Rozhodnutí NS

32 Cdo 2433/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/14/2019
Spisová značka:32 Cdo 2433/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2433.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Poučovací povinnost soudu
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 118a odst. 1 o. s. ř.
§ 118a odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 2433/2019-563



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně MTK BRAPRA Asset GmbH, se sídlem ve Vídni, Laurenzerberg 2/1, Rakouská republika, registrační číslo FN 425886d, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalované GALAXIA spol. s r. o., se sídlem v Bratislavě, Furdekova 13, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 31326609, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Wüstenrot poisťovňa, a. s., se sídlem v Bratislavě, Karadžičova 17, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 31383408, oběma zastoupeným Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, o zaplacení částky 5 713 929,58 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17/7 Cm 109/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2019, č. j. 4 Cmo 179/2017-504, takto:



I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované a vedlejší účastnici na straně žalované k ruce společné a nedílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 198 726 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupce.


Odůvodnění:


Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 13. 4. 2017, č. j. 17/7 Cm 109/2011-418, kterým Krajský soud v Brně zamítl žalobu o zaplacení částky 5 713 929,58 EUR s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž co do přípustnosti uvádí, že se „odvolací soud odchýlil od předchozích ustálených závěrů Nejvyššího soudu ČR v jiných věcech“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované považují napadené rozhodnutí za správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Předkládá-li dovolatelka otázky zásadního právního významu a tvrdí-li „zjevně nesprávné hmotněprávní posouzení“, je nutno zdůraznit, že v občanském soudním řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 není přípustnost dovolání budována na kritériu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a již od 1. 7. 2009 nemůže být zásadní právní význam založen na řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.

Dovolatelka formuluje otázku, zda „lze za situace, kdy obecné soudy chybně posoudily obsah žalobních tvrzení žalobce zakládající nárok na náhradu škody a nepoučily žalobce o jejich doplnění ve smyslu § 118a o. s. ř., dovodit existenci příčinné souvislosti mezi porušením smluvních a zákonných povinností žalovaného a vznikem škody a žalobu v celém rozsahu zamítnout“. Má za to, že příčinná souvislost mezi porušením povinností žalovaným a vznikem škody byla „bezpečně prokázána“, a cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, od něhož se údajně odvolací soud odchýlil. Předloženou argumentací však nelze přípustnost dovolání založit, neboť otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoliv právní, a nelze ji tedy v rámci řízení před dovolacím soudem již přezkoumávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 1025, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4009/2014, uveřejněný pod číslem 56/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění soudů nižších stupňů nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod.

Dovolatelka dále soudům nižších stupňů vytýká, že nebyla řádně poučena podle ustanovení § 118a o. s. ř., a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odvolací soud se od citovaného rozhodnutí neodchýlil, jestliže potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který při jednání dne 21. 2. 2017 vysvětlil, proč účastníkům neposkytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., s tím, že významným důkazem k posouzení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně je znalecký posudek doplněný výpovědí znalce, který je pro posouzení rozhodné právní otázky dostačující (srov. protokol z jednání založený na č. l. 369 spisu). Vyšel ze zjištění, že v rámci dokazování znaleckým posudkem a výpovědí znalce prof. Ing. Milana Holického, DrSc., Ph.D. byla tvrzení žalobkyně o příčině nastalých průhybů stropů „jednoznačně vyvrácena“, nezamítl tedy žalobu z důvodu nedostatečných tvrzení či neunesení důkazního břemene žalobkyně. Rozhodnutí založené na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá účastníkem tvrzená skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou tvrzenou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene o oné skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sen. zn. 29 NSCR 211/2016). Pro úplnost se dodává, že žalobkyně v odvolání (ani dovolání) neoznačila žádné nové důkazy, které by měly jí tvrzený nárok prokázat, pouze soudu prvního stupně vytýká, že neprovedl již navržené důkazy a že provedené důkazy nesprávně hodnotil.

Dovolatelka má za to, že došlo k „porušení zásady volného hodnocení důkazů a zásady projednací“, a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu), předkládá otázku, zda lze podanou žalobu zamítnout v celém rozsahu v případě, že soud bez řádného odůvodnění odmítne provést důkazy, které v rámci sporu o náhradu škody prokazují vznik škody a její výši. Dovolatelka argumentuje ve prospěch názoru, že soud prvního stupně nedostatečně odůvodnil, proč některé navržené důkazy neprovedl. Pomíjí však, že je-li dovolání mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu, pak pro posouzení jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř. jsou nevýznamné námitky týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně. Nadto Nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí uzavřel, že pouze soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), není tedy vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Rozhoduje-li však v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný pod č. C 1680 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 23/2003, rozsudek ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, a další, či - v ústavněprávní rovině - nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 122/1999, svazku 15, roč. 1999). Důvody, pro něž soud prvního stupně v projednávané věci nepovažoval za nutné provést některé dovolatelkou navržené důkazy, takto formulovaný předpoklad splňují, soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč některé další důkazy neprováděl (již při jednání uváděl u každého důkazu, který neprováděl, proč se rozhodl tak učinit, srov. např. protokol z jednání ze dne 23. 4. 2015, založený na č. l. 191 spisu).

Dále dovolatelka v této souvislosti formuluje otázku, zda „lze rozhodovat spor o náhradu škody, aniž bylo zjištěno, co bylo skutečnou příčinou vzniku škody, a soud pro své rozhodnutí nedisponoval potřebnými důkazy“. V této části však nedostála požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání, neboť neuvedla, od kterého rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud při řešení formulované otázky podle jejího názoru odchýlil, a jiný předpoklad přípustnosti dovolání nelze zjistit ani z obsahu dovolací argumentace.

Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatelky o „zjevně nesprávném hmotněprávním posouzení žalovaného nároku ve smyslu § 441 obč. z.“, neboť dovolatelka v této souvislosti odkazuje toliko na „R 22/1979“ (jde o zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, Cpj 35/78 bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. 10. 1979, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 5. 12. 1979, Pls 2/7, uveřejněnou pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V době vydání oné zprávy nebylo dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek v československém právním řádu zakotveno (srov. občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 1991), citovanou zprávu proto nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Dovolatelka žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil, v této části dovolání neuvedla a jiný předpoklad přípustnosti dovolání se nepodává ani z obsahu dovolací argumentace.

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 14. 8. 2019


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu