Rozhodnutí NS

4 Tdo 188/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/05/2019
Spisová značka:4 Tdo 188/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.188.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Návod
Podplácení
Zneužití pravomoci úřední osoby
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
ECLI
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/28/2019
ECLI:CZ:US:2019:2.US.1747.19.1 JUDr. Kateřina Šimáčková odmítnuto 06/09/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 188/2019- USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2019 o dovolání obviněného I. G., nar. XY, příslušníka Ruské federace, v ČR žadatele o azyl bez trv. pobytu, naposledy v ČR trv. bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2018 sp. zn. 5 To 260/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 118/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. G. odmítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 23. 3. 2018 sp. zn. 58 T 118/2017 uznal ve skupinové trestní věci mj. obviněného P. K. vinným pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným (jednání pod body I/1-2, 5-6), dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání po body I/2, 6), spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod body I/3, 4); obviněného I. G. vinným zločinem podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s návodem podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (jednání pod bodem I/2); obviněného I. M. vinným zločinem podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (jednání pod bodem I/3); obviněnou N. Š. vinnou zločinem podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (jednání pod bodem I/3); obviněnou E. Š. vinnou zločinem podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (jednání pod bodem I/3); obviněného B. A. vinným zločinem podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (jednání pod bodem I/5); obviněného A. M. vinným zločinem podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (jednání pod bodem I/5) a obviněného P. K. vinným zločinem podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustili tím, že I. 1) obž. býv. P. K. v blíže nezjištěné době, nejpozději však dne 2. 4. 2015, ve Vazební věznici P. R. v P. a na dalších místech v ČR jako příslušník Vězeňské služby České republiky, ve funkci vrchního asistenta na oddělení výkonu vazby, Vazební věznice P. R. v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch v podobě finanční odměny a zároveň opatřit dosud neztotožněné osobě vykonávající výkon vazby či výkon trestu neoprávněný prospěch v podobě neoprávněné výhody při výkonu vazby za úplatu, přijal nabídku úplatku ve výši 2 000 Kč s příslibem zajištění výhod týkajících se přidělování zbylého jídla, následně za účelem předání úplatku poskytl dosud neztotožněné osobě číslo svého bankovního účtu XY vedeného u Equa bank, a. s. na jméno P. K. a poté dne 2. 4. 2015 na tento účet přijal úplatek ve výši 2 000 Kč, poukázaný z bankovního účtu č. XY vedeného u GE Money Bank, a. s. na jméno N. X. H., 2) obž. býv. P. K. v blíže nezjištěné době, nejdříve však dne 10. 11. 2015 a nejpozději dne 29. 4. 2016, ve Vazební věznici P. R. v P. a na dalších místech ČR, obviněný P. K. jako příslušník Vězeňské služby České republiky, ve funkci vrchního asistenta na oddělení výkonu vazby, Vazební věznice P. R., v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch v podobě finanční odměny i vazebně stíhanému obž. I. G. neoprávněný prospěch v podobě neoprávněné výhody při výkonu vazby, za úplatu po vzájemné dohodě s obž. I. G. vykonávajícím výkon vazby ve Vazební věznici P. R., přijal nabídku úplatku ve výši 2 000 Kč, a to za příslib vnesení a předání do věznice nepovoleného alkoholického nápoje (vodky), které obž. K. realizoval nejméně ve dvou případech pokaždé v množství nejméně 0,5 litru k rukám obž. G., kterému v souvislosti s předáním úplatku pro tyto účely poskytl číslo svého bankovního účtu XY vedeného u GE Money Bank, a. s. na jméno P. K., na který dosud neustanovená osoba za tyto služby vložila hotovost formou klientských vkladů, nejméně ve čtyřech případech, vždy po částce 2 000 Kč, přičemž při pokusu o vnesení alkoholu (vodky) uloženého v plastové láhvi o obsahu 0,5 litru byl dne 29. 4. 2016 v 06:01 hodin ve Vazební věznici P. R. obž. K. zadržen podle § 76/1 tr. řádu, 3) obž. býv. P. K. v blíže nezjištěné době, nejpozději však dne 19. 2. 2015 ve Vazební věznici R., S. nám., P., jako příslušník Vězeňské služby České republiky ve funkci vrchního asistenta na oddělení výkonu vazby Vazební věznice P. R., v úmyslu se obohatit vzbudil v obž. I. M., vykonávajícím v uvedené době vazbu ve věznici P.-R., a obž. N. a E. Š. dojem, že je schopen zajistit jeho setrvání ve výkonu trestu ve Vazební věznici P. R., ačkoli věděl, že na vyřízení této záležitosti nemá žádný vliv, a v této souvislosti po předchozí vzájemné dohodě, si dal slíbit od obž. M. úplatek ve výši 20 000 Kč, přičemž za účelem předání úplatku poskytl obž. M. své telefonní číslo, které obž. M. během návštěvy předal své dceři, obž. N. Š., této sdělil okolnosti podmíněné úplatkem, za kterých by byl ponechán ve VTOS ve Vazební věznici P. R., následkem čehož obž. N. Š. společně se svojí matkou obž. E. Š. opakovaně telefonicky kontaktovala jak voláním, tak zasíláním SMS zpráv na tel. XY obž. K., který jim v souvislosti s poskytnutím slíbeného úplatku zaslal formou SMS zprávy na telefon obž. E. Š. číslo svého bankovního účtu vedeného u Equa bank, a. s., na jméno P. K., následně na tento bankovní účet č. XY dne 19. 2. 2015 poukázala obž. N. Š. částku 15 000 Kč, přičemž příjem této částky potvrdil obž. K. SMS zprávou ve znění: „OK“, avšak pro setrvání obž. M. ve Vazební věznici P. R. ničeho neučinil a obž. M. byl dne 17. 2. 2015 eskortován do Vazební věznice P. P. a poté do věznice O. n. O., 4) obž. P. K. v blíže nezjištěné době, nejdříve však dne 29. 1. 2016 a nejpozději dne 1. 3. 2016, ve Vazební věznici P. R. v P. a na dalších místech v ČR, jako příslušník Vězeňské služby České republiky, ve funkci vrchního asistenta, v úmyslu se obohatit vzbudil v T. A. N., vykonávajícím v uvedené době vazbu ve věznici P.-R., dojem, že je schopen zajistit jeho přemístění do cely společně s osobami vietnamské národnosti, ačkoli věděl, že na vyřízení této záležitosti nemá žádný vliv, a v této souvislosti po předchozí vzájemné dohodě, přijal od T. A. N. úplatek ve výši 10 000 Kč, když mu za účelem předání úplatku poskytl číslo svého bankovního účtu vedeného u GE Money Bank, a. s. pod č. XY na jméno P. K., přičemž následně na jmenovaný účet dne 1. 3. 2016 úplatek ve výši 10 000 poukázaný z běžného účtu č. XY vedeného u Raiffeisenbank, a. s. na jméno H. B. Q., přijal, avšak pro vyřízení jeho žádosti ničeho neučinil, 5) obž. P. K. v blíže nezjištěné době, nejdříve však dne 30. 1. 2016 v 14:23 hodin a nejpozději dne 10. 2. 2016 v P., v M. a na různých místech ČR, jako příslušník Vězeňské služby České republiky ve funkci vrchního asistenta na oddělení výkonu vazby Vazební věznice P. R., v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch sobě v podobě finanční odměny a vazebně stíhané osobě v podobě nepovolených výhod spočívajících v nepovoleném kontaktu s osobami mimo věznici, kde vykonával vazbu, za úplatu po předchozí telefonické domluvě jako volaný, užívající číslo XY, s volajícím číslem XY, užívaným jeho známým obž. B. A. (vykonávajícím vazbu ve Vazební věznici P. – R. v době od 21. 4. 2007 do 10. 5. 2007 na podkladě usnesení Městského soudu v Praze pod č. j. 48 T 9/2007), uskutečnili dne 3. 2. 2016 kolem 13:00 hodin schůzku u provozovny McDonalds, na adrese XY, a to za účelem zprostředkování a pomoci při předání nedovolených předmětů, konkrétně tzv. „motáků“, tedy vzkazů od obž. A. M. směrem k vazebně stíhanému A. A. (A. Z.), nar. XY, jenž v předmětné době vykonával vazbu ve Vazební věznici P. R., S. nám., P., tak i od této osoby směrem k obž. M., kdy za zprostředkování a realizaci těchto služeb převzal při této a dalších schůzkách obž. K. od obž. M. úplatek ve výši nejméně 10 000 Kč a následně po odchodu obž. M. po vzájemné předchozí dohodě část úplatku ve výši 5 000 Kč předal obž. A. jako provizi za zprostředkování schůzky a kontaktu s obž. M., 6) obž. P. K. v blíže nezjištěné době, nejdříve však dne 29. 2. 2016 v 08:42 hodin a nejpozději dne 27. 4. 2016 do 19:03 hodin, v L., v P. a dalších místech v ČR, jako příslušník Vězeňské služby České republiky ve funkci vrchního asistenta na oddělení výkonu vazby Vazební věznice P. R., v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch v podobě finanční odměny a neoprávněný prospěch odsouzené osobě v podobě nepovolených výhod, za úplatu po předchozí telefonické komunikaci, voláním a zasíláním SMS zpráv, z jeho tel. čísla XY na tel. číslo XY, užívané jeho známým obž. P. K. (vykonávajícím vazbu ve Vazební věznici P. R. v době od 5. 11. 2013 do 30. 9. 2014 na podkladě usnesení Okresního soudu Svitavy pod sp. zn. 2 Nt 315/2013), za účelem pronesení nepovolených věcí odsouzenému S. B., přezdívanému „K.“, vykonávajícímu trest odnětí svobody ve Vazební věznici P. R., opakovaně, nejméně ve dvou případech, na schůzkách dne 3. 4. 2016 v době od 12:49 do 13:20 hodin na parkovišti prodejny Albert v L., ul. F. a dne 27. 4. 2016 v době od 18:58 do 19:03 hodin na parkovišti OC Š. v P. R., převzal od obž. K. nejméně 1 ks telefonní karty Trick na 180 Kč, č. XY, 1 ks paštiky z hovězího masa Simply M&S, 2 ks hovězích konzerv Simply M&S, 2 ks balení sardinek v olivovém oleji zn „forever fish“, 2 ks balení grilovaných kroužků z olihní s paprikovým dresingem s černým pepřem, 2 ks balení grilovaných kalamárů s červenou paprikou a drceným pepřem zn. M&S, 1 balení olivového oleje 500ml M&S, 2ks balení sušeného masa Jack Links o hmotnosti 75g, 3 konzervy steak z tuňáka v pramenité vodě zn. „forever fish“, 1 balení středně pražené mleté kolumbijské kávy 227 g, 1 balení 16 High protein shakes 500g a další potraviny a pochutiny s úmyslem tyto předat ods. S. B., přičemž za zprostředkování a realizaci těchto služeb převzal při schůzce dne 3. 4. 2016 od obž. K. úplatek ve výši 1 000 Kč a při schůzce dne 27. 4. 2016 úplatek ve výši 1 400 Kč, načež dne 29. 4. 2016 při zadržení obž. K. policejním orgánem GIBS, byly u něj tyto věci zajištěny, přičemž obž. P. K. jednal jako příslušník Vězeňské služby České republiky, ve funkci vrchního asistenta, tedy v postavení úřední osoby podle ustanovení § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, na oddělení výkonu vazby, Vazební věznice P. R., v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch sobě i vazebně stíhaným osobám či osobám vykonávajícím trest odnětí svobody, v rozporu se Zásadami vnitřní bezpečnosti Nařízení ředitele Vazební věznice P. R. č. 50/2014, v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. a) a ustanovením § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve znění pozdějších předpisů, dle kterých je příslušník povinen dodržovat služební kázeň spočívající v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů, a dále v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži ČR, kdy je příslušník povinen jednat s osobami ve výkonu zabezpečovací detence, ve výkonu vazby a ve výkonu trestu odnětí svobody vážně, rozhodně a působit k naplňování účelu zabezpečovací detence, výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Za to byl obviněnému P. K. uložen podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest zahrnující 100 denních sazeb po 500 Kč (t. j. celkem 50 000 Kč). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dnů. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby ve služebním poměru k bezpečnostním sborům definovaným v § 1 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a výkonu služby příslušníka obecní policie podle zákona č. 553/1991 Sb. v trvání pěti let. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci, a to: - mobilního telefonu zn. Samsung IMEI XY, se SIM kartou Vodafone č. XY a paměťovou kartou Micro SD HC 16 GB zn. Verbatim, PIN XY, pod pečetí číslo XY, - mobilního telefonu zn. HTC, model PG 76100, IMEI XY, bez SIM karty a paměťové karty, pod pečetí XY, - SIM karty operátora Vodafone č. XY, tel. č. XY, pod pečetí č. XY, - Flash disku zn. ADATA, typ UV 100/16 GB, černý, v. č. XY + Micro SD karta zn. SanDisk typ M2 2 GB, černá, v. č. XY, pod pečetí číslo XY, - finančních prostředků ve výši 24 000 Kč. Obviněné N. Š. byl uložen podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za použití ust. § 67 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku samostatný peněžitý trest zahrnující 80 denních sazeb po 250 Kč (t. j. celkem 20 000 Kč). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmdesáti dnů. Obviněné E. Š. byl uložen podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za použití ust. § 67 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku samostatný peněžitý trest zahrnující 80 denních sazeb po 250 Kč (t. j. celkem 20 000 Kč). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmdesáti dnů. Obviněnému I. M. byl podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen samostatný peněžitý trest zahrnující 120 denních sazeb po 250 Kč (t. j. celkem 30 000 Kč). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dvaceti dnů. Obviněnému B. A. byl podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen samostatný peněžitý trest zahrnující 160 denních sazeb po 250 Kč (t. j. celkem 40 000 Kč). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sto šedesáti dnů. Obviněnému P. K. byl podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen samostatný peněžitý trest zahrnující 160 denních sazeb po 250 Kč (t. j. celkem 40 000 Kč). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sto šedesáti dnů. Obviněnému I. G. byl uložen podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Naproti tomu obviněného X. H. N., nar. XY v XY, Vietnam, trv. bytem XY, t. č. XY, Obvodní soud pro Prahu 6 podle § 226 písm. b) tr. ř. tímtéž rozsudkem zprostil obžaloby, protože skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním obvinění P. K., P. K. a I. G. Z podnětu prvně jmenovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2018 sp. zn. 5 To 260/2018 podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ohledně jeho osoby toliko ve výroku o trestu propadnutí věci a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný P. K. se odsuzuje podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci a to mobilního telefonu zn. Samsung IMEI XY se SIM kartou Vodafone č. XY. Naproti tomu odvolání obviněných P. K. a I. G. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Proti cit. rozsudku Městského soudu v Praze podal následně obviněný I. G. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dovolatel předně namítá, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, stejně jako učiněná skutková zjištění. V jeho případě nedošlo k pečlivému rozboru provedených důkazů a náležitému odůvodnění. Naopak závěry soudu jsou učiněny pouze na základě výpovědi obviněného P. K. Obviněný K. neznal ani jméno dovolatele. Navíc se vyjádřil, že šlo o Ukrajince, přitom dovolatel je Rus. Kromě toho je extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými závěry podtrhnut tím, že dovolatel nehovoří vůbec česky a obviněný K. nehovoří vůbec rusky, není tak možno, aby se na spáchání trestných činů domluvili. Stejně tak nebyl prokázán jakýkoliv finanční transfer mezi dovolatelem a obviněným K. Závěrem je tedy nutno dodat, že celá obžaloba je vystavěna na jediném výslechu obviněného K., který během řízení svou výpověď několikrát změnil, prokazatelně uváděl nepravdy a manipuloval tak s hodnocením soudu. Dále tvrdí, že rozhodnutí nalézacího soudu spočívá v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když nepoužil zásadu in dubio pro reo za důkazní situace, která uplatnění této zásady vyžaduje. V daném případě nebylo prokázáno nadevší pochybnost, že dovolatel se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Naopak ani soud prvního stupně, ani odvolací soud neprokázal, že by dovolatel byl v jakémkoliv kontaktu s obviněným K., natož aby je pojily jakékoliv domluvy na nelegální činnosti. Zároveň namítá, že jednání tak, jak bylo zjištěno soudy, i kdyby se ho dopustil, nenaplňuje zákonné znaky zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaného v jednočinném souběhu s návodem podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen. Podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku je objektivní stránka trestného činu podplácení založena na skutečnosti, že osoba nabízí či slibuje úplatek jiné osobě v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu. Obstarávání věcí obecného zájmu je činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb. Na případ vězeňského dozorce však toto analogicky vztáhnout nelze, neboť ten ze své funkce neobstarává žádné věci tak, aby v důsledku úplatku změnil průběh tohoto obstarávání. Nejde také o žádnou formu rozhodování orgánů státní moci a správy, při němž by šlo dovolateli přiřknout neoprávněnou výhodu. Dovolatel nesouhlasí ani s tím, že by byl návodcem ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ke spáchání trestného činu. Z rozhodnutí soudů lze seznat, že obviněný K. započal s pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku již dávno před tím, než v něm měl dovolatel vzbudit rozhodnutí jej páchat, a řadu jednotlivých skutků pouze rozšiřoval na základě mechanismu, který nebyl v průběhu trestního řízení objasněn natolik, aby bylo zjevné, zda obviněný K. sám zprostředkovávání různých služeb nabízel, či zda byl naopak tím, kdo na nabídky reagoval. Vzhledem k tomu, že nebyla jakkoli prokázána realizace údajně „objednaného“ vnesení a předání nepovoleného alkoholického nápoje pro dovolatele, a to ani ve stadiu pokusu, není rovněž splněna podmínka, že účastník je za trestný čin odpovědný potud, pokud dospěl alespoň do stadia pokusu. Takový trestný čin nebyl směrem k dovolateli prokázán vzhledem k tomu, že obviněný K. byl pouze zadržen s plastovou lahví s alkoholem a nebylo nijak objasněno, komu ji do věznice nese a zda je to z jeho popudu, zda tuto konkrétní lahev nese vězni, kolegovi či sobě. Obviněný proto v závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2018 sp. zn. 5 To 260/2018, a aby podle § 265l tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného G. (§ 265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapituloval výsledek předchozího řízení včetně obsahu rozsudku odvolacího soudu, jakož i dovolání obviněného včetně použitých argumentů. Podle něj v daném případě rozhodně nelze postup soudů nižších stupňů při dokazování a jeho vyhodnocení označit za svévolný, dezinterpretující provedené důkazní prostředky a porušující právo obviněného G. na spravedlivý proces, pokud se soudy nižších stupňů nepřiklonily k verzi prezentované obviněným (nadto pokud o ní ani blíže nevypovídal a pouze s ní argumentoval ve svých vyjádřeních mimo důkazně využitelný výslech obviněného), jež ovšem v důkazech, které byly provedeny, při jejich posouzení ve všech vzájemných souvislostech oporu nemá. Nejedná se tak o případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy na jejich podkladě. Na tomto místě lze také odkázat na bod 7 rozsudku soudu prvního stupně a zejména pak na bod 17 rozsudku soudu odvolacího. Městský soud v Praze zde reagoval v podstatě na všechny výtky, které nyní obviněný vtělil i do svého dovolání. Jako o relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nelze uvažovat ani o námitce dovolatele, že soud nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo. I tato námitka totiž v obecné rovině směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Toto pravidlo má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových. Jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený či jiný dovolací důvod. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice byly uplatněny některé námitky ohledně zákonných znaků spáchaných trestných činů, nejsou ovšem opodstatněné. Podstatou jednání pachatele trestného činu podplácení je záměr dosáhnout poskytnutím, nabídnutím nebo slíbeným úplatkem toho, aby osoba, která obstarává věci obecného zájmu, vyhověla požadavku pachatele. Je nepochybné, že obviněný K. jakožto příslušník vězeňské služby ve funkci vrchního asistenta na oddělení výkonu vazby při výkonu svých služebních povinností člena ozbrojeného sboru ve vazební věznici obstarával věci obecného zájmu. Za takové je nutno považovat úkoly stanovené pro vězeňskou službu a její příslušníky, na jejichž plnění má zájem celá společnost. Ostatně nalézací soud se problematikou naplnění znaku obstarávání věcí obecného zájmu náležitě zabýval a na odůvodnění jeho rozsudku lze v dalším odkázat (strany 51-52 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že on svým jednáním nemohl jako návodce v obviněném K. vzbudit rozhodnutí spáchat trestný čin, protože ten započal páchání trestného činu již předtím. Dovolatel totiž při této výtce opomenul, že obviněný K. byl uznán vinným z pokračující trestné činnosti, jíž se dopustil více dílčími útoky trestného činu, kdežto v případě dovolatele soudy návod k trestné činnosti dovodily toliko u skutku pod bodem I. 2 (podle členění rozsudku soudu prvního stupně). Dovolatel přistoupil k navádění k trestné činnosti nezávisle na předchozím jednání obviněného K. a jeho návod směřoval k naplnění všech zákonných znaků přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud pak obviněný konstatoval v dovolání bez bližšího rozvedení porušení zásady subsidiarity trestní represe, tak její konstatování je v daném případě zcela neopodstatněné. Tato zásada se uplatní v případech, kdy byl spáchán trestný čin menší závažnosti, kdy byly naplněny všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, ale nejde o případ společensky škodlivý. V případě dovolatele nebylo zjištěno nic výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu. Ostatně ani sám dovolatel ve svém dovolání neuvádí k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe žádné konkrétní skutečnosti. Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného I. G. proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2018 sp. zn. 5 To 260/2018 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento důvod dovolání tak spočívá ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný G. poukazuje na variantu poslední, tedy že odvolací soud nedůvodně zamítl jeho odvolání, ačkoli bylo důvodné vzhledem k existujícím pochybením zakládajícím uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat v případě, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Obviněný své námitky mj. uplatnil s odkazem na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Jak bylo shledáno, mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, která v napadeném rozsudku akceptoval také odvolací soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, se o žádný extrémní rozpor (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04) rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení plně odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů (jde zejména o svědeckou výpověď obviněného K., který opakovaně a konzistentně popsal osobu dovolatele, v které části Vazební věznice P. R. se nacházel, jak se dorozumívali, i kolikrát a jakým způsobem dovolateli do věznice donesl alkoholický nápoj a kolikrát mu za to byla na bankovní účet připsána částka 2 000 Kč) a na podkladě toho pokládaly skutkový stav za dostatečně zjištěný, jelikož dovolatel k celé věci nikdy nepodal žádnou výpověď před orgány činnými v trestním řízení. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli výtkám na jejich adresu, přičemž v podrobnostech lze odkázat na pečlivé a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů. K námitce obviněného, že svým jednáním nenaplnil objektivní stránku trestného činu podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, Nejvyšší soud pouze v krátkosti uvádí následující. Objektem zločinu podplácení je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života. Obstarávání věcí obecného zájmu je činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, kulturních a jiných potřeb; jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Podstatou jednání pachatele trestného činu podplácení je jeho záměr dosáhnout poskytnutým, nabídnutým nebo slíbeným úplatkem toho, aby osoba, která obstarává věci obecného zájmu, vyhověla požadavkům pachatele (Šámal, P. a kol., Trestní zákoník II. § 140 až § 421., Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, s. 3161, 3167 až 3169). Z toho je zřejmé, že obviněný K. jakožto příslušník vězeňské služby ve funkci vrchního asistenta na oddělení výkonu vazby při výkonu svých služebních povinností obstarával věci obecného zájmu. Za věci obecného zájmu je nutno pokládat úkoly stanovené pro vězeňskou službu a její příslušníky podle § 1 a především podle § 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, na jejichž řádném plnění má zájem celá společnost. Ve věznicích se nacházejí osoby, které jsou omezeny na svých právech v souvislosti s tím, že se dopustili určitého trestného činu, popř. jsou podezřelí ze spáchání trestného činu. Právě tato omezení na právech pachatelů jsou v zájmu společnosti, protože tím jsou pachatelé potrestáni za svoje jednání vůči celé společnosti, která má zájem na tom, aby se předcházelo trestné činnosti, aby spáchání každého trestného činu bylo náležitě objasněno a aby každý pachatel trestného činu byl spravedlivě potrestán za své jednání. Na základě výše uvedeného je pak zcela bez významu námitka obviněného, že obecné věci ze své funkce může obstarávat jen správní úřad v souvislosti se svojí rozhodovací činností. Zásadním pak je, že obviněný svým jednáním krom vlastního prospěchu sledoval i způsobení nezákonného zásahu do řádného a bezproblémového výkonu vazby od osoby, které zákon ukládá povinnost, aby dohlížela na dodržování právě řádného a bezproblémového výkonu vazby podle zákonem stanovených podmínek. Obviněný K. se tak splněním požadavku obviněného G. dostal do konfliktu s plněním svých povinností podle zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně pak s § 45 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona, podle kterého je příslušník bezpečnostních sborů povinen se zdržet jednání, které může ohrozit důvěru v nestranný výkon, zejména pak v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary ani jiné výhody. Otázkou naplnění znaku obstarávání věcí obecného zájmu se ovšem již náležitě a dostatečně zabýval nalézací soud, s jehož závěry Nejvyšší soud zcela souzní a na jehož odůvodnění je tak možno v této problematice zcela odkázat. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného G., že svým jednáním nemohl jako návodce v obviněném K. vzbudit rozhodnutí spáchat trestný čin, protože ten započal s jeho pácháním již předtím. Obviněný K. byl soudy nižších stupňů uznán vinným z pokračující trestné činnosti, jíž se dopustil více dílčími útoky trestného činu, ale v případě obviněného G. soudy návod k trestné činnosti dovodily pouze u skutku pod bodem I/2 (podle členění rozsudku soudu prvního stupně). V případě obviněného K. šlo o případ, kdy jednotlivé dílčí útoky jeho trestné činnosti vymezené pod body I/1-2, 5-6 samy o sobě vykazovaly veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, částečně ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Konkrétně pak skutek označený pod bodem I/2 byl posouzen jako trestný čin dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný G. přistoupil k navádění k trestné činnosti obviněného K. z vlastního rozhodnutí, nezávisle na předchozím jednání obviněného K. Jeho návod tak směřoval k naplnění všech zákonných znaků přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jednotlivé dílčí útoky obviněného K. byly spojeny podobným, nikoli však shodným způsobem provedení. To ovšem nevylučuje možnost, aby se účastník, tedy obviněný G., podílel jen na určité vymezené části trestné činnosti hlavního pachatele, jenž se dopouští pokračující trestné činnosti. Vztah trestné činnosti hlavního pachatele a trestné činnosti účastníka je založen na zásadě akcesority účastenství. Akcesoritou účastenství se obecně rozumí závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele trestného činu, nikoli však naopak. Účastník, ať už se jedná o organizátora, návodce či pomocníka, se může účastnit jen na některém z dílčích útoků trestné činnosti hlavního pachatele. Při posuzování účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku, není ovšem vyloučeno, že by se účastník nemohl zapojit do již probíhající trestné činnosti později (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017 sp. zn. 3 Tdo 1152/2017). Námitky dovolatele v uvedeném směru tak jsou zcela obsolentní. Pokud obviněný v postupu soudů spatřoval také porušení zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že taková námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Podle Nejvyššího soudu lze v dané souvislosti prohlásit, že postup obou soudů nižších stupňů nevybočil z mezí ustanovení § 2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř. ani čl. 8 odst. 2 Listiny. Jimi učiněná skutková zjištění nejsou v nesouladu s provedenými důkazy, přičemž soudy obou stupňů dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly důvodné pochybnosti a v takovém případě nemohlo dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo. Je tedy zřejmé, že výše uvedené skutkové a procesní námitky obviněného zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve svém dovolání konstatoval také porušení zásady subsidiarity trestní represe, což ovšem žádným způsobem blíže nerozvedl, přičemž tak ale je povinen učinit. Jelikož tato námitka je obecně podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se jí navzdory zmíněnému obsahovému nedostatku podaného dovolání rozhodl zabývat, ovšem musel konstatovat, že její uplatnění je v posuzovaném případě zcela neopodstatněné. Zásada subsidiarity trestní represe vyjádřená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku představuje v trestním právu určitý materiální korektiv k uplatňování trestní odpovědnosti. Zásadní význam má i z pohledu interpretačního, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodů nedostatečné společenské škodlivosti případu se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (blíže k zásadě subsidiarity trestní represe viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012). Obviněný ve svém dovolání neuplatnil jedinou námitku, která by opodstatňovala postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy užití zásady subsidiarity trestní represe, jelikož jím spáchaný čin nedosahuje takové míry společenské škodlivosti, že by na něj bylo nutno aplikovat instituty trestního práva. V případě obviněného G. nebyla zjištěna žádná okolnost, která by vylučovala uplatnění trestní represe proti jeho osobě. Obviněný spáchal dva trestné činy, přičemž jeden z nich v kvalifikované podobě. V případě obou trestných činů úmyslně apeloval na obviněného K., aby zneužil postavení úřední osoby, i když ten byl povinen dohlížet na dodržování pravidel v zařízení, kde je vykonávána vazba a trest odnětí svobody, a tudíž aby právě ohrozil řádný výkon vazby, nad níž měl dozor vykonávat. Zcela nepochybně je poté zvláště společensky škodlivým a nežádoucím to, že se obviněný dopustil korupčního jednání, v jehož rámci sám úplatek nabízel a nakonec zajistil jeho poskytnutí. Povaha a rozsah zásahu obviněného do chráněných zájmů s ohledem na všechny okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti případu, která vyžaduje uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému a trestněprávních důsledků s ní spojených. Nejvyšší soud po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům, kdy Nejvyšší soud shledal, že v dovolání část uplatněných námitek se míjí s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o námitky skutkové, kterými se obviněný snaží prosadit svoji verzi skutkového děje (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy) a ve zbývající části byť jde o námitky hmotněprávní, tak tyto byly posouzeny jako zcela neopodstatněné, bylo dovolání obviněného I. G. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. K tomu je třeba ještě dodat, že při absenci opodstatněnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nezbylo než za nedůvodně uplatněný označit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož k zamítnutí odvolání obviněného soudem druhého stupně došlo v souladu se zákonem. Toto rozhodnutí pak Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 5. 3. 2019 JUDr. František Hrabec předseda senátu