Rozhodnutí NS

23 Cdo 3244/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/13/2018
Spisová značka:23 Cdo 3244/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3244.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3244/2018-228


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně IRO stavební s.r.o., se sídlem Český Krumlov - Domoradice, Domoradická 303, PSČ 38101, IČO 26072912, zastoupené JUDr. Romanem Kudrličkou, advokátem se sídlem České Budějovice, Husova 1847/5, proti žalovanému L. M., podnikateli se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem, se sídlem Ostrava, 28. října 438/219, o zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 ECm 11/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2018, č. j. 7 Cmo 249/2017-198, t a k t o:


I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Romana Kudrličky, advokáta se sídlem České Budějovice, Husova 5.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, č. j. 7 Cmo 249/2017-198, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 8. 2017, č. j. 1 ECm 11/2012-158, jímž bylo výrokem I. žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 250 000 Kč s úroky specifikovanými v tomto výroku a výrokem II. bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud při přezkoumávání napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni doplatek ceny díla, vyšel ze zjištění, že žalovaný na cenu díla ve výši 702 500 Kč vyúčtovanou žalobkyní fakturou č. 110388 částečně plnil, aniž by vznesl námitky ohledně nedodání, kvality, množství či ceny. V e-mailové korespondenci ze dne 24. 8. 2011 výslovně napsal „fakturujte nám zemní práce na stavbě XY v XY v částce 702 500 Kč“. Podle odvolacího soudu z těchto zjištění soud prvního stupně správně dovodil, že žalovaný věděl, na jaký závazek platbu provádí, a že částečně poskytnutými platbami došlo žalovaným k uznání zbytku dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák“). Pokud žalovaný až v řízení začal namítat, že od ceny pozemních prací vyúčtovaných fakturou č. 110388 odečetl cenu za pohonné hmoty, a proto již zbytek dlužné částky nezaplatil, považoval odvolací soud tuto námitku žalovaného za ryze účelovou. Vzal přitom v úvahu, že v e-mailové korespondenci ze dne 15. 8. 2011 byla uvedena poznámka „od celkové sumy se bude odečítat částka za skutečně natankované palivo“, což podle závěru odvolacího soudu je možno považovat za pouhý návrh podmínek účtování ceny díla. Skutečnost, že obě strany si byly vědomy toho, že výsledná fakturovaná částka bude snížena o cenu spotřebovaných pohonných hmot, podle odvolacího soudu podporuje i zpráva z 24. 8. 2011, v níž žalovaný výslovně napsal „fakturujte nám zemní práce na stavbě XY v XY v částce 702 500 Kč“. Odvolací soud k samotné podstatě institutu uznání závazku připomněl, že byl-li závazek uznán, nemůže soud své rozhodnutí opřít o to, že nelze učinit spolehlivý závěr o tom, zda mezi stranami sporu existoval právní vztah, ale musí vycházet z toho, zda v řízení byla vyvrácena domněnka existence uznaného závazku, neboť jinak musí mít soud podle § 133 o. s. ř. tuto skutečnost za prokázanou. Uznáním dluhu se zakládá vyvratitelná právní domněnka, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo, a je na dlužníkovi, aby neexistenci jím uznaného závazku nejen tvrdil, ale i prokázal. Důkazní břemeno se tedy přesunuje na žalovaného, kterému se však v posuzovaném případě nepodařilo tuto právní domněnku vyvrátit. Namítal-li žalovaný až v řízení, že uplatněná pohledávka žalobkyně zanikla jednostranným započtením jeho pohledávky z titulu ceny spotřebovaných pohonných hmot, a že proto zbytek dlužné částky nezaplatil, oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že existenci této pohledávky žalovaný neprokázal. Žalovaný pouze vágně tvrdil, že má za žalobkyní pohledávku ve výši 224 275 Kč, aniž by tuto pohledávku jakkoli blíže specifikoval a prokázal, že předložené fotokopie dokladů o čerpání pohonných hmot v Polsku se týkají právě akce, na níž se podílela žalobkyně. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které považuje podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za přípustné, neboť se domnívá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 33 Cdo 1115/99, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, sp. zn. 32 Odo 1415/2004 a sp. zn. 29 Cdo 1126/2003 při řešení otázky, zda žalobkyně unesla břemeno tvrzení ohledně existence závazku, který měl být následně uznán. Žalovaný je přesvědčen, že žalobkyně nesplnila povinnost tvrdit rozhodující skutečnosti ohledně uplatněného závazku ve smyslu § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a povinnost označení důkazů k prokázání svých tvrzení ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí s názorem obou soudů, že byl žalovaným uznán určitý závazek. Namítá, že v žádném rozhodnutí soudu nebyla uvedena specifikace předmětného závazku, a že na určitost závazku nelze usuzovat jen z toho, že účastníkům muselo být známo, jaký závazek dlužník uznává.

Dovolatel má dále za to, že dovolání je přípustné i pro řešení otázky, zda ze strany žalovaného došlo částečnou úhradou faktury k uznání závazku ve smyslu ustanovení § 323 odst. 2 obch. zák. Domnívá se, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1336/2010. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně uznání závazku, jelikož podle dovolatele bylo třeba ze zaslaných e-mailů a postoje žalovaného, kdy odmítl hradit faktury bez odečtení ceny paliva, dovodit jeho nesouhlas s výší ceny díla a že nehodlá uhradit celou vyfakturovanou částku. Podle dovolatele ze skutkových zjištění nevyplývá, že fakturovaná částka 702 500 Kč již měla být ponížena o cenu spotřebovaného paliva.

Žalovaný spatřuje přípustnost dovolání rovněž v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda žalovaný unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně své pohledávky z titulu ceny žalobkyní spotřebovaných hmot, resp. zdali byl žalovaný řádně poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalovaný nesouhlasí se závěrem, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně své pohledávky z titulu ceny žalobkyní spotřebovaných hmot a poukazuje na obsah spisu, z něhož lze dovodit, že odvolací soud v tomto směru učinil nesprávný závěr. Navíc má za to, že i kdyby obecné soudy správně dospěly k závěru, že žalovaný neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, měl být žalovaný poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., což soud neučinil. Namítá, že rozhodnutí o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního je pro žalovaného překvapivým rozhodnutím. Dovolatel proto navrhl zrušení nejen rozsudku odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně.

Žalobkyně k dovolání žalovaného podala vyjádření, v němž navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. Poukazuje na to, že žalovaný v podaném dovolání pouze opakuje argumenty uvedené již v jeho odvolání a dovolatelem uváděné judikáty Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud při řešení věci odchýlit, na danou věc podle žalobkyně nedopadají. Nelze proto podle žalobkyně dovodit, že by se odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Trvá na tom, že unesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně existence uplatněného závazku, který žalovaný následně uznal. Podle žalobkyně soudy správně dovodily, že žalovaný v řízení neunesl břemeno tvrzení a důkazní ohledně své pohledávky za žalobkyní. Soudem byl žalovaný o této povinnosti řádně poučen, jak vyplývá z obsahu spisu.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolateli nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od poukazované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelem uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterými má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, nevystihují podstatu otázek hmotného práva, které žalovaný v dovolání vymezil. Žalovaný položené otázky staví na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu ohledně prokázaných skutečností o určitosti a existenci závazku v době uznání dluhu, zpochybňování skutečnosti, že žalovaný před částečným plněním neměl výhrady k žalobkyní vyúčtované ceně díla ve výši 702 500 Kč fakturou č. 110388. Pomíjí přitom, že v e-mailové korespondenci ze dne 24. 8. 2011, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu, výslovně napsal „fakturujte nám zemní práce na stavbě XY v XY v částce 702 500 Kč“. Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že námitku k nesprávné výši žalobkyní vyfakturované částky žalovaný nevznesl a námitky proti výši vyfakturované ceně díla začal vznášet až v průběhu soudního řízení, nikoliv předtím, než na závazek uplatněný žalobkyní částečně plnil. Je třeba připomenout, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení provedených důkazů. Jestliže oba soudy dospěly k závěru, že žalobkyní uplatněná pohledávka je určitá, že bylo prokázáno, že ve smlouvě o dílo bylo plnění sjednáno určitě, nelze dovodit, že se odvolací soud odchýlil od judikatury uváděné žalovaným v dovolání, řešící otázku neurčitosti závazku a zaměnitelnosti závazku. Tato judikatura na danou věc nedopadá. Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, publikovaný v Soudní judikatuře pod označením SJ 127/2002, rozsudek ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, publikovaný v Soudní judikatuře pod označením SJ 113/2003 či rozsudek ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3496/2011, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz) konstatoval, že uznáním dluhu se zakládá vyvratitelná právní domněnka, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo, a je na dlužníkovi, aby neexistenci jím uznaného závazku nejen tvrdil, ale i prokázal, protože důkazní břemeno se přesunuje na žalovaného, kterému se však v posuzovaném případě nepodařilo tuto právní domněnku vyvrátit. Poukázal-li dovolatel na judikaturu Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, je třeba konstatovat, že v uvedeném rozhodnutí byla řešena právní otázka uznání dluhu za jiných skutkových okolností, kdy dlužník po převzetí díla odmítl zaplatit celou cenu díla, navrhoval slevu z ceny díla, vůči části pohledávky tedy uplatnil námitky vůči fakturované ceně díla a později zaplatil pouze část této pohledávky, zatímco v nyní posuzované věci vyšel odvolací soud ze skutkového závěru, že žalovaný před částečným plněním neměl výhrady k žalobkyní vyúčtované ceně díla ve výši 702 500 Kč fakturou č. 110388 a dokonce výslovně žalobkyni sdělil „fakturujte nám za zemní práce na stavbě XY v XY v částce 702 500 Kč“. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy na danou věc nedopadá a navíc žalovaný při poukazu na toto rozhodnutí vychází z vlastního skutkového závěru, k němuž však odvolací soud nedospěl, když uvádí, že nesouhlas s výší ceny lze z jeho zaslaných e-mailů dovozovat.

Namítá-li žalovaný v dovolání, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neunesl břemeno důkazní ohledně námitky, že má za žalobkyní pohledávku z titulu ceny spotřebovaných pohonných hmot, a na základě tohoto nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu staví posledně položenou otázku, tj. zda unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně své pohledávky, kterou měl odvolací soud podle dovolatele řešit v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, dovolatel neuvedl, od jaké judikatury a v čem se měl odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku dovolatel v této části dovolání při vznesení první části poslední položené otázky nedostál. Uvedený závěr se týká i druhé části poslední položené otázky, tj. zda byl žalovaný řádně poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Touto částí otázky dovolatel ve skutečnosti požaduje přezkoumání procesního postupu soudu. Námitky dovolatele týkající se vadného poučení směřují do konkrétních vad řízení, nezahrnují však otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, stejně tak jako námitky k překvapivosti rozhodnutí neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, usnesení ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3425/2017 či ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).

S ohledem na výše Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalovaného není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 11. 2018


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu