Rozhodnutí NS

5 Tdo 829/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Pachatel trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/10/2019
Spisová značka:5 Tdo 829/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.829.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pachatel
Pachatelství
Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
Dotčené předpisy:§ 254 odst. 1 alinea 1,3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 3533/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 829/2019-896


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný V. M., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 55 To 249/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 8/2018, takto:



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného V. M. odmítá.


O d ů v o d n ě n í :
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
    1. Obviněný V. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 2 T 8/2018, uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea první a třetí zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 8 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 2 let. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

    2. Uvedené trestné činnosti se podle rozsudku soudu prvního stupně obviněný dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že společně s již odsouzeným D. H., jednatelem obchodní společnosti U., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „U.“), obviněný V. M. na základě plné moci ze dne 6. 5. 2013 jako osoba zplnomocněná ke všem úkonům souvisejícím s výkonem funkce jednatele obchodní společnosti U. a oprávněná ke všem jednáním a činnostem jednatele ve stejném rozsahu, v jakém by je vykonával jednatel, a to bez omezení, za účetní období od 4. 4. 2013 do konce února 2016, do kdy působil v uvedené obchodní společnosti, v rozporu s ustanoveními § 6, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1, § 29 odst. 1, § 30 odst. 1 písm. a), b) a § 31 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce též jen „ZÚ“), a vyhlášky č. 500/2002 Sb., v sídle obchodní společnosti ani jinde nezajistil, aby účetní knihy a zápisy, a to konkrétně inventurní soupisy, podrozvahové evidence a evidence hotovostních plateb sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku jmenované obchodní společnosti nebo k jejich kontrole, byly vedeny úplně, správně a průkazným způsobem, ani tak nečinil sám, ačkoliv k tomu byl povinen. V. M. v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1, § 31 odst. 1 ZÚ vědomě zatajil účetní doklady, když předstíral vůči externí účetní společnosti, že doklady provázející účetní operace zadané jím samým vůbec nemá k dispozici, případně ohledně jejich umístění uváděl rozporné údaje, na základě čehož nebylo účetnictví kompletní a nevypovídalo o stavu hospodaření a majetku. Tímto jednáním došlo k ohrožení majetkových práv devíti poškozených obchodních společností citovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.

    3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný V. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 55 To 249/2018, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl.

    II. Dovolání obviněného

    4. Uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci napadl obviněný V. M. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť byl přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávní posouzení.

    5. Obviněný měl za to, že se soudy nižších stupňů nesprávně a nedostatečně vypořádaly s otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, především objektivní i subjektivní stránky, konkrétně zpochybnil, zda vzhledem k pozici zaměstnance se sjednaným druhem práce mohl být trestně odpovědný za přečin, jenž je mu kladen za vinu. Napadená rozhodnutí v tomto směru považoval za precedentní a rozšiřující nad rámec zákona i judikatury okruh osob, které se mohou tohoto přečinu dopustit.

    6. Dovolatel dále namítal extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Podle jeho názoru byly porušeny základní zásady trestního řízení, a to principy in dubio pro reo a ultima ratio, jakož i jeho právo na spravedlivý proces.

    7. Obviněný upozornil na skutečnost, že ve společnosti U. nikdy nebyl jednatelem ani společníkem, ani nebyl v žádné jiné funkci např. prokuristy, likvidátora apod. Jednání, které je mu kladeno za vinu, nespáchal. Zopakoval, že od května 2012 do 23. 4. 2013 byl jediným společníkem U. J. H., který 20 % obchodního podílu v této obchodní společnosti převedl na D. H., jenž se poté stal též jejím jednatelem. D. H. je také od 13. 10. 2018 likvidátorem této obchodní společnosti a od října 2018 jejím jediným společníkem.

    8. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že neměl odpovědnost za to, co mu bylo kladeno za vinu, jelikož nikdy nebyl jmenován do funkce ředitele společnosti a ani do žádné jiné obdobné funkce. Z jeho pracovní smlouvy je naopak zřejmé, pro jaký druh práce byla sjednána. Byl v postavení zaměstnance, který neodpovídal za vedení účetnictví či zajištění jeho vedení. Pokud činil nějaké úkony týkající se vedení účetnictví, bylo to vždy z pokynu jednatele a v rámci sjednaného druhu práce. Rozporoval, že by na něj byly plnou mocí přeneseny povinnosti jednatele či osoby odpovědné za vedení účetnictví, na to ani nemá vzdělání a ani by to neodpovídalo sjednanému druh práce. Připomněl, že obchodní společnost měla svou externí účetní. Plnou mocí nelze funkci jednatele převést, a to ani právně a ani fakticky. Proto nemohl být shledán odpovědným za nevedení účetnictví či neplnění daňových povinností nebo obdobných povinností obchodní společností U.

      9. Ve skutkové větě je tak podle dovolatele chybně uvedeno, že byl ze zákona povinen vést účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady. Soud prvního stupně však neuvedl, z jakého zákonného ustanovení obviněnému tato povinnost plynula, když ani udělení plné moci nelze považovat za vstup do nějakých zákonných povinností. Měl za to, že nebylo prokázáno, že by měl odpovídat za vedení účetnictví, nebyl účetní a nebyl ani osoba odpovědná za jeho vedení nebo tím pověřená. Odkázal na výpověď externí účetní před soudem prvního stupně učiněnou v průběhu posledního dne hlavního líčení, tento důkaz ale nebyl soudy nižších stupňů zohledněn.

      10. Dále dovolatel namítal, že neměl žádný úmysl zatajovat nějaké účetní doklady. Nikdy mu to ani jako zaměstnanci nebylo vytknuto. Mělo se jednat o doklady, které by bylo možno si bez problému vyžádat u příjemce platby, zvláště šlo-li o pravidelné dodavatele. Smlouvy s dodavateli sjednával jednatel D. H., který rozhodně nebyl žádným „bílým koněm“. Nebylo zjištěno, že by jednatel dělal nějakou inventarizaci závazků a pohledávek, kterou by bylo možno zjistit, co chybí. Výpověď účetní P. T. považoval za účelovou ve snaze vyhnout se vlastní odpovědnosti, neboť to měla být ona, která by měla upozornit na chybějící doklady.

      11. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

      12. Dovolání obviněného bylo k vyjádření zasláno nejvyššímu státnímu zástupci, který do dne rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání svého oprávnění nevyužil.


      III. Posouzení důvodnosti dovolání

      a) Obecná východiska
        13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

        14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

        15. Obviněný V. M. opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že dovolání na základě tohoto dovolacího důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

        16. Na úvod bylo třeba zmínit, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel sice neoznačil správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat, toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky zčásti neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, a zčásti se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.

        b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
          17. Obviněný svým dovoláním napadl rozhodnutí soudu druhého stupně, potažmo soudu prvního stupně, neboť podle něj spočívala na nesprávném právním posouzení skutku. Ač v obecné rovině dovolatel namítal chybějící znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea první a třetí, odst. 3 tr. zákoníku, za nějž byl shledán trestně odpovědným, v dovolání však dále konkretizoval jen své výtky proti tomu, zda ze své pozice zaměstnance v obchodní společnosti U. mohl být trestně odpovědným (k tomu se bude Nejvyšší soud vyjadřovat dále). Ostatní výtky (namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, porušení základních zásad trestního řízení – principů in dubio pro reo a ultima ratio a práva na spravedlivý proces) tak zůstaly bez podrobnějšího vysvětlení, uplatněnému dovolacímu důvodu hmotněprávní povahy zásadně neodpovídají a navíc Nejvyšší soud taková pochybení ani neshledal.

          18. Brojil-li obviněný proti tomu, že mu nebylo prokázáno úmyslné zatajení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů (§ 254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku), činil tak na podkladě jiného než soudy zjištěného skutkového stavu, na základě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily.

          19. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

          20. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud nyní pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Z provedeného dokazování (z výslechů svědků – externí účetní P. T., již odsouzeného jednatele obchodní společnosti U. D. H., ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence) jednoznačně vyplynul skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Svědkyně P. T., sjednaná externí účetní společnosti, uvedla, že po obviněném požadovala doklady, když viděla, že došlo k vyplacení peněz z účtu, jenž on ovládal, avšak obviněný tak neučinil. Obviněný externí účetní neposkytoval nezbytnou součinnost potřebnou pro řádné vedení účetnictví (shodně viz bod 20. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Z takto dostatečně a logicky zjištěného skutkového stavu byla pak správně dovozena odpovídající právní kvalifikace.

          21. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněný též uplatňoval. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů.

          22. Navíc v podstatě veškeré dovolací námitky jsou prakticky shodné s dosavadní obhajobou obviněného, s níž se řádně vypořádal již soud prvního stupně (body 4. až 14. na str. 5 až 11 jeho rozsudku), jakož i soud druhého stupně, protože byly i obsahem podaného odvolání (viz body 14. až 21. na str. 3 až 7 jeho usnesení). Přitom dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, kterými se snažil zvrátit už rozhodnutí soudu prvního stupně a jimiž se odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
          c) K námitce pachatelství trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea první a třetí tr. zákoníku
            23. Další námitky dovolatele spočívající v nesouhlasu se závěry soudů nižších stupňů o tom, kdo může být pachatelem přečinu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, sice obsahově odpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu uvedenému v § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými.

            24. Obviněný se domníval, že nemohl být shledán trestně odpovědným za jednání uvedené ve skutkové větě, neboť v obchodní společnosti U. nezastával žádnou funkci, ze které by mu plynula (v případě § 254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku dokonce zákonná) povinnost vést účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ani v této pozici nemohl zatajit účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady (§ 254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku).

            25. Zde je zapotřebí nejprve upozornit na skutková zjištění soudů nižších stupňů, jak vyplývají z jejich rozhodnutí. Soudy nižších stupňů vycházely z toho, že obviněný V. M. má dlouholeté zkušenosti s vedením knihkupectví, v tomto oboru podnikání pracoval i před svým působením v obchodní společnosti U. (byl předchozím zaměstnavatelem spoluobviněného D. H.), stejně tak v něm působí i v současné době. D. H. pro obchodní společnost U. pracoval, přijímal ho obviněný V. M., který figuroval jako manažer prodejny, prakticky celý podnik vedl namísto původního jednatele J. H. Obviněný též považoval tento podnik za svůj, jen nemohl z důvodu insolvenčního řízení vedeného proti němu jako úpadci být jednatelem této obchodní společnosti (a z obavy postihu majetkového podílu ani jejím společníkem). Po čase J. H. již nechtěl být v postavení tzv. bílého koně, proto po domluvě s obviněným nabídli funkci jednatele D. H., jenž se současně měl stát i společníkem, avšak s tím, že i nadále podnik ve skutečnosti povede obviněný V. M. Obviněný k tomu byl též D. H. zmocněn plnou mocí ze dne 6. 5. 2013, jíž byl pověřen ke všem úkonům souvisejícím s funkcí jednatele bez omezení. Bylo rovněž zjištěno, že obviněný V. M. i nadále prakticky vystupoval jako jednatel obchodní společnosti U., a to jak vůči dodavatelům, tak vůči externí účetní, kterou k této činnosti také sám najal. Jeho postavení osoby skutečně ovládající uvedenou obchodní společnost dokládají i další zjištěné skutečnosti – tak zejména jako jediný vlastnil služební vůz, neměl pevně stanovenou pracovní dobu, nezdržoval se každý den na prodejně, měl neomezené dispoziční právo k bankovním účtům, zadával platební příkazy, přijímal zaměstnance apod. Nechoval se tedy jako řadový zaměstnance, ale jako osoba, která je dominantní a obchodní společnost ovládá, laicky řečeno, jíž „firma patří“. To je obzvláště významné s ohledem na tzv. velikost obchodní společnosti vzhledem k personálnímu substrátu – tj. s ohledem na minimální počet zaměstnanců. Obviněný V. M. fakticky společnost U. ovládal, což bylo doloženo svědeckými výpověďmi zaměstnanců uvedené obchodní společnosti M. N., M. V., D. H. a také externí účetní P. T. Spoluobviněný D. H. sice nebyl typickým „bílým koněm“, který by byl do vedení společnosti účelově dosazen jen za účelem podepsání příslušných listin a který by se dále o nic ve společnosti nezajímal, ve skutečnosti alespoň v počátečním období ovšem takové postavení reálně měl, byl sice formálně jednatelem a nadřízeným obviněného, fakticky mu ovšem podléhal, sám byl pouhým řadovým zaměstnancem, který plnil obviněným uložené úkoly a zadání, vůbec neměl přehled o hospodaření této obchodní společnosti, nevytvářel strategie, neurčoval s čím, s kým a v jakém rozsahu se bude obchodovat, do hospodaření nijak nezasahoval. Teprve po upozornění účetní P. T. se začal více o dění v obchodní společnosti zajímat, postupně si začínal uvědomovat svou odpovědnost za vedení obchodní společnosti a začínal funkci jednatele též reálně vykonávat, což obviněný též vnímal jako nepřátelské převzetí „jeho“ obchodní společnosti, z níž posléze odešel. Do této doby ale obchodní společnost, jak bylo shora uvedeno, ovládal obviněný, který byl za to soudy nižší stupňů také důvodně shledán odpovědným, proto též byla dovozena jeho odpovědnost za nevedení účetnictví.

            26. Nejvyšší soud k tomu nejprve stručně připomíná, že přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 a 3 tr. zákoníku je trestným činem zařazeným do hlavy šesté zvláštní části trestního zákoníku, tedy mezi trestné činy hospodářské, jeho objektem je zájem státu na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole (jiný objekt má ustanovení § 254 odst. 2 tr. zákoníku, což není v daném případě relevantní). Chráněn je tak zájem adresáta informace na její pravdivosti, přičemž adresátem je zpravidla stát (zejména pro účely daňového řízení) anebo další osoby, jejichž majetkových práv by se činnost pachatele dotýkala a je ohrožovala (zpravidla věřitelé pachatele, jeho obchodní partneři, ale i společníci či akcionáři nebo další osoby).

            27. Ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje tři nečíslované odstavce (tzv. alinea), které mohou být naplněny samostatně, k tomu musí být splněny podmínky uvedené v návětí ustanovení a též v části obsažené za těmito alternativami (jde o tzv. ohrožovací následek). Obviněnému bylo kladeno za vinu, že se dopustil jednání popsaného v § 254 odst. 1 alinea 1 a 3 tr. zákoníku. Objektivní stránka tohoto trestného činu v uvedených variantách spočívá v tom, že pachatel nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen (alinea 1), takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají (alinea 3), a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Pokud jde o alinea 1 byla v právní větě rozsudku soudu prvního stupně přepsána doslovně, v případě alinea 3 bylo obviněnému vytýkáno, že účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady zatajil.

            28. Pokud jde o stěžejní námitku obviněného, kdo se může dopustit uvedeného trestného činu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba uvést následující. Podle již ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz například rozhodnutí publikované pod č. 44/2014 Sb. rozh. tr.) a rovněž také podle výkladu v odborné literatuře (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2592) může být pachatelem trestného činu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku zásadně kdokoliv, tedy kterákoli fyzická nebo právnická osoba, neboť se (v návětí) nevyžaduje speciální nebo konkrétní subjekt, tedy lze tento delikt (v rámci třídění podle pachatele) zařadit mezi trestné činy obecné. To platí bezvýhradně pro případy jeho spáchání podle alinea 2 a 3, v případech jednání podle alinea 1 je však okruh pachatelů přece jen omezen tím, že pachatel musí patřit mezi osoby, jimž ze zákona vyplývá povinnost účetnictví vést.

            29. Pachatelem přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, jenž byl obviněnému též kladen za vinu, tak může být kterákoli fyzická (nebo i právnická) osoba, která má ve své dispozici příslušné účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady, jež změní, zničí, učiní neupotřebitelnými nebo je zatají (což bylo obviněnému kladeno za vinu), a nevyžaduje se přitom žádná její zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku, nejde tak o pravý zvláštní delikt při třídění podle osoby pachatele, ale o delikt obecný (jak bylo k alinea 2 a 3 uvedeno shora) – viz k tomu shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1619/2018. Jinými slovy se takového jednání může dopustit kdokoliv, kdo má takové účetní doklady ve své dispozici a naloží s nimi popsaným způsobem (např. je zatají, což bylo kladeno za vinu obviněnému). Na spáchání uvedeného přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, pak nemá vliv ani to, zda a do jaké míry byly takto zatajené účetní a jiné doklady nahraditelné případnou rekonstrukcí účetnictví (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1619/2018), což obviněný mimo jiné též namítal (možnost vyžádání si dokladů od dodavatelů).

            30. Pokud jde o jednání popsané v § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jak bylo rozvedeno shora, může se ho sice dopustit kdokoliv, nicméně takového pachatele musí tížit zákonná povinnost k vedení účetnictví. Nemusí jít ovšem nutně přímo o tu osobu, jíž je tato povinnost zákonem uložena, zvláště je-li účetní jednotkou právnická či podnikající fyzická osoba, ale může jít i o osobu od ní odlišnou, na niž byla tato povinnost přenesena. V případech, kdy jde o vedení účetnictví právnické osoby, se tak pachatelství neomezuje jen na statutární orgány právnických osob. Pro společnosti s ručením omezeným je tato povinnost zákonem uložena skutečně jednateli jako statutárnímu orgánu této obchodní společnosti, jak vyplývá z § 196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti 1. 1. 2014, a jak předtím vyplývalo z § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (tj. do konce roku 2013). Takový jednatel ovšem nemusí uvedenou povinnost vykonávat osobně, může jejím výkonem pověřit další osobu, ať již jde o zaměstnance společnosti s ručením omezeným, nebo o subjekt smluvně najatý k vedení účetnictví (tzv. outsourcing), a takto takovou povinnost přenést na jinou osobu (čímž ovšem není řečeno, že by se tím zcela zprostil své odpovědnosti za vedení účetnictví). Povinnost náležitě nakládat s účetními doklady ale bude tížit i další osoby, jež v rámci organizace společnosti s ručením omezeným jsou pověřeny k nakládání s nimi, typicky tak půjde nejen o jednatele, ale též o pracovníky managementu nebo jiné odpovědné zaměstnance takové právnické osoby nebo její složky pověřené k vedení účetnictví dané účetní jednotky, anebo o takové její pracovníky, kteří mají z jiného důvodu přístup k účetním knihám, zápisům nebo jiným dokladům a kteří jsou v takové funkci nebo postavení, v němž jsou odpovědní za jejich správnost (může to být např. ředitel, účetní, programátor nebo operátor počítače, pokud je účetnictví nebo jiná evidence vedená prostředky výpočetní a jiné techniky apod.). Proto je třeba vždy se zabývat konkrétním postavením konkrétní osoby v dané účetní jednotce a jejím vztahem k vedení účetnictví, rozsahem a obsahem její konkrétní pravomoci a její souvislosti s posuzovanou trestnou činností, jak tomu správně bylo v této věci.

            31. Soudy nižších stupňů se touto otázkou skutečně pečlivě zabývaly a zcela důvodně dospěly k závěru, že účetní jednotku – obchodní společnost U. – ve skutečnosti (po převážnou část sledovaného období) zcela ovládal obviněný V. M., který ji považoval za vlastní podnik. Proto také si formálně nechal podepsat plnou moc, podle níž veškerá jednatelská oprávnění byla přenesena na něj. Odhlédneme-li od civilněprávních konsekvencí, z nichž vyplývá, že takové generální zmocnění a přenesení veškerých oprávnění jednatele jiné fyzické osobě je vyloučeno, pak v posuzované věci z hlediska trestněprávní roviny je potřeba zkoumat a poté vycházet z faktického jednání a vystupovaní obviněného v obchodní společnosti U. Bylo zjištěno, že na obviněného V. M. byla na základě smluvního pověření převedena de facto mimo jiné i zákonná povinnost vést účetní knihy. Obviněný, formálně v pozici zaměstnance, ve skutečnosti však na základě generální plné moci vykonával činnosti zpravidla náležející statutárnímu orgánu, včetně vedení účetnictví společnosti. Bylo prokázáno, že obviněný se fakticky o účetnictví též staral, najal externí účetní, následně s ní jednal, avšak neposkytoval jí nutnou plnou součinnost pro řádné vedení účetnictví. Externí účetní se zpočátku výlučně a později též obracela na obviněného, aby jí účetní doklady poskytl, neboť on to byl, kdo prováděl většinu obchodních případů, jež měly být zaúčtovány, tedy on byl osobou odpovědnou za vytvoření a poskytnutí účetních dokladů. Lze proto dovodit, že obviněný fakticky zajišťoval vedení účetnictví, že on byl osobou k tomu v dané účetní jednotce pověřenou (a to jak fakticky, tak i formálně), proto též za jeho řádné nevedení, jímž ohrozil majetková práva jiných subjektů, byl správně soudy shledán trestně odpovědným.

            32. Z výše uvedeného vyplývá, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud shledaly, že obviněný naplnil znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 i 3, odst. 3 tr. zákoníku.

            IV. Závěrečné shrnutí

            33. Lze tak uzavřít, že námitky dovolatele V. M., jež je možno označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze procesní, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

            Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
            V Brně dne 10. 7. 2019

            JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
            předseda senátu