Rozhodnutí NS

23 Cdo 820/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/17/2020
Spisová značka:23 Cdo 820/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.820.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vady podání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 820/2020-195
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně ALKOM Security, a.s., se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1446/10, identifikační číslo osoby 26184672, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalované Česká pošta, s.p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo osoby 47114983, o zaplacení 2 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 184/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, č. j. 70 Co 229/2019-174, takto:

      I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 30. 1. 2019, č. j. 14 C 184/2016-126, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 000 000 Kč. Uvedená částka představovala smluvní pokutu za (tvrzené) porušení povinnosti stanovené v čl. 1.4 a 1.5 Rámcové smlouvy č. 137/2003 uzavřené dne 25. 9. 2003 mezi žalobkyní a žalovanou.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že jej navrhuje odmítnout pro vady, případně jej jako nedůvodné zamítnout, bude-li dovolání shledáno přípustným.

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání pouze uvedla, že „výrok I (jakož i na něj navazující výrok II) napadeného rozsudku považuje za nesprávný a učiněný v rozporu s ustálenou judikaturou vyšších soudů“, aniž však vymezila od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, ani neuvedla, v jaké (konkrétní) otázce hmotného či procesního práva. Ve zbylém obsahu dovolání žalobkyně toliko rekapituluje skutkový stav posuzovaného případu a prezentuje vlastní právní úvahy, aniž by však řádně vymezila některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.

Konečně dovolací soud uvádí, že ani vada řízení namítaná žalobkyní spočívající v tom, že soud prvního stupně vůbec nezohlednil některé listinné důkazy, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 4. 2020


JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D., LL.M.
předseda senátu