Rozhodnutí NS

22 Cdo 299/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/23/2016
Spisová značka:22 Cdo 299/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.299.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Spoluvlastnictví
Dotčené předpisy:§ 139 odst. 2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 299/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce E. F., zastoupeného JUDr. Matějem Outratou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Politických vězňů 912/10, proti žalovanému Ing. K. H., zastoupenému JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Úšovice, U Mlékárny 290/2, o zaplacení 821 520 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 22 C 776/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. října 2015, č. j. 15 Co 310/2015-251, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 423,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Marka Neustupného, advokáta se sídlem v Mariánských Lázních, Úšovice, U Mlékárny 290/2.
Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. června 2015, č. j. 22 C 776/2012-215, zamítl žalobu na zaplacení částky 821 520 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. října 2015, č. j. 15 Co 310/2015-251, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce podmínek vzniku nároku na náhradu za užívání společné věci, a to zejména stran návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jako změny poměrů mezi spoluvlastníky a stran skutečnosti, že společná věc je užívána jedním ze spoluvlastníků k provozu živnosti jako překážky v užívání ostatními spoluvlastníky. Žalobce nesouhlasí s tím, že žaloba na zrušení podílového spoluvlastnictví není změnou objektivních okolností a nevede tak ke změně či zániku dosavadní dohody o užívání, když to byl výhradně žalovaný, kdo požadoval zrušení spoluvlastnictví. Účelem a nezbytnou podmínkou trvání jakékoliv dohody bylo pokračování provozu penzionu „Hubert“, a to s ohledem na citový vztah, který měla k penzionu matka žalobce a družka žalovaného, a proto žaloba na zrušení spoluvlastnictví byla jasným důvodem pro změnu poměrů. Odvolací soud nedovodil žádné právní závěry ze skutkového zjištění, že není možné společné nemovitosti užívat žalobcem při současném provozování ubytovací činnosti žalovaným. Tato skutková zjištění měla být posouzena tak, že žádostí o zrušení spoluvlastnictví žalovaný zasáhl zásadním způsobem do dosavadních spoluvlastnických poměrů, což opravňovalo žalobce od té doby požadovat náhradu za užívání jeho podílu na společných nemovitostech žalovaným. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí, konkrétně rozsáhle zpochybňuje přípustnost dovolání pro nevymezení právní otázky podle § 237 o. s. ř., brojí také proti v dovolání uváděné argumentaci. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Jelikož žalobce se domáhal náhrady za užívání nad rámec spoluvlastnického podílu žalovaným za období předcházející 1. lednu 2014, postupoval dovolací soud ve shodě s § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

V posuzovaném případě dovolatel namítá, že došlo ke změně dohody o užívání společné věci uzavřené mezi účastníky řízení coby podílovými spoluvlastníky, a to podáním žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a nemožností současného užívání společných nemovitostí žalobcem a žalovaným.

Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.

Podle § 139 odst. 2 věty první obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikostí podílů.

Pojem „hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu § 139 odst. 2 věty první obč. zák. zahrnuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98 (uveřejněný pod č. 31/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 18, str. 671), uvedl, že „dohoda spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním úkonem, nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci a může být uzavřena i ústní nebo konkludentní formou. Z hlediska doby trvání ji mohou spoluvlastníci uzavřít na dobu určitou či na dobu neurčitou, přičemž jsou svými smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků. Podstatnou změnou poměrů je pak existence takových objektivních a subjektivních okolností, u nichž by bylo možno důvodně předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí“ [dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 2012, č. 1, str. 15)].

Z rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky ze dne 8. 3. 1973, Cpj 8/72 (uveřejněného pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se potom podává, že „v prípade podstatnej zmeny pomerov, bude ktorýkoľvek z nich aj oprávnený domáhať sa novej úpravy užívania spoločnej veci, a ak by nedošlo k dohode spoluvlastníkov, obrátiť sa na súd.“

V posuzovaném případě odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky řízení byla uzavřena nejméně konkludentní dohoda v tom ohledu, že žalovaný bude ve společných nemovitostech bydlet a provozovat svoji podnikatelskou činnost, že bude do nemovitostí investovat a že naopak žalobce s rodinou budou moci kdykoliv do penzionu přijet a bezplatně se tam ubytovat s tím, že „se spoluvlastníci nebudou nijak finančně vypořádávat, a to ani ohledně investic do společné nemovitosti či rozdělení výnosů“. Přestože žalobce nemovitosti využíval jen sporadicky, nebylo prokázáno, že by mu v tom žalovaný jakkoli bránil. K relevantnímu ukončení dohody o způsobu financování a užívání nemovitostí nedošlo, neboť spoluvlastníci nenahradili dohodu novým ujednáním ani nedošlo ke změně poměrů, spoluvlastníci tedy v rozhodném období od 1. 1. 2009 do 31. 10. 2012, za něž žádá žalobce náhradu, byli svými smluvními projevy vázáni.

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že podání žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nevede bez dalšího ke změně poměrů, za nichž byla uzavřena dohoda spoluvlastníků. Právo domáhat se likvidace spoluvlastnického vztahu je jedním ze základních práv spoluvlastníka a existuje po celou dobu trvání spoluvlastnického vztahu; tj. bylo dáno i v okamžiku uzavření dohody o užívání společné věci. Spoluvlastníkům žádná skutečnost nebrání v tom, aby dohodu o užívání společné věci časově omezili na dobu do podání žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v předmětné věci však soudy neučinily žádná zjištění, že by tomu tak mělo být a dobu trvání dohody o užívání společné věci do podání žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ostatně netvrdil ani sám dovolatel. Změně poměrů pak nenasvědčují ani další okolnosti případu, především se nijak neprokázalo, že by dohoda spoluvlastníků byla jakkoliv vázána na závazek nezrušit a nevypořádat podílové spoluvlastnictví.

Ke změně poměrů pak nevede ani skutečnost, že žalovaný užívá společné věci ke svému podnikání a tím vylučuje z užívání žalobce, neboť tato skutečnost byla žalobci bezesporu známá již mnohem dříve než před podáním návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a byla dána již ke dni uzavření dohody o užívání společné věci; nejedná se tak o změnu poměrů, neboť jak vyplynulo z dokazování, žalobce do penzionu provozovaného žalovaným jezdil s rodinou, přičemž jej užíval bezplatně. Závěry odvolacího soudu o neexistenci nároku žalobce na náhradu za užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu žalovaným se tak jeví dovolacímu soudu zcela přiléhavými. Ostatně závěr o tom, zda došlo ke změně poměrů, do značné míry odráží individuální okolnosti každého případu a úvahy soudů v daném směru by mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti založené především tím, že by soudy nezohlednily skutečnosti, které by v řízení vyšly najevo a které by pro úvahu o změně poměrů mohly být podstatné.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 23. února 2016



Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu