Rozhodnutí NS

30 Cdo 2722/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:30 Cdo 2722/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2722.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ochrana osobnosti
Promlčení
Dotčené předpisy:§ 13 odst. 2,3 obč. zák.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2722/2018-178


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Zuzanou Veselskou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 28. října 1872/114, proti žalované MAFRA, a.s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, IČO 45313351, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 235/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2018, č. j. 58 Co 53/2018-145, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Obvodní soud pro Prahu 5 (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 28 C 235/2016-116, výrokem I. zastavil řízení v části, ve které se žalobce proti žalované domáhal omluvy v tištěných vydáních a jejich internetových verzích periodik žalované, výrokem II. zastavil řízení v části, kde se žalobce domáhal odstranění z článku zveřejněného na internetových stránkách www.idnes.cz, datovaného dne 18. srpna 2009, pod názvem „Obžalovaný přiznal vraždu sekyrou, tělo ještě probodl krumpáčem“ část textu ve znění: „Narážky na sexuální orientaci bych ještě překousl, ale…“ a větu „Soudu přiznal, že má sexuální zkušenosti se ženami i muži, popřel však, že by jeho známý byl jeho partnerem.“, výrokem III. zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal odstranění z článků zveřejněných na internetových stránkách www.idnes.cz, datovaných dne 15. září 2009 pod názvem „Za ubití sekerou a propíchnutí krumpáčem dal soud 12 let vězení“ a dne 2. prosince 2009 pod názvem „Soud potvrdil brutálnímu vrahovi 12 let za umlácení sekyrou“ část textu ve znění „Podle znalce z oboru psychologie má B. nižší intelekt a nedostatečné rozumové schopnosti…“ a z článku zveřejněného na internetových stránkách www.lidovky.cz, datovaného 2. prosince 2009, pod názvem „Známého probodl krumpáčem a hodil do septiku, odsedí si 12 let“ část textu ve znění „Podle znalce z oboru psychologie má odsouzený nižší intelekt a nedostatečné rozumové schopnosti…“, výrokem IV. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky ve výši 400 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy a výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 13 odst. 1 až 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) ve znění do 31. 12. 2013. Vyšel ze zjištění, že předmětné články byly uveřejněny v období od srpna až do prosince 2009 na serveru www.idnes.cz a na serveru www.lidovky.cz. Články byly uveřejněny žalovanou v souvislosti s trestním řízením vedeným proti žalobci u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 51/2009, ve kterém byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let za trestný čin vraždy. Soud prvního stupně se nejprve zabýval námitkou promlčení ve vztahu k požadavku na zaplacení nemajetkové újmy vzneseném žalovanou, kterou shledal důvodnou, neboť právo žalobce se promlčelo uplynutím tří let od zveřejnění článků (podle § 100 a násl obč. zák.), přičemž žaloba byla podána dne 5. října 2016, tedy po výrazně delší době od jejich uveřejnění. Námitku žalované neshledal ani v rozporu s dobrými mravy, neboť v daném případě žalovaná nikterak nezavinila marné uplynutí promlčecí doby, přičemž skutečnost, že byl žalobce odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nemůže jít k tíži žalované. Soud prvního stupně přesto zmínil, že i kdyby nárok žalobce promlčen nebyl, právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích by žalobci nenáleželo. Napadené výroky jsou pravdivé, žalobce se svou sexuální orientací nikterak netajil a informace o jeho nižším intelektu a nedostatečných rozumových schopnostech vyplynula ze znaleckého zkoumání učiněného v rámci trestního řízení, přičemž informování o závažném trestném činu, jakým je vražda, je zcela jistě věcí veřejného zájmu, takže i osoba žalobce jako obžalovaného je v průběhu trestního řízení osobou veřejného zájmu. Navíc žalobce nikterak neprokázal, že by právě předmětné články zapříčinily útoky ostatních vězňů na něj, naopak žalobce tvrdil, že nadávkám a výhrůžkám spoluvězňů čelil kvůli informaci, že měl poškozeného znásilnit, což je informace, která se v předmětných článcích neobjevila.

Městský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. února 2018, č. j. 58 Co 53/2018-145, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a VI. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, především odkázal na jeho závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době (§ 100 a násl. obč. zák.). Odvolací soud se ztotožnil i s důvody soudu prvního stupně, který neshledal, že by uplatnění námitky promlčení žalovanou v daném případě představovalo zneužití tohoto institutu na úkor žalobce ( viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2842/10).

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 22. března 2018 a téhož dne nabyl právní moci.

Žalobce podal dne 6. června 2018 proti rozhodnutí odvolacího soudu včasné dovolání, kterým napadá jeho výrok I., kterým městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku IV. Dovolatel podává dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce, zda uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného, vztahující se na úhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nebylo v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolatel má dále za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o názor dovolacího soudu vyjádřený např. v jeho rozhodnutích pod sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, sp. zn. 32 Odo 466/2004, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, podle kterých se uplatnění námitky promlčení příčí dobrým mravům ve výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Při konfrontaci výše zmíněných požadavků s důvody, na kterých staví dovolatel svoje dovolání, nelze shledat odůvodnění dovolání dostačujícím, a tím přípustným.

Dovolatel k přípustnosti dovolání uvádí, že při řešení předmětné právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak toto tvrzení v zásadě blíže nekonkretizuje. Jím citovaná rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, sp. zn. 32 Odo 466/2004, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, zabývající se otázkou promlčení v případě náhrady škody, smlouvy o půjčce a zástavního práva, se nejeví v souzené věci jako přiléhavá. Pokud dovolatel cituje rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 3063/2009, ani závěry tohoto rozsudku na věc nedopadají, neboť v daném případě šlo o zásah do osobnostního práva uveřejněním nepravdivých výroků. Naopak zásady vyjádřené v posledně citovaném rozhodnutí dovolacího soudu, vzal odvolací soud plně v úvahu a také je dostatečně odůvodnil.

S ohledem na uvedené vady podaného dovolání, které obsahově nenaplňuje předpoklady vymezené ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 237 téhož zákona proto Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. 9. 2018


JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu