Rozhodnutí NS

30 Cdo 4353/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/20/2019
Spisová značka:30 Cdo 4353/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4353.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4353/2018-74


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. G., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 130 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 71/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018, č. j. 16 Co 110/2018-61, takto:

      I. Dovolání se odmítá.

      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 130 000 Kč coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 128 Nc 1739/2007.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 1. 2018, č. j. 26 C 71/2017-44, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 46 250 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a zamítl žalobu o zaplacení částky 83 750 Kč (výrok I) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 5. 2018, č. j. 16 Co 110/2018-61, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Předmětem řízení před soudem prvního stupně bylo peněžité plnění ve výši 130 000 Kč, přičemž soud prvního stupně svým rozsudkem žalobě částečně vyhověl (co do částky 46 250 Kč) a částečně žalobu zamítl (co do částky 83 750 Kč). Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání toliko žalovaná, a to do vyhovujícího výroku ohledně částky 46 250 Kč.

Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 37/2015, dovodil, že v řízení o nárocích na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), vyplývá způsob vypořádání poměrů mezi účastníky z právního předpisu, a proto bez ohledu na to, který z účastníků a v jakém rozsahu napadne odvoláním rozsudek soudu prvního stupně, nemohou ani dílčí výroky o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nabýt právní moci a vykonatelnosti.

V témže rozhodnutí však Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že: „Na druhou stranu může samostatně nabýt právní moci zamítavý výrok o zaplacení peněžité částky, pokud soud prvního stupně současně vyhověl žalobě konstatováním porušení práva, uložením omluvy či přiznáním části požadované peněžité satisfakce, a to za situace, kdy odvolání podá pouze žalovaná. V takovém případě se totiž projeví […] zásada, že soud (a to i odvolací soud) je omezen požadavkem poškozeného. V tomto smyslu je žalobce nadále pán sporu (dominus litis) a požaduje-li i po zamítavém rozsudku soudu prvního stupně zadostiučinění v penězích (ve vyšší částce), je na něm, aby tuto svoji vůli v řízení i adekvátně projevil, a to nejlépe tím, že podá proti takovému zamítavému výroku odvolání (je-li přípustné).“

Uvedená situace nastala i v projednávané věci, kdy zamítavý výrok o zaplacení částky 83 750 Kč samostatně nabyl právní moci a předmětem odvolacího řízení tak byla toliko částka 46 250 Kč. Takto vymezeného předmětu odvolacího řízení si byl odvolací soud vědom, jak je patrné jednak z formulace výroku I napadeného rozsudku (odvolací soud toliko změnil vyhovující výrok, aniž by současně potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně) a jednak z přiléhavého poučení o nepřípustnosti dovolání z důvodu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud tak uzavírá, že dovoláním napadený rozsudek byl vydaný v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč a dovolání je proto nutné jako nepřípustné odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá).

Na soudu prvního stupně nyní je, aby s ohledem na předmět dovolacího řízení (částka 46 250 Kč) podle § 3 odst. 3, § 4 odst. 1 písm. i) a § 12 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, znovu rozhodl o poplatkové povinnosti žalobce za dovolací řízení, neboť poplatková povinnosti vznikla až v souvislosti s rozhodnutím dovolacího soudu o odmítnutí dovolání podle § 238 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 6. 2019
JUDr. Pavel Simon v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Viktor Kramář, DiS.