Rozhodnutí NS

7 Tdo 375/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/13/2020
Spisová značka:7 Tdo 375/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.375.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Těžké ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 145 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 1644/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 375/2020-1127


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2020 o dovolání obviněného R. B., nar. XY na Ukrajině, v ČR bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 2 To 107/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 9/2019, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2019, č. j. 41 T 9/2019-894, byl obviněný R. B. shledán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině), přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2.), přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 3.) a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (bod 4.). Za to byl odsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a současně mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 2 let.

2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedených přečinů jednáním spočívajícím v tom, že

1. v noci ze dne 10. 1. 2019 na 11. 1. 2019 kolem 24:00 hod. v Praze 6, XY, na společné chodbě domu před bytem č. 36, kde měl poškozený A. G. s A. K. a se dvěma slečnami oslavu, za nimi nejprve přišla T. Y., která je požádala, aby se ztišili, čemuž všichni v bytě vyhověli, asi za půl hodiny však za nimi přišel obviněný, jemuž otevřel dveře poškozený A. G., načež obviněný na něj ihned slovně zaútočil, křičel na něj, že mu utrhne hlavu, že mu zlomí ruce i nohy a že mu rozmlátí obličej s tím, že on je tady teď nová administrace, že stačí jen slovo a všichni půjdou z bytu pryč, následně dne 11. 1. 2019 kolem 11:00 hod. opět přišel k uvedenému bytu, otevřel mu poškozený A. G., kterému obviněný zopakoval, že mu trhne hlavu, zláme ruce i nohy, pokud budou v bytě pořádat párty, na což poškozený nijak nereagoval, neboť vzhledem k robustní konstituci a výrazům obviněného pojal obavu o svůj život a zdraví, tedy že obviněný své výhružky uskuteční;

2. od poškozeného S. P. zastupujícího společnost P. M. L., zabývající se správou a pronájmem nemovitostí, si přes realitní makléřku od srpna roku 2018 pronajal nejméně tři byty, následně s poškozeným navázal přátelský vztah, ovšem od prosince roku 2018 přestal platit nájemné a výrazně změnil chování vůči poškozenému, načež se dne 5. 2. 2019 oba muži sešli v restauraci V Z. na adrese Praha 6, XY, kde se chtěl poškozený domluvit na splacení dluhu za nájemné, obviněný mu však sdělil, že mu nájemné již platit nebude a pokud ano, tak pouze v poloviční výši, s čímž poškozený nesouhlasil, načež mu obviněný začal vyhrožovat, že pokud se takto nedohodnou, tak to budou řešit jiní lidé a jiným způsobem, dále poškozenému sdělil, že má od něho podepsané papíry na částku ve výši 360 000 Kč, kterou mu dluží, současně mu řekl, že nemá jinou možnost, než přijmout jeho nabídku, což poškozený odmítl a obviněného vyzval, aby se choval normálně, ten odvětil, že se normálně chová, protože jeho rodina ještě žije a chodí, načež poškozený z obavy o sebe a svou rodinu z restaurace odešel; dne 9. 2. 2019 se uskutečnila druhá schůzka obou mužů, a to v restauraci N. S. na adrese Praha 6, XY, na které byla přítomna také matka poškozeného M. P. a přítelkyně obviněného T. Y., když však obviněný viděl, že poškozený má s sebou připravené písemnosti, a že po něm i nadále požaduje úhradu dluhu za nájemné, sdělil, že se žádná schůzka konat nebude, načež začal před poškozeným a jeho matkou předstírat, že telefonuje, přičemž do mobilního telefonu mimo jiné uvedl: „Jednání nedopadlo, řešte to teď s ním vy.“, poté schůzku ukončil s tím, že poškozený uvidí, co se bude dále dít, přičemž z jednání obviněného poškozený pojal obavu o život a zdraví svůj i své rodiny v případě, že požadavkům obviněného nevyhoví, přičemž z důvodu obav z výhružek obviněného poškozený rovněž změnil místo bydliště;

3. dne 23. 2. 2019 kolem 22:00 hod. v Praze 6, XY, ve třetím patře domu, na společné chodbě domu před bytem č. 34, ve kterém probíhala oslava narozenin, uslyšel poškozený U. F. tři za sebou jdoucí rány, jimž nevěnoval pozornost, následně kolem 22:40 hod. otevřel dveře do bytu, na které někdo bouchal, načež mu před nimi stojící T. Y. řekla, aby byli zticha, což poškozený odsouhlasil, poté se jej T. Y. ještě zeptala, zda mluvil se S. P., což poškozený potvrdil, hned nato k němu přistoupil obviněný, který vyšel ze svého bytu, v pravé ruce podél těla držel blíže nezjištěnou pistoli, poškozenému řekl, že on je tady teď hlavním šéfem, a jestli ho neposlechnou, tak se z bytu všichni vystěhují, že je všechny z bytu vyhodí, načež zamířil poškozenému ze vzdálenosti asi jednoho a půl metru na obličej pistoli a bez jakéhokoliv varování z ní vystřelil, v důsledku čehož poškozený přestal na chvíli slyšet, bolely a štípaly jej oči, při odchodu obviněný ještě udeřil poškozeného do levé ruky, v důsledku takového jednání pojal poškozený obavu o svůj život a zdraví, jakož i obavu, že obviněný své výhružky týkající se bydlení uskuteční;

4. dne 4. 3. 2019 kolem 11:00 hod. v Praze 7, XY ulici, mezi domy č. p. XY a XY, byl pracovníky Policie ČR zákonným způsobem vyzván k vystoupení ze svého osobního motorového vozidla tovární značky Range Rover Vogue, přičemž v danou chvíli s automobilem stál na podélném stání u pravé strany vozovky, výzvě policistů však nevyhověl, s vozidlem se rozjel a vjel na pravý chodník o šířce 2,5 metru v době, kdy ve vzdálenosti cca 10 metrů před vozidlem šli zády k tomuto vozu poškození M. K. a S. S., nicméně obviněný se nesnažil zastavit ani nijak vyhnout střetu s poškozenými a v rychlosti zhruba 25 až 26 km/h na ně najel, přičemž poškozený M. K., který šel u levé strany chodníku a za sebou měl zaparkovaná dvě vozidla, mezi tato vozidla před vozidlem obviněného uskočil, jinak by došlo k jeho sražení vozidlem obviněného, v důsledku toho upadl a při pádu si poranil levé koleno, zatímco poškozený S. S. dokázal včas uskočit k zavřeným vjezdovým vratům do domu č. p. XY, které měl po své pravé ruce, načež obviněný zasahujícím policistům ujížděl po chodníku dalších 58,2 metrů, teprve poté sjel zpět na silnici, následně vozidlo zastavil v XY ulici, z vozu vyběhl a dal se na útěk do parku S., kde byl zasahujícími policisty zadržen, přičemž poškozený M. K. utrpěl v důsledku výše uvedeného pádu kontuzi (pohmoždění) levého kolene, zranění jej především z důvodu bolestivosti a omezené hybnosti omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne, pracovní neschopnost poškozeného trvala od 4. do 31. 3. 2019, uvedené zranění je pak ze soudně lékařského hlediska nutno považovat za ublížení na zdraví.

3. Zmíněný rozsudek napadli obviněný a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvoláními. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 2 To 107/2019-1006, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem 4. a v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného shledal pro daný útok vinným pokusem zločinu těžkého ublížení podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a za tento zločin a za přečiny, stran kterých zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezrušen, ho odsoudil podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 3 let. Odvolání obviněného pak bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

4. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedeného pokusu zločinu jednáním spočívajícím v tom, že

dne 4. 3. 2019 kolem 11:00 hod. v Praze 7, XY ulici, mezi domy č. p. XY a XY, poté co byl pracovníky Policie ČR zákonným způsobem vyzván k vystoupení ze svého osobního motorového vozidla tovární značky Range Rover Vogue, přičemž v danou chvíli s automobilem stál na podélném stání u pravé strany vozovky, výzvě policistů však nevyhověl, s vozidlem se rozjel a vjel na pravý chodník o šířce 2,5 metru v době, kdy ve vzdálenosti cca 10 metrů před vozidlem šli zády k tomuto vozu poškození M. K. a S. S., nicméně obviněný se nesnažil zastavit ani nijak vyhnout střetu s poškozenými a v rychlosti zhruba 25 až 26 km/h na něj najel, přičemž poškozený M. K., který šel u levé strany chodníku a za sebou měl zaparkovaná dvě vozidla, mezi tato vozidla před vozidlem obviněného uskočil, jinak by došlo k jeho sražení vozidlem obviněného, v důsledku toho upadl a při pádu si poranil levé koleno, zatímco poškozený S. S. dokázal včas uskočit k zavřeným vjezdovým vratům do domu č. p. XY, které měl po své pravé ruce, načež obviněný zasahujícím policistům ujížděl po chodníku dalších 58,2 metrů, teprve poté sjel zpět na silnici, následně vozidlo zastavil v XY ulici, z vozu vyběhl a dal se na útěk do parku S., kde byl zasahujícími policisty zadržen, přičemž byl srozuměn s tím, že v případě sražení chodců vozidlem na chodníku mohl poškozeným způsobit závažná, život ohrožující poranění hlavy, vnitřních orgánů nebo mnohočetné zlomeniny.

5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení daném extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými skutkovými okolnostmi. Namítl, že z kamerového záznamu policejního zákroku ze dne 4. 3. 2019, jehož nahrávání bylo zahájeno v čase 12:08, plyne, že ačkoliv ho policisté chtěli nechat z vozidla při zásahu vystoupit a pak zadržet, tento postup nedodrželi, „sesypali“ se na jeho vůz, bušili do oken vozidla, kde se nacházela i vyděšená družka obviněného T. Y., pažbami pistolí, někteří policisté na ně mířili zbraněmi, což na obviněného zapůsobilo jako silná a akutní hrozba. Policista J. P., který byl navíc členem jiného oddělení obecné kriminality, jež se na prověřování trestné činnosti obviněného nijak nepodílelo a připojil se k zásahu zcela improvizovaně, pak na obviněného dokonce vystřelil. Z předmětného záznamu je také patrné, že svědek M. K. nebyl k najíždějícímu vozidlu obviněného otočený zády, ale manévr přímo pozoroval. Při postupu podle § 76 odst. 1 tr. ř. pak absentoval prvek nezbytnosti, protože souhlas k zadržení obviněného udělil dosahový státní zástupce dne 2. 3. 2019, avšak zásah byl proveden až dne 4. 3. 2019. Pokud odvolací soud doplnil dokazování při veřejném zasedání, v němž byl znovu předložen kamerový záznam z vozidla Policie ČR, nebylo zřejmé, který ze záznamů z vozidla Policie ČR měl odvolací soud za předložený, a to obzvlášť když záznam nebyl přehrán. Soud druhého stupně pak v žádném momentu odvolacího řízení obviněného neupozornil na možnost odlišného právního posouzení skutku pod bodem 4., tedy nepostupoval v souladu s § 225 odst. 2 tr. ř., resp. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1336/2017-I. Odvolací soud navíc svým přístupem k obviněnému vzbuzoval přesvědčení, že rozsudek soudu prvního stupně bude potvrzen, čímž byl zbaven možnosti vyjádřit se ke změně právní kvalifikace v jeho neprospěch, stejně jako práva navrhovat důkazy, které by mohly použití této nové právní kvalifikace zabránit. Dále zdůraznil, že střelbou policisty J. P. byly nezúčastněné osoby ohroženy na životě a zdraví a podezření ze spáchání trestného činu tímto policistou nebylo podle Generální inspekce bezpečnostních sborů dovozeno jen proto, že shodou okolností nedošlo ke zranění či usmrcení žádné z nich. Při analogickém užití závěru Generální inspekce bezpečnostních sborů na jeho jednání by tak neměla ani jízda po chodníku iniciovat podezření ze spáchání trestného činu. Obviněný byl pak přesvědčen, že toto jednání mělo být kvalifikováno nanejvýš jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 2 tr. zákoníku, tedy jako porušení důležité povinnosti řidiče motorového vozidla, kdy takové porušení může mít za následek vážnou dopravní nehodu, a to pokud lze vůbec zranění svědka M. K. dávat do souvislosti s jízdou obviněného, a nikoli se střelbou policisty J. P. Minimálně však svědek S. S. byl otočen čelem k vozidlu a registroval jej. Obviněný také nesouhlasil s označováním svědků M. K. a S. S. jako poškozených, neboť se v takovém postavení fakticky nenalézají. Ani jeden z poškozených se totiž nepřipojil s nárokem na náhradu škody, svědek S. S. dokonce uvedl, že mu při incidentu nebyla způsobena žádná újma ani zranění. Obviněný své dovolání následně doplnil podáním, kde uvedl, že jeho jednání bylo mimo veškerou pochybnost vyvoláno (ovlivněno) nekoordinovaným a nepromyšleným provedením policejního zásahu. K tomuto označil tři relevantní kamerové záznamy z akce a zdůraznil, že soud prvního stupně přikládal způsobu provedení tohoto zásahu zásadní význam ve vztahu k jeho jednání.

6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl. Obviněný taktéž navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to buď samostatným usnesením či současně s rozhodnutím o jeho dovolání.

7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedla, že je třeba souhlasit s názorem odvolacího soudu, podle kterého obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V případě úmyslného najíždění vozidlem na člověka je takové hodnocení plně opodstatněné, přičemž nejméně na srozumění obviněného s ublížením na zdraví poškozených dosahujícího těžké újmy lze dovozovat z povahy nástroje použitého k útoku a ze způsobu jeho použití. Napadené rozhodnutí tak není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutné či možné napravit cestou dovolání.

8. Státní zástupkyně navrhla dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

9. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, ve které uvedl, že pro státní zastupitelství byl od počátku zjištěným pachatelem, aniž by byla věc řádně objasněna. Vyhotovené vyjádření potom nemá žádnou odbornou hloubku, nekomentuje celkový kontext případu ani jeho argumentaci, ale pouze lakonicky konstatuje souhlas s dříve vyslovenými závěry. Následně obviněný opětovně poukázal na závěry Generální inspekce bezpečnostních sborů ve vztahu k J. P. a také přiložil částečnou kopii trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 1. 2020, sp. zn. 2 T 118/2019, vydaného ve věci spoluobviněných P. H., J. K., A. M. a S. P.

10. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

11. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

12. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.

13. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.

14. Námitky obviněného uplatněné v dovolání, výhradně se týkající skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a s ním souvisejícího procesního postupu, lze v zásadě rozdělit do dvou skupin.

15. V rámci první skupiny obviněný uplatňoval argumentaci, kterou nesouhlasil se skutkovými zjištěními učiněnými soudy obou stupňů, fakticky tedy namítal jejich rozpor s provedenými důkazy, resp. namítal pochybení v procesním postupu, který k jejich dovození vedl. Jednalo se zejména o tvrzení vlastní verze průběhu zásahu policistů vůči němu, který měl vyvolat reakci v podobě snahy o ujetí, dále o tvrzení odlišné polohy M. K. a S. S. při rozjetí vozidla, tedy že byli otočení čelem proti němu a nikoli zády, resp. že M. K. uskakoval nikoliv před autem obviněného, ale před střelbou policisty J. P., ohrožující ho a další osoby na životě a zdraví a související náhled Generální inspekce bezpečnostních sborů. Rovněž napadl důvodnost svého zadržení podle § 76 odst. 1 tr. ř., označení M. K. a S. S. jako poškozených, namítl porušení ustanovení § 225 odst. 2 tr. ř. a nejasné označování důkazů soudem druhého stupně.

16. Taková tvrzení však není možné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. podřadit. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena (co se týče obviněným rozporovaného skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu) především výpověďmi M. K. a S. S., dále korespondujícími výpověďmi zasahujících policistů, jakož i všemi kamerovými záznamy pořízenými ze zásahu vůči obviněnému. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.

17. Přesto lze v krátkosti uvést následující. Pokud jde o zásah policistů, je zřejmé, že jestliže bylo vůči obviněnému vedeno trestní řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. (viz záznamy o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 26. 2. 2019, č. l. 1 a 2 trestního spisu) a policejní orgán vyhodnotil nutnost zásahu vůči obviněnému (jeho zadržení), k čemuž měl dán souhlas státního zástupce, byly vytvořeny základní podmínky pro takový úkon. Organizační a taktické postupy policejního orgánu (kdy bude zadržení provedeno, jestli ihned po souhlasu státního zástupce či v jiném blízkém vhodném okamžiku, kde bude zásah proveden, kým apod.) potom mohou být předmětem dalšího posuzování a hodnocení, nicméně nemají s vyslovenou hmotněprávní kvalifikací jednání obviněného zásadní souvislost. Navíc policisté vycházeli z toho, že jednání obviněného má stupňující se charakter, mělo dojít k použití zbraně, o obviněném byly také zjištěny informace, že měl být v jiném státě odsouzen za násilnou trestnou činnost. Byť se tak případně mohlo jevit vhodnějším, aby policisté vůči obviněnému zasáhli v jiný (lépe vyhodnocený a promyšlený) moment nebo na jiném místě či případně v jiné sestavě (jak naznačil i soud prvního stupně), rozhodné je, že vůči obviněnému probíhal legální policejní zákrok, který nebyl stran příslušnosti zasahujících osob k Policii ČR ve své finální fázi nijak maskován či popírán (a nebyl k tomu ani žádný důvod), obviněný si této skutečnosti byl zcela nepochybně vědom a byl povinen se tomuto zákroku, resp. pokynům policistů, podrobit (tedy vystoupit z vozidla, jak byl podle předchozího dodrženého plánu policistů vyzván). Obviněný tak ovšem nejenže neučinil (což by ještě jeho trestní odpovědnost bez dalšího nezaložilo), ale rozhodl se prchnout jízdou vozidlem po nepříliš širokém chodníku navzdory tomu, že zde právě procházely další osoby, které závažně ohrozil, popřípadě jednu i zranil. Po krátké jízdě pak z auta vyskočil a pokračoval v útěku (když ve vozidle zanechal svoji údajně vyděšenou družku, kterou zmiňoval v dovolání), nicméně byl vzápětí zadržen.

18. Stran výstřelu J. P. ze služební zbraně, jímž se obviněný v dovolání rovněž zaobíral, Nejvyšší soud konstatuje, že byl následně posuzován příslušnými orgány (Generální inspekcí bezpečnostních sborů) v tom smyslu, zda je dáno podezření ze spáchání trestného činu, avšak, jak bylo uvedeno i v podaném mimořádném opravném prostředku, takové podezření se nepotvrdilo. Předmětný zákrok s projednávaným trestným činem obviněného navíc opět nijak zásadně nesouvisí, zejména proto, že k výstřelu došlo až poté, co obviněný již zahájil své protiprávní jednání v podobě jízdy po chodníku směrem k M. K. a S. S.

19. Na okraj je možné shrnout, že soudy z provedených důkazů nijak nedovodily, že by jednání obviněného bylo vyvoláno způsobem provedení policejního zásahu, s čímž se lze plně ztotožnit, přičemž v podrobnostech lze odkázat na bod 28. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod 6. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího. Navíc obviněný ani nebyl stíhán za jednání vůči zasahujícím policistům, ale vůči jiným osobám.
    20. Z výpovědí M. K. a S. S. i zmiňovaných kamerových záznamů potom jasně plyne, že ačkoliv jmenovaní vozidlo obviněného nejprve pozorovali (obviněnému se nedařilo zaparkovat), následně po příjezdu policistů (kteří podle jejich výpovědi přijeli i vozidlem s policejní sirénou a byli označeni odznaky) se rozhodli z místa odejít a otočili se k vozidlu obviněného zády (viz záznam z místa zásahu na č. l. 409). Z předmětného záznamu je pak následně (v čase 2:31) patrné, že S. S. telefonoval a byl k automobilu obviněného, který se k němu již rychle (při porovnání s chůzí) přibližoval, stále zády, zatímco M. K. se začal otáčet z polohy zády k automobilu pouze do polohy bokem k automobilu. Automobil řízený obviněným se však nacházel již v bezprostřední blízkosti a pouze jejich rychlou reakcí v podobě uskočení mezi stojící vozidla nebo do výklenku nedošlo k závažnějšímu zranění. Podnětem k této reakci přitom byl podle výpovědi M. K. a S. S. výstřel policisty J. P., který je varoval.

    21. Pokud jde o další dílčí procesní, a tedy pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelné námitky obviněného, brojil proti označování M. K. a S. S. jako poškozených, neboť se nepřipojili s nárokem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) v adhezním řízení a S. S. v rámci výslechu svědka uvedl, že mu při incidentu nebyla způsobena žádná újma ani zranění. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že poškozeným se podle § 43 odst. 1 tr. ř. rozumí ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil. U M. K. nejsou žádné pochybnosti o tom, že mu byla trestným činem obviněného (tzn. v příčinné souvislosti s jeho jednáním) způsobena újma na zdraví, a to konkrétně zranění kolene. Nemajetkovou újmou, jejíž způsobení je jednou z alternativ podmínky pro dovození postavení určité osoby jako poškozeného, je potom míněno příkoří, projevující se v osobní sféře jinak než na majetku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 512), které nepochybně může nastat již i útokem vozidlem na chodníku, jak se stalo v popřípadě S. S. Nejvyšší soud dále doplňuje, že z uvedené definice podle § 43 odst. 1 tr. ř. rovněž plyne, že není rozhodné, zda se poškozený rozhodne uplatňovat nárok na náhradu škody. Jedná se o jeho právo, nikoliv povinnost, a proto zmíněná skutečnost, tedy subjektivní vnímání svého poškození a navazující právní kroky, nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o poškozeného či nikoliv, rozhodná. Nicméně z hmotněprávního pohledu je podstatné skutkové zjištění, podle kterého obviněný shora popsaným způsobem ujížděl, ač se před ním pohybovali M. K. a S. S., které tak ohrozil či zranil, a nikoli jejich (navíc správné) procesní označení.

    22. K námitce obviněného ohledně nejasného použití záznamu policejního orgánu ze zásahu odvolacím soudem lze potom, taktéž nad rámec dovolacího přezkumu, uvést, že veškeré tyto kamerové záznamy byly řádně provedeny v rámci dokazování před soudem prvního stupně, kde měl obviněný možnost se k nim vyjádřit. Soud druhého stupně pak zjevně vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně, kdy pouze akcentoval některé dopady jednání obviněného, které však již vyplývaly z dokazování provedeného městským soudem. Jejich závěr byl tedy ze skutkového hlediska totožný (zde srov. i konstatování odvolacího soudu v bodu 5. odůvodnění jeho rozsudku).

    23. Pokud obviněný namítal, že odvolací soud porušil ustanovení § 225 odst. 2 tr. ř., neboť ho neupozornil na možnost přísnější právní kvalifikace jeho jednání, Nejvyšší soud uvádí, že podle citovaného ustanovení platí, že soud může uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle § 190 odst. 2 tr. ř. V nyní posuzované věci ovšem již v obžalobě byl skutek popsaný pod bodem 4. právně kvalifikován jako pokus zločinu těžkého ublížení podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (viz č. l. 638 trestního spisu), jak ho nakonec posoudil soud odvolací. Státní zástupce na tomto svém právním názoru setrvával po celé hlavní líčení (viz č. l. 877 trestního spisu), stejně tak tuto skutečnost namítal v odvolání, což zopakoval i v rámci veřejného zasedání (viz č. l. 996 trestního spisu), na což obviněný prostřednictvím své obhájkyně reagoval, s argumentací státního zástupce se neztotožnil a navrhl jeho odvolání zamítnout. Lze doplnit, že obviněnému i jeho obhájci byla řádně doručena jak obžaloba (viz č. l. 660 trestního spisu), tak odvolání státního zástupce podané v jeho neprospěch (viz č. l. 959 až 961 trestního spisu). Souhrnně řečeno, na daný procesní stav se pravidlo podle § 225 odst. 2 tr. ř. nijak nevztahovalo, když navíc obviněný byl o návrhu na přísnější kvalifikaci plně informován a podle svého uvážení na ni reagoval. Je potom věcí jeho rozhodnutí, pokud v některou fázi řízení nabyl dojmu, že soud zmíněnému návrhu zřejmě nevyhoví (což ovšem odvolací soud nijak nevyslovil), a proto svoji obhajobu např. zestručnil či jinak přizpůsobil. Odlišný závěr není možné dovodit ani z obviněným zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 20118, sp. zn. 8 Tdo 1336/2017-I., které se zaobíralo zcela odlišnou situací, v níž bylo obviněnému přisouzeno spáchání trestného činu v kvalifikované skutkové podstatě, která nebyla dovozována ani v přípravném řízení a ani v obžalobě a byla ústně navržena až v rámci veřejného zasedání v odvolacím řízení a vzápětí odvolacím soudem aplikována (viz body 40. a 41. odůvodnění tohoto usnesení).

    24. Souhrnně řečeno, shora popsané námitky ve své podstatě neobsahují argumentaci týkající se nesprávnosti v právním posouzení skutku či jiném hmotně právním posouzení, a proto nejsou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné.

    25. Pod citovaný dovolací důvod tak lze s jistou mírou tolerance podřadit pouze část námitek, v nichž obviněný namítal, že jeho skutek měl být kvalifikován nanejvýš jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 2 tr. zákoníku, pokud by to vůbec bylo možné s ohledem na nenaplnění příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a zraněním poškozeného M. K.

    26. Zmíněného přečinu podle § 148 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo z nedbalosti způsobí ublížení na zdraví nejméně dvou osob proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony. Obviněnému pak bylo kladeno za vinu, že se dopustil pokusu zločinu těžkého ublížení podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu v úmyslu trestný čin spáchat tím, že jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a spáchá takový čin na dvou osobách, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. K dovození závěru, zda je namístě jednání obviněného posuzovat podle § 145 tr. zákoníku, jak vyslovil Vrchní soud v Praze, nebo podle v dovolání navrhovaného § 148 tr. zákoníku, je především nutné zjistit zavinění obviněného stran hrozící či vzniklé újmy na zdraví, příčinně související s jeho jednáním.

    27. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je tedy psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, ale je třeba na něj usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. V posuzovaném případě půjde zejména o použitou zbraň, intenzitu útoku a způsob jeho provedení. Z tohoto hlediska mají závěry učiněné soudem druhého stupně podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních skutečnostech a závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá.

    28. Obviněný totiž při svém jednání v podobě odjezdu s vozidlem sice realizoval jako primární svůj záměr ujet zasahujícím policistům, současně se však rozhodl učinit tak po chodníku, přestože si byl vědom toho, že se zde (ve vzdálenosti pouhých pár metrů za bezproblematické viditelnosti) pohybovali zády k vozidlu poškození M. K. a S. S., navíc za situace, kdy se z jedné strany chodníku nacházela zástavba a z druhé zaparkovaná auta, tedy za zjevně omezené možnosti poškozených uhnout z jízdní dráhy auta. Při vědomí všech těchto okolností, resp. navzdory tomu, se obviněný přesto rozhodl se proti poškozeným rychlostí cca 25 km/hod (tzn. rychlostí pro jízdu po chodníku a ve vztahu k chodcům poměrně vysokou) rozjet. To jinak řečeno značí, že obviněný nemohl počítat s žádnou relevantní okolností, která by srážce s poškozenými mohla zabránit. Obviněný tak musel být nepochybně srozuměn s tím, že pokud pojede zvoleným způsobem po chodníku, oba poškozené může srazit a způsobit jim zranění, jednal tedy v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku

    29. Dále je namístě konstatovat, že pokud obviněný použil při útoku na poškozené (byť primárně směřovaném k úniku) automobil, konkrétně větší vozidlo Range Rover Vogue, bylo obecně známým faktem, že střet člověka s ním může téměř vždy (i při nevysoké rychlosti) způsobit vážné zranění či smrt. To, že M. K. bylo v konečném důsledku způsobeno relativně méně závažné zranění kolene a S. S. nebyl zraněn vůbec, bylo zcela nezávislé na vůli obviněného, který možné následky nijak neomezoval (zpomalením, výstražným znamením apod.), ale stalo se tak v podstatě pouze na základě rychlé reakce těchto osob, která byla umocněna i výstřelem policisty J. P., na což reagovali uskočením každý na jinou stranu. Poškozený M. K. se při tomto úhybném manévru před vozidlem zranil, tedy tento následek nebyl nijak příčinně spojený s výstřelem, ale s jednáním obviněného, který, jak již bylo řečeno, vjel svým vozidlem poměrně rychle na chodník, po němž šli dva chodci, a neučinil jakékoliv opatření, které by mohlo zabránit zranění poškozených.

    30. Nejvyšší soud doplňuje, že soud druhého stupně zavinění i další potřebné znaky posuzoval se zřetelem na všechny rozhodné skutečnosti a své úvahy v dostatečné míře vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. Jím dovozená právní kvalifikace předmětného skutku jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je tak zcela správná.

    31. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se z majoritní části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit.

    32. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. V návaznosti na to nebyl shledán ani důvod k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
    V Brně dne 13. 5. 2020

    JUDr. Michal Mikláš
    předseda senátu

    Vypracoval:
    JUDr. Radek Doležel