Rozhodnutí NS

32 Cdo 4014/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/12/2018
Spisová značka:32 Cdo 4014/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4014.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 4014/2018-72


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUSTRINON MANAGEMENT a.s., se sídlem v Praze 4, U vlečky 1749/4, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 29216842, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalované H. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rybništi, o zaplacení 224 036,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 373/2016, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2017, č. j. 17 Co 224/2017-37, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:


Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jenž k jejímu odvolání potvrdil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 1. 2017, č. j. 18 C 373/2016-20, ve výroku ve věci samé co do lhůty k plnění přisouzené částky (výrok I.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 49 460 Kč do tří od právní moci tohoto usnesení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].

Dovolání, jež směřuje toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé co do lhůty k plnění přisouzené částky, trpí vadou, neboť postrádá vymezení ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka, ač zastoupena advokátkou, nijak nevyložila, v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení otázky pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolacím soudem. Své námitky dovolatelka směřuje výslovně toliko proti procesnímu postupu odvolacího soudu. Námitka vad řízení nezahrnující odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva však neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), tudíž nemůže založit přípustnost dovolání, a to i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015). Jak bylo vysvětleno již shora, k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání. Rovněž pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže.

Vytýkaný nedostatek dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.

K obsahu dovolání ze dne 20. 11. 2017 (č. l. 42 spisu), sepsanému samotnou dovolatelkou, dovolací soud nepřihlížel, neboť při sepisu tohoto podání, nebyla splněna podmínka jejího povinného zastoupení stanovená v § 241 o. s. ř. (srov. § 241a odst. 5 o. s. ř.).

Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že neshledal na rozhodnutí odvolacího soudu v otázce výjimky z pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o. s. ř. nic nesprávného. Ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015). V souladu s ustálenou soudní praxí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65, uveřejněný pod číslem 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například jeho rozsudek ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Osobní a majetkové poměry dlužníka přitom nelze nadřadit hledisku, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 516/99 či sp. zn. 33 Cdo 2661/2015, dále jeho rozsudek ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, nebo jeho usnesení ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3745/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3610/2016, a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1719/2017). V nyní projednávané věci odvolací soud zohlednil rozhodné skutečnosti (výši částky, postavení žalobkyně i žalované, rovnováhu mezi zájmy účastnic řízení) a jeho rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 11. 2018


JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu