Rozhodnutí NS

33 Cdo 5050/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/17/2018
Spisová značka:33 Cdo 5050/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5050.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vady řízení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
§ 242 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
ECLI
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/20/2018
ECLI:CZ:US:2019:1.US.4207.18.1 JUDr. Tomáš Lichovník odmítnuto 01/15/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 5050/2017-136 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Z. L., zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113, proti žalovanému M. Š., zastoupenému Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 730/9, o 150.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 314/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č.j. 18 Co 18/2017-112, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, č.j. 24 C 314/2013-83, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 150.000 Kč s 7,75% úroky z prodlení od 2. 4. 2012 do zaplacení, a rozhodl, že žalobkyně „je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 35.816 Kč.“ Rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č.j. 18 Co 18/2017-112, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že vyčíslenou náhradu je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu právní vztah z půjčky ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), mezi účastníky nevznikl. Přestože žalovaný uznal dluh s důsledky uvedenými v § 558 obč. zák., vyvrátil domněnku jeho existence ke dni uznání; žalobkyně mu peněžní částku nepředala, ani touto částkou neplnila dluh žalovaného třetí osobě. Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.). Z obsahu spisu se podává, že žalovaný listinou z 15. 10. 2010 („dlužní úpis“) potvrdil, že si uvedeného dne „půjčil“ od žalobkyně 150.000 Kč. Z této částky se zavázal splácet UniCredit Leasing CZ, a.s., tedy věřitelce žalobkyně (nabyvatelky osobního automobilu), určené splátky kupní ceny. Čestným prohlášením z 16. 10. 2010 se žalobkyně zavázala převést vozidlo do vlastnictví žalovaného, doplatí-li ve splátkách kupní cenu a vrátí-li žalobkyni dluh z půjčky. Soud prvního stupně při jednání 24. 5. 2016 vyzval žalobkyni, aby doplnila skutková tvrzení o tom, zda, jak a kdy předala žalovanému 150.000 Kč (§ 118a odst. 1 o.s.ř.). Žalobkyně reagovala podáním z 20. 6. 2016, v němž uvedla, že půjčila peníze na základě ústní dohody ve třech částech (150.000 Kč a 2 x 10.000 Kč), a to dříve, než byl sepsán dlužní úpis, tj. před 15. 10. 2010, a vyjádřila názor, podle něhož je nerozhodné, zda žalovaný peníze fakticky převzal „z ruky do ruky“ nebo zda žalobkyně sama (či oba společně) zaplatila akontaci a první dvě leasingové splátky za žalovaného jako dlužníka. Námitky, jimiž žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že měl rozsudek soudu prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost ve skutkových zjištěních zrušit, že ji nevyzval k doplnění tvrzení týkajícího se způsobu předání peněžní částky žalovanému a že nevyslechl svědky, které označila v řízení před soudem prvního stupně, k závěru o přípustnosti dovolání nevedou; žalobkyně jimi namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud – pokud by jimi řízení bylo skutečně postiženo – přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou s to přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé o.s.ř. Otázkou hmotného práva, s níž by bylo možno spojovat úvahy o přípustnosti dovolání, není výklad pojmů „půjčila jsem mu 150.000 Kč,“ popř. „první částku 130.000 Kč jsme společně s panem Š. předali přímo prodejci, další dvě částky po 10.000 Kč použil pan Š. …“ Jde o výhrady proti skutkovým zjištěním, na základě kterých odvolací soud po právní stránce posuzoval vznik půjčky jako reálného kontraktu, kdy kromě samotného uzavření smlouvy je zapotřebí ještě předání předmětu půjčky dlužníkovi. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musí být z dovolání patrno nejen to, o kterou otázku procesního práva jde, ale rovněž od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). V části, jíž se žalobkyně domáhá přezkumu závěru, podle něhož je její podání z 31. 10. 2013 podmíněným procesním úkonem, k němuž se nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o.s.ř.), je dovolání zatíženo vadou; absentuje specifikace konstantní rozhodovací praxe. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 10. 2018 JUDr. Pavel Krbek předseda senátu