Rozhodnutí NS

8 Tdo 1120/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/25/2019
Spisová značka:8 Tdo 1120/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1120.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Okolnosti polehčující
Pokus trestného činu
Vražda
Zánik trestní odpovědnosti
Dotčené předpisy:§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
§ 21 odst. 3 tr. zákoníku
§ 41 písm. j) tr. zákoníku
§ 140 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 4173/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1120/2019-599


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2019 o dovolání obviněného Č. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 8 To 25/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 1/2019, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Č. B. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 49 T 1/2019, byl obviněný Č. B. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 6. 9. 2018 kolem 14:30 hodin v bytě ve čtvrtém patře domu na adrese XY, po předchozí slovní rozepři v úmyslu usmrtit bodl kuchyňským nožem o délce ostří 20 centimetrů poškozeného M. V., nar. XY, do levé oblasti hrudního koše v bezprostřední blízkosti srdce, čímž mu způsobil bodnou ránu s vbodem délky cca 3 centimetry vlevo při okraji hrudní kosti s bodným kanálem pronikajícím do levé hrudní dutiny se zakrvácením levé hrudní dutiny včetně proniknutí vzduchu do hrudní dutiny malého rozsahu, a tato poranění si vyžádala okamžitý odborný lékařský zásah spočívající v zastavení krvácení a v krevní transfúzi, neboť v důsledku silného krvácení poškozený ztratil 1100 mililitrů krve a byl bezprostředně ohrožen na životě.
    2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
      3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 8 To 25/2019, z podnětu odvolání obviněného i státního zástupce podaného v neprospěch obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.


      II. Dovolání obviněného

      4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že soudy obou stupňů jednak vadně posoudily možnost zániku trestnosti pokusu v důsledku dobrovolného upuštění od dalšího jednání, a jednak učinily nesprávný závěr o jeho zavinění, přičemž vytkl i porušení zásad „fair procesu“.
        5. K subjektivní stránce obviněný namítal nesprávnost úvahy, že pro znalosti získané studiem anatomie věděl o závažnosti lokalizace bodnutí, neboť je obecně známou skutečností, že útok vedený způsobem, který učinil, je způsobilý mít smrtící následky. Nesouhlasil se závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, že útočil velkou silou, jelikož nůž do těla poškozeného pronikl maximálně do hloubky 1,5 až 2 centimetrů, což nesvědčí o použití značné síly, kterou měl vynaložit. Kdyby tomu tak bylo, poškozený by pravděpodobně byl těžce zraněn nebo mrtev. Vzhledem k tomu, že nejednal s úmyslem připravit poškozeného o život, měl být uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví, čemuž odpovídají i náklady na léčbu poškozeného vyčíslené zdravotní pojišťovnou.
          6. Svou beztrestnost obviněný spařoval ve splnění podmínek dobrovolného upuštění od pokusu podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že se snažil poškozenému pomoci a chtěl odstranit následky činu, který nedokončil, ač tak mohl učinit, což však soudy i přes jeho opakované požadavky nerespektovaly. Poukázal i na to, že poškozený věděl o jeho závislosti na alkoholu, a přesto v den činu přinesl dvě lahve lihoviny s tím, že ho po jejich vypití donutí nastoupit na protialkoholickou léčbu, což byl spouštěcí moment útoku. Neztotožnil se ani s tím, že by jeho resocializace byla těžká, jak se vyjádřil znalec z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, neboť jde o ničím nepodložený závěr, protože vede víceméně normální způsob života, i když je osobou HIV pozitivní, v důsledku čehož užívá léky.

          7. Výhrady obviněného se týkaly i dokazování, protože bylo zatíženo vadami spočívajícími v porušení základních zásad trestního řízení a zjištění skutkového stavu, jelikož nebyl vyslechnut poškozený, který sice odmítl vypovídat, avšak měl uvést, zda dal souhlas k trestnímu stíhání obviněného jako blízké osoby. V průběhu dokazování nebyly respektovány zásady podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože soudy ignorovaly důkazy svědčící ve prospěch obviněného a neopatřily dostatek důkazů k tomu, aby mohly vyslovit závěr o jeho vině. Trestní řízení je tak opřeno nesprávnými a ničím nepodloženými úvahami, což společně s absencí relevantních důkazů zakládá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, která nejsou logicky a přesvědčivě odůvodněna. Právní závěry v nich učiněné proto vedou k porušení ústavního principu zákazu libovůle v soudním rozhodování, který odporuje principu řádného a spravedlivého procesu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 217/1996). Podle obviněného v důsledku porušení uvedených pravidel soudy neměly dostatek relevantních důkazů, aby mohly uzavřít, že se skutek stal a že on jej spáchal.
            8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil přezkoumávaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 8 To 25/2009, a aby sám rozhodl tak, že obviněný Č. B. bude zproštěn obžaloby.
            III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

            9. Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k podanému dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázala na shodnou obhajobu obviněného v předchozích fázích trestního řízení, s níž se soudy dostatečným způsobem vypořádaly a na podkladě úplných důkazů dospěly ke správnému závěru, že jednání obviněného směřovalo k usmrcení poškozeného, neboť použil zbraň, která je svou povahou způsobilá jiného usmrtit, a útok vedl do oblasti těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, přičemž si musel být vědom, že poškozeného může usmrtit, protože svou ránu směřoval do blízkosti srdce, a byl proto s takovou alternativou srozuměn. Pouze náhodou bylo, zda srdce zasáhne či nikoliv, když se jednalo o kolmé vbodnutí ostrého nože s délkou čepele 20 centimetrů vedené velkou silou do levé strany hrudního koše. Podstatným rovněž je, že při právním posuzování jednání obviněného, jímž útočil proti životu a zdraví jiného, není při zvažování subjektivní stránky rozhodné, jaká fakticky vznikla poškozenému újma, ale k jakému následku jednání obviněného směřovalo, když zde by došlo k usmrcení poškozeného.
              10. S ohledem na shora uvedené úvahy státní zástupkyně shledala právní kvalifikaci za přiléhavou zjištěným skutkovým okolnostem, a protože meritorní rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutné napravit prostřednictvím tohoto mimořádného opravného prostředku, a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
                11. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obviněnému, který do konání neveřejného zasedání k němu žádné připomínky neuvedl.
                    IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
                    12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
                      13. Obviněný dovolání opřené o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odůvodnil zásadně výhradami proti nesprávnosti použité právní kvalifikace podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, což namítal v souladu s označeným důvodem, neboť na jeho základě je možné vytýkat, že rozhodnutí, proti němuž směřuje, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z dikce tohoto dovolacího důvodu je patrné, že slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění.
                        14. Těmto kritériím obviněný dostál, protože dovolání zásadně zaměřil proti nesprávnému právnímu posouzení, jež spatřoval ve vadném právním vyhodnocení jednak zavinění a jednak jeho počínání po činu, podle něhož usuzoval na svou beztrestnost. Tyto výhrady s uvedeným dovolacím důvodem korespondují, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněným vytýkané právní nedostatky jsou opodstatněné.
                          15. Nejprve je však třeba uvést, že pro závěr o důvodnosti obviněným vznesených námitek je Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Jestliže obviněný v dovolání tvrdil, avšak bez konkrétního odrazu ve skutečnostech vyplývajících z okolností, které se konkrétně týkají projednávané věci, tedy jen ve zcela obecných souvislostech, že došlo k porušení fair procesu nebo že dokazování nebylo úplné, či nebyla dodržena další základní pravidla trestního řízení, nelze z obsahu dovolání zjistit, co obviněný těmito výhradami konkrétně míní. Uvedená tvrzení nekorespondují s jeho výhradami proti vadnosti právní kvalifikace, v nichž nezpochybňuje, že to byl on, kdo poškozeného bodl, nicméně poukazuje při té příležitosti na podmínky zániku trestnosti z hledisek stanovených v § 21 odst. 3 tr. zákoníku, u něhož je právě pachatelství k činu nezbytné. Celým obsahem dovolání zdůrazňuje svou účast na činu, ve vztahu k porušení procesních pravidel tvrdí nejasnost skutkového zjištění a zcela v rozporu se zbylým obsahem dovolání uvádí, že soudy neprovedly potřebné dokazování o tom, zda se skutek stal a zda jej spáchal. Těmito v uvedené souvislosti zmíněnými námitkami se obsah dovolání dostává do vnitřního nesrozumitelného rozporu, jimi navíc označený dovolací důvod nebyl naplněn, neboť se týkají procesních postupů řízení, na něž žádný z dovolacích důvodů zásadně nedopadá.
                            16. Nejvyšší soud jen zcela mimo rámec uvedených zásad stanovených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu pravidla, že je povinen vždy zkoumat, zda byly dodrženy principy spravedlivého procesu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), tak činí i v této věci s tím, že není smyslem dovolacího řízení, aby v něm Nejvyšší soud rekapituloval důkazy, jež soudy nižších stupňů provedly a vyhodnotily. Jen z hlediska stručnosti lze zmínit průběh dosavadního trestního řízení, z něhož vzešel skutkový stav, jak je soudem prvního stupně popsán ve skutkovém zjištění výroku o vině. Soud vyslechl obviněného, svědkyni L. S., soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Jiřího Hladíka a soudní znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie MUDr. Petra Kubeje a PhDr. Jiřího Klose, Ph. D. Povinnosti plynoucí ze zákona splnil i ve vztahu k poškozenému, jenž jako partner obviněného využil svého práva a odmítl v rámci řízení před soudem vypovídat, a proto přečetl záznam jeho výpovědi z přípravného řízení (č. l. 24 až 27 spisu), stejně jako záznamy výpovědích dalších svědků [J. K. (č. l. 134 až 137 spisu), R. K. (č. l. 139 až 142 spisu), P. F. (č. l. 144 až 147 spisu), H. S. (č. l. 154 až 157 spisu) a V. H. (č. l. 159 až 162 spisu)]. Soud prvního stupně provedl i listinné důkazy, z nichž lze zmínit zejména protokol o ohledání místa činu včetně fotodokumentace (č. l. 164 až 217 spisu), odborná vyjádření (č. l. 293 až 299 spisu) a další důkazy. Tyto důkazy nalézací soud hodnotil způsobem, jenž popsal v bodě 43. rozsudku, kde reagoval i na obhajobu obviněného.
                              17. Soud prvního stupně neprovedl důkaz výpovědí svědkyně Š. P., která se jako první dostala do kontaktu s poškozeným poté, co byl obviněným napaden, a která nebyla schopna se osobně pro zdravotní potíže účastnit hlavního líčení, avšak odvolací soud ve veřejném zasedání doplnil dokazování tím, že přečetl záznam o její výpovědi z přípravného řízení (č. l. 149 až 152 spisu). Po tomto doplnění dokazování, zvážení všech rozhodných skutečností plynoucích z jeho výsledků a vypořádání se s námitkami obviněného, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a k porušení žádných procesních pravidel nedošlo (srov. bod 18. rozsudku odvolacího soudu).
                                18. K námitce obviněného, že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie PhDr. Jiří Klose PhD., nedostatečně ve znaleckém posudku vysvětlil závěry vztahující se k možnosti resocializace obviněného, Nejvyšší soud doplňuje, že tento znalec byl přibrán na základě opatření Policie České republiky ze dne 13. 9. 2018 (č. l. 268 až 269 spisu), a jednou z otázek mu položených bylo mimo jiné posouzení možnosti resocializace obviněného. Znalecký posudek zpracoval na základě dostupné spisové dokumentace a vlastního psychologického vyšetření obviněného a byl navíc vyslechnut při hlavním líčení dne 19. 2. 2019, kdy na základě dotazu předsedkyně senátu detailně popsal, v čem spatřoval ztíženou možnost resocializace obviněného, a které okolnosti při jejím posuzování bral do úvahy. Mezi negativní faktory zařadil především poruchovou strukturu osobnosti obviněného, jeho problematiku týkající se alkoholu a opakované konfliktní jednání způsobené opilostí. Za pozitivní považoval jeho nadprůměrnou úroveň intelektu, jeho dosavadní netrestnost, náhled na celou situaci, jeho věk, vyjádřenou lítost a vnitřní snahu celou situaci odčinit (srov. č. l. 424 spisu a bod 38. rozsudku soudu prvního stupně). Posoudí-li se zadání, na jehož základě znalec své expertízy zpracoval, a odpovědi na položené otázky, včetně podkladů, o něž se opíral, jeho závěry nevzbuzují pochybnosti, které obviněný v dovolání vytýkal. Soud prvního stupně je v rámci dokazování rovněž řádně provedl a hodnotil, což po přezkoumání jeho rozhodnutí potvrdil i odvolací soud.
                                  19. Nejvyšší soud podle provedeného dokazování poukazuje na to, že nezjistil v postupech soudů při provádění důkazů znaleckými posudky vytýkané ani jiné nedostatky s připomenutím, že soud znalecké posudky hodnotil v souladu se všemi procesními pravidly jako každý jiný důkaz, aniž by jim přisuzoval a priori vyšší důkazní hodnotu (srov. rozhodnutí č. 56/1953 Sb. rozh. tr.). Se stejnou důsledností soudy v přezkoumávaných rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně ve vzájemných souvislostech posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti, a obsah přezkoumávaných rozhodnutí svědčí o správnosti jejich závěrů skutkových i právních, jež v potřebné míře zjistily i vysvětlily. Z jejich obsahu plyne, že se se všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly, věnovaly se jak obhajobě obviněného, tak i jeho námitkám. Uvedený postup proto odpovídal zásadám vymezeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Nejvyšší soud proto žádné známky libovůle nebo snaze vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neobjevil, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
                                  V. K subjektivní stránce
                                    20. Obviněný soudům vytýkal nesprávnost závěru o zavinění k následku smrti, který mohl u poškozeného nastat. Tvrdil, že mu smrt způsobit nechtěl, což podložil argumentací mířící vůči závěrům soudů o závažnosti a intenzitě jím provedeného útoku, a poukázal na to, že soudy nesprávně vycházely z jeho znalostí absolventa farmaceutické fakulty, které získal při studiu anatomie. Odmítal, že by naplnil znaky subjektivní stránky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a za vinu mu kladený čin měl být kvalifikován jako ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
                                      21. Obdobnou obhajobou obviněného se zabývaly v přezkoumávaných rozhodnutích soudy obou stupňů. Soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný spáchal zvlášť závažný zločin vraždy ve stadiu pokusu v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, protože poškozeného usmrtit nechtěl, ale věděl, že mechanismem, jímž na poškozeného zaútočil, může k usmrcení dojít, a pro případ, že smrt způsobí, byl s tím srozuměn. Poškozenému zasadil jednu ránu, vedl ji ovšem velkým kuchyňským nožem velkou silou a z jeho počínání je nepochybné, že byl lhostejný k tomu, zda následek nastane či nikoliv. Věděl, že k usmrcení poškozeného může dojít, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Jednalo se o vbodnutí ostrého nože s délkou ostří 20 centimetrů do levé oblasti hrudního koše, kolmo vedeným útokem. Skutečnost, že ke smrti nedošlo, záležela na náhodě, protože obviněný nepoškodil srdce ani jiné důležité orgány (plíce nebo tepny vedoucí v oblasti hrudního koše), a byla mu poskytnuta dostatečně rychle odborná péče, díky níž přežil masivní krvácení mu způsobené (srov. body 29. a 43. rozsudku soudu prvního stupně).
                                        22. Odvolací soud se obdobnými námitkami obviněného rovněž zabýval a soudem prvního stupně učiněné závěry hodnotil na podkladě závěrů znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Jiřího Hladíka, který v reakci na obhajobu obviněného vysvětlil z lékařského pohledu povahu utrpěného zranění i mechanizmus, jakým k němu došlo. Poukázal na to, že čepel nože pronikla do hloubky 3 centimetry vlevo při okraji hrudní kosti s bodným kanálem pronikajícím do levé hrudní dutiny se zakrvácením levé hrudní dutiny včetně proniknutí vzduchu do hrudní dutiny malého rozsahu. Působení velké síly odvodil od hloubky kanálu, a toho, že nůž pronikl až do dutiny hrudní, což by se při použití méně intenzivní síly nestalo a došlo by jen k poškození kůže nebo svaloviny (srov. č. l. 262 až 267 spisu). V návaznosti na učiněná skutková zjištění soud druhého stupně dospěl k závěru o srozumění obviněného s následkem smrti, protože v jeho postoji shledal lhostejný vztah k tomu, zda takový následek nastane, či nikoliv. Ztotožnil se proto se závěrem o nepřímém úmyslu obviněného podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a potvrdil správnost závěru o naplnění všech znaků zvlášť závažného zločinu vraždy ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku (v bodech 18. a 19 přezkoumávaného rozsudku).
                                          23. Nejvyšší soud na podkladě těchto zjištění shledal, že soudy se se všemi rozhodnými skutečnostmi vypořádaly a postupovaly v souladu se zákonnými hledisky a s obsahem a výsledky provedeného dokazování. Z hlediska úplnosti uvádí, že zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Jedná se o úmyslný trestný čin, a proto se zde vyžaduje zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu spáchat trestný čin, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
                                            24. Pro posouzení subjektivní stránky obviněného je vhodné poukázat na skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, v němž je výslovně uvedeno, že „… po předchozí slovní rozepři v úmyslu usmrtit bodl kuchyňským nožem o délce ostří 20 cm … do levé oblasti hrudního koše v bezprostřední blízkosti srdce … poranění si vyžádala okamžitý odborný lékařský zásah … bez něhož byl bezprostředně ohrožen na životě“, což svědčí o tom, že z dokazování vyplynulo, že obviněný jednal, tak aby ke smrti poškozeného došlo, avšak díky odborné péči byla smrt odvrácena.
                                              25. Jednání obviněného tak zůstalo ve stadiu pokusu, u něhož jednání bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu čili ke způsobení následku, jenž je znakem skutkové podstaty trestného činu. Vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákoníku, v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, pakliže k jeho dokonání nedošlo. Úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Jestliže by úmysl nesměřoval k dokonání v úvahu přicházejícího trestného činu, nešlo by vůbec o pokus trestného činu, neboť omezuje-li se úmysl pouze na „pokus“, nejde vůbec o pokus trestného činu, a proto takové jednání nemůže být trestné. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován především nedostatkem následku, který je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu, resp. účinku, pokud ho daná skutková podstata vyžaduje. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde. Například pokus trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 tr. zákoníku není spojen s usmrcením oběti, ale jen s nebezpečím jejího usmrcení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§ 1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 296 až 299).

                                              26. Z hlediska posouzení, zda jde o pokus vraždy podle § 140 tr. zák., nebo o jiný úmyslný trestný čin ublížení na zdraví, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace. Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, a tedy nejen z doznání obviněného (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru lze totiž zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
                                                27. Vzhledem k tomu, že soudy pokus zločinu vraždy spatřovaly naplněným v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, v něm pachatel jedná, pokud věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§ 1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223 až 224).
                                                  28. Odvolací soud k závěru o nepřímém úmyslu u obviněného vycházel z jeho vztahu lhostejnosti k následku v podobě smrti poškozeného, k čemuž je vhodné dodat, že lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem. V právní literatuře převládá názor, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by tak bylo možno dovodit jen v těch případech, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Jde tedy o méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku. Jestliže lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem, pak lze dovodit jeho srozumění s takovým následkem ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a z hlediska subjektivní stránky se tak jedná o nepřímý úmysl. S ohledem na způsob provedení útoku, jeho intenzitu, charakter zbraně, místo na těle poškozeného, do kterého byl útok veden, jakož i na zjištění, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla smrtelnému následku zabránit, vyjadřuje stav lhostejnosti pachatele k usmrcení poškozeného srozumění s tímto následkem. Proto takový čin lze za splnění dalších podmínek kvalifikovat jako zločin vraždy podle § 140 tr. zákoníku a nikoliv jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 nebo podle § 147 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 11 Tdo 743/2002).
                                                    29. Po subjektivní stránce, která vyjadřuje psychický vztah pachatele, jenž nelze přímo pozorovat, je u pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku rozhodné, k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, protože zločin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, popř. eventuální). Úmysl obviněného soudy nižších stupňů zcela správně zjišťovaly z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na něž bylo na těle poškozeného útočeno, apod. Z tohoto hlediska mají závěry učiněné oběma soudy podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních skutečnostech a závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru byly dovozovány nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, vycházely soudy ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládaly zvláštní význam některému důkaznímu prostředku. Naopak na zavinění obviněného usuzovaly ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů z tohoto hlediska významných (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
                                                      30. Nejvyšší soud podle přezkoumávaných rozhodnutí v posuzované věci shledal, že soudy se zaviněním obviněného zabývaly a posuzovaly ho se zřetelem na všechny rozhodné skutečnosti. Jeho úmysl vztahující se k následku smrti, s nímž byl obviněný srozuměn, dovodily z objektivních okolností, a to ze způsobu, jakým obviněný útok proti tělu poškozeného vedl a jakým směrem a do jaké části těla ránu lokalizoval. Rozhodné pro jejich závěr bylo, že užil velkou sílu, neboť nůž pronikl do dutiny hrudní v blízkosti hrudní kosti, kde jen shodou náhod nezasáhl srdce (srov. č. l. 262 až 267). Došlo k probodnutí kůže i svaloviny, nůž pronikl asi 3 cm do těla poškozeného. K útoku použil kuchyňský nůž o délce 20 cm s ostrou čepelí, směřoval jej kolmo do bezprostřední blízkosti srdce. Tyto skutečnosti jsou dostatečným podkladem pro závěr, že obviněný byl srozuměn s možným následkem smrti poškozeného, protože takto vedený útok ostrým a velkým nožem lokalizovaný do oblasti, kde je uloženo srdce a další životně důležité orgány, obvykle vede ke smrti. Obviněnému však bylo lhostejné, zda takový následek nastane, a to i s přihlédnutím k jeho vyšší znalosti struktury lidského těla jako absolventa farmacie, který dosáhl v této oblasti vyšší odbornosti, než je obvyklý standart. Pro posouzení nepřímého úmyslu pachatele však taková odbornost není zapotřebí, neboť jde o obecně známé skutečnosti (srov. rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Předchozí vzdělání je navíc možné považovat za jednu z objektivních okolností, přičemž skutečnost, že obviněný složil zkoušku z anatomie, je nesporná a soudům její zohlednění nelze vytýkat. Nadto obviněný ve svém dovolání sám připustil, že jde o skutečnost nepodstatnou, neboť i on vycházel z obecně známého faktu, že útok vedený ostrým nástrojem do oblasti srdce je způsobilý mít smrtící následky.
                                                      31. Z těchto všech důvodů Nejvyšší soud závěr o nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku shledal správným a v souladu s rozhodnými kritérii. Takto učiněný závěr je podstatný pro odlišení trestného činu vraždy od trestného činu ublížení na zdraví, neboť ty odděluje jen forma zavinění. Podobně tomu je při posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 tr. zákoníku nebo o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, případně podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, neboť je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele (srov. rozhodnutí č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Soudy obou stupňů proto nepochybily, jestliže na základě výsledku provedeného dokazování v předmětném činu shledaly naplněnými znaky pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku.
                                                      VI. K zániku trestní odpovědnosti

                                                      32. Obviněný brojil též proti vadným úvahám soudů o důvodnosti postavení před soud a trestnosti svého činu. Výhrady vztahující se k tomu, zda poškozený dal s jeho trestním stíháním souhlas, resp., zda se poškozený k této skutečnosti vyjádřil, případně kdy, nejsou v této věci podstatné, protože trestní stíhání vedené pro zločin vraždy, případně jeho pokus, není podle zákona vázáno na souhlas poškozeného s takovým trestním stíháním, protože ten se týká jen trestných činů taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř., kde § 140 tr. zákoníku uveden není. V té souvislosti je vhodné zmínit, že obdobného vysvětlení se obviněnému na stejnou výhradu dostalo již v rozhodnutí odvolacího soudu, který vysvětlil, že v § 163 odst. 1 tr. ř., který obsahuje taxativní výčet trestných činů, u kterých musí být dán souhlas k trestnímu stíhání pachatele, není uveden zločin vraždy (srov. bod 16. rozsudku odvolacího soudu). Jde proto o námitku, na níž bylo reagováno v souladu se zákonnými podmínkami, a proto je nedůvodná.

                                                      33. Pro zánik trestnosti u dobrovolného upuštění od pokusu, jehož se obviněný domáhal, jsou podmínky stanoveny v § 21 odst. 3 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu písm. a), nebo učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému písm. b). Další podmínkou zániku trestnosti u upuštění od dalšího jednání je dobrovolnost, což je osobní důvod zániku trestnosti, jenž se u každého posuzuje samostatně. Podmínka dobrovolnosti je považována za splněnou, pokud pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost podle jeho představ, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, a přesto se rozhodne od dokonání upustit (či učinit oznámení). Jeho snaha upustit od dalšího jednání musí být navázána na vědomí, že by mohl čin dokonat, jak zamýšlel, avšak z vlastní vůle se rozhodne od dokonání upustit. Rozhodnutí upustit od dokonání trestného činu musí být konečné a musí trvat až do konečného odvrácení nebezpečí vzniku následku. Dobrovolnost tedy předpokládá, že trestná činnost je uskutečnitelná a dokonatelná, a i přesto se pachatel rozhodne od dalšího jednání upustit. Přitom musí odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z již podniknutého pokusu. Obdobné podmínky je třeba splnit i u dobrovolného oznámení pokusu, které však musí být učiněno v době, kdy nebezpečí, jež vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§ 1–139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 302 až 305; obdobně též JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 291 až 293].
                                                        34. Při řešení otázky, zda trestní odpovědnost pokusu trestného činu zanikla proto, že pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu [§ 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku], popř. proto, že dobrovolně učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno [§ 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], je třeba rozlišovat pokus ukončený a pokus neukončený (srov. rozhodnutí č. 16/1979 Sb. rozh. tr.). O neukončený pokus jde, jestliže pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu. Tím, že pachatel dobrovolně v dalším jednání nepokračuje, odstraňuje současně i nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému zákonem z podniknutého pokusu. Při neukončeném pokusu tedy stačí k zániku trestnosti podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, že se pachatel dobrovolně zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání činu. Ukončeným je pokus v případech, jestliže pachatel učiní vše, co považuje za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde. V takovém případě pachatel zpravidla nemá možnost splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v ustanovení § 21 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Možnost splnit tyto podmínky má pachatel jen v těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možné následku zabránit. V takových případech obvykle nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, popř. je třeba dobrovolně učinit o pokusu oznámení v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem (srov. rozhodnutí č. 16/1979 Sb. rozh. tr.). Míru aktivity pachatele v takovém případě nelze stanovit obecně, ale je třeba postupovat individuálně se zřetelem na okolnosti případu a poměry pachatele a posuzovat, zda pachatel skutečně učinil vše potřebné a reálně možné, aby zabránil následku, a zda to, co učinil, za daných okolností postačovalo k zabránění následku a bylo v příčinné souvislosti s odvrácením nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§ 1–139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 304; obdobně též JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 291 až 293].
                                                          35. Podmínky stanovené § 21 odst. 3 tr. zákoníku uvedené v návětě (trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu) a ty, které jsou uvedeny pod písmem a) nebo b) (u kterých stačí naplnění jedné z nich, neboť u nich jde o alternativní vymezení), musí být splněny současně. V případě pokusu vraždy, kdy je osoba, vůči níž pachatel útočil, po jeho vražedném útoku, který zamýšlel a vykonal, vážně zraněna, se jedná o tzv. ukončený pokus, a proto již nemůže být nebezpečí vzniklé zájmu chráněnému trestním zákonem odstraněno, neboť takové nebezpečí již nastalo, protože pachatel učinil vše, co pro usmrcení jiného považoval za nezbytné. Lze připomenout, že podle judikatury v situaci, kdy pachatel bodne nožem do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, avšak k jejich zasažení nedojde pro překážku nezávislou na vůli pachatele, např. proto, že nůž pachatel těsně mine důležitý orgán, jde pouze o bezúspěšný pokus trestného činu vraždy. Jestliže pachatel v takovém případě upustí od opakování jednání směřujícího k usmrcení jiného, nezaniká tím trestnost již ukončeného pokusu, přičemž následné poskytnutí pomoci je možno hodnotit pouze jako polehčující okolnost podle § 41 písm. j) tr. zákoníku.
                                                            36. Podle těchto kritérií jde v posuzované věci o ukončený pokus, protože obviněný učinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu, tj. bodl poškozeného velkou silou do levé části hrudníku a náhodou, tj. okolnostmi na jeho vůli nezávislými, nedošlo k zasažení srdce, případně jiného životně důležitého orgánu. Významné bylo rovněž to, že poškozenému byla včas poskytnuta odborná lékařská pomoc, díky které se nerozvinul již nastalý pokrvácivý šok, protože pokud by nebyl zastaven, mohl vést ke smrti důsledkem selhání oběhové a dechové soustavy. Následky svého jednání obviněný viděl okamžitě, neboť poškozený krvácel. Z hlediska záměru obviněného poškozenému způsobit smrt, byť v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, již učinil vše potřebné pro to, aby poškozený zemřel (srov. též v bod 20. rozsudku odvolacího soudu).
                                                              37. Po tomto činu však obviněný zaujal rovněž v zásadě lhostejný přístup k tomu, co učinil, protože se na záchraně poškozeného v podstatě sám aktivně nepodílel. Poškozený po útoku utekl z bytu. Byl to on, kdo zazvonil na dveře sousedky a žádal ji o pomoc. Skutečnost, že obviněný v tomto okamžiku stál za poškozeným, jeho pasivitu dokresluje, i když při první pomoci poškozenému se na jeho ošetření s Š. P. podílel (srov. bod 16. rozsudku odvolacího soudu). Obdobně po odchodu z jejího bytu to byl opět poškozený, kdo požádal paní L. S. o přivolání odborné pomoci a policie, která na základě žádosti poškozeného zavolala na linku 155. Významné je i to, že obviněný poté odešel zpět do bytu, kde z neobjasněných důvodů připravoval věci, např. batoh (srov. bod 3. a 13. rozsudku soudu prvního stupně), a tedy o stav poškozeného se v této chvíli nezajímal, neboť jej vážně zraněného opustil.
                                                                38. V těchto souvislostech pro zánik trestní odpovědnosti obviněného podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož podmínkou je odstranění nebezpečí vzniklého zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu, nepostačuje, že obviněný přihlíží, jak si poškozený sám přivolává pomoc a zajišťuje rozhodné kroky k tomu, aby byl jeho život zachráněn. Na situaci nic nemění ani skutečnosti, že si obviněný uvědomil závažnost svého jednání, případně ho dodatečně litoval a nebránil poškozenému v opuštění bytu, následném vyhledání pomoci a poskytl součinnost s jeho ošetřením.

                                                                39. Obviněný podmínkám uvedeným § 21 odst. 3 tr. zákoníku nevyhověl, neboť nesplnil základní předpoklad, jímž je pro beztrestnost pokusu v důsledku dobrovolného upuštění od dokonání trestného činu skutečnost, že ač si je pachatel vědom toho, že může trestný čin dokonat, nechce tak již učinit. Z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný svůj záměr dokončil. Pro to, aby toto ustanovení mohlo být aplikováno, bylo třeba, aby byly splněny i další podmínky v § 21 odst. 3 tr. zákoníku uvedené, jednak že pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu, což je podmínka, která musí být dána současně (kumulativně) s tím, že učinil o pokusu trestného činu oznámení některému z vyjmenovaných orgánů, a jednak, že takové oznámení učinil ještě v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být odstraněno.
                                                                  40. V posuzované věci následek, který obviněný úmyslně zavinil, nenastal z důvodu náhody i včas poskytnuté odborné lékařské pomoci, díky které se nerozvinul pokrvácivý šok, jenž mohl vést ke smrti důsledkem selhání oběhové a dechové soustavy. K tomu, že smrt nenastala, však obviněný sám aktivně ničím nepřispěl (viz bod 37. shora), protože to nebyl on, kdo svědkyně, jež poškozenému pomohly, vyhledal, a v zásadě jen pasivně asistoval, pokud si poškozený pomoc zajišťoval sám (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 1986, sp. zn. 5 Tz 33/86 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1165/2018). Z uvedených důvodů nebylo možné použití ani § 21 odst. 5 tr. zákoníku, podle něhož ustanoveními § 21 odst. 3, 4 tr. zákoníku není dotčena trestní odpovědnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který již jednáním uvedeným v odstavci 1 obviněný spáchal. V této souvislosti lze jen odkázat na bod 24. rozsudku odvolacího soudu, kde je vysvětleno, z jakých důvodů nejde o jiný trestný čin.
                                                                    41. Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že obviněný je trestně odpovědný za čin, který spáchal, neboť pro použití ustanovení § 21 odst. 3 tr. zákoníku zde nejsou dány zákonné podmínky. Jestliže obviněný si bezprostředně po činu uvědomil závažnost svého jednání, litoval ho, nebránil poškozenému v opuštění bytu, pomohl mu vyhledat pomoc u sousedů a poskytl součinnost s jeho ošetřením, soudy tuto skutečnost správně zohlednily při ukládání trestu v rámci polehčujících okolností podle § 41 odst. 1 písm. j), n) tr. zákoníku i ve vztahu k ukládání trestu za podmínek § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku pod dolní hranicí zákonné trestní sazby (srov. bod 46. rozsudku soudu prvního stupně a bod 28. rozsudku soudu odvolacího), což se odrazilo s ohledem na trestní sazbu u § 140 odst. 1 tr. zákoníku v uložení mírného trestu v trvání pěti let.
                                                                    VII. Závěr

                                                                    42. Nejvyšší soud z uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného jako nedůvodné, protože bylo soudy po všech stránkách objasněno, že obviněný naplnil znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Jelikož tento závěr mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti svědčící o tom, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
                                                                      P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                                                                      V Brně dne 25. 9. 2019

                                                                      JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu