Rozhodnutí NS

21 Cdo 747/2013

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/07/2014
Spisová značka:21 Cdo 747/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.747.2013.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Neplatnost právního úkonu
Pracovněprávní vztahy
Pracovní kázeň
Pracovní poměr
Přípustnost dovolání
Výpověď z pracovního poměru
Dotčené předpisy:§ 52 písm. g) předpisu č. 262/2006Sb.
§ 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb.
§ 316 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
§ 142 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

21 Cdo 747/2013


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. F., zastoupeného JUDr. Miloslavem Krýslem, advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky č. 30, proti žalovanému V. Š., zastoupenému JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, nám. Míru č. 143, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 89/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2012 č.j. 9 Co 566/2012-315, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lenky Faltýnové, advokátce se sídlem v Domažlicích, nám. Míru č. 143.
Odůvodnění:

Dopisem ze dne 9.4.2010 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď podle ustanovení § 52 písm. f) a g) zák. práce. Neuspokojivé pracovní výsledky spatřoval v tom, že se v práci žalobce „opakovaně vyskytují nedostatky spočívající zejména v chybách ve zpracovaných podkladech, nedodržování stanovených termínů plnění úkolů, v negativním postoji při řešení pracovních problémů, ve velmi špatných výsledcích při výběrových řízeních v oblasti nadrozměrné přepravy, v nedostatcích při kontaktu se zákazníky, v pomalé reakční době při zasílání nabídek zákazníkům, ve stanovení neadekvátních cen, atd., což má samozřejmě dopad i na práci celého kolektivu“. Opakované porušení povinností vyplývajících z právních předpisů potom mělo spočívat v tom, že „v pracovní době ve dnech 23.3., 24.3. a 25.3.2010 na internetu prostřednictvím firemního počítače vyhledával informace pro soukromé účely“, že „v pracovní době ve dnech 20.1. až 19.2.2010 přidělený firemní telefon zneužil pro soukromé účely“ a že se „bez omluvy dne 7.4.2010 dostavil na své pracoviště o 20 minut později“. Na možnost výpovědi byl písemně upozorněn dne 26.3.2010 a dne 8.4.2010.

Žalobce se žalobou domáhal určení, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že skutečnosti tvrzené žalovaným jsou pouze účelové, že se nedopustil protiprávních jednání, která by mohla vést k ukončení jeho pracovního poměru, a že „považuje předmětnou výpověď rovněž za takový úkon, který nemůže být právně relevantní i pro svůj rozpor s ustanovením § 37 odst. 1 ObčZ a ustanovením § 39 ObčZ, vztažmo k ustanovení § 18 zákoníku práce“.

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 21.2.2012 č.j. 19 C 89/2010-269 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 39.252,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miloslava Krýsla. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaný „neprokázal naplnění výpovědního důvodu vymezeného v ustanovení § 52 písm. f) zák. práce“. Co se týče uváděných porušení pracovních povinností, „je soud toho názoru, že se jich žalobce dopustil, kdy však vzhledem k okolnostem, za nichž k porušení došlo, je intenzita těchto porušení velmi snížena a nelze hovořit o porušování soustavném“. Z časového sledu opatření učiněných žalovaným od konce února 2010 je zřejmé, že žalovaný „činil kroky, které měly žalobci znepříjemnit výkon jeho činností, kdy současně byly intenzivně vyhledávány příležitosti, jak dokladovat porušení povinností ze strany žalobce“, a které „bez vážného důvodu zasahovaly do práv a oprávněných zájmů žalobce“.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 11. 2012 č.j. 9 Co 566/2012-315 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovaným listinou ze dne 9.4.2010 je neplaná, zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. „Ztotožnil“ se s posouzením provedeným okresním soudem ohledně výpovědního důvodu podle § 52 písm. f) zákoníku práce, že „ve výpovědi jsou uvedeny nedostatky v práci žalobce obecným, nekonkrétním způsobem“. Jestliže potom soud prvního stupně zjistil, že „došlo k porušení povinností žalobce vztahujících se k vykonávané práci ve třech případech a že byl v posledních šesti měsících dvakrát písemně upozorněn na možnost výpovědi“, byl tímto podle názoru odvolacího soudu naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Na věci ničeho nemění skutečnost, že vztahy mezi účastníky nebyly dobré, neboť o porušení právních povinností by se jednalo i v „případě, že by vztahy mezi účastníky byly po pracovní stránce v naprostém pořádku“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že se nedopustil byť méně závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů, zejména pak ne předpisů vztahujících se k vykonávané práci, neboť pro všechna údajná porušení je společné, že k nim došlo až poté, co selhala nátlaková jednání žalovaného o změně odměňování žalobce, a rovněž poté, co mu byly dne 9.3.2010 jednostranným pokynem nadřízeného podstatně změněny pracovní úkoly a omezena možnost využívat pracovních prostředků. Bylo-li mu vytýkáno vyhledávání informací na internetu pro soukromé účely, jednalo se maximálně o tři dny a stalo se tak za situace, kdy mu nebyla přidělována práce v souladu s pracovní smlouvou. Pro posouzení údajného zneužívání firemního telefonu v době od 20.1.2010 do 19.2.2010 je podle názoru žalobce podstatné, že služební telefon mu byl předán do dispozice a užívání ještě předtím, než vůbec nastoupil do pracovního poměru, „což mimo jiné vyplývá i z toho, že pracovní smlouva byla sjednána dne 25.3.2009 s účinností až ode dne 1.6.2009, když listina o předání mobilního telefonu je datována dnem 12.5.2009“. Pozdější příchod na pracoviště o 20 minut nebyl nejen bez omluvy, ale rovněž nikoliv bez předchozí domluvy („minimálně konkludentní“), neboť nadřízený Prášil věděl, že s ohledem na ujednanou návštěvu autoservisu přijde žalobce následující den do práce později. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen.

Žalovaný zdůraznil, že neměl zájem žalobce jakkoli poškodit či mu způsobit újmu. Žalobce se dopustil trojího porušení pracovních povinností, a to bez ohledu na vztahy mezi účastníky, a žalovaný byl povinen žalobce na toto porušení pracovních povinností upozornit. Výpověď neodporovala svým obsahem či účelem zákonu, neobcházela jej, a nebyla ani v rozporu s dobrými mravy.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012, (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu (v jeho napadené části) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dal žalovaný dopisem ze dne 9.4.2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31.12.2010, tj. do dne, než nabyly účinnosti zákon č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, zákon č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyhláška č. 377/2010 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravné a stanoví průměrná cena pohonných hmot (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále též jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.

Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní povinnosti a méně závažným porušením pracovní povinnosti. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je proto vždy méně závažným porušením pracovní povinnosti. Porušení pracovní povinnosti nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní povinnosti je důvodem výpovědi z pracovního poměru [§ 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní povinnosti jsou podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování zaměstnancových povinností vztahujících se k jím vykonávané práci a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní povinnosti písemně upozorněn na možnost výpovědi.

O soustavné méně závažné porušování pracovní povinnosti se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92 uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994, který se vztahuje k obdobné právní úpravě obsažené v předchozím zákoníku práce). O soustavné porušování pracovní povinnosti z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní povinnosti na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 25.3.2009 ode dne 1.6.2009 jako „dispečer zajišťující vnitrostátní a mezinárodní dopravu“ a „prodejní manažer zajišťující obchodní spolupráci s odběrateli služeb“. Ve dnech 20.1.2010 až 19.2.2010 použil přidělený „firemní“ telefon pro soukromé účely (84 hovorů), ve dnech 23.3., 24.3. a 25.3.2010 v pracovní době vyhledával na počítači zaměstnavatele informace pro vlastní potřebu (pročítání webových stránek); žalobce byl dopisem ze dne 26.3.2010 zaměstnavatelem písemně upozorněn na možnost výpovědi. Dne 7.4.2010 se dostavil do práce o 20 minut později. Dopisem ze dne 9.4.2010, který žalobce převzal dne 15.4.2010, žalovaný dal žalobci (výše uvedenou) výpověď z pracovního poměru (též) pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce.

S názorem odvolatele, že, použil-li žalobce přidělený telefon a počítač pro vlastní potřebu, nemůže jít o „byť méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů“ již proto, že zaměstnavatel provedením kontroly způsobu použití těchto pracovních prostředků porušil ustanovení § 316 odst. 2 zák. práce, nelze souhlasit.

Podle ustanovení § 316 odst. 1 zák. práce zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení. Dodržování zákazu podle věty první je zaměstnavatel oprávněn přiměřeným způsobem kontrolovat.

Podle ustanovení § 316 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování, odposlechu a záznamu jeho telefonických hovorů, kontrole elektronické pošty nebo kontrole listovních zásilek adresovaných zaměstnanci.

Ustanovení § 316 zák. práce se zabývá (upravuje) jednak ochranou majetku zaměstnavatele, jednak ochranou soukromí zaměstnance. Míra ochrany soukromí je u zaměstnance určována (limitována, omezována) tím, že provádí závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně (srov. § 2 odst. 1 zák. práce). Zaměstnanci jsou zároveň povinni využívat výrobní prostředky pouze k vykonávání svěřených prací, řádně s nimi hospodařit, střežit a ochraňovat je před poškozením, ztrátou, zničením nebo zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [srov. § 301 písm. d) zák. práce]. Uvedené postavení zaměstnance, zejména ve vztahu k výrobním a pracovním prostředkům, je zcela pregnantně vyjádřeno v ustanovení § 316 odst. 1 větě první, jež obsahuje výslovný zákaz pro zaměstnance, aby bez souhlasu zaměstnavatele užívali pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky, případně jeho telekomunikační zařízení. Oprávnění zaměstnavatele kontrolovat přiměřeným způsobem dodržování tohoto zákazu výslovně zakládá věta druhá téhož ustanovení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2012 sp. zn. 21 Cdo 1771/2011).

Z pohledu shora uvedených východisek bylo třeba v projednávané věci přihlédnout především k tomu, že cílem (smyslem) kontroly prováděné zaměstnavatelem (žalovaným) nebylo zjišťování obsahu telefonátů žalobce, nýbrž toliko zjištění, zda zaměstnanec (žalobce) respektuje (a když nerespektuje, tak v jaké míře) zákaz užívat pro svou osobní potřebu přidělený počítač zaměstnavatele (žalovaného), popřípadě přidělený služební telefon. Nelze dále sdílet názor žalobce, že pro závěr o povaze přiděleného telefonu je podstatné, že služební telefon mu byl předán „do dispozice a užívání ještě předtím, než vůbec nastoupil do pracovního poměru“, neboť na skutečnosti, že telefon ve vlastnictví žalovaného mu byl předán pro plnění pracovních úkolů, ničeho nemění okolnost, že se tak stalo v období mezi dnem podpisu pracovní smlouvy a dnem, který byl sjednán jako den nástupu do práce. Nezpochybněn zůstal rovněž závěr odvolacího soudu, že žalobce pozdním příchodem do zaměstnání dne 7.4.2010 porušil povinnost podle ustanovení § 301 písm. b) zák. práce – využívat pracovní dobu k vykonávání svěřených prací; okolnost, z jakých důvodů se tak podle názoru žalobce mělo stát, není rozhodující, neboť nebyly prokázány ani tvrzeny žádné skutečnosti umožňující závěr o suspenzi pracovního závazku a o vzniku překážky v práci v uvedenou dobu.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku napadeném dovoláním žalobce z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokátka JUDr. Lenka Faltýnová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalovanému zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. srpna 2014

JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu