Rozhodnutí NS

28 Cdo 1063/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/19/2020
Spisová značka:28 Cdo 1063/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1063.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 451 odst. 1 obč. zák.
§ 451 odst. 2 obč. zák.
§ 458 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1063/2020-735


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. J., narozeného XY, bytem XY, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, identifikační číslo osoby: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení 3 748 057 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 140/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2019, č. j. 35 Co 200/2019-701, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

                    O d ů v o d n ě n í

                  (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2018, č. j. 65 C 140/2011-600, potvrzen ve výrocích pod body I – XXXIV a XXXVI – XXXVII, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci tam uvedené částky, spolu se specifikovanými úroky z prodlení, změněn ve výrocích pod body XLII, XLIII a XLIV o nákladech řízení a nákladech státu (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Takto odvolací soud rozhodl o žalobcem uplatněném požadavku na náhradu za bezesmluvní užívání pozemků žalovaným, kdy jde o pozemky v žalobcově vlastnictví, jež jsou – dle zjištění obou soudů – zastavěny místními komunikacemi ve vlastnictví žalovaného a s nimi funkčně souvisejícími úpravami, v důsledku čehož (dle závěru odvolacího soudu) vzniká žalovanému na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, posuzované zde – se zřetelem na dobu jeho vzniku před 1. 1. 2014 – podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“); viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Výši peněžité náhrady odvolací soud poměřoval hladinou obvyklého nájemného, s přihlédnutím k cenové regulaci – maximální ceně nájemného za pronájem pozemků nesloužících k podnikání nájemce – výměry Ministerstva financí, vydávanými na základě zmocnění zákona č. 526/1990 Sb., o cenách.

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný (dále také jen „dovolatel“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „v otázce posouzení pasivní legitimace žalovaného hlavního města Prahy k vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, na kterých je situována veřejně přístupná účelová komunikace“, jakož i v otázce procesního práva „týkající se hodnocení důkazů“ (ve věci podaných znaleckých posudků o určení obvyklého nájemného s rozdílnými závěry).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (k tomu srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, je-li dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalovaným zpochybňované posouzení otázky hmotného práva – určení povinné osoby k vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků (jde-li i o ony tři konkrétně jmenované pozemky parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY a XY v k. ú. XY z celkového počtu čtyřiatřiceti pozemků, k nimž se vztahuje soudy přiznaná náhrada), s argumentací, že odvolací soud (dle názoru dovolatele) v rozporu s rozhodovací praxí posoudil charakter účelové komunikace jako samostatné stavby a v návaznosti na to dospěl k nesprávnému závěru o pasivní legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, jenž je veřejně přístupnou účelovou komunikací dotčen, nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že na řešení této otázky (určení povinné osoby k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků jako účelové komunikace) rozhodnutí odvolacího soudu zjevně založeno není (s ohledem na odvolacím soudem zjištěný skutkový stav a z něj vyvozované konkluze, že předmětné pozemky jsou dotčeny stavbami místních komunikací, na řešení takto položené otázky napadené rozhodnutí nezávisí).

Jestliže v tomto směru dovolatel vychází z vlastní verze skutkového stavu, jež se se stavem zjištěným soudy nižších stupňů rozchází (a případně tak i napadá soudy učiněná skutková zjištění), sluší se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není).

Tedy ani odkazy dovolatele na judikatorní praxi týkající se problematiky určení povahy účelových komunikací (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, k němuž dovolací soud poznamenává, že názor vyslovený v tomto rozhodnutí ve vztahu k místním komunikacím, o něž se jedná v posuzované věci, byl překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněným pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, v němž byla řešena otázka povahy silážního žlabu a zpevněné plochy) nelze považovat pro danou věc za relevantní (a napadené rozhodnutí odvolacího soudu s nimi v rozporu není). Nepřiléhavé jsou pak i odkazy na judikaturu zabývající se otázkou pasivní legitimace subjektu k vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, jenž – na rozdíl od věci nyní posuzované – není dotčen pozemní komunikací jako samostatnou stavbou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4595/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4372/2014), a bez relevance jsou i další odkazy na rozhodovací praxi týkají se problematiky určení subjektu obohaceného užíváním veřejného prostranství (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014).

V souvislosti s řešenou kauzou sluší se vzpomenout spíše ony závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, že je-li obec vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku jiné osoby, aniž by jí k umístění stavby komunikace svědčil řádný právní titul, dochází tímto na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, a to příp. i v rozsahu odpovídajícím užívání nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy, případně i plochy, na níž se nacházejí chodníky, silniční vegetace apod. (srov. zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2328/2017, ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009; k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13, či usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14). Na místní komunikace je pak třeba v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů (srov. již shora cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněný pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Při posouzení samostatnosti stavby je pak nutno přihlížet ke všem okolnostem věci, zejména zvyklostem v právním styku, a uvážit, zda je účelné, aby byla stavba samostatným předmětem právních vztahů, přičemž je záhodno zohlednit i to, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002); bude přitom záležet vždy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je zde široký prostor pro uvážení soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014). Konkluze soudů nižších stupňů, jež se charakterem komunikací nacházejících se na dotčených pozemcích náležitě zabývaly (v tomto směru provedl soud prvního stupně obšírné dokazování a své závěry řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž odvolací soud jej bez výhrad aproboval), nejsou nikterak nepřiměřenými ani nevybočují z rámce vymezeného výše uvedenou rozhodovací praxí.

Jestliže dovolatel dále zpochybňuje i závěry odvolacího soudu o kvantifikaci bezdůvodného obohacení (poměřovaného hladinou obvyklého nájemného, s přihlédnutím k cenové regulaci – maximální ceně nájemného za pronájem pozemků nesloužících k podnikání nájemce), jak k němu soudy dospěly po zhodnocení ve věci podaných znaleckých posudků, míří i zde jeho námitky spíše do poměrů skutkových, tedy proti soudy učiněným skutkovým zjištěním (kdy dovolatel výslovně napadá hodnocení provedených důkazů). K tomu sluší se zopakovat, že dovolacímu soudu při posuzování přípustnosti (a případně i důvodnosti) dovolání nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů, v zásadě tedy ani hodnocení znaleckých posudků, na nichž svá skutková zjištění soudy založily (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3680/2018), tím méně prověřování odborných závěrů obsažených ve znaleckém posudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 771/2018), pročež samotná polemika dovolatele se závěry znaleckého posudku, resp. se závěry soudů stran hodnocení tohoto důkazu, nemůže založit přípustnost dovolání. Přitom i otázka, k jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je pak otázkou hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4541/2018).

Nejenom otázky skutkové, nýbrž ani dovolatelem event. uplatněná kritika postupu soudů nižších stupňů (vystihuje-li vady řízení, srov. poukaz dovolatele na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007) nemohla by pak založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.; ke zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).

Poukazuje-li dovolatel i na obecné závěry rozhodovací praxe týkající se hodnocení znaleckého posudku (např. dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013), a rozhodovací praxi dopadající na situace, kdy měl soud k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce (srov. např. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014), pak ani této rozhodovací praxi se soudy v dané věci nikterak nezpronevěřily, zpřístupnily-li své úvahy, přesvědčivé a logické, jimiž se řídily při hodnocení podaných znaleckých posudků, tedy proč preferovaly závěry podávající se ze soudem opatřeného posudku YBN CONSULT – Znaleckého ústavu s.r.o. oproti posudku Ing. Luďka Hůrky opatřeného žalovaným (kdy příslušní znalci, resp. zpracovatelé posudku byli v řízení řádně vyslechnuti) a bylo-li také osvětleno, proč soud nepovažoval pro posuzovanou věc za rozhodující další žalovaným předložené znalecké posudky, jež byly vypracovány pro účely jiných řízení a v nichž jde o náhradu za užívání pozemků za jiná časová období.

Z výše uvedeného vyplývá, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

Napadá-li snad dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není nadto dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 5. 2020


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu