Rozhodnutí NS

21 Cdo 894/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/11/2019
Spisová značka:21 Cdo 894/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.894.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 894/2019-130


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci zástavního věřitele A. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce č. 1242/27, proti zástavnímu dlužníku CHRYSBERON a. s. se sídlem v Praze 1, Ovocný trh č. 572/11, IČO 28442971, zastoupenému Mgr. Pavlem Vraným, advokátem se sídlem v Praze, Šmilovského č. 1264/5, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 154/2017, o dovolání zástavního věřitele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2018, č. j. 20 Co 99/2018-95, takto:

I. Dovolání zástavního věřitele se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání zástavního věřitele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2018, č. j. 20 Co 99/2018-95, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z toho, že odvolací soud založil své rozhodnutí na řešení otázky, která nebyla doposud dovolacím soudem řešena, a to otázky „zda zástavní věřitel v řízení o soudním prodeji zástavy řádně doložil zajištěnou pohledávku, jejíž splnění je ujednáno dohodou zástavního věřitele a zástavního dlužníka na časově omezené období počínající od okamžiku splnění v uvedené dohodě ujednané odkládací podmínky, jestliže odkázal na stav, kdy z chování zástavního dlužníka a z jiných okolností v průběhu uvedeného časového období, případně ještě před jeho počátkem, nepochybně vyplývá, že dluh, který této pohledávce odpovídá, zástavní dlužník ve prospěch zástavního věřitele nesplní, ačkoli takovou povinnost podle uvedené dohody má“.

Byť dovolatel formuluje otázku, zakládající podle něj přípustnost dovolání, ne zcela srozumitelným způsobem, lze z formulace dovodit, že má za to, že doposud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena otázka, zda za určitých okolností postačuje k nařízení prodeje zástavy doložení i doposud nesplatné (nedospělé) pohledávky.

Uvedená otázka však byla v rozhodování dovolacího soudu řešena opakovaně, např. v usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1778/2011, bylo uvedeno, že ze zákonného požadavku, aby zajištěnou pohledávku doložil zástavní věřitel, vyplývá (logicky vzato), že v řízení o soudním prodeji zástavy může být doloženo jen to, že zástavnímu věřiteli vznikla (splatná) pohledávka a že je zajištěna zástavou, jejíž prodej navrhuje, jakož i závěr, že zástavní dlužník může v tomto řízení důvodně zpochybňovat jen to, zda by tyto skutečnosti byly zástavním věřitelem opravdu doloženy, v usnesení ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3394/2006, bylo uvedeno, že právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká podle již ustálené judikatury soudů dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení § 151a odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000) a § 151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) a podle v době sjednání zástavní smlouvy (13. 11. 2013) platné právní úpravy zejména z ustanovení § 152 a § 165 odst. 1 občanského zákoníku - tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky, stejně tak bylo uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 616/2005, uveřejněném pod číslem 5/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní. Od uvedené judikatury není důvod se odchylovat, zvláště když by jiný závěr vedl k řešení v rozporu se zákonem (srov. § 165 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a § 1309 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Uvedená námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.

Poukazuje-li dovolatel v dalším textu na to, že ze smlouvy ze dne 13. 11. 2013 mu nárok na odměnu „v minimální výši 6.744.720 Kč vznikl“ a dovozuje-li dále, že v této (minimální) částce je odměna splatná, potom ovšem tím neuvádí žádnou otázku „hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, neboť pouze předkládá vlastní náhled na hodnocení obsahu určitého dokumentu, aniž by konkrétně uvedl, jakého (interpretačního) pochybení se odvolací soud dopustil a v rozporu s jakým rozhodnutím Nejvyššího soudu byl jeho postup při interpretaci smlouvy. Ani tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají.

Nejvyšší soud proto dovolání zástavního věřitele podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 11. 4. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu