věci již dříve vyslovené závěry, jež jsou nosnými důvody rozsudku ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3414/2015, a od nichž se nemíní odchýlit (a s nimiž
je dovoláním napadené rozhodnutí také konformní). Podle závěrů konstantní judikatury dovolacího soudu (vedle shora odkazovaného rozhodnutí srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2148/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013, obdobně pak i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn 32 Cdo 5095/2015, jenž byl obchodním a občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu dne 13. 6. 2018 přijat k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) se povinnost k vzájemnému vypořádání plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy v souladu s ustanovením § 457 obč. zák. týká jen toho plnění, jež bylo na základě neplatné nebo zrušené smlouvy poskytnuto, přičemž v případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny (k tomu srov. např. i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Další (potenciálně související) nároky (např. nárok osoby vydávající předmět bezdůvodného obohacení na náhradu nákladů, které na něj po dobu jeho užívání vynaložila, či nárok na náhradu škody představované znehodnocením vydávané věci) nejsou vzájemně podmíněnými nároky druhého účastníka neplatné kupní smlouvy; jde o nároky samostatné nemající povahu synallagmatického závazku.


Názoru žalovaného, že soudy nižších stupňů měly při vypořádání synallagmatického závazku k vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy bez dalšího (bez nutnosti kompenzace) zohlednit i případné znehodnocení nemovitosti (argumentačně se opírající o vlastní interpretaci ustanovení § 457 a § 458 obč. zák.) tudíž nelze přisvědčit, neboť jde o názor, jenž se – jak vidno shora – s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (od níž není důvodu se odchýlit) evidentně rozchází. Přitom nejde ani o otázku, jež byla by dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalovaným v této souvislosti uváděná judikatura dovolacího soudu (zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, příp. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1473/2007, spolu s další judikaturou tam citovanou) na posuzovaný případ nedopadá a řeší otázku jinou, totiž zúčtování peněžitých plnění v situaci, kdy obě plnění, jež si strany neplatné smlouvy podle ní vzájemně poskytly, byla peněžitá, případně jde o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada (zejm. proto,
že obohacení záleželo ve výkonech; § 458 odst. 1 obč. zák.). O takový případ v dané věci nejde. Zde jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny (nejde tedy o dvě peněžitá plnění nebo o plnění, za něž musí být poskytnuta peněžitá náhrada ve smyslu uvedené právní úpravy). Jako primární se preferuje způsob vydání bezdůvodného obohacení
in naturaa až v případě, že to není z objektivního hlediska dobře možné, nastupuje místo toho v souladu s citovaným ustanovením povinnost poskytnout peněžitou náhradu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 948/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002).

Konformní s judikaturou jsou pak tedy i závěry odvolacího soudu o nezbytnosti uplatnění tvrzené pohledávky žalovaného vůči žalobkyni, jež není obsahem synallagmatického závazku účastníků a jejímž obsahem má být právo žalovaného na náhradu škody představované znehodnocením nemovitostí. V otázce splatnosti této pohledávky a její započitatelnosti se pak odvolací soud rovněž přidržel ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež akcentuje, že u nároku na náhradu škody není právním předpisem stanovena doba splnění, a proto je třeba podle § 563 obč. zák. vycházet z toho, že škůdce (při absenci dohody účastníků) je povinen škodu nahradit první den po tom, co ho věřitel o splnění požádal; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2854/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007). Závěr, že výzva ke splnění dluhu nebyla žalovaným učiněna (na který navazuje judikatorně konformní závěr, že nejde o splatnou pohledávku) je také skutkovým zjištěním.

Započtení nesplatné pohledávky proti splatné pohledávce je pak vyloučeno ustanovením § 581 odst. 2 věta druhá obč. zák. Podmínka splatnosti započítávané pohledávky přitom není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn.
20 Cdo 429/2017).


Proto se odvolací soud (uzavřel-li, že žalovaným v rámci obrany uplatňovaná pohledávka není splatná a kompenzabilní) již nezabýval otázkami, jaká je výše této pohledávky a zdali jde o pohledávku promlčenou. Z toho důvodu je tedy bez významu i argumentace žalovaného vztahující se i k těmto otázkám, včetně podotázek týkajících se okolností vypracování znaleckého posudku určujícího znehodnocení nemovitostí. Na řešení těchto otázek dovoláním napadený rozsudek objektivně nezávisí.

Předkládá-li žalovaný eventuálně k posouzení i otázku nezbytnosti kompenzačního úkonu, kdy poukazuje na ustanovení § 261 odst. 2 a § 359 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“) a vyjadřuje názor, že bylo-li by kompenzačního úkonu k započtení pohledávky vyplývající ze znehodnocení předmětu kupní smlouvy zapotřebí, bylo by možné započíst proti pohledávce splatné pohledávku nesplatnou, vychází z nesprávného předpokladu, že závazkový vztah mezi účastníky je vztahem obchodním (že jde o relativní obchod ve smyslu § 261 odst. 2 obch. zák.). Takový závěr však skutková zjištění odvolacího soudu neodůvodňují. Pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o tzv. relativní obchod podle § 261 odst. 2 obch. zák., je nutné zkoumat povahu vzájemného vztahu účastníků uzavřené smlouvy a účel, ke kterému předmět smlouvy směřoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3953/2015, a judikaturu zde citovanou). Ačkoliv zabezpečování veřejných potřeb je možno vykládat tzv. v širších souvislostech, nelze – při vázanosti dovolacího soudu skutkovými zjištěními nalézacích soudů – dospět k závěru, že neplatnou kupní smlouvou o prodeji předmětných nemovitostí mělo dojít k zabezpečení veřejných potřeb. Tento právní úkon má především charakter výkonu ius disponendi jako projevu vlastnického práva.
Na tomto závěru nic nemění ani účel, ke kterému měly být (bez ohledu na účel vyjádřený ve smlouvě) nabyté věci použity jejich nabyvatelem, tj. jejich následné použití, kterým již veřejné potřeby zabezpečovány být mohou. Přitom prodej nepotřebného majetku bez dalšího za zabezpečování veřejných potřeb považovat nelze (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4260/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5633/2016). Tedy i z tohoto pohledu je závěr odvolacího soudu o právní povaze závazkového vztahu účastníků, ve vazbě na učiněná skutková zjištění, s judikaturou konformní.


Žalobkyně pak dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí žaloby co do tam specifikovaných úroků z prodlení, a ve výroku III o nákladech řízení, předestírajíc – jde-li o jí uplatněné příslušenství pohledávky – otázku, zda je dlužník (žalovaný) povinen vydat věřiteli (žalobkyni) užitky z inkasované kupní ceny v podobě úroku z prodlení, ať již od doby jejího přijetí či od okamžiku, kdy žalovaný ztratil dobrou víru, že mu tyto prostředky po právu patří (kdy mu bylo zřejmé, že žalobkyně vlastníkem nemovitostí není).

Ani při řešení otázky, zda a od kterého okamžiku přísluší žalobkyni právo na jí požadovaný úrok z prodlení, se odvolací soud napadeným rozsudkem (jímž žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonem stanovené výši ode dne následujícího po uplynutí lhůty, jež byla výzvou žalobkyně stanovena k vrácení kupní ceny, v situaci, kdy žalobkyně byla ochotna splnit svoji povinnost vyplývající z posuzovaného synallagmatického vztahu) nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Úroky z prodlení tvoří příslušenství pohledávky (§ 121 odst. 3 obč. zák.), s jejíž úhradou je dlužník v prodlení. Povinnost k jejich úhradě je obsahem vedlejšího (akcesorického) závazkového vztahu a jako takový je existenčně spjat s hlavním peněžním závazkovým vztahem. Podle § 517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení, přičemž v případě prodlení se splněním peněžitého dluhu má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení (§ 517 odst. 2 věta před středníkem obč. zák.); uvedené platí i tehdy, má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Obecně přitom platí, že povinnost k vydání z bezdůvodného obohacení patří k nárokům, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák. Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28Cdo 2202/2012, nebo ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4377/2014). Nejvyšší soud ve své judikatuře zabývající se jednotlivými aspekty vzájemné restituční povinnosti stran neplatné či zrušené smlouvy ve smyslu § 457 obč. zák. dále opakovaně zdůraznil, že pro posouzení počátku prodlení prodávajícího s vrácením kupní ceny je rozhodující, které povinnosti kupujícího jsou povinnostmi synallagmatickými k povinnosti prodávajícího vrátit kupní cenu a zda i kdy kupující tyto povinnosti splnil nebo jejich reálné splnění nabídl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3902/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3257/2014, spolu s další v něm odkazovanou judikaturou). Je-li v řízení prokázáno, že byl kupující připraven svou povinnost k vrácení předmětu koupě splnit, není prodlení osoby, jež přijala kupní cenu dle neplatné kupní smlouvy, s vrácením zaplacené částky tak již dále podmíněno vydáním předmětu koupě (viz citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 3257/2014).

Ve světle výše uvedeného tedy argumentace žalobkyně (jež spojuje vznik práva na úroky z prodlení již s okamžikem vyplacení peněžité částky žalovanému na základě neplatného právního úkonu či s tvrzenou ztrátou dobré víry žalovaného) neobstojí, nehledě na to, že ve své argumentaci žalobkyně směšuje problematiku úroků z prodlení (jež, spolu s jistinou pohledávky, požadovala) s vydáním užitků, jež měl stranám smlouvy dle jejího tvrzení přinést předmět bezdůvodného obohacení od okamžiku, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (srov. § 458 odst. 2 obč. zák.), přičemž nárok na vydání užitků (ať již jde o užitky na straně žalobkyně získané držbou nemovitých věci či užitky žalovaného z obdržené kupní ceny) předmětem tohoto řízení není (k problematice rozsahu vzájemné restituční povinnosti smluvních stran k vrácení užitků získaných z předmětu bezdůvodného obohacení v případně neplatné či zrušené smlouvy srov. přiměřeně např. již stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 10. 1975, sp. zn. Cpj 57/75, uveřejněné pod č. 17/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či stanovisko ze dne
30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/82, uveřejněné ve tamtéž pod č. 22, ročník 1983).


Proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (napadají-li dovolatelé dovoláním rozhodnutí i v těchto jeho částech), je přípustnost dovolání procesním předpisem v rozhodném znění (od 30. 9. 2017) vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/, i/ o. s. ř.).

O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu do doby rozhodnutí o podaném dovolání, bylo již dříve rozhodnuto samostatným rozhodnutím (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5817/2017).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje tomu, že odmítnuta byla dovolání obou procesních stran.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
    V Brně dne 17. 10. 2018

    Mgr. Petr Kraus
    předseda senátu