Rozhodnutí NS

28 Cdo 2327/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/31/2019
Spisová značka:28 Cdo 2327/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2327.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Promlčení
Konkurs
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 242 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 451 obč. zák.
§ 13 předpisu č. 109/1964Sb.
§ 70 předpisu č. 109/1964Sb.
§ 153 odst. 2, 3 předpisu č. 109/1964Sb.
§ 19 ZKV
§ 261 odst. 1 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2327/2019-665


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně TECHNIA, a. s., se sídlem v Ostravě-Přívozu, Slovenská 1085/1a, IČ 45192502, zastoupené Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, proti žalovanému Spotřebnímu družstvu Jednota Kadaň, se sídlem v Kadani, ul. B. Němcové 70, IČ 000 32 051, zastoupenému JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem v Kadani, B. Němcové 70, o zaplacení 3.023.233,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 C 217/2007, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září 2018, č. j. 9 Co 345/2017-612, ve znění opravného usnesení ze dne 21. prosince 2018, č. j. 9 Co 345/2017-632, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září 2018, č. j. 9 Co 345/2017-612, ve znění opravného usnesení ze dne 21. prosince 2018, č. j. 9 Co 345/2017-632, se ve výroku I. bodu a), jímž byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 5. 2017, č. j. 20 C 217/2007-538, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 7. 2017, č. j. 20 C 217/2007-561, tak, že byla zamítnuta žaloba co do částky 132.729 Kč s úrokem z prodlení, ve výroku I. bodu b), jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., vyjma odvoláním nenapadené části o zamítnutí žaloby co do částky 1.918.035,50 Kč s příslušenstvím, potvrzen, a dále ve výrocích II. III. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a o nákladech státu, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

V souzené věci se původní žalobkyně JUDr. Marta Ustrnulová, správkyně konkursní podstaty (dále též jen „správkyně“) úpadce HOLDING CHOMUTOV a. s. (dále též jen „úpadce“), na jehož majetek byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 1998, sp. zn. 18 K 96/97, prohlášen konkurs, domáhala po žalovaném zaplacení do konkursní podstaty částky 2.592.806,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % počínaje dnem 28. 4. 2004 do zaplacení. Žalobu podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 27. 10. 2004 odůvodnila tím, že majetek úpadce tvoří mimo jiné pozemek parc. č. 5717 o výměře 451 m2 v k. ú. Chomutov I, zapsaný na LV č. 28 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Chomutov, a nebytový prostor umístěný v domě č. p. 4261 v Chomutově I, který je rovněž zapsán v konkursní podstatě úpadce. Označený pozemek i nebytový prostor užíval žalovaný v období od 26. 1. 1998 do 30. 9. 2004, aniž za to platil nájemné, které žalobkyně požadovala zaplatit ve výši 50 Kč za 1 m2 ročně za užívání pozemku, které tak za uvedené období činí celkem 150.913 Kč, a ve výši 105 Kč za 1 m2 měsíčně za užívání nebytového prostoru, které za stejné období činí 2.441.893,50 Kč.

Podáním došlým témuž soudu dne 11. 1. 2006 žalobkyně navrhla změnu žaloby tak, že požadovala, aby žalovaný zaplatil do konkursní podstaty za období od 26. 1. 1998 do 10. 11. 2005 za užívání označeného pozemku částku 175.340 Kč včetně příslušenství a za užívání označeného nebytového prostoru částku 2.847.893,50 Kč s příslušenstvím, tedy celkem částku 3.023.233,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % ode dne 28. 4. 2004 do zaplacení z částky 2.592.806,50 Kč a spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % z částky 430.427 Kč počínaje dnem 11. 11. 2005 do zaplacení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě doručeném soudu dne 23. 11. 2004 mimo jiné sdělil, že „žalobkyně nemá s žalovaným uzavřenu žádnou nájemní smlouvu, takže nelze požadovat nájemné, mohla by požadovat úhradu eventuálně z jiného právního důvodu, v tomto případě však část nároků je již promlčena“.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2007, č. j. Ncp 816/2007-26, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 76/2004, jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy, a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Chomutově; v odůvodnění uvedl, že „v dané věci jde o výjimku ze sporů spadajících do věcné příslušnosti krajských soudů uvedenou v ustanovení § 9 odst. 3 písm. r/, bod 5 o. s. ř., neboť se jedná o spor týkající se nájmu nebytových prostor“.

Usnesením ze dne 14. 7. 2010, č. j. 20 C 217/2007-78, pravomocným dne 3. 11. 2010, rozhodl soud prvního stupně, že na straně žalobce bude nadále pokračováno se společností PORTER, s. r. o., jíž byla pohledávka za žalovaným ve výši 3.023.233,50 Kč (jakožto nájemné za pozemek a část nebytových prostor), sepsaná do konkursní podstaty úpadce, správkyní postoupena na základě úplatné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 3. 2009.

Při jednání Okresního soudu v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) dne 4. 3. 2011 žalobce PORTER, s. r. o., uvedl, že požaduje po žalovaném zaplacení částky 3.023.233,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % z částky 2.592.806,50 Kč od 17. 11. 2004 do zaplacení a z částky 430.427 Kč v zákonné výši repo sazby zvýšené o 7 % od 3. 3. 2011 do zaplacení. Soud prvního stupně při tomto jednání změnu žaloby „spočívající jednak v rozšíření žalované částky a dále v úpravě úroku z prodlení tak, že je požadováno 3.023.233,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % z částky 2.592.806,50 Kč od 17. 11. 2004 do zaplacení a z částky 430.427 Kč v zákonné výši repo sazby zvýšené o 7 % od 3. 3. 2011 do zaplacení“, připustil.

Dalším usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 12. 2014, č. j. 20 C 217/2007-413, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2015, č. j. 9 Co 15/2015-427, bylo rozhodnuto, že na straně žalobce bude nadále pokračováno se společností TECHNIA a. s., neboť žalobce PORTER, s. r. o. zanikl fúzí s touto společností ke dni 23. 5. 2014.

Okresní soud v Chomutově poté rozsudkem ze dne 22. 5. 2015, č. j. 20 C 217/2007-467, ve znění usnesení ze dne 11. 9. 2015, č. j. 20 C 217/2007-502, uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci částku 123.260 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 77.335 Kč ve výši 2 % ročně od 17. 11. 2004 do zaplacení a z částky 45.925 Kč ve výši 7,75 % ročně od 3. 3. 2011 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 2.899.973,50 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 2.515.471,50 Kč ve výši 2 % ročně od 17. 11. 2004 do zaplacení a z částky 384.502 Kč ve výši 7,75 % ročně od 3. 3. 2011 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalobce je povinen uhradit na náhradě nákladů řízení žalovanému 58.373 Kč (výrok III.) a státu 14.546 Kč a že žalovaný je povinen uhradit státu na nákladech řízení 606 Kč.

K odvolání žalobce (směřujícímu výslovně proti části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 949.042,86 Kč s úrokem z prodlení, která představuje částku 45.088.86 Kč s úrokem z prodlení za užívání předmětného pozemku v žalobou požadované částce 50 Kč za 1 m2 ročně za období od 27. 10. 2000 do 26. 10. 2002 a částku 903.954 Kč s úrokem z prodlení za užívání předmětného nebytového prostoru za období od 27. 10. 2000 do 10. 11. 2005, a proti výrokům o nákladech řízení - další část zamítavého výroku II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 1.950.930,64 Kč s příslušenstvím žalobce odvoláním nenapadl) a k odvolání žalovaného (proti výrokům I., III. a IV. tohoto rozsudku) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 7. 2016, č. j. 9 Co 757/2015-511, rozsudek soudu prvního stupně (v celém rozsahu) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí předně konstatoval, že „tu část výroku II. napadeného rozsudku, kterou byla zamítnuta žaloba v celkové částce 1.950.930,64 Kč a která nebyla odvoláním dotčena, nabyla právní moci a odvolací soud ji nepřezkoumával“. Soudu prvního stupně vytkl, že jeho závěr o tom, zda předmětný nebytový prostor je příslušenstvím stavby bez č. p. (ve vlastnictví žalovaného) nebo příslušenstvím domu č. p. 4261 (ve vlastnictví právního předchůdce žalobce), je nepřezkoumatelný, a dále jej zavázal právním názorem, že „vztah založený faktickým užíváním předmětných nemovitostí je vztahem obchodně právním, neboť žalobce i žalovaná byli, jak bylo zjištěno, v době užívání předmětných nemovitostí žalovanou, podnikateli“, přičemž „žalobce získal předmětný nebytový prostor do vlastnictví a žalovaná ho užívala ke své podnikatelské činnosti - prodej zboží. Také nebylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, která faktickému užívání předmětných nemovitostí odpovídala“.

Okresní soud v Chomutově poté rozsudkem ze dne 5. 5. 2017, č. j. 20 C 217/2007-538, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 7. 2017, č. j. 20 C 217/2007-561, uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci částku 201.244 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 155.319 Kč ve výši 2 % ročně od 17. 11. 2004 do zaplacení a z částky 45.925 Kč ve výši 7,75 % ročně od 3. 3. 2011 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 2.821.989,50 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 2.437.487,50 Kč ve výši 2 % ročně od 17. 11. 2004 do zaplacení a z částky 384.502 Kč ve výši 7,75 % ročně od 3. 3. 2011 do zaplacení zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že žalobce je povinen uhradit na náhradě nákladů řízení žalovanému 52.038 Kč (výrok III.) a státu 14.091 Kč (výrok IV.) a že žalovaný je povinen uhradit státu na nákladech řízení 1.060,50 Kč (výrok V.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že

1) dne 14. 7. 1973 (správně dne 11. 12. 1969) uzavřely Válcovny trub a železárny, národní podnik, Chomutov, Válcovny trub a železárny, národní podnik, odštěpný závod, Severočeské ředitelství spojů, Ústí nad Labem, Hygie, lidové družstvo kadeřníků, a žalovaný smlouvu o sdružení finančních prostředků za účelem výstavby bytového objektu Z1 (tedy komplexu budov, do nějž spadá i předmětný nebytový prostor a dům č. p. 4261, jak vyplývá ze souvisejícího soudního řízení, když právě tato listina byla jedním z hlavních podkladů pro rozhodnutí soudu ve věci 18 Cm 65/2000), přičemž žalovaný sdružil prostředky v poměru 11,35 % k celku a na základě této smlouvy se stal v tomto poměru i spoluvlastníkem objektu Z1,

2) usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 1998, sp. zn. 18 K 96/97, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce HOLDING CHOMUTOV a. s. a správkyní konkursní podstaty byla ustanovena JUDr. Marta Ustrnulová, která do konkursní podstaty úpadce sepsala mimo jiné (nejpozději ke dni 25. 4. 2000) bytový dům č. p. 4258-4262, nacházející se na pozemcích parc. č. 5714, 5715, 5716, 5718 a 5721 ve vlastnictví úpadce, a ke dni 31. 12. 2002 pozemek parc. č. 5717 (ve vlastnictví úpadce) a na něm stojící stavbu bez č. p./č. e., kterou označila v soupisu jako budovu č. p. 4261. Tyto skutečnosti oznámila dne 1. 6. 2000 konkursnímu soudu, jenž usnesením ze dne 12. 6. 2000 vyzval žalovaného, aby ve lhůtě 30 dnů podal žalobu proti správkyni, „jíž se bude domáhat vyloučení nemovitosti - stavby (prodejny) č. p. 4261 na pozemku parc. č. 5717, LV č. 28, obec Chomutov, k. ú. Chomutov I, z konkursní podstaty“,

3) dle výpisu z katastru nemovitostí byl žalovaný ke dni 22. 9. 1998 zapsán jako vlastník stavby občanské vybavenosti na pozemku parc. č. 5717 (pozemek jiného vlastníka) v k. ú. Chomutov I., přičemž jako nabývací titul je označena hospodářská smlouva ze dne 19. 12. 1973, č. k. 2/RIP/73/Z1; jako vlastník pozemku parc. č. 5717 v k. ú. Chomutov I. byl zapsán úpadce HOLDING CHOMUTOV, a. s. (stavba jiného vlastníka),

4) žalovaný (v postavení žalobce) se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal, aby žalované (správkyni) byla uložena povinnost vyloučit z konkursní podstaty úpadce HOLDING CHOMUTOV, a. s., objekt občanské vybavenosti stojící na parcele č. 5717 a 5718 v k. ú. Chomutov I., s odůvodněním, že na základě hospodářské smlouvy ze dne 19. 12. 1973, č. j. 2/RIP/73/Z1, zaregistrované pod č. 2/73 PolVZ 514/92, je „majitelem“ objektu občanské vybavenosti stojícího na parcele č. 5717, která je ve vlastnictví jiného vlastníka, vše v k. ú. Chomutov I., přičemž se jedná o přízemní objekt na parcele č. 5717 (provozovna, prodejna), a o skladové a manipulační prostory umístěné v přízemí domu č. p. 4261 stojícího na parcele č. 5718. V tomto řízení rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 5. 2003, č. j. 18 Cm 65/2000-87, ve znění usnesení ze dne 26. 6. 2003, č. j. 18 Cm 65/2000-89, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2004, č. j. 15 Cmo 201/2003-106, a Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2006, č. j. 29 Odo 1063/2004-142, který rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; poté Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 2. 2007, č. j. 15 Cmo 291/2006-177, z důvodu zpětvzetí žaloby rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2003, č. j. 18 Cm 65/2000-87, ve znění usnesení ze dne 26. 6. 2003, č. j. 18 Cm 65/2000-89, v bodech I. a III. výroku zrušil a řízení zastavil,

5) žalovaný užíval předmětný nebytový prostor v budově č. p. 4261 v k. ú. Chomutov I., jakož i pozemek parc. č. 5717 v k. ú. Chomutov I., po celou rozhodnou dobu (od 26. 1. 1998 do 10. 11. 2005, resp. již od kolaudace stavby) bez nájemní či jiné obdobné smlouvy,

6) kupní smlouvou ze dne 3. 11. 2005 prodala správkyně po předchozím souhlasu konkursního soudu nemovitosti ve vlastnictví úpadce, mimo jiné i budovu č. p. 4261 na pozemku parc. č. 5718 (v níž se nachází předmětný nebytový prostor) a pozemek parc. č. 5717 v k. ú. Chomutov I. společnosti Aenean Group, a. s., která pak na základě prohlášení vlastníka ze dne 11. 10. 2006 vymezila v budově č. p. 4261 mimo jiné nebytový prostor užívaný žalovaným pod č. 4261/302 a následně dne 19. 12. 2006 uznala vlastnické právo žalovaného k tomuto nebytovému prostoru; pozemek parc. č. 5717 v k. ú. Chomutov I. nabyl žalovaný kupní smlouvou ze dne 19. 12. 2006,

7) obvyklé nájemné za užívání předmětného nebytového prostoru v době od 27. 10. 2000 do 10. 11. 2005 činilo dle závěru znaleckého posudku částku 903.954 Kč a obvyklé nájemné za užívání pozemku parc. č. 5717 za stejnou dobu částku 201.244 Kč.

Pokud jde o předmětný pozemek, který byl po celou rozhodnou dobu (od 26. 1. 1998 do 10. 11. 2005) ve vlastnictví úpadce, dovodil soud prvního stupně, že dnem prohlášení konkursu na jeho majetek přešlo právo s ním nakládat na správkyni [§ 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“)], přičemž součástí tohoto práva je i právo věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod č. 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 27/2003“). Jestliže tedy žalovaný v rozhodné době užíval tento pozemek, na němž se nachází stavba v jeho vlastnictví, bez právního důvodu, svědčí úpadci právo na vydání náhrady za bezdůvodné obohacení (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“) ve výši obvyklého nájemného v daném místě a čase. Vzhledem k tomu, že žalovaný vznesl námitku promlčení uplatněného nároku, bylo třeba vyřešit otázku, kterým právním předpisem se vztah mezi žalobcem a úpadcem řídí; v tomto ohledu byl ovšem soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho dřívějším zrušujícím usnesení, že na daný právní vztah má být aplikován zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), dle jehož § 397 činí promlčecí lhůta čtyři roky, a počíná běžet dnem, kdy mohlo být právo uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1 obch. zák.). Protože se však „v daném případě jedná o atypickou situaci, kdy úpadce jako subjekt, u nějž je možnost uplatnění práva u soudu rozhodná, v řízení nevystupuje, a nelze takový den zjistit, je třeba za rozhodné datum považovat den zahájení konkursního řízení, kdy správkyně převzala své právo nakládat s majetkem úpadce. Jestliže žaloba v dané věci byla podána dne 27. 10. 2004, je zřejmé, že žalobci lze přiznat právo na plnění jen za čtyři roky zpětně, tedy od 27. 10. 2000 (nikoli již od 26. 1. 1998, „jak požadoval žalobce“). K rozšíření žaloby za období od 1. 10. 2004 do 10. 11. 2005 došlo podáním správkyně zaslaným soudu dne 11. 1. 2006 a v této části nároku tudíž promlčecí lhůta neuplynula, když nárokované období spadá do lhůty čtyř let před rozšířením žaloby“. Při zohlednění námitky promlčení lze tedy žalobci přiznat „pouze plnění za dobu od 27. 10. 2000 do 10. 11. 2005“. Vzhledem k tomu, že výše obvyklého nájemného za užívání předmětného pozemku za toto období činila dle znaleckého posudku 201.244 Kč (námitky žalovaného proti němu nepovažoval soud za opodstatněné), je žaloba v tomto rozsahu důvodná, a to včetně požadovaného úroku z prodlení od 17. 11. 2004 do zaplacení.

Co se týče náhrady za užívání předmětného nebytového prostoru, soud prvního stupně shledal, že v tomto rozsahu není žaloba důvodná, neboť jednak soupis konkursní podstaty trpěl značnou neurčitostí, neformálností a nepřesností, což se projevilo i v řízení o vyloučení objektu bez č. p. a č. e. na pozemku parc. č. 5717 a předmětného nebytového prostoru z konkursní podstaty, a kromě toho je zřejmé, že tento nebytový prostor byl součástí věci - objektu bez č. p. a č. e., tedy prodejny žalovaného, která byla s tímto účelem vystavěna a dlouhá léta užívána (§ 120 odst. 1 obč. zák.). Na tomto závěru nemůže podle něj nic změnit ani skutečnost, že se předmětný nebytový prostor nachází „z pohledu katastru nemovitostí“ na jiném pozemku než věc hlavní a že je faktickou a nikoliv právní součástí sousedící budovy s odlišným evidenčním označením. Protože tedy předmětný nebytový prostor je součástí objektu bez č. p. a č. e., jehož vlastníkem „byl vždy žalovaný od doby jeho výstavby“, na nějž sdružil finanční prostředky, je tak nárok žalobce na náhradu za jeho užívání neoprávněný, neboť odporuje dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.) i obecným zásadám spravedlnosti.

K odvolání žalobce [směřujícímu výslovně proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně „co do částky 903.954 Kč s úrokem z prodlení, odpovídající výši bezdůvodného obohacení za užívání předmětného nebytového prostoru v částce dle znaleckého posudku č. 4/4043/14 za období od 27. 10. 2000 do 10. 11. 2005, spolu s příslušenstvím, tj. úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 702.425 Kč od 17. 11. 2004 do zaplacení (za prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení za užívání nebytového prostoru v období od 27. 10. 2000 do 30. 9. 2004) a ve výši 7,75 % ročně z částky 201.529 Kč od 3. 3. 2011 do zaplacení (za prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení za užívání nebytového prostoru v období od 1. 10. 2004 do 10. 11. 2005) a proti výrokům III. a IV.“] a k odvolání žalovaného (proti výroku I. tohoto rozsudku) Krajský soud v Ústí nad Labem výrokem I. rozsudku ze dne 6. 9. 2018, č. j. 9 Co 345/2017-612, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 12. 2018, č. j. 9 Co 345/2017-632, rozsudek soudu prvního stupně: a) ve výroku I. změnil tak, že se žaloba zamítá do částky 132.729 Kč s úrokem z prodlení, jinak jej do částky 68.515 Kč s úrokem z prodlení z částky 22.590 Kč ve výši 2% ročně počínaje od 17. 11. 2004 do zaplacení a z částky 45.925 Kč ve výši 7,75 % ročně počínaje od 3. 3. 2011 do zaplacení potvrdil, a b) v napadené části výroku II. jej potvrdil; dále rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 99.322 Kč k rukám advokáta JUDr. Bedřicha Hájka (výrok II.), že žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Chomutově náklady, které stát platil, ve výši 14.803 Kč (výrok III.), a že žalovaný je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Chomutově náklady, které stát platil, ve výši 348 Kč (výrok IV.). V odůvodnění rozsudku přitom konstatoval, že „výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v nenapadené části co do částky 1.918.035,50 Kč s příslušenstvím nabyl samostatně právní moci“.

Odvolací soud „zopakoval dokazování“ smlouvou o sdružení finančních prostředků, právech a povinnostech vyplývajících z výstavby bytového objektu uzavřené dne 11. 12. 1969 (z níž zjistil, že se týkala výstavby objektu Z1 - 120 bytových jednotek a distribuce v Chomutově - střed, že žalovaný se zavázal na jeho výstavbu poskytnout a že poskytl částku 2.893.100 Kčs, na základě čehož na něj mělo připadnout užívání 679,02 m2 ploch v tomto objektu, a že v této smlouvě nebyla upravena správa budovaného objektu), smlouvou o užívání bytového objektu s distribucí Z1 Chomutov-střed ze dne 14. 7. 1973 (z níž zjistil, že byla uzavřena mezi pěti subjekty, kromě jiného právním předchůdcem úpadce - Válcovnami trub a železárnami, národním podnikem, Chomutov, a žalovaným, že se v ní uvádí, že mezi jejími účastníky byla uzavřena smlouva o sdružení finančních prostředků, že je v ní deklarována vůle, aby se budovaný objekt stal spoluvlastnictvím účastníků, přičemž podíl žalovaného měl činit 11,35 %, což odpovídalo jím vloženým prostředkům ve výši 2.893.100 Kčs, a že v článku II. této smlouvy bylo stanoveno, že účastníci smlouvy se stanou výlučnými uživateli jednotlivých prostor) a hospodářskou smlouvou ze dne 19. 12. 1973, která byla uzavřena mezi Válcovnami trub a železárnami, národním podnikem, Chomutov, a žalovaným, z níž vyplývá, že jejím předmětem byl převod vlastnictví distribuční části obytného domu - objektu Z1 v Chomutově, Palackého třídě č. p. 4261, na jejímž základě bylo zapsáno výlučné vlastnické právo žalovaného k objektu prodejny, jejíž pořizovací cena a hodnota činily 1.869.578 Kč.

Při právním posouzení věci vyšel odvolací soud z § 11 odst. 4 a § 12 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále jen „hosp. zák.“), které „nevylučovaly podílové spoluvlastnictví např. státu a družstva“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1041/2001), a z § 4 věty první vyhlášky č. 104/1966 Sb., dle kterého platilo, že sdružují-li organizace prostředky k výstavbě zařízení, jehož budou společně užívat, musí se před zahájením výstavby písemně dohodnout, která z nich vybudované zařízení bude mít ve správě. Dále konstatoval, že „mezi účastníky sice bylo ještě v roce 1973 upraveno vlastnické právo k objektu prodejny bez č. p. na pozemku parc. č. 5717 smlouvou ze dne 19. 12. 1973, spoluvlastnické vztahy k domu č. p. 4261 v Chomutově však již dále upravovány nebyly“. Režim užívání nebytových prostor žalovaným v domě č. p. 4261 tak podle jeho názoru zůstal upraven a řídil se nadále smlouvou o užívání bytového objektu s distribucí Z1 Chomutov-střed ze dne 14. 7. 1973. K námitkám žalobce, že označené smlouvy nejsou správné a pravé a že předmětnou budovu č. p. 4258-4262 nabyl úpadce na základě velké privatizace v roce 1993, odvolací soud uvedl, že předložené kopie smluv jsou totožné s jejich originály a že „v době privatizace ani stát nemohl převést víc vlastnických práv, než skutečně měl“.

Za správný odvolací soud nepovažoval závěr soudu prvního stupně, že nebytový prostor se v budově č. p. 4261 nachází „toliko evidenčně z pohledu katastru nemovitostí“, a oproti němu dovodil, že tento prostor nebyl v rozhodné době samostatnou věcí, která by mohla být v katastru evidována (samostatnou věcí byl dům č. p. 4261, jehož vlastníkem byl úpadce), nýbrž byl součástí domu č. p. 4261, přičemž takto byl zkolaudován a zapsán do katastru nemovitostí, což „potvrzuje i to, že byl následně již jako samostatná nebytová jednotka vymezen prohlášením vlastníka domu, a nikoliv vlastníka prodejny bez č. p. v sousedství“.

Odvolací soud uzavřel, že zatímco ve vztahu k užívání pozemku parc. č. 5717 žalovanému bezdůvodné obohacení vzniklo, neboť se na něm nacházela jeho prodejna, a důvod užívání nebyl smluvně ani jinak upraven, ve vztahu k užívání nebytových prostor v domě č. p. 4261 „se žalovaný bezdůvodně neobohatil, neboť je užíval v souladu se smlouvou ze dne 14. 7. 1973“. Skutečnost, že „úpadce byl v katastru nemovitostí zapsán v rozhodné době jako výlučný vlastník domu č. p. 4261, je přitom bez významu, neboť předchozí právní úprava (§ 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) vycházela jen z domněnky, že údaje v katastru nemovitostí jsou v souladu se skutečným stavem, přičemž však stav zápisu v katastru nemovitostí v rozhodné době je zpochybňován uzavřenou a realizovanou smlouvou o sdružení finančních prostředků ze dne 11. 12. 1969“; i kdyby úpadce byl skutečným výlučným vlastníkem domu č. p. 4261, bylo užívací právo žalovanému výslovně založeno článkem II. smlouvy o užívání bytového objektu s distribucí Z1 Chomutov-střed ze dne 14. 7. 1973. Žaloba na zaplacení částky odpovídající bezdůvodnému obohacení za užívání nebytového prostoru žalovaným v domě č. p. 4261 v rozhodné době je proto nedůvodná.

Pokud pak jde o řešení „otázky hmotného práva, zda se právní poměr mezi účastníky vzniklý, jenž je kvalifikován jako závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, řídí výlučně zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, nebo zda jde o obchodní závazkový vztah (§ 261 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013), odvolací soud „po opětovném prověření relevantních okolností“ dovodil, že „mezi účastníky nevznikl v souvislosti s postavením provozovny žalovaného na pozemku právní předchůdkyně úpadkyně obchodní závazkový vztah“, neboť „právní předchůdkyně do vztahu nevstupovala jako podnikatel, ale toliko jako vlastník disponující s pozemkem, na němž umožnila postavit žalovanému provozovnu“. I pokud by „mezi účastníky“ existoval závazkový vztah, nemohlo jít o obchodní závazkový vztah (relativní obchod ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák.) již proto, že „pro jeho vznik nebyla splněna zásadní podmínka (nebylo zřejmé, že se závazek týká podnikatelské činnosti úpadkyně)“. Právní režim promlčení bezdůvodného obohacení, „jehož se žalovanému dostalo užíváním - umístěním své provozovny na pozemku úpadkyně (právní předchůdkyně žalobkyně) se proto řídí občanským zákoníkem. S ohledem na důvodnou námitku promlčení lze žalobci přiznat jen bezdůvodné obohacení vzniklé za poslední dva roky před podáním žaloby (§ 107 odst. 1 obč. zák.), přičemž však „odvolací soud je vázán žalobním návrhem, v němž žalobkyně vymezila uplatněný nárok tak, že požadovala 50 Kč/m2/rok“. I když soud prvního stupně zjistil výši bezdůvodného obohacení za užívání pozemku „v rozmezí 82 - 92 Kč/m2“ podle znaleckého posudku, je třeba vycházet z toho, „co žalobce uplatnil žalobou“; za nepromlčené období posledních dvou let před podáním žaloby až do 20. 11. 2005 (o kterou byl jeho požadavek rozšířen a soud rozšíření žaloby připustil dne 4. 3. 2011) proto žalobci náleží celkem 68.515 Kč, tedy požadované bezdůvodné obohacení za 3 roky a 14 dní. Z těchto důvodů shledal odvolací soud důvodným požadavek žalobce pouze do částky 68.515 Kč s úrokem z prodlení z částky 22.590 Kč ve výši 2% ročně počínaje od 17. 11. 2004 do zaplacení a z částky 45.925 Kč ve výši 7,75 % ročně počínaje od 3. 3. 2011 do zaplacení. Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu zamítl ještě do částky 132.729 Kč s úrokem z prodlení, a ve zbývající části výrok I. potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.

Žalobce jej výslovně dovoláním napadl „v celém rozsahu“ z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, přičemž jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to a) „posuzování vztahu právního předchůdce Úpadce a žalovaného jako vztahu občanskoprávního či obchodněprávního, a tak v otázce posouzení délky promlčecí doby“, b) „posouzení ne/existence (spolu)vlastnického či (spolu)užívacího práva žalovaného k předmětné budově“, a c) „posuzování účinků pojetí předmětného objektu (vč. předmětného prostoru, který byl jeho součástí) do podstaty, a tak oprávněnosti správce inkasovat bezdůvodné obohacení za jeho užívání žalovaným“.

Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný se bezdůvodně neobohatil proto, že mu k budově č. p. 4261 mělo svědčit spoluvlastnické právo, popř. právo užívání nebytového prostoru na základě smlouvy o užívání objektu ze dne 14. 7. 1973, a namítá, že z odůvodnění jeho rozsudku se nepodává, na základě kterého z těchto titulů měl být žalovaný oprávněn nebytový prostor užívat. Je totiž otázkou, zda lze smlouvou o sdružení finančních prostředků či smlouvou o užívání objektu založit spoluvlastnické právo účastníků smlouvy k předmětnému objektu, a to i s ohledem na jejich právní postavení (charakter), nadto za stavu, kdy jejich okruh v těchto smlouvách byl odlišný; kromě toho má žalobce za to, že tyto smlouvy jsou neplatné z důvodu jejich neurčitosti. Údajné (spolu)vlastnické či užívací právo žalovaného k předmětnému objektu či jeho části pak nevyplývá ani z dalších provedených důkazů, naopak v listu vlastnictví č. 28 pro k. ú. Chomutov I. je jako právní titul nabytí vlastnictví k domu č. p. 4258-4262 a k pozemku parc. č. 5717 úpadcem HOLDING CHOMUTOV, a. s., uveden zákon č. 92/1991 Sb., z čehož je zřejmé, že je úpadce získal v rámci velké privatizace. Dále žalobce poukázal na hospodářskou smlouvu č. VTŽ 15/84-N/7 o převodu správy národního majetku dle § 347 hospodářského zákoníku předloženou správkyní, z níž je zřejmé, že nemovitosti byly převedeny investorovi označenému jako Válcovny trub a železárny, n. p., Chomutov (tj. právnímu předchůdci úpadce HOLDING CHOMUTOV, a. s.), přičemž tato smlouva byla schválena příslušným orgánem, a to na rozdíl od hospodářské smlouvy č. 2/Rip/73/Z1 ze dne 19. 12. 1973, předložené žalovaným. Kromě toho sám žalovaný v řízení výslovně tvrdil (viz jeho podání ze dne 10. 4. 2013), že hospodářskou smlouvou ze dne 19. 12. 1973, č. 2/Rip/73/Z1, bylo vypořádáno jeho (údajné) spoluvlastnictví k celému objektu, čímž pro něj logicky i právně ztratila na významu smlouva o užívání objektu ze dne 14. 7. 1973 upravující nanejvýš rozdělení užívání objektu mezi údajnými „spoluvlastníky“ či sdružovateli finančních prostředků (byť k její určitosti a platnosti má žalobce výhrady, neboť byla pozměňována a doplňována, jelikož původně se měla týkat převodu správy národního majetku dle § 347 hospodářského zákoníku), a tak zaniklo jakékoli příp. užívací právo žalovaného k objektu či jeho části, když toto se koncentrovalo toliko do užívání, správy či vlastnictví budovy bez č. p. nacházející se na pozemku parc. č. 5717 dle hospodářské smlouvy č. 2/Rip/73/Z1 ze dne 19. 12. 1973. S tímto tvrzením žalovaného se však odvolací soud nevypořádal, přestože užívací právo žalovaného k nebytovému prostoru dovozuje i z (údajného) jeho spoluvlastnického práva k objektu. Ostatně pokud by „převodem“ objektu nacházejícího se na pozemku parc. č. 5717 do vlastnictví žalovaného nebylo zamýšleno s konečnou platností vypořádat jeho (údajné) spoluvlastnictví k celému objektu, a tak i jeho rozsah užívání, nepochybně by bylo ujednáno, v jakém „zbytkovém“ rozsahu mu zůstává zachováno jeho (údajné) spoluvlastnické či užívací právo ke zbývající části objektu; nic takového však nebylo v řízení žalovaným ani tvrzeno, ani to nevyplývá ze žádného z provedených důkazů. Z toho plyne, že odvolací soud se při posuzování otázky vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného (ve vztahu k nebytovému prostoru) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 825/2005, v němž se uvádí: „Vzájemný vztah mezi sdružovateli finančních prostředků, investorem a vlastníkem nelze srovnávat s právními instituty platnými v současné době, jak je nepochybné z § 763 odst. 1 obch. zák. Vzhledem k neexistenci práva trvalého bezplatného užívání nebytových prostor tak nabyvateli majetku při převodu vlastnictví v rámci tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. nevznikl žádný závazek vůči tomu, kdo nebytové prostory fakticky užíval, neboť tomuto subjektu nesvědčilo žádné právo užívání či nájmu, ať již založené smlouvou nebo právním předpisem“. Dovolatel dále poukazuje na rozpory v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, když na jedné straně uvedl, že objekt se měl stát spoluvlastnictvím subjektů sdružujících finanční prostředky k jeho výstavbě a že ani stát nemohl v rámci privatizace převést víc vlastnických práv, než skutečně měl, a na straně druhé, že vlastníkem domu č. p. 4261, v němž se nachází nebytový prostor, byl úpadce (viz bod 21. rozsudku); pokud by však byl celý objekt ve spoluvlastnictví všech subjektů, které sdružily své finanční prostředky k jeho výstavbě, pak by Válcovny trub a železárny n. p., Chomutov nemohly hospodářskou smlouvou ze dne 19. 12. 1973, č. 2/Rip/73/Z1, převést objekt bez č. p./č. e. - prodejnu postavenou na pozemku parc. č. 5717 - na žalovaného. Významná je taktéž skutečnost, že v čl. II. smlouvy o užívání objektu s distribucí ze dne 14. 7. 1973 je ohledně výlučného i společného užívání částí objektu jejími účastníky odkazováno na výkresovou část projektové dokumentace, která měla tvořit přílohu této smlouvy, jež však v řízení nebyla předložena k důkazu; právní názor odvolacího soudu, že žalovanému tímto článkem smlouvy bylo založeno „užívací právo“ k nebytovému prostoru je tak jen „neprokázanou domněnkou“. V této souvislosti žalobce poukazuje i na to, že soudy ve svých dřívějších rozhodnutích v této věci dovodily, že „předmětný nebytový prostor po celou rozhodnou dobu (od 26. 1. 1998 do 10. 11. 2005) užíval žalovaný bez nájemní či obdobné smlouvy uzavřené s kýmkoliv“, resp. že „nebylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, která faktickému užívání předmětných nemovitostí odpovídala“, avšak odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žalovaný měl užívací právo k předmětnému nebytovému prostoru; jeho rozhodnutí je tak v této části nepřezkoumatelné, neboť z něj není patrný vztah (souvislost) mezi důkazy provedenými v řízení a skutkovými závěry (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2073/17).

Žalobce odvolacímu soudu taktéž vytýká, že zcela pominul fakt, že předmětná budova č. p. 4258-4262 byla řádně pojata do soupisu konkursní podstaty úpadce, přičemž však nevycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5083/2008, v němž se uvádí, že „z ustanovení § 18 odst. 3 ZKV vyplývá, že jedním z práv, jež se pojí se soupisem věci do konkursní podstaty, je právo věc držet, užívat a požívat její plody a užitky. Závěr, podle něhož je správce konkursní podstaty i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci, formuloval Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek“. Žalovaný (v postavení žalobce) sice podal proti správkyni konkursní podstaty úpadce žalobu o vyloučení prodejny a nebytového prostoru z konkursní podstaty, kterou ovšem vzal zpět, jak bylo zjištěno, a v důsledku toho nastala nevyvratitelná právní domněnka dle § 19 odst. 2 ZKV, a „žalovaný je tak bez dalšího povinen vydat bezdůvodné obohacení za užívání majetku řádně pojatého do konkursní podstaty úpadce“. Odvolací soud se však tímto důsledkem vůbec nezabýval, nerespektoval citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5083/2008 a jeho rozhodnutí je tak zatíženo vadou zakládající jeho nepřezkoumatelnost, když bez náležitého posouzení této otázky dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby v části vydání bezdůvodného obohacení za užívání nebytového prostoru (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16).

Dále žalobce namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné ani v řešení otázky promlčení uplatněného nároku, konkrétně pokud „po opětovném prověření relevantních okolností“ dovodil (oproti jeho právnímu názoru vyjádřenému v jeho dřívějším zrušujícím usnesení), že „mezi účastníky nevznikl v souvislosti s postavením provozovny žalovaného na pozemku právního předchůdce úpadce obchodní závazkový vztah“. K tomu namítá, že odvolací soud jednak neuvedl, co rozumí takovými relevantními okolnostmi a že „není pravdou, že by úpadce, resp. jeho právní předchůdce, umožnil postavit žalovanému na pozemku parc. č. 5717 provozovnu“, neboť z provedených důkazů vyplývá, že žalovaný budovu provozovny na pozemku parc. č. 5717 nevystavěl; ostatně sám odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí poukázal na to, že žalovanému měla být tato provozovna převedena do vlastnictví na základě hospodářské smlouvy ze dne 19. 12. 1973, č. 2/Rip/73/Z1. Pravdou není ani to, že by úpadce či jeho právní předchůdce do vztahu nevstupoval jako podnikatel, ale toliko jako vlastník disponující s pozemkem, na němž umožnil postavit žalovanému provozovnu, neboť takový závěr nemá podklad v provedeném dokazování a příčí se učiněným skutkovým zjištěním. Naopak v řízení bylo zjištěno, že oba účastníci, tedy úpadce a žalovaný, byli podnikateli, že budova č. p. 4258-4262 byla (obchodním) majetkem úpadce, v níž se (od její kolaudace v roce 1973) nacházelo několik nebytových prostor, které sloužily k podnikatelské činnosti „třetích subjektů“ (jako poštovní úřad, prodejna potravin, polotovarů a průmyslového zboží, či skladovací prostory, jak to vyplývá např. z rozhodnutí odboru výstavby MěNV v Chomutově ze dne 29. 5. 1973, č. j. 1354/317/1973-Sk./Če, či z posudku znalce vyžádaného v řízení), a že jak pozemek parc. č. 5717, tak nebytový prostor, byly v rozhodném období užívány k podnikatelské činnosti žalovaného. Nelze tak dospět k jinému závěru, než že právní vztah vzniklý z užívání pozemku i nebytového prostoru, jakožto vztah z bezdůvodného obohacení, se řídí obchodním zákoníkem, neboť se jednalo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a to nehledě na to, že úpadce neměl v obchodním rejstříku zapsán jako předmět činnosti pronájem nemovitostí či že nedisponoval příslušným živnostenským oprávněním (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 451/2006, ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1437/2008, s nimiž je napadený rozsudek odvolacího soudu zcela v rozporu). Dovolatel shrnul, že rozsudek odvolacího soudu je zmatený, nepřesvědčivý, v řešení otázky promlčení překvapivý, že jeho závěry nemají podklad v provedených důkazech (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, a sp. zn. 30 Cdo 232/2014, a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 354/15 a II. ÚS 1966/16), že trpí závažnými vadami příčícími se jeho právu na spravedlivý proces a na přístup k soudu a že je v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu; navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný napadl dovoláním výrok I. bod a) rozsudku odvolacího soudu, kterým byl „zčásti změněn a zčásti potvrzen bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně“, přičemž k jeho přípustnosti uvedl, že „odvolací soud se odchýlil v některých právních otázkách od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, některé právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, některé právní otázky jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně a dovolacím soudem by vyřešení právní otázky mělo být posouzeno jinak“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu „o vzniku bezdůvodného obohacení z užívání pozemku parc. č. 5717“, neboť je „v rozporu s uzavřenou smlouvou o užívání objektu Z1 Chomutov ze dne 14. 7. 1973“, a poukazuje na to, že disponoval spoluvlastnickým podílem 11,35 % na celém objektu Z1 Chomutov, přičemž vzniklé spoluvlastnictví existovalo od přejímky stavby dne 28. 2. 1973 až do prodeje budov č. p. 4261-4264 z konkursní podstaty na základě kupní smlouvy ze dne 11. 11. 2005 uzavřené mezi správcem konkursní podstaty a společností Aenean Group a. s. Dále uvedl, že „pozdější evidence vlastnictví budovy č. p. 4261-4264 výlučně ve prospěch žalobce a evidence vlastnictví budovy bez č. p./č. ev. na pozemku parc. č. 5717 výlučně ve prospěch žalovaného v katastru nemovitostí neměla za následek zánik podílového spoluvlastnictví na nemovitostech spadajících do objektu Z1 Chomutov (č. p. 4261-4264 a distribuční části bez č. p./č. ev.), neboť byla vytvořena bez součinnosti účastníků řízení. Má za to, že „žalobce nemohl požadovat bezdůvodné obohacení za užívání pozemku parc. č. 5717, jelikož k budově na něm postavené měl jako majoritní vlastník v podílovém spoluvlastnictví s žalovaným a dle smlouvy o užívání objektu ze dne 14. 7. 1973 užívací právo k prodejně potravin, a to v postavení oprávněného držitele z titulu smlouvy o užívání ze dne 14. 7. 1973; v takovém případě je požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vyloučen s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3343/2016. Žalovaný tedy byl i v době prohlášení konkursu na majetek úpadce-žalobce „držitelem tohoto práva na základě smlouvy uzavřené s žalobcem“. V takovém případě s ohledem „na judikaturu sp. zn. 29 Cdo 3233/2007 a sp. zn. 28 Cdo 924/2011“ nevzniklo správci oprávnění k plodům a užitkům pouhým soupisem majetku nebo práva do konkursní podstaty dle § 18 odst. 3 ZKV. Vzhledem k tomu, že ze strany správce nedošlo k postupu podle § 18 odst. 4 ZKV, byl povinen užívací právo žalovaného respektovat jako by se jednalo o oprávněného držitele práva v dobré víře. Závěr odvolacího soudu, že je irelevantní skutečnost, že žalovaný nebyl nikdy vyzván, aby nebytové prostory opustil nebo aby odstranil prodejnu bez č. p. z pozemku, je „nesprávným právním posouzením věci“. Žalovaný shrnul svůj náhled na danou věc tak, že „je-li stavba na pozemku ve spoluvlastnictví více vlastníků a pozemek ve výlučném vlastnictví majoritního vlastníka stavby, je vyloučeno, aby vlastník pozemku požadoval po minoritním spoluvlastníkovi stavby plnou náhradu za bezdůvodné obohacení za užívání pozemku, na kterém je stavba postavena“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „v bodu I. části a) výroku změnil tak, že se žaloba zamítá v rozsahu částky 201.244 Kč včetně úroku z prodlení“, nebo aby jej v tomto rozsahu zrušil a „věc vrátil k novému projednání“.

Žalobce v podrobném vyjádření k dovolání žalovaného, v němž uplatnil obdobné námitky jako v dovolání, navrhl, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce znovu vyslovil názor, že „jeho spoluvlastnictví na stavbě vzniklo sdružením prostředků podle § 11 hosp. zák. mezi státem a družstvem“, že „účinky smlouvy o užívání objektu ze dne 14. 7. 1973 přecházely na právní nástupce, tedy právním nástupnictvím tato smlouva nezanikla“, že „smlouvou o převodu správy národního majetku mezi organizačními složkami státu z roku 1973 spoluvlastnictví žalobce a žalovaného nemohlo být vypořádáno, když žalovaný není smluvní stranou uvedené smlouvy“, že promlčení se řídilo občanským zákoníkem a že „žalobce koupil od správkyně konkursní podstaty pohledávku, která prakticky nebo vůbec neexistovala“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o obou dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se řízení končí, byla podána včas (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokáty (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti obou dovolání.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání žalovaného proti části výroku I. písm. a) rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé potvrzen ohledně částky 68.515 Kč s úrokem z prodlení z částky 22.590 Kč ve výši 2% ročně počínaje od 17. 11. 2004 do zaplacení a z částky 45.925 Kč ve výši 7,75 % ročně počínaje od 3. 3. 2011 do zaplacení, trpí vadou, která nebyla ve lhůtě odstraněna, neboť žalovaný v dovolání v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí takového podání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je však podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod.

Přípustnost dovolání tedy musí být vymezena tak, aby bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatel za splněné. Žalovaný však ve svém podání (dovolání) neuvedl žádnou konkrétní právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř., při jejímž řešení se (podle jeho mínění) měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo ji má dovolací soud posoudit jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí. Svoji argumentaci založil pouze na tom, že částečně uvedl, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. [K uvedenému srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014]. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázce obsahových náležitostí dovolání, resp. procesních důsledků vadného dovolání, srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti části výroku I. bodu a) rozsudku odvolacího soudu, jímž byl do částky 68.515 Kč s úrokem z prodlení z částky 22.590 Kč ve výši 2% ročně počínaje od 17. 11. 2004 do zaplacení a z částky 45.925 Kč ve výši 7,75 % ročně počínaje od 3. 3. 2011 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzen, podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

K podání dovolání proti části výroku I. písm. a) rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změněn tak, že žaloba byla zamítnuta do částky 132.729 Kč s úrokem z prodlení, není žalovaný oprávněn (subjektivně legitimován); v tomto rozsahu bylo totiž napadeným rozhodnutím odvolacího soudu žalovanému vyhověno a nevznikla mu tudíž ani žádná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti uvedené části výroku I. bodu a) rozsudku odvolacího soudu, jíž byl v uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzen, podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. taktéž odmítl.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Žalobce v dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v celém jeho rozsahu“.

V rozsahu, v němž žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. bodu a) v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé potvrzen ohledně částky 68.515 Kč s úrokem z prodlení z částky 22.590 Kč ve výši 2% ročně počínaje od 17. 11. 2004 do zaplacení a z částky 45.925 Kč ve výši 7,75 % ročně počínaje od 3. 3. 2011 do zaplacení, není dovolání žalobce přípustné, neboť k jeho podání není oprávněn (subjektivně legitimován); v tomto rozsahu bylo totiž napadeným rozhodnutím odvolacího soudu žalobci vyhověno a nevznikla mu tudíž ani žádná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (viz judikatura shora citovaná).

Dále Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tedy pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. bodu a) změněn tak, že se žaloba zamítá do částky 132.729 Kč s úrokem z prodlení, a dále pokud byl tento rozsudek ve výroku I. bodu b) v nenapadené zamítavé části výroku II. potvrzen, tj. vyjma části tohoto výroku co do částky 1.918.035,50 Kč s příslušenstvím, která (vzhledem k tomu, že ji žalobce nenapadl odvoláním) nabyla samostatně právní moci (§ 206 odst. 1 o. s. ř.), je podle § 237 o. s. ř. přípustné k řešení otázek hmotného práva, a to 1) zda článkem II. smlouvy o užívání „objektu Z1 -120 bytových jednotek a distribuce v Chomutově - střed“ uzavřené mezi Válcovnami trub a železárnami, n. p., Chomutov, žalovaným a dalšími třemi subjekty, dne 14. 7. 1973, bylo žalovanému založeno (bezplatné) užívací právo k nebytovému prostoru v domě č. p. 4261 v rozhodné době, kdy jako jeho výlučný vlastník byl v katastru nemovitostí zapsán úpadce, a 2) jaký právní vztah vznikl mezi úpadcem a žalovaným tím, že žalovaný bezesmluvně užíval, aniž za to cokoliv zaplatil, nebytový prostor v domě č. p. 4261 a pozemek parc. č. 5717 v Chomutově, které odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu v uvedeném rozsahu, které provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce k řešení otázek, pro něž je přípustné, je opodstatněné, a že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je v části žaloby „na zaplacení částky odpovídající bezdůvodnému obohacení za užívání nebytového prostoru žalovaným v domě č. p. 4261 v Chomutově v rozhodné době“ (kterou ovšem nijak nespecifikoval) založeno na závěru, že i kdyby úpadce byl skutečným výlučným vlastníkem tohoto domu, „užívací právo žalovanému bylo výslovně založeno ustanovením článku II. smlouvy o užívání bytového objektu s distribucí Z1 Chomutov - střed ze dne 14. 7. 1973“.

Odvolací soud přitom vycházel ze zjištění, že ve smlouvě o sdružení finančních prostředků, právech a povinnostech vyplývajících z výstavby bytového „objektu Z1 -120 bytových jednotek a distribuce v Chomutově - střed“ uzavřené podle § 85 vládního nařízení č. 100/1966 Sb. dne 11. 12. 1969 mezi čtyřmi subjekty, a to žalovaným, Ředitelstvím pošt a telekomunikací v Ústí nad Labem, Hygií, lidovým družstvem kadeřníků v Chomutově, a Válcovnami trub a železárnami, n. p., Chomutov, se žalovaný zavázal na výstavbu tohoto objektu poskytnout částku 2.893.100 Kč, že na základě toho na něj mělo připadnout užívání 679,02 m2 ploch v tomto objektu a že v této smlouvě nebyla upravena správa budovaného objektu.

Ve smlouvě o užívání tohoto objektu uzavřené mezi Válcovnami trub a železárnami, n. p., Chomutov, žalovaným a dalšími třemi subjekty ze dne 14. 7. 1973 se uvádí, že podle článku VII. bodu 7 smlouvy o sdružení finančních prostředků se dokončený objekt stane provedením přejímky spoluvlastnictvím účastníků této smlouvy podle poměru finančních prostředků, přičemž podíl žalovaného měl činit 11,35 %, což odpovídalo výši jím vložených finančních prostředků, a v čl. II. této smlouvy, že ve výkresové části projektové dokumentace, která tvoří nedílnou součást této smlouvy, jsou označeny jednotlivé prostory a části objektu, využívané výlučně jednotlivými účastníky, jakož i prostory a části objektu využívané společně všemi nebo jen některými účastníky.

Z hospodářské smlouvy ze dne 19. 12. 1973 uzavřené mezi Válcovnami trub a železárnami, n. p., Chomutov, a žalovaným podle § 349 hosp. zák. se dále podává, že na žalovaného bylo ke dni 1. 3. 1973 převedeno vlastnictví k distribuční části obytného domu Z1 v Chomutově (ručně dopsáno „na 5717“) za úplatu ve výši 1.812.149 Kč, kterou již přejímající organizace zaplatila, že „důvodem tohoto převodu je spoluvlastnictví nově vybudovaného objektu“ a že podle této listiny se navrhuje provést zápis v evidenci nemovitostí pro přejímající organizaci u střediska geodézie v Chomutově. Podle této smlouvy byl proveden zápis vlastnického práva žalovaného do evidence nemovitostí v roce 1992, jak bylo zjištěno již soudem prvního stupně.

Ustanovení § 11 odst. 4 hosp. zák., ve znění účinném v době uzavření smlouvy o sdružení finančních prostředků, stanovilo, že stavba je ve vlastnictví té socialistické organizace, která ji pořídila, popřípadě ve vlastnictví státu, jde-li o státní organizace.

Podle § 12 hosp. zák., ve znění účinném (až) do 30. 6. 1988, věc může náležet společně státu a družstevním nebo jiným socialistickým organizacím, anebo společně několika družstevním nebo jiným socialistickým organizacím (spoluvlastnictví) [odst. 1]. Spoluvlastníci se podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví podle svých podílů. V pochybnostech se má za to, že podíly všech spoluvlastníků jsou stejné (odst. 2).

Podle § 13 hosp. zák., v totožném znění, spoluvlastníci se mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání (odst. 1). Dojde-li mezi spoluvlastníky k neshodě o vzájemných právech a povinnostech nebo o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne na návrh některého spoluvlastníka hospodářská arbitráž (odst. 2).

Podle § 153 odst. 2 a 3 hosp. zák., ve shodném znění, jakož i dle § 85 odst. 3 nařízení vlády č. 100/1966 Sb., o plánovitém řízení hospodářství, musela uzavíraná smlouva vyčerpat celý obsah vzájemného vztahu smluvních stran založeného sdružením finančních prostředků. Podle § 4 a § 15 odst. 4 vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 1967 (a byla zrušena ke dni 1. 1. 1976), platilo, že sdružuje-li se k výstavbě společného zařízení státní socialistická organizace s organizací družstevní, musí se tyto organizace písemně dohodnout, zda vybudované zařízení (stavba) bude ve vlastnictví státu či družstevní organizace, či na jiném způsobu vypořádání.

Přehlédnout nelze ani skutečnost, že tehdejší socialistické organizace sdružovaly finanční prostředky k pořízení objektů, k nimž jim příslušela jen správa národního majetku, jak je nepochybné z § 2 vyhl. č. 86/1966 Sb., o sdružování finančních prostředků socialistických organizací (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1701/2005).

Z uvedeného vyplývá, že právní úprava hospodářského zákoníku, jakož i dalších citovaných předpisů, připouštěla podílové spoluvlastnictví státu a družstevní organizace (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1041/2001, na nějž odkázal již odvolací soud), že tyto organizace se však musely písemně dohodnout, zda vybudované zařízení (stavba) bude ve vlastnictví státu či družstevní organizace, či na jiném způsobu vypořádání, neboť vzhledem k tomu, že pro jednotlivé druhy a formy vlastnictví platily různé právní režimy, nebylo žádoucí, aby určitý majetek byl ve spoluvlastnictví např. státu a družstva (k tomu srov. např. S. Plíva: Hospodaření s národním majetkem, Orbis - Praha 1968, str. 15).

Jestliže tedy hospodářskou smlouvou ze dne 19. 12. 1973 uzavřenou mezi Válcovnami trub a železárnami, n. p., Chomutov, a žalovaným podle § 349 hosp. zák. bylo na žalovaného ke dni 1. 3. 1973 převedeno vlastnictví k distribuční části obytného domu Z1 v Chomutově, tj. k prodejně postavené na pozemku parc. č. 5717, přičemž důvodem tohoto převodu bylo (jak se v ní uvádí) „spoluvlastnictví nově vybudovaného objektu“, pak je zřejmé, že touto smlouvou byly spoluvlastnické vztahy mezi těmito subjekty k nově vybudovanému „objektu Z1-120 bytových jednotek a distribuce v Chomutově - střed“ vypořádány a že žalovanému právo užívat nebytový prostor v domě č. p. 4261 z titulu spoluvlastnického práva k objektu zaniklo a od 1. 3. 1973 nadále mu již nesvědčilo (nadto výkresová část projektové dokumentace, která tvoří nedílnou součást této smlouvy, v řízení předložena nebyla, a není tak ani zřejmé, jakou část nově vybudovaného objektu byl žalovaný na jejím základě oprávněn užívat). K převodu vlastnictví k předmětnému nebytovému prostoru na žalovaného dojít nemohlo, neboť tento prostor nebyl samostatnou věcí, nýbrž součástí domu č. p. 4261 (§ 120 obč. zák.), jak ostatně dovodil i odvolací soud. Právo žalovaného užívat předmětný nebytový prostor tak mohlo být založeno jen smlouvou o bezplatném trvalém užívání nebytového prostoru podle § 70 hosp. zák. [dle jehož odstavce 1 platilo, že části národního majetku mohou být odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním, zejména družstevním, nebo společenským]; toto právo ovšem mělo obligační povahu a bylo zřizováno výhradně pro subjekt uvedený v dohodě o jeho zřízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011, ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2460/2012, a usnesení téhož soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2949/2013; z dřívější judikatury též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4250/2008, nebo ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4201/2008 - ústavní stížnosti podané proti posledním dvěma rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 144/10, resp. usnesením ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 145/10).

K námitkám žalobce uplatněným v odvolání, jimiž poukazoval na to, že hospodářská smlouva ze dne 19. 12. 1973 byla pozměňována, z čehož dovozoval, že je neurčitá a neplatná, lze jen dodat, že převod správy národního majetku mimo obvyklé hospodaření podle § 347 hosp. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1988, byl možný jen mezi státními socialistickými organizacemi. [K tomu srov. rozsudek ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 271/2001, v němž Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, podle kterého se zřetelem k § 64 odst. 2, § 70 odst. 1 a § 71 odst. 1 hosp. zák. nemohla mít právo hospodaření s národním majetkem nestátní organizace, např. družstvo, a proto bylo pojmově vyloučeno převést toto právo ze státní na nestátní organizaci, a že nestátním organizacím mohly být části národního majetku pouze odevzdávány do trvalého (dočasného) užívání].

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné dále plyne, že si byl vědom skutečnosti, na niž poukazoval žalobce, že budovu č. p. 4258-4262 nabyl úpadce na základě tzv. velké privatizace v roce 1993.

Převod majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. se prováděl podle schváleného privatizačního projektu podniku nebo podle schváleného privatizačního projektu majetkové účasti státu na podnikání (srov. § 5 tohoto zákona, ve znění účinném do 12. 8. 1993); předmětem privatizace byl mimo jiné majetek podniku, kterým pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik (podnikem se tu rozumí státní podnik, státní peněžní ústav nebo jiné státní organizace) právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku (srov. § 1 odst. 1 a § 2 zákona).

V tomto ohledu je třeba připomenout rovněž právní názory vyslovené v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1701/2005, z jehož závěrů vycházel Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 825/2005), že jak z § 352 hosp. zák., tak i z vyhl. č. 86/1968, o sdružování prostředků socialistických organizací, § 85 vyhl. č. 100/1966 Sb., o plánovitém řízení hospodářství, a z vyhl. č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, je nepochybné, že právo trvalého a bezplatného užívání nebytových prostor by muselo být (v daném případě ve prospěch žalovaného) dohodnuto smluvně, že vzájemný vztah mezi sdružovateli finančních prostředků, investorem a vlastníkem nelze srovnávat s právními instituty platnými v současné době, jak je nepochybné z § 763 odst. 1 obch. zák., a že vzhledem k neexistenci práva trvalého bezplatného užívání nebytových prostor tak nabyvateli majetku při převodu vlastnictví v rámci tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. nevznikl žádný závazek vůči tomu, kdo nebytové prostory fakticky užíval, neboť tomuto subjektu nesvědčilo žádné právo užívání či nájmu, ať již založené smlouvou nebo právním předpisem“.

Právě o takovou situaci se jednalo i v daném případě, když žalovaný v řízení ani netvrdil (natož prokazoval), že by s Válcovnami trub a železárnami, n. p., Chomutov, uzavřel smlouvu o trvalém bezplatném užívání předmětného nebytového prostoru podle § 70 hosp. zák. Pakliže z úplného výpisu z obchodního rejstříku úpadce - společnosti HOLDING CHOMUTOV, a. s., se sídlem v Chomutově, IČ 482 67 911, vyplývá, že tato akciová společnost byla založena ke dni 1. 4. 1993 podle § 172 obchodního zákoníku, že jediným zakladatelem této společnosti byl Fond národního majetku České republiky, na který přešel majetek státního podniku Válcovny trub s. p. ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. a že úpadce byl v katastru nemovitostí zapsán jakožto výlučný vlastník objektu - budovy č. p. 4258-4262 (v níž se, resp. v domě č. p. 4261 nachází předmětný nebytový prostor) a pozemku parc. č. 5717, pak úpadci, jakožto nabyvateli majetku při převodu vlastnictví k těmto nemovitostem v rámci tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. nevznikl žádný závazek vůči žalovanému, který předmětné nebytové prostory fakticky užíval, neboť mu nesvědčilo žádné právo užívání či nájmu, ať již založené smlouvou nebo právním předpisem.

Je možno odkázat i na usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4735/2007, v němž Nejvyšší soud - v souvislosti s poukazem dovolatele na § 1 zákona č. 92/1991 Sb. [který v odstavci 1) stanoví, že tento zákon upravuje podmínky převodu majetku státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy a jiné státní organizace (dále jen „podnik“), jakož i podmínky převodu majetkových účastí státu na podnikání jiných právnických osob, a to na české nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby (dále jen „privatizace“)], z nějž dovozoval právo hospodaření ke specifikovanému objektu, jež mělo svědčit jeho právnímu předchůdci (státní rozpočtové organizaci) - připomněl, že podle § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. se na rozhodnutí o privatizaci nevztahují obecné předpisy o správním řízení a toto rozhodnutí nepodléhá přezkoumání soudem. Rovněž Nejvyšší soud ve stanovisku obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia ze dne 12. 4. 1994, Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, uveřejněném pod č. 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil názor, že rozhodování vlády České republiky o privatizaci na základě privatizačních projektů je rozhodováním státu jako vlastníka majetku o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo. Takové rozhodnutí státu nemá povahu rozhodnutí správního orgánu vydaného ve správním řízení, a nejde tu také o rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby. Soudům proto nenáleží je ve správním soudnictví přezkoumávat. V důvodech stanoviska Nejvyšší soud také vysvětlil, že u subjektů, jejichž konkrétní majetková práva by doznala újmy rozhodnutím o privatizaci, nevylučuje právní úprava podle ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. (v době vydání stanoviska již ve znění zákonů č. 92/1992 Sb., č. 541/1992 Sb., č. 544/1992 Sb., č. 210/1993 Sb. a č. 306/1993 Sb.) možnost domáhat se žalobou u soudu ochrany svých práv.

V posuzované věci ovšem žalovaný v daném řízení ani netvrdil (natož prokazoval), že by se poté, co se úpadce stal na základě privatizace výlučným vlastníkem objektu - budovy č. p. 4258-4262, tedy i domu č. p. 4261, v němž se nachází předmětný nebytový prostor, a pozemku parc. č. 5717, domáhal u soudu ochrany nějakých svých práv (práva spoluvlastnického, užívacího či jiného).

Není proto správný názor odvolacího soudu, že i kdyby úpadce byl „skutečným vlastníkem domu čp. 4261 v Chomutově, užívací právo žalovanému bylo výslovně založeno ustanovením článku II. smlouvy o užívání bytového objektu s distribucí Z1 Chomutov - střed ze dne 14. 7. 1973“, jakož i z toho jím učiněný závěr, že žaloba není v tomto rozsahu důvodná (viz níže).

Dovolacímu přezkumu se dále v daném případě otevírá řešení otázky, který právní předpis je nutno použít při posouzení důvodnosti námitky promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. zda se promlčení tohoto práva má řídit obchodním či občanským zákoníkem. Rozhodující pro řešení této otázky je podstata společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99).

Odvolací soud při řešení této otázky poukázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se ke kvalifikaci závazkového vztahu jako relativního obchodu. Při právním posouzení vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého mezi úpadcem a žalovaným v rozhodném období tím, že žalovaný pozemek parc. č. 5717 (bezesmluvně) užíval, však na jedné straně (viz body 22., 23. a 25. odůvodnění jeho rozhodnutí) považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že „pokud jde o pozemek ve vlastnictví žalobce“, na kterém stojí prodejna bez č. p…., „užíval ho žalovaný bez právního titulu“ a že ten „věděl, že není v jeho vlastnictví a nemá k němu ani jiné užívací právo“, na straně druhé však nesprávně vycházel ze zcela nové a ničím nepodložené úvahy, že „právní předchůdkyně do vztahu nevstupovala jako podnikatel, ale toliko jako vlastník disponující s pozemkem, na němž umožnila postavit žalovanému provozovnu“, což je zcela v rozporu se skutkovým stavem zjištěným již soudem prvního stupně, který v odvolacím řízení nedoznal změny, a z nějž vyplývá, že žalovaný se na výstavbě celého objektu Z1 -120 bytových jednotek a distribuce v Chomutově - střed podílel na základě smlouvy o sdružení finančních prostředků ze dne 11. 12. 1969 jen tím, že poskytl částku 2.893.100 Kč, a dále že objekt prodejny na pozemku parc. č. 5717 žalovaný nabyl do vlastnictví až na základě hospodářské smlouvy uzavřené s Válcovnami trub a železárnami, n. p., Chomutov dne 19. 12. 1973. Závěr odvolacího soudu, že mezi úpadcem a žalovaným nevznikl obchodní závazkový vztah, nýbrž vztah občanskoprávní, již z těchto důvodů nemůže obstát.

Nesprávný a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i právní názor odvolacího soudu, že „i pokud by mezi účastníky existoval závazkový vztah, nemohlo jít o obchodní závazkový vztah…již proto, že pro jeho vznik nebyla splněna zásadní podmínka (nebylo zřejmé, že se závazek týká podnikatelské činnosti úpadkyně)“. V tomto směru je třeba předně poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2382/2017, v němž dovolací soud vyslovil, že z § 489 obč. zák., ve spojení s § 261 odst. 1 obch. zák., lze dovodit, že závazkovým vztahem mezi podnikateli ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. jsou nejen vztahy ze smluv, ale i ze způsobené škody či z bezdůvodného obohacení, pokud splňují předpoklad, že již při jejich vzniku je zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti, a dále např. na rozsudek ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 472/2003, v němž Nejvyšší soud uvedl, že podmiňuje-li § 261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle obchodního rejstříku. Z formulace „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí.

Takového charakteru byl i posuzovaný vztah mezi úpadcem a žalovaným vzniklý v rozhodném období tím, že žalovaný pozemek parc. č. 5717 a nebytový prostor v domě č. p. 4261 užíval bezesmluvně, aniž za to cokoliv zaplatil, neboť jak úpadce, tak i žalovaný byli v této době podnikateli, byť u úpadce nešlo o přímé naplňování předmětu jeho podnikání, a žalovaný užíval označený pozemek i předmětný nebytový prostor k podnikatelské činnosti. Vztah mezi úpadcem a žalovaným se tak ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. týkal podnikatelské činnosti úpadce i žalovaného a je třeba na něj aplikovat obchodní zákoník, včetně ustanovení o promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které mělo v rámci tohoto vztahu vzniknout (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005).

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Vzhledem k přípustnosti dovolání podaného žalobcem dovolací soud rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimiž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), a v tomto směru dospěl k závěru, že odvolací soud zatížil řízení tzv. jinou vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Odvolací soud se totiž v odůvodnění napadeného rozsudku nikterak nevypořádal s odvolacími námitkami žalobce obsaženými v jeho odvolání (viz též bod 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), týkajícími se současně probíhajícího konkursu prohlášeného na majetek úpadce a dopadu § 19 odst. 2 ZKV na řízení v dané věci, a z hlediska těchto námitek tak odůvodnění jeho rozhodnutí nesplňuje požadavky uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř. a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003).

Odvolacímu soudu je tudíž třeba vytknout, že zcela pominul zohlednit důsledky plynoucí z toho, že správkyně konkursní podstaty úpadce sepsala do konkursní podstaty mimo jiné (nejpozději ke dni 25. 4. 2000) bytový dům č. p. 4258-4262, nacházející se na pozemcích parc. č. 5714, 5715, 5716, 5718 a 5721 ve vlastnictví úpadce, a ke dni 31. 12. 2002 pozemek parc. č. 5717 (ve vlastnictví úpadce) a na něm stojící stavbu bez č. p./č. e., kterou označila v soupisu jako budovu č. p. 4261, a že žalovaný (v postavení žalobce) v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 Cm 65/2000 vzal zpět žalobu o vyloučení „objektu občanské vybavenosti stojící na parcele č. 5717 a 5718 v k. ú. Chomutov I.“ a řízení bylo shora citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze zastaveno.

V dalším řízení tedy bude na odvolacím soudu, aby se námitkami žalobce náležitě zabýval, a při právním posouzení věci vycházel z příslušných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, jakož i ze závěrů uvedených zejména v následujících rozhodnutích dovolacího soudu.

V rozsudku ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněném pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že podstatou vylučovací žaloby podle § 19 ZKV je pro konkurs (ale i pro účastníky řízení o žalobě) závazným způsobem vyřešit právě otázku, zda majetek sepsaný do konkursní podstaty (některá z jeho částí) byl do soupisu pojat oprávněně a zda zde není silnější právo jiné osoby než úpadce, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v konkursu vylučuje. I ze samotné dikce § 19 odst. 1 ZKV se pak podává, že za součást majetku konkursní podstaty úpadce se pokládá a zpeněžení ve prospěch konkursních věřitelů podléhá, veškerý majetek, o kterém správce konkursní podstaty pořídil soupis, a který z tohoto soupisu nebyl (zpravidla na základě výsledků řízení o vylučovací žalobě) vyloučen. Přitom nemusí jít ani o majetek ve vlastnictví úpadce, což pro dobu před 1. 5. 2000 bylo dovozováno výkladem (k tomu srov. bod XVII. stanoviska, str. 183 /359/) a pro dobu od 1. 5. 2000 plyne z dikce § 6 odst. 3 ZKV. Nastane-li nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do konkursní podstaty, je správce konkursní podstaty osobou oprávněnou takový majetek zpeněžit.

V rozsudku ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněném pod č. 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dále uzavřel, že správce konkursní podstaty úpadce je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a používat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci. Tento závěr je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu závěrem letitým a ustáleným (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněný pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1248/2008, ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4287/2008, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3188/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2393/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněný pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde rovněž o výklad souladný s judikaturou Ústavního soudu (srov. jeho usnesení ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 659/04, a ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 645/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 220/04).

Pro danou věc by z uvedeného vyplývalo, že v důsledku zpětvzetí vylučovací žaloby žalovaným nastala nevyvratitelná domněnka předjímaná v § 19 odst. 2 větě druhé ZKV, podle níž se nadále mělo za to, že bytový dům č. p. 4258-4262, nacházející se na pozemcích parc. č. 5714, 5715, 5716, 5718 a 5721, a pozemek parc. č. 5717 (ve vlastnictví úpadce) a na něm stojící stavba bez č. p./č. e. jsou do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce pojaty oprávněně.

V rozsudku ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3213/2013, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „je-li do konkursní podstaty sepsán majetek, který (odhlédnuto od toho, že po dobu trvání účinků soupisu se na něj pro účely braní užitků z něj a následného zpeněžení pohlíží jako na úpadcův majetek) užívá třetí osoba bez právního důvodu nebo na základě právního důvodu, který (pro rozhodné období) odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.), vzniká této osobě na úkor konkursní podstaty bezdůvodné obohacení již užíváním takového majetku. Výzva podle § 18 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) není předpokladem vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči takové osobě“.

Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že správkyně konkursní podstaty úpadce prodala kupní smlouvou ze dne 3. 11. 2005 po předchozím souhlasu konkursního soudu v této smlouvě specifikované nemovitosti ve vlastnictví úpadce, mimo jiné i budovu č. p. 4261 na pozemku parc. č. 5718 (v níž se nachází předmětný nebytový prostor) a pozemek parc. č. 5717 v k. ú. Chomutov I. společnosti Aenean Group, a. s., a že úplatnou smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 16. 3. 2009 postoupila (zpeněžila) správkyně pohledávku za žalovaným ve výši 3.023.233,50 Kč s příslušenstvím sepsanou do konkursní podstaty úpadce společnosti PORTER, s. r. o., která následně zanikla fúzí se společností TECHNIA a. s. (nynějším žalobcem) ke dni 23. 5. 2014, pak z citované judikatury by pro danou věc vyplývalo, že správkyně konkursní podstaty byla oprávněna po prohlášení konkursu na majetek úpadce požadovat po žalovaném, který pozemek parc. č. 5717 a nebytový prostor nacházející se v domě č. p. 4261 v rozhodné době před zpeněžením těchto nemovitostí užíval bezesmluvně, aniž za to cokoliv zaplatil, vydání plnění z takto vzniklého bezdůvodného obohacení ve prospěch konkursní podstaty úpadce, a že zpeněžením pohledávky za žalovaným přešlo toto právo na žalobce.

V dalším řízení bude dále na odvolacím soudu, aby postavil najisto, jaká výše uplatněného nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení byla předmětem řízení jak před soudem prvního stupně (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), tak i v odvolacím řízení (§ 212 odst. 1 věta první o. s. ř.), a to s ohledem na to, že žalobou, posléze se souhlasem soudu změněnou, byly uplatněny dva samostatné nároky, které soudy obou stupňů posoudily jako nároky na vydání bezdůvodného obohacení, jejichž výši žalobce vyčíslil jak v odvolání proti dřívějšímu rozsudku soudu prvního stupně, tak i v odvolání proti pozdějšímu rozsudku tohoto soudu. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je však zřejmé, že z takto specifikovaných peněžitých nároků žalobce nevycházel (stejně jako soud prvního stupně) a že jeho uplatněný nárok na vydání náhrady za bezdůvodné obohacení za užívání pozemku parc. č. 5717 žalovaným překročil; řízení je tak i tomto ohledu zatíženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédl.

Protože v rozsahu přípustného dovolání žalobce nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, a protože rozsudek odvolacího soudu není ze všech shora uvedených důvodů ve výroku I. bodu a), jímž byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 5. 2017, č. j. 20 C 217/2007-538, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 7. 2017, č. j. 20 C 217/2007-561, tak, že byla zamítnuta žaloba co do částky 132.729 Kč s úrokem z prodlení, a dále ve výroku I. bodu b), jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., vyjma odvoláním nenapadené části o zamítnutí žaloby co do částky 1.918.035,50 Kč s příslušenstvím, potvrzen, správný, Nejvyšší soud jej v tomto rozsahu, jakož i ve výrocích II., III. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a o nákladech státu, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názory vyslovené Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí jsou pro odvolací soud (jakož i pro soud prvního stupně) v dalším řízení závazné (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí ve věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 10. 2019

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu