Rozhodnutí NS

11 Tvo 24/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:11 Tvo 24/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:11.TVO.24.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vazba předstižná
Vazba útěková
Dotčené předpisy:§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tvo 24/2018-10


USNESENÍ


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 stížnost obviněného V. B., nar. XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 3 To 90/2018, a rozhodl t a k t o :


Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného V. B. zamítá.

O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Olomouci v rámci odvolacího řízení rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2018, sp. zn. 3 To 90/2018, usnesením podle § 72 odst. 1, 3, 4 tr. řádu o ponechání obviněného V. B. (dále jen „obviněný“) ve vazbě, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce stížnost, ve které namítl, že zde nejsou dány okolnosti svědčící o naplnění vazebních důvodů spočívajících jednak v obavě z jeho útěku či skrývání se ve smyslu § 67 písm. a) tr. řádu a jednak v opakování trestné činnosti ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu, neboť má silnou vazbu ke své matce, která žije v Ú. n. L. a v průběhu celého řízení jej navštěvuje. V kontextu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, pak obviněný poukazuje na skutečnost, že je v zásadě nemajetný, přičemž nebyly zjištěny ani jakékoli jeho kontakty v zahraničí. Orgány činnými v trestním řízení přitom nebyla předestřena žádná konkrétní skutková zjištění, jež by v daném případě opodstatňovala ponechání jeho osoby ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu, čímž došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Závěrem tak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a rozhodl tak, že se obviněný propouští z vazby.

Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. řádu z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.

Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 49 T 3/2017 (byť k okamžiku stížností dotčeného rozhodování o dalším trvání vazby nepravomocně) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V době podané stížnosti se na základě odvolání obviněného daná věc nacházela v řízení u Vrchního soudu v Olomouci, jenž v mezidobí rozhodl rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 3 To 90/2018 tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek ohledně jeho osoby částečně zrušil, a to ve výroku o vině v bodě 1) a ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, načež znovu rozhodl tak, že obviněného pravomocně uznal vinným pokusem zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře devíti let se zařazením do věznice s ostrahou. V daném stadiu trestního řízení byly tedy shromážděny důkazy nasvědčující tomu, že čin, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, vykazuje znaky trestného činu a existují i nadále důvody vedoucí k závěru, že jej spáchal obviněný, který byl v mezidobí za předmětnou trestnou činnost již pravomocně odsouzen k citelnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

Vrchní soud v Olomouci rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávající vazební důvody podle § 67 písm. a), c) tr. řádu. Konstatoval přitom, že veškeré skutečnosti, jejichž výčet uvádí, nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, se stal, a že obviněný je i nadále podezřelým z jeho spáchání. Důvodnost podezření umocňuje nadto vyhlášení (ke dni 20. 9. 2018 dosud) nepravomocného rozsudku, kterým byl obviněný odsouzen za závažnou trestnou činnost k vysokému trestu odnětí svobody. Tímto považuje Vrchní soud v Olomouci podmínku uvedenou v dovětku § 67 tr. řádu (tj. skutečnosti nasvědčující tomu, že se skutek stal, má znaky trestného činu a je zde podezření, že jej spáchal obviněný a účelu nelze dosáhnout jiným opatřením) za splněnou. Přitom zdůrazňuje další okolnosti případu, jakými jsou např. způsob spáchání trestné činnosti (zejména doba, po kterou měla být daná trestná činnost páchána, a její rozsah) či vyjádření samotného obviněného, která jsou zřejmá mimo jiné i z obsahu orgány činnými v trestním řízení zadržené korespondence. Vrchní soud v tomto směru připomíná, že obviněný byl de facto bez příjmů, aniž by si byl schopen jinak opatřovat zdroje své obživy, sám se dlouhodobě nezdržoval v místě svého bydliště a není rodinnými ani pracovními vztahy blíže vázán k žádnému konkrétnímu místu. V tom spatřuje Vrchní soud v Olomouci důvodnou obavu z opakování trestné činnosti ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu.

Dále vrchní soud dospěl k závěru o existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu. (tzv. útěková vazba), když je obviněný stíhán pro vysoce závažnou trestnou činnost a je reálně ohrožen trestní sazbou 8 až 12 let odnětí svobody. Na podporu svých závěrů vrchní soud správně uvádí judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jakož i Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy je rozhodováno o vazbě po vynesení rozsudku soudu prvního stupně v rámci odvolacího řízení, nadto za situace, kdy je obviněný prvoinstančním soudem odsouzen k vysokému trestu odnětí svobody, je riziko útěku či skrývání se zvýšeno a je zde tedy dána důvodná obava z naplnění důvodu útěkové vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu. Za daného stavu dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že jsou zde dány veškeré skutečnosti odůvodňující závěr o nutnosti setrvání obviněného ve vazbě, když intenzita těchto důvodů je mimořádně vysoká a ani hypoteticky není možné sledovaného cíle dosáhnout jinými prostředky a opatřeními.

S výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Olomouci se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil též okolnosti, které ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňují. Závěrům Vrchního soudu v Olomouci tedy nelze nic vytknout a obsah odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 134 odst. 2 a § 73c tr. řádu.

Nad rámec výše uvedeného, a v souvislosti s námitkami obviněného ohledně existence tzv. útěkové vazby, je třeba připomenout, že v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003). V daném případě byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v délce devíti let, tudíž i výše trestu uloženého, v době rozhodování o dalším trvání vazby dosud nepravomocným rozsudkem odůvodňuje zesílenou obavu z útěku, jak správně uvedl i vrchní soud.

Jak správně poukázal vrchní soud v napadeném rozhodnutí, byl-li obviněnému, byť nepravomocným odsuzujícím rozsudkem, uložen takto vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, tak při plném respektování principu presumpce neviny se povaha omezení osobní svobody mění, když se již nejedná o vazbu, ale o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, jak také plyne z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikatorních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964) a Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Úmluva o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na vazbu po vynesení odsuzujícího rozsudku (byť nepravomocného) žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek pro zbavení osobní svobody podle čl. 5 Úmluvy, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, § 58 či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, § 102-104).

Jde-li o konkrétní námitky obviněného, pak tyto nelze považovat za jakkoliv důvodné či relevantní. Vrchní soud v Olomouci náležitě, tedy uvedením zcela konkrétních okolností, odůvodnil, v čem spatřuje předmětné vazební důvody, načež přesvědčivě uvedl konkrétní relevantní skutečnosti a jejich souvislost s nutností pokračování v omezení osobní svobody obviněného.

Námitka obviněného týkající se absence konkrétních skutečností odůvodňujících jeho ponechání ve vazbě je vzhledem k výše uvedenému nedůvodná a jeví se jako zcela účelová. Jak bylo již výše uvedeno, vrchní soud se v souvislosti s rozhodováním o dalším trvání vazby ve světle shora citované judikatury Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, důsledně zaobíral nejen okolnostmi páchané trestné činnosti, ale především osobními poměry obviněného, včetně významného faktoru v podobě (v té době dosud) nepravomocného odsouzení jeho osoby k citelnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

Stížnostní námitky obviněného Nejvyšší soud neshledal natolik závažnými, aby odůvodnily stanovisko odlišné od závěrů Vrchního soudu v Olomouci o nutnosti jeho ponechání ve vazbě a též o nemožnosti jejího nahrazení některým z alternativních institutů, kterým lze za podmínek § 73 a § 73a tr. řádu vazbu nahradit.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Nejvyšší soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 21. 11. 2018



JUDr. Stanislav Rizman předseda senátu




Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík