Rozhodnutí NS

3 Tdo 39/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/31/2018
Spisová značka:3 Tdo 39/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.39.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Státní zástupce
Účel trestního řízení
Zastavení trestního stíhání
Dotčené předpisy:§ 314c odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 188 odst. 2 tr. ř.
§ 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
§ 159 odst. 1 tr. zák.
§ 159 odst. 2 písm. b) tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 39/2018-64
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných I. O., roz. G., a M. S., roz. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 67 To 224/2017, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 40/2015, t a k t o :

      I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 67 To 224/2017, a jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 3 T 40/2015.
      II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
      III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
I.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 3 T 40/2015, bylo podle § 314c odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití § 188 odst. 2 tr. ř. a za použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obou obviněných pro skutek, v němž byl u obviněných I. O. a M. S. spatřován trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), neboť je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.

Jednání obviněných spočívalo ve zkratce v tom, že:

I. O., jako vedoucí Odboru vnitřní správy Magistrátu hl. města Prahy, Mariánské nám. 2/2, Praha 1, dne 6. 1. 1999 vydala na základě návrhu vypracovaného M. S., tehdy S., právničkou a hlavní městskou matrikářkou Referátu matrik a státního občanství Odboru vnitřní správy Magistrátu hl. m. Prahy rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se, kterým podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zrušila rozhodnutí Odboru matrik Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, kterým tento prvoinstanční správní orgán nevyhověl žádosti R. C., (syna J. C., a jejího manžela E. C.) ze dne 9. 5. 1995, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, o pokračování v řízení o vrácení státního občanství J. C., roz. S., a kterým odmítl vydat pro jmenovanou osvědčení o státním občanství České republiky, a zároveň rozhodla ve věci zjištění státního občanství podle § 24 a § 25 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění účinném do 1. 9. 1999, a ve věci ukončení řízení o vrácení státního občanství podle § 3 a § 4 Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, tak, že J. C., roz. S., byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, a to podle § 4 odst. 2 citovaného Ústavního Dekretu, jelikož o její žádosti o vrácení československého státního občanství, kterou podala jako manželka československého státního občana dne 9. 2. 1946 ve smyslu § 3 a § 4 Dekretu, nebylo dosud pravomocně rozhodnuto,
přičemž při vydání rozhodnutí provedla nesprávný výklad a aplikaci Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, když z pouhé skutečnosti, že E. C., podal dne 15. 11. 1945 žádost o zachování československého státního občanství ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného Ústavního Dekretu, nesprávně dovodila, že E. C. byl již pouhým podáním takové žádosti považován za československého státního občana a že tudíž J. C. podala žádost o vrácení československého státního občanství skutečně jako manželka československého státního občana,
ačkoli věděla, či vzhledem ke svému pracovnímu zařazení měla vědět, že J. C. v době podání žádosti o vrácení československého státního občanství dne 9. 2. 1946 nebyla manželkou československého státního občana, jak také vyplývalo ze stanoviska Ministerstva vnitra ČR č. j. VS/2-51/5403/94 ze dne 17. 8. 1998, které jednak bylo citováno v rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, jednak bylo součástí spisu Obvodního úřadu Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98, který měla k dispozici, s tímto stanoviskem Ministerstva vnitra se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádala a rovněž neprověřila veškeré skutečnosti relevantní pro vydání rozhodnutí, zejména nezjistila datum úmrtí J. C. a její státní občanství v době její smrti, nezjistila, zda E. C. byl skutečně československým státním občanem, a ignorovala pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998, sp. zn.
V-288/98-Sv/124, které nevyhovělo žádosti R. C., o vydání osvědčení o státním občanství České republiky jeho otci E. C., ve smyslu § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb.,

rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se ze dne 6. 1. 1999 fakticky vydala jako osvědčení o státním občanství, ačkoli jediným věcně příslušným orgánem k vydání osvědčení o státním občanství J. C. byl ve smyslu zákona č. 40/1993 Sb., ve znění účinném do 1. 9. 1999, pouze Obvodní úřad Městské části Praha 1,
tudíž v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 4 a § 32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění účinném do 30. 6. 2000, rozhodla bez zjištění přesného a úplného skutečného stavu věci,
přitom jí bylo, na základě plné moci ze dne 13. 12. 1994 udělené R. C., JUDr. Petru Haluzovi, která byla založena ve spise Obvodního úřadu Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98, známo, že rozhodnutí osvědčující, že J. C. byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, bude použito jejími potomky při uplatnění restitučního nároku a že československé státní občanství J. C. je nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.,

a M. S., tehdy S., jako právnička a hlavní městská matrikářka Referátu matrik a státního občanství Odboru vnitřní správy Magistrátu hl. m. Prahy, Mariánské nám. 2/2, Praha 1, vypracovala v období od 8. 10. 1998 do 6. 1. 1999 návrh rozhodnutí, které bylo následně v nezměněné podobě dne 6. 1. 1999 vydáno jako rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se I. O., vedoucí odboru vnitřní správy Magistrátu hl. m. Prahy, přičemž návrh rozhodnutí vypracovala tak, že podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zrušila rozhodnutí Odboru matrik Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, kterým tento prvoinstanční správní orgán nevyhověl žádosti R. C., (syna J. C., a jejího manžela E. C.,), ze dne 9. 5. 1995, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, o pokračování v řízení o vrácení státního občanství J. C., rozené S., a kterým odmítl vydat pro jmenovanou osvědčení o státním občanství České republiky, a zároveň rozhodla ve věci zjištění státního občanství podle § 24 a § 25 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění účinném do 1. 9. 1999, a ve věci ukončení řízení o vrácení státního občanství podle § 3 a § 4 Ústavního Dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, tak, že J. C., roz. S., byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, a to podle § 4 odst. 2 citovaného ústavního dekretu, jelikož o její žádosti o vrácení československého státního občanství, kterou podala jako manželka československého státního občana dne 9. 2. 1946 ve smyslu § 3 a § 4 Dekretu, nebylo dosud pravomocně rozhodnuto,
přičemž při vydání rozhodnutí provedla nesprávný výklad a aplikaci Ústavního Dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, když z pouhé skutečnosti, že E. C., podal dne 15. 11. 1945 žádost o zachování československého státního občanství ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného Ústavního Dekretu, nesprávně dovodila, že E. C. byl již pouhým podáním takové žádosti považován za československého státního občana a že tudíž J. C. podala žádost o vrácení československého státního občanství skutečně jako manželka československého státního občana,
ačkoli věděla či vzhledem ke svému pracovnímu zařazení měla vědět, že J. C. v době podání žádosti o vrácení československého státního občanství dne 9. 2. 1946 nebyla manželkou československého státního občana, jak také vyplývalo ze stanoviska Ministerstva vnitra ČR č. j. VS/2-51/5403/94 ze dne 17. 8. 1998, které jednak bylo citováno v rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, jednak bylo součástí spisu Obvodního úřadu Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98, který měla k dispozici, s tímto stanoviskem Ministerstva vnitra se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádala a rovněž neprověřila veškeré skutečnosti relevantní pro vydání rozhodnutí, zejména nezjistila datum úmrtí J. C. a její státní občanství v době její smrti, nezjistila, zda E. C. byl skutečně československým státním občanem, a ignorovala pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998, č. j. VV-288/98-Sv/124, které nevyhovělo žádosti R. C., o vydání osvědčení o státním občanství České republiky jeho otci E. C., ve smyslu § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb.,
rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se ze dne 6. 1. 1999 fakticky vydala jako osvědčení o státním občanství, ačkoli jediným věcně příslušným orgánem k vydání osvědčení o státním občanství J. C. byl, ve smyslu zákona č. 40/1993 Sb. ve znění účinném do 1. 9. 1999, pouze Obvodní úřad Městské části Praha 1,
tudíž v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 4 a § 32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění účinném do 30. 6. 2000, rozhodla bez zjištění přesného a úplného skutečného stavu věci,
přitom jí bylo, na základě plné moci ze dne 13. 12. 1994 udělené R. C., JUDr. Petru Haluzovi, která byla založena ve spise Obvodního úřadu Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98 známo, že rozhodnutí osvědčující, že J. C. byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, bude použito jejími potomky při uplatnění restitučního nároku a že československé státní občanství J. C. je nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.,
přičemž rozhodnutí Odboru vnitřní správy Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS 2331/98/Se, které bylo fakticky vydáno jako osvědčení o státním občanství J. C., bylo poté použito jejími potomky při uplatnění restitučního nároku a v restitučním řízení bylo na jeho základě rozhodnuto ohledně níže specifikovaných nemovitostí takto:
1) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 22. 10. 2003 pod č. j. PÚ/R-101/03/939/96, s právní mocí dne 7. 11. 2003, že R. C., (syn a dědic J. C.,), je vlastníkem:
6.158.136 m2 lesa,
140 m2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
504.364 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. B., Katastrální pracoviště Č. B., katastrální území L., H., Š., což bylo potvrzeno rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 9 C 435/2003, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2006, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Lesy České republiky, s. p., jimž patřilo 6.149.204 m2 lesa, 40 m2 zastavěná plocha a nádvoří, 10.029 m2 jiných pozemků, obec Š., jíž patřilo 190.750 m2 jiných pozemků, Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu – Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 8.932 m2 lesa, 303.585 m2 jiných pozemků,
2) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 20. 5. 2006 pod č. j. 3301/966/06-939/96-1/Val/0-R-28/06, s právní mocí dne 2. 6. 2006, že K.-E. C., (syn a dědic R. C., ), je vlastníkem:
1.010 m2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
786 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Č. B., katastrální území Š., přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Lesy České republiky, s. p.,
3) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 11. 12. 2006 pod č. j. 3301/2741/06-939/96-1/Val/0-R-86/06, s právní mocí dne 3. 1. 2007, že K.-E. C., (syn a dědic R. C., ), je vlastníkem:
326 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Č. B., katastrální území Š., přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byla Česká republika, správa nemovitosti ve vlastnictví státu – Pozemkový fond ČR,
4) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 28. 7. 2006 pod č. j. 3301/1400/06-939/96-1/Val/0-R-37/06, s právní mocí dne 2. 8. 2006, že K.-E. C., (syn a dědic R. C., ), je vlastníkem:
240 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Č. B., katastrální území L. a H., přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Lesy České republiky, s. p.,
5) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 22. 10. 2007 pod č. j. 3301/1837/07-939/96-1/Val/0-R-70/07, s právní mocí dne 22. 10. 2007, že K.-E. C., (syn a dědic R. C.), je vlastníkem:
24.457 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Č. B., katastrální území Š., přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byla obec Š.,
6) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 27. 5. 2009 pod č. j. 130714/1301/09-939/96-1/Val/0-R-29/09, s právní mocí dne 1. 6. 2009, že K.-E. C., (syn a dědic R. C.), je vlastníkem:
5.309 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Č. B., katastrální území Š., přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu – Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 2.288 m2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodařit s majetkem státu – Lesy České republiky, s. p., jimž patřilo 1.851 m2 jiných pozemků, obec Š., jíž patřilo 1.170 m2 jiných pozemků,
7) Okresní soud v Jindřichově Hradci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 6 C 299/2003, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2012, že K.-E. C., (syn a dědic R. C.), je vlastníkem:
2.166.027 m2 lesa,
1.428.338 m2 jiných pozemků,
3.713 m2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště J. H., katastrální území B., přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu – Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 3.713 m2 zastavěné plochy, 1.400.818 m2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Lesy České republiky, s. p., jimž patřilo 2.166.027 m2 lesa, 2.155 m2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jemuž patřilo, 16.399 m2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Ředitelství silnic a dálnic ČR, jemuž patřilo 8.966 m2 jiných pozemků,
8) Ministerstvo zemědělství – Okresní pozemkový úřad Karlovy Vary, rozhodl dne 18. 4. 2001 pod č. j. PÚ-192/2001-203, s právní mocí dne 17. 1. 2003, že R. C., (syn a dědic J. C.), je vlastníkem:
22.569 m2 lesa,
zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště K. V., katastrální území V., přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Lesy České republiky, s. p.,
9) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Karlovy Vary, rozhodl dne 16. 4. 2012 pod č. j. 68571/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 18. 4. 2012, že K.-E. C., (syn a dědic R. C.), je vlastníkem:
1.496 m2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
11.102 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště K. V., katastrální území V., přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byl Karlovarský kraj,
10) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Karlovy Vary, rozhodl dne 25. 4. 2012 pod č. j. 76785/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 27. 4. 2012, že K.-E. C., (syn a dědic R. C.), je vlastníkem:
387 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště K. V., katastrální území V., přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu – Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 207 m2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jemuž patřilo 180 m2 jiných pozemků,
11) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Karlovy Vary, rozhodl dne 7. 5. 2012 pod č. j. 82145/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 11. 5. 2012, že K.-E. C., (syn a dědic R. C.), je vlastníkem:
153.522 m2 lesa,
6.969 m2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště K. V., katastrální území V., přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu – Vojenské lesy a statky ČR, s. p., jimž patřilo 153.522 m2 lesa, 4.632 m2 jiných pozemků, Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu – Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 575 m2 jiných pozemků, obec V., jíž patřilo 1.762 m2 jiných pozemků,
12) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Karlovy Vary, rozhodl dne 21. 5. 2012 pod č. j. 84582/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 25. 5. 2012, že K.-E. C., (syn a dědic R. C.), je vlastníkem:
27 m2 zastavěné plochy a nádvoří, včetně stavby na tomto pozemku,
153.952 m2 ostatních pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště K. V., katastrální území V., přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu – Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 27 m2 zastavěné plochy, 91.410 m2 jiných pozemků, obec V., jíž patřilo 62.542 m2 jiných pozemků,
13) Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl
a) dne 22. 10. 2003 pod č. j. OPÚ/R-100/03/939/96, s právní mocí dne 31. 10. 2003, že R. C., (syn a dědic J. C.), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
b) dne 11. 10. 2006 pod č. j. 3301/2183/06-939/96-1/Val/0-R-63/06, s právní mocí dne 16. 10. 2006, že K.-E. C., (syn a dědic R. C.), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
c) dne 14. 12. 2006 pod č. j. 3301/2742/06-939/96-1/Val/0-R-87/06, s právní mocí dne 18. 12. 2006, že K.-E. C.,(syn a dědic R. C.), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
d) dne 18. 6. 2008 pod č. j. 130714/1413/08-939/96-1/Val/0-R-42/08, s právní mocí dne 23. 6. 2008, že K.-E. C., (syn a dědic R. C.), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
e) dne 25. 9. 2008 pod č. j. 130714/2336/08-939/96-1/Val/0-R-53/08, s právní mocí dne 30. 9. 2008, že K.-E. C., (syn a dědic R. C.), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
f) dne 21. 5. 2009 pod č. j. 130714/1246/09-939/96-1/Val/0-R-27/09, s právní mocí dne 2. 6. 2009, že K.-E. C. (syn a dědic R. C.), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
g) dne 9. 7. 2012 pod č. j. 122378/2012-MZE-130714/939/96/Val-R-44/12, s právní mocí dne 12. 7. 2012, že K.-E. C., (syn a dědic R. C.), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
neboť nemovitosti specifikované v rozhodnutích nelze podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), vydat, přičemž R. C., (syn a dědic J. C.), a K.-E. C., (syn a dědic R. C.), získali jako náhradu za ně nárok na vydání nemovitostí v celkové hodnotě 1.731.830,55 Kč, vyčíslené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky Ministerstva financí č. 316/1990 Sb.

Obvodní soud pro Prahu 1 uvedl, že obviněné se jednání, které je jim kladeno za vinu, měly dopustit bezmála 15 a půl roku před zahájením trestního stíhání, v důsledku čehož je jeho společenská škodlivost podstatně snížena. Uplatnění trestněprávních prostředků ochrany proto není v této věci adekvátní, zejména když jsou obviněné ohroženy trestem odnětí svobody nejvýše na tři léta, tedy nejde o trestný čin větší závažnosti, nevylučující použití některého z odklonů. Vedle toho má být podle soudu u obou obviněných splněna podmínka náležitého chování po spáchání činu, jak je patrné z evidence rejstříku trestů, v němž nemají žádný záznam, a zpráv o pověsti obviněných. V dané souvislosti je dále zmíněno, že v době vydání dotčeného rozhodnutí obviněnými byl účinný správní řád, který umožňoval pravomocně ukončené řízení obnovit v objektivní lhůtě tří let, tedy toho času existoval institut, který mohl nesprávné rozhodnutí obviněných zvrátit, nicméně nebyl využit. V současné době pak přichází v úvahu pouze obnova řízení v návaznosti na pravomocný odsuzující rozsudek o spáchání trestného činu. Nevyužití institutu obnovy řízení v době, kdy jej bylo možno uplatnit, lze však podle soudu považovat za určitou pasivitu státu, přičemž její zhojení nelze nadřadit nad zájmy obviněných, a to s ohledem na spravedlivý proces, základní zásady trestního řízení a princip ultima ratio, neboť trestní právo nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Soud rovněž akcentoval hledisko efektivnosti a hospodárnosti trestního řízení, kdy vzhledem k dlouhému časovému období, které od spáchání skutku uplynulo, je údajně nutné očekávat rozsáhlé řízení a zjištění důvodných pochybností.

Proti předmětnému usnesení podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stížnost, která byla následně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 67 To 224/2017, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.

Podle stížnostního soudu stěží může v posuzovaném případě obstát zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestné činnosti, ale ani na výchovném a preventivním působení trestního řízení. Poukázal na to, že je zřejmé, že účelem vedeného trestního stíhání není veřejný zájem společnosti na její ochraně před pachateli trestných činů a jejich spravedlivém potrestání, ale dosažení odsuzujícího rozsudku, který by umožnil zvrátit rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, jímž bylo potvrzeno státní občanství J. C. v době její smrti, neboť toto rozhodnutí bylo jedním z předpokladů pro úspěšné uplatnění restitučních nároků na majetek dědici jmenované. V této souvislosti stížnostní soud znovu zdůraznil účel trestního řízení vymezený zákonem s tím, že trestní řízení nesmí být prostředkem řešení jiných společenských problémů. Přestože se Ministerstvo vnitra zabývalo podnětem k přezkoumání rozhodnutí a byť dospělo k závěru, že rozhodnutí je chybné, další kroky již nečinilo. Z hlediska trestněprávního nemá trestní řízení žádný význam a nemůže splnit účel požadovaný trestním řádem, a to především s ohledem na osoby obou obviněných, které jsou zcela bezúhonné, a dále s ohledem na jednání, které je jim kladeno za vinu, jež je nedbalostním a nikoli cíleným, promyšleným či dokonce plánovaným a tak vysoce společensky škodlivým, že by bylo spravedlivé na jeho potrestání trvat i s tak dlouhým časovým odstupem. Obtížně lze podle městského soudu odůvodnit zvýšený společenský zájem na potrestání obviněných s odvoláním na rozsah následků v podobě úspěšně uplatněných restitučních nároků za situace, kdy státní orgány povolané k řešení této problematiky na svoje práva a povinnosti v době, kdy k tomu měly zákonné prostředky, vydané rozhodnutí jim bylo známo a dokonce na ně byly výslovně upozorněny, rezignovaly. Stížnostní soud se neztotožnil s odůvodněním rozhodnutí obvodního soudu stran uplatnění zásady ultima ratio s odvoláním na soukromoprávní základ projednávané věci, stejně nepřijal poukaz na hospodárnost a efektivnost řízení.

V projednávané věci se jedná o druhé rozhodnutí ve věci.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 3 T 40/2015, rozhodl tak, že podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a z důvodu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obou obviněných pro výše uvedené skutky zastavil. Konstatoval, že v předmětné trestní věci nedošlo ani ke stavení běhu promlčecí doby podle § 67 odst. 2 tr. zák., ani k jejímu přerušení podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., proto je třeba mít za to, že z důvodu uplynutí promlčecí doby trestní odpovědnost obviněných zanikla po uplynutí pětileté promlčecí doby ve smyslu § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. Soud prvního stupně současně odmítl příčinnou souvislost mezi jednáním obviněných a vznikem škody představované uspokojenými restitučními nároky potomků J. C.

Stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podaná proti usnesení nalézacího soudu byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 231/2015. Stížnostní soud se se závěry soudu prvního stupně bezvýhradně ztotožnil s tím, že nelze dovozovat příčinnou souvislost mezi jednáním obviněných, spočívajícím ve vydání rozhodnutí o státním občanství J. C. a případným vznikem škody jako účinkem takového jednání v rámci úspěšných restitucí ze strany dědiců jmenované; příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a způsobenou škodou nemůže proto být pokryta zaviněním ani ve formě nevědomé nedbalosti. Na okraj bylo soudem poznamenáno, že pokud by nebylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, bylo by namístě posuzovat jednání obviněných z hlediska subsidiarity trestní represe.

Proti usnesení stížnostního soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, a to tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení, stejně jako jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, zrušil, a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 3 T 40/2015, bylo ve věci rozhodnuto tak, že podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Státní zástupkyně následně podala proti tomuto rozhodnutí stížnost, jíž bylo vyhověno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 67 To 79/2017, přičemž napadené usnesení bylo podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno a soudu prvního stupně uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
II.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 67 To 224/2017, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněných (sp. zn. 1 NZO 5079/2017, č. l. 1749–1765), a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože usnesením soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněných, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a současně toto usnesení spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Poté co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že s uvedeným postupem soudů nelze souhlasit. Okolnost, že žalovaného skutku se obviněné dopustily dlouho před zahájením trestního stíhání, nemá na společenskou škodlivost jejich jednání žádný podstatný vliv, a to ani s přihlédnutím k tomu, že je jejich jednání kvalifikováno jako trestný čin menší závažnosti. Argumenty soudu vyznívající ve prospěch obviněných, spočívající v uplynutí doby od vydání inkriminovaného rozhodnutí nebo spoluzavinění jiné úřední osoby, je třeba zohlednit při rozhodování o trestu, jeho druhu a výměře, nikoli při rozhodování o vině obviněných (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 760/2007). Ani okolnost, že obviněné po spáchání činu žily a žijí řádným životem, sama o sobě neznamená, že účelu trestního řízení bylo dosaženo a že proto lze trestní stíhání zastavit. Ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., které aplikoval soud v napadeném usnesení, vyžaduje vedle řádného života pachatele několik dalších podmínek, které v dané trestní věci splněny nebyly. Význam a míra porušení zájmu, který byl jednáním obviněných dotčen, zejména ve spojení se způsobeným následkem, jímž je škoda v řádu desítek, ne-li stovek milionů Kč, vylučuje, aby bylo jejich jednání bagatelizováno a považováno za jednání méně závažné, nehledě na to, že po činu ani jedna z obviněných neprojevila vůbec žádnou sebereflexi, natož snahu odstranit škodlivé následky činu. Konstatování soudu, že účelu trestního řízení bylo dosaženo, proto rovněž není přiléhavé. Nejvyšší státní zástupce akceptuje argumentaci soudů obou stupňů, že v době, kdy se stal skutek kladený obviněným za vinu, existoval právní institut (obnova řízení), který mohl nesprávné rozhodnutí ve správním řízení zvrátit, nicméně tento nebyl využit, což lze považovat za určitou pasivitu státu. Zmíněná skutečnost (de facto určité „spoluzavinění“ jiného úředníka jiné státní instituce) ovšem nemůže zbavit obviněné jejich trestní odpovědnosti za jejich jednání, za jimi vyhotovené a vydané nezákonné rozhodnutí. Za zcela v daném kontextu postrádající jakýkoli význam shledal odkaz soudů na princip ultima ratio, neboť podstatou dané trestní kauzy není žádný „soukromoprávní vztah“, nýbrž konání obviněných jako úředních osob (resp. tehdy veřejných činitelů), v jehož důsledku došlo ke způsobení škody subjektům, které neměly možnost jednání obviněných jakkoli ovlivnit a neměly a nemají možnost eliminovat vznik škody. Nepřijatelné je rovněž soudem akcentované hledisko efektivnosti a hospodárnosti trestního řízení s odkazem na dlouhé časové období, které uplynulo od spáchání skutku. Lze akceptovat, že listinný materiál v dané trestní kauze je nepochybně rozsáhlejší, nicméně oproti jiným kauzám nijak výjimečně, nehledě na podstatnou okolnost, že v dané trestní věci jde o posouzení právě spíše toliko listinného materiálu, nikoli o výslechy svědků, jejichž paměť by časem mohla utrpět. Navíc nelze preferovat hospodárnost trestního řízení před vznikem obrovské majetkové škody. V porovnání s ní jsou náklady trestního řízení méně významnou položkou. Nejvyšší státní zástupce má rovněž za to, že nelze přisvědčit ani názoru stížnostního soudu, že stěží může v posuzovaném případě obstát zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestné činnosti, ale ani výchovné a preventivní působení trestního řízení. Uvedl, že obě obviněné jsou stále zaměstnány, obviněná I. O. dokonce v obdobném postavení jako v inkriminované době. Rezignací na trestní postih obviněných by byl dán signál úředním osobám rozhodujícím o právech a povinnostech jiných, že mohou rozhodovat podle své libovůle, protože bude-li jejich rozhodnutí vadné, žádný postih jim nehrozí. Proto je podle nejvyššího státního zástupce význam trestního řízení vedeného proti obviněným, resp. jejich trestní postih za vydané nezákonné rozhodnutí, stále aktuální, a to jak z hlediska individuální, tak i generální prevence, a nejde o zájem na dosažení odsuzujícího rozsudku, který by umožnil zvrátit rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, jak uvádí stížnostní soud. Na vině obviněných a zájmu státu na jejich trestním postihu pak nic nemění ani skutečnost, že by vedle obviněných měla být před soud postavena ještě další osoba, která svým laxním přístupem zavinila, že obviněnými vydané nezákonné rozhodnutí nebylo následně v době, kdy to bylo možné, zrušeno. Za následek totiž odpovídají všichni pachatelé, jejichž konání či naopak nečinnost přispěly ke vzniku následku, přičemž konání či nečinnost dalších osob nezbavuje jednotlivé pachatele viny, jelikož příčinou trestně právního následku je každé jednání, bez něhož by následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je tudíž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s další jinou příčinou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 349/2012 nebo 7 Tdo 730/2011). V případě obviněných je jejich jednání takovou příčinou následku, bez níž by k následku vůbec nedošlo, proto je míra jejich zavinění podstatně výraznější než zavinění další úřední osoby (potažmo státu), která nepostupovala v souladu se svými povinnostmi a neiniciovala řízení, v němž by bývalo bylo v dané době možno nezákonné rozhodnutí vydané obviněnými zvráceno. Konstatování soudu, že nelze nečinnost státních orgánů a jejich rezignaci na svá práva a povinnosti v době, kdy k tomu měly zákonné prostředky, napravit na úkor obviněných, proto nemůže obstát, jelikož nečinnost státu, resp. jeho jiného úředníka byla vedle jednání obviněných až druhořadá. Nemůže obstát ani odkaz stížnostního soudu na práva obviněných garantovaná jim Ústavou, Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud by zákonodárce považoval běh času od jednání pachatele za překážku trestní odpovědnosti pachatele, nečinil by (v ustanoveních upravujících promlčení trestního stíhání) výjimku u takového jednání (jak již bylo výše řečeno), jehož účinek se projeví až s odstupem času, třebas i po dlouhé době. Navíc soud zcela opomíjí, že k preferování osobnostních práv obviněných by došlo na úkor práv jiných osob (vlastníků restituovaných nemovitostí), rovněž jim garantovaných, a de facto také na úkor práv daňových poplatníků, z jejichž finančních prostředků stát vyplatil a event. ještě vyplatí dědicům J. C. náhradu za nemovitosti, které nelze restituovat.
V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 67 To 224/2017, a rovněž usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 3 T 40/2015, zrušil, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 2651 odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření oběma obviněným (č. l. 1745, 1768).

Obviněná I. O. v rámci podaného vyjádření uvedla, že vedené trestní řízení sleduje toliko zájem na dosažení odsuzujícího rozsudku, který by umožnil zvrátit rozhodnutí Magistrálu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999 a nikoliv účel trestního řízení – tedy generální a individuální prevenci. Trestní stíhání její osoby není důvodné jak z hlediska individuální prevence, tak prevence generální. Pokud stát nevyužil své možnosti přezkoumat vydané rozhodnutí v objektivní lhůtě tří let, ačkoli byl podán podnět již 23. 2. 1999, pak toto selhání nelze napravovat v rámci trestního řízení. Tvrzení, že orgány činné v trestním řízení nezjistily osobu zodpovídající za přezkumné řízení, je zavádějící, neboť orgány činné v trestním řízení v tomto směru opravdovou snahu nevyvinuly. Podle obviněné pak nejvyšší státní zástupce zcela opomenul, že k postihu úřední osoby může dojít zejména prostřednictvím norem pracovního práva, a to s citelnými následky. Zcela absurdním pak shledává, že by odsouzení dvou úřednic za jejich 18 let staré rozhodnutí, vydané podle jejich nejlepšího svědomí a vědomí, vytvořilo atmosféru libovůle úředních osob. Podle současné judikatury kárného senátu Nejvyššího správního soudu i Nejvyššího soudu nejsou řešeny neúmyslná pochybení úředních osob v rámci trestního řízení, ale toliko maximálně v rámci kárného řízení. Uvádí, že se dopustila jediného pochybení v jedné věci před 18 lety, přičemž v uvedeném období byla na své pozici pracovně velmi vytížena a denně podepisovala veliké množství aktů. Předmětné rozhodnutí ani osobně nevyřizovala, neboť věc byla zcela v souladu s ustálenou praxí a příslušnými předpisy a interními pokyny přidělena referentovi. Dále obviněná uvedla, že je dlouholetou svědomitou a odpovědnou úřednicí, jejíž práce spoluvytvářela základy administrativy hlavního města Prahy, na kterých se dodnes staví, její práce a loajalita ke státní správě by měla být dávána za příklad novým, nastupujícím úředníkům, namísto toho je obviněná zcela bezprecedentně a účelově očerňována trestním stíháním. V důsledku zahájení trestního řízení byla zproštěna výkonu služby, což velmi negativně zasáhlo do jejího života. Pokud by bylo skutečně vyhověno dovolání státního zástupce, pak by uvedené znamenalo i konec její dlouholeté profesní kariéry ve veřejné správě. Vyjádřila se i k závěrům nejvyššího státního zástupce stran plynutí času, kdy uvedla, že pokládá nejen za neúčelné, ale nespravedlivé trestat neúmyslné (údajné) pochybení po 18 letech. Má tedy za to, že plynutí času má podstatný vliv na účelnost trestního stíhání, kdy uplynutím času postupně zaniká potřeba trestněprávní reakce.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., případně jej podle § 265j tr. ř. zamítl.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
f) bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí;
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení;
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněných je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 projednal a také z podnětu této rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy nejvyšší státní zástupce poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. f), g).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud posoudil dovolání nejvyššího státního zástupce a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

V projednávané věci se jedná o druhé rozhodnutí ve věci, přičemž v rámci původního řízení bylo stěžejním pochybení soudů stran vyhodnocení otázky promlčení trestního stíhání [§ 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.] a příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných (příprava a vydání rozhodnutí o státním občanství) a škodou (vydání majetku v rámci restitučních řízení). V rámci nového rozhodnutí ve věci byl právní názor Nejvyššího soudu vymezený v usnesení ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, v podstavě respektován, Nejvyšší soud se však neztotožňuje s některými závěry soudů, zejména pak stran aplikace ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.

V první řadě je třeba připustit, že projednávaná věc je z hlediska časového poněkud ojedinělá, neboť k zahájení trestního stíhání obou obviněných vskutku došlo až po uplynutí více než 15 let. K jednání obviněných došlo v období od 8. 10. 1998 do 6 1. 1999, resp. dne 6. 1. 1999, kdy bylo vydáno předmětné rozhodnutí stran občanství J. C. K zahájení trestního stíhání došlo dne 30. 6. 2014. Tato skutečnost však společenskou škodlivost jednání obviněných jako takového nijak nesnižuje, a to ani tehdy, pokud se jedná o trestný čin s trestní sazbou trestu odnětí svobody až na tři léta.

Pojem společenské škodlivosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961 (kterýžto dopadá na jednání obviněných). Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. V této souvislosti je nad rámec nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118).

Zohlednění časového hlediska, resp. doby, která uplynula od spáchání trestného činu, není možno zohledňovat při rozhodování o vině obviněného, ale toliko a právě při rozhodování o trestu, jeho druhu a výměře. Časové hledisko je ve vztahu k otázce závažnosti trestného jednání zohledňováno v rámci institutu promlčení trestní odpovědnosti (§ 34 a § 35 tr. zákoníku), v němž zákonodárce jasně stanovil, jaký časový interval musí uplynout, aby trestnost činu zanikla. Jedinou podmínkou zániku trestní odpovědnosti v důsledku promlčení je uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby (§ 34 odst. 1 tr. zákoníku). Stěžejní je tu proto stanovení počátku promlčecí doby, tedy vymezení okamžiku, od kterého počíná běžet promlčecí doba. Nauka i praxe zde vychází zásadně z toho, že rozhodující je doba ukončení jednání, avšak tam, kde je znakem skutkové podstaty trestného činu účinek, nebo kde těžší účinek charakterizuje kvalifikovanou skutkovou podstatu, začíná promlčecí lhůta plynout až od účinku nebo těžšího účinku. Nepřihlížet k účinku by u těchto trestných činů znamenalo, že by promlčení mohlo nastat dříve, než byl trestný čin dokonán nebo ukončen. Případně by se tak mohlo stát ještě předtím, než se účinek vůbec projevil. Účinek se přitom může projevit až s odstupem času, stejně jako v projednávané věci se může jednat o dlouhou dobu, v řádu mnoha let. A jak zcela správně uvedl nejvyšší státní zástupce, zákonodárce nijak nerozlišuje, o jaký trestný čin s „opožděným“ účinkem jde, případně jaký účinek byl trestným jednáním způsoben. Tudíž trestné činy menší závažnosti jsou posuzovány stejně jako jiné trestné činy, neboť charakter trestného činu či závažnost účinku nejsou v této souvislosti zákonodárcem nijak rozlišovány.

Pokud tedy nedošlo k promlčení trestní odpovědnosti, pak není jakákoli úvaha stran zohlednění časového hlediska, resp. doby, která od spáchání trestného činu uplynula, ve vztahu k posouzení viny a míry společenské škodlivosti samotného jednání obviněných, namístě. Uvedená skutečnost se může zohlednit jako jedno z hledisek při rozhodování o trestu, jeho druhu a výměře, jak již bylo uvedeno výše.

Podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. je možné zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.

Předmětné ustanovení § 172 odst. 2 tr. ř. zakotvuje fakultativní důvody zastavení trestního stíhání, přičemž rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle odst. 2 lze vydat jen tehdy, pokud byla věc dostatečně objasněna a zároveň není dán žádný z obligatorních důvodů uvedených v odst. 1 (srov. R 6/1977). Jednotlivé důvody pod písmeny a), b) a c) jsou tu pak uvedeny taxativně.

Zatímco podmínky – význam chráněného zájmu, způsob provedení činu a jeho následek a okolnosti, za nichž byl čin spáchán – jsou uvedeny alternativně (srov. spojku „nebo“), musí být podmínka náležitého chování obviněného po spáchání činu dána vždy (srov. spojku „a“). Takto stanovené podmínky je nutno vyhodnotit z hlediska dosažení účelu trestního řízení. Dosažení účelu trestního řízení přichází v úvahu zejména u trestných činů menší závažnosti, přesto se však činí závěr, že sice došlo ke spáchání trestného činu, na pokračování v trestním stíhání však není dán veřejný zájem. Jedná se zde o procesní korektiv.

Výčet okolností vztahujících se ke spáchanému trestnému činu, které se zde posuzují (s výjimkou chování obviněného po spáchání činu), odpovídá původním kritériím sloužícím pro hodnocení konkrétní materiální stránky spáchaného trestného činu (§ 3 odst. 4 tr. zák.). Dále obdobně odpovídá i znění § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož povaha a závažnost trestného činu (pro účely trestněprávních sankcí; u základů trestní odpovědnosti se zpravidla má za to, že se tato úprava užije analogicky) jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2200–2202).

Stížnostní soud v rámci napadeného usnesení uvedl, že „v posuzovaném případě totiž stěží může obstát zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestné činnosti, ale i výchovné a preventivní působení trestního řízení, tedy naplnění zásad a účelu trestního řízení stanovených v § 1 odst. 1 tr. řádu“ (str. 10 napadeného usnesení). Opakovaně vyslovil, že je zřejmé, že účelem vedeného trestního stíhání proti obviněným I. O. a M. S. je dosažení odsuzujícího rozsudku, který by umožnil zvrátit rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, jímž bylo potvrzeno státní občanství Československé republiky J. C., roz. S., v době její smrti, neboť toto rozhodnutí bylo jedním z předpokladů pro úspěšné uplatnění restitučních nároků na majetek dědici jmenované. Stejně tak má za to, že stát na svá práva a povinnosti rezignoval, když již v roce 1999 na podnět k přezkumu datovaný 23. 2. 1999 a zaslaný Ministerstvu vnitra ČR nijak nereagoval, resp. přestože dospělo k závěru, že rozhodnutí je chybné, další kroky neučinilo. „Obtížně lze potom odůvodnit zvýšený společenský zájem na potrestání obviněných s odvoláním na rozsah následků v podobě úspěšně uplatněných restitučních nároků dědici zemřelé J. C. v průběhu následujících let po vydaném rozhodnutí o jejím občanství za situace, kdy státní orgány povolané k řešení této problematiky rezignovaly na svoje práva a povinnosti v době, kdy k tomu měly zákonné prostředky a vydané rozhodnutí jím bylo známo, dokonce na ně byly výslovně upozorněny, a to nepochybně s vědomím důvodů, pro které bylo potomky zemřelé vyžadováno“ (str. 12 napadeného usnesení).

Význam a míru porušení chráněného zájmu v projednávané věci nelze bagatelizovat, neboť následkem je způsobení škody v řádu desítek milionů korun spočívajícím ve vydání restituovaného majetku. K vydání restituovaného majetku by nedošlo, pokud by nebylo vydáno osvědčení o státním občanství J. C. V této souvislosti je třeba akceptovat, že v době vydání osvědčení o státním občanství nebyl, přestože k tomu byl dán podnět, využit právní institut (obnova řízení), kterým mohlo být zrušeno předmětné rozhodnutí, resp. odstraněno pochybení obviněných. Uvedenou skutečnost označuje stížnostní soud za rezignaci státu na svá práva a povinnosti, čemuž lze přisvědčit. Jakákoli participace dalšího orgánu (úředníka) nicméně obviněné nezbavuje jejich odpovědnosti za jimi vyhotovené a vydané nezákonné rozhodnutí, samozřejmě za předpokladu, že takovéto jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Pak by na uvedenou skutečnost mohlo být nahlíženo jako na spoluzavinění, kdy by úřední osoba, která svým přístupem zavinila, že obviněnými nezákonně vydané rozhodnutí nebylo zrušeno, byla stíhána stejně jako obviněné.

Lze přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci v tom, že bez konání obviněných, které v dané době rovněž byly orgánem státu, resp. bez obviněnými vydaného nezákonného rozhodnutí, by tato další úřední osoba (potažmo stát) vůbec nebyla postavena do situace, že by měla/mohla cokoli řešit a napravovat pochybení obviněných. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s další jinou příčinou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 349/2012 nebo 7 Tdo 730/2011).

Lze současně přisvědčit stížnostnímu soudu v tom, že trestní řízení zcela jistě nesmí být prostředkem řešení jiných společenských problémů. Stížnostní soud uvedené vyslovuje v souvislosti se zmiňovanou pasivitou státu, tedy jakýmsi selháním systému, s tím, že se jedná o snahu zvrátit předmětné rozhodnutí o státním občanství J. C. Pokud však obviněné svým jednáním v rozhodné době skutkovou podstatu trestného činu naplnily, nelze je vyvinit jen z toho důvodu, že následně nebyly uplatněny nápravné kroky v systému, které mohly jejich nezákonné jednání (kteréžto by však samo o sobě naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu) eliminovat. Časové hledisko, jak již bylo uvedeno výše, přitom v otázce posouzení viny, nelze aplikovat. V projednávané trestní věci je podstatou konání obviněných coby veřejných činitelů (úředních osob), jehož důsledkem bylo vydání nezákonného úředního rozhodnutí.

Nejvyšší soud shledává pochybení zejména ve splnění druhé podmínky ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. – vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit škodlivé následky činu. Podmínka náležitého chování obviněného po spáchání činu je obligatorní, tedy je vyžadována vždy.

Podle obsahu podaného dovolání nejvyšší státní zástupce předmětnou podmínku v části označuje za splněnou s tím, že obviněné po spáchání činu žily a žijí řádným životem, nicméně současně má za to, že po činu ani jedna z obviněných neprojevila vůbec žádnou sebereflexi, natož snahu odstranit škodlivé následky činu.

Soudy se současným osobním a pracovním poměrům obou obviněných zabývaly zcela dostačujícím způsobem. Nejvyšší soud nijak tyto závěry nerozporuje, nicméně neshledává je dostačujícími pro závěr, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.

Ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. vychází z toho, že se o trestný čin jedná, tedy podmínkou aplikace tohoto ustanovení je závěr, že jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tedy, že je trestným činem, a tento spáchal obviněný, ale vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.

Rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně však takové závěry neobsahují. Stížnostní soud trestní stíhání obviněných označuje za účelové, vedené snahou o zvrácení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, jímž bylo potvrzeno státní občanství J. C., což v podstatě nelze vnímat jinak, než že se se závěrem o trestnosti jednání obviněných, a tedy naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neztotožňuje. Jak soud prvního stupně, tak soud stížnostní nezpochybňují, že došlo k jednání, které je popsáno ve skutkové větě, nicméně uvedené jednání neoznačují za trestné. Pokud předmětné jednání obviněných trestným neshledávají, pak nelze aplikovat ustanovení o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Pokud jej trestným shledávají, pak takový závěr není v rozhodnutích obsažen.

Ve vztahu k chování obviněného po spáchání činu lze uvést, že chování obviněného po spáchání činu je významnou okolností právě z hlediska dosažení účelu trestního řízení, neboť se zde zohledňuje jeho přístup k spáchanému trestnému činu, jehož se dopustil, a proto nebude zásadně možné zastavit trestní stíhání v případech, pokud by obviněný popíral svou trestnou činnost. Předpokladem zde je nejen řádný život po celou dobu od spáchání trestného činu až do rozhodnutí státního zástupce (musí žít řádným občanským i rodinným životem a nesmí se dopustit trestného činu, přestupku nebo jiného správního deliktu), ale z hlediska právě dosažení účelu trestního řízení musí obviněný svým chováním po spáchání činu prokázat, že není třeba žádného dalšího opatření (trestu, ochranného opatření, ale ani použití některého z odklonů – podmíněného zastavení trestního stíhání či narovnání), popř. návrhu na schválení dohody o vině a trestu, a je možno trestní stíhání zastavit (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2202).
Z uvedeného pak vyplývá závěr, že splnění obligatorní podmínky ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. o zastavení trestního stíhání záležící v tom, že vzhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. ř.) bylo dosaženo, nebude zpravidla možno dovodit v případech, kdy obviněný popírá dosud učiněné závěry orgánů činných v trestním řízení o podstatných okolnostech trestné činnosti kladené mu za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1200/2004, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2005).

Při posuzování této obligatorní podmínky pro zastavení trestního stíhání je totiž nutno zohlednit nejen vedení řádného způsobu života ze strany obviněného v době po spáchání trestného činu, ale především je významný jeho postoj ke spáchání činu samotného (TR NS 15/2005-T 793). V pojednávané věci obviněné s trestní podstatou svého jednání nesouhlasí. Zejména lze v této souvislosti odkázat na repliku obviněné I. O. k podanému dovolání nejvyššího státního zástupce, kde na str. 6 uvádí, že „nejenže není trestní řízení účelné, ale předmětný skutek ani není trestným činem“. Pokud obviněná nespatřuje ve svém jednání spáchání trestného činu, nelze pak zcela jistě očekávat ani to, že by snad vyvíjela snahu o nápravu závadného stavu, resp. svého jednání litovala.

Uvedená podmínka náležitého chování obviněných po spáchání činu v projednávané věci tedy není splněna.

Nejvyšší soud na podkladě výše uvedeného dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů postupovaly nesprávně, pokud přistoupily k zastavení trestního stíhání obviněných I. O. a M. S. podle ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., neboť nebyly splněny podmínky pro jeho aplikaci v projednávané věci.


IV.

Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je částečně důvodné. Proto z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 67 To 224/2017, zrušil, stejně jako jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 3 T 40/2015. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 1 nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tímto vrací soudu prvního stupně. V novém řízení se bude soud povinen v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

    V Brně dne 31. 5. 2018


JUDr. Petr Šabata předseda senátu