Rozhodnutí NS

22 Cdo 4556/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:22 Cdo 4556/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4556.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Spoluvlastnictví
Dotčené předpisy:§ 1147 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/05/2019
I.ÚS 1472/19
JUDr. David Uhlíř
odmítnuto
05/28/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4556/2018-396


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Marcelou Hlaváčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nademlejnská 1066/8, proti žalovanému P. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaromírem Štůskem, LLM., advokátem se sídlem v Neratovicích, Na Výsluní 1234, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 7 C 182/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, č. j. 28 Co 15/2018-363,

takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, č. j. 28 Co 15/2018-363, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 17. 3. 2017, č. j. 7 C 1822/2015-188, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2017, č. j. 7 C 182/2015-2017, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY zahrada, zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, vedeném Katastrálním úřadem pro XY kraj, Katastrálním pracovištěm XY (výrok I.). Nařídil prodej nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že jeho výtěžek bude rozdělen mezi účastníky tak, že žalobkyni připadne ½ výtěžku z tohoto prodeje a žalovanému také ½ výtěžku (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 28 Co 15/2018-363, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k označeným nemovitostem (výrok I.) a přikázal je do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 4 050 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. až VI.).

Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti výroku III. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 4 050 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Odvolacímu soudu vytýká, že měl při zjišťování tržní ceny nemovitosti a stanovení vypořádacího podílu zohlednit zástavní právo žalobkyně váznoucí na nemovitostech. Pokud tak neučinil, bylo namístě stanovit odlišnou lhůtu splatnosti vypořádacího podílu vázanou na výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí, případně určit osobu zástavního věřitele jako platební místo. Poukazuje na závěry rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 196/2004 ze dne 17. 1. 2006 a na závěry Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 102/94 ze dne 15. 12. 1994. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku III. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

O zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014, dovolací soud postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatele založeno na právní otázce, zda měl soud při vypořádání spoluvlastnictví zohlednit při zjišťování tržní ceny nemovitostí zástavní právo, jímž jsou nemovitosti zatíženy pro zajištění závazku žalobkyně. Poukázal na závěry rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 196/2004 ze dne 17. 1. 2005, který v jím posuzované věci zohlednil, že nemovitosti, jež jsou předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví, jsou zčásti zatížené zástavním právem, a zdůraznil, že při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem zatíženým zástavním právem v případě přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu je nezbytné ve zjištěné tržní ceně nemovitostí zohlednit i hodnotu zástavního práva váznoucího na nemovitostech. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že zástavní právo žalobkyně nezohlednil a nesprávně proto stanovil přiměřenou náhradu.

Přiměřenou náhradu je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích; ekvivalent, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 11. 1992, sp. zn. 7 Co 269/92
– Právní rozhledy, 1996, č. 3, str. 128, nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 12 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 1993, pořadové č. 61). Na tento závěr včetně rozhodnutí Ústavního soudu mimo jiné poukazuje i dovolatel.

Tato východiska akceptoval i Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdo 425/96 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pořadové č. 15), jímž sjednotil judikaturu obecných soudů. Od přijetí tohoto rozhodnutí lze považovat soudní praxi za ustálenou potud, že základem pro stanovení přiměřené náhrady za nemovitosti (nicméně obdobný závěr je třeba vztáhnout i k věcem movitým) je její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování s tím, že tuto náhradu soud určí odpovídajícím podílem z ceny celé věci, nikoliv cenou, za kterou by bylo možno prodat spoluvlastnický podíl.

Při stanovení přiměřené náhrady se přihlíží především k cenám, za něž by byly v daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodány nemovitosti obdobných kvalit [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 1225], a náhrada tak musí vyjadřovat cenu závislou nejenom na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, publikovaný v Souboru pod C 110). Pro účely rozhodování soudů v konkrétních řízeních je pak pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitostí v době jejich vypořádání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, publikovaný v Souboru pod C 3421). Existence podílového spoluvlastnictví pak podle judikatury není sama o sobě důvodem, pro který by měla být obecná cena nemovitosti stanovená pro účely vypořádání spoluvlastnictví snížena (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 539/2003, publikovaný v Souboru pod C 2199).

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007 (rovněž publikovaném v Souboru pod C 6296), vyložil dovolací soud mimo jiné zásadu, že má-li být účastníku vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta přiměřená náhrada, odpovídající majetkové újmě, která mu nastane v důsledku zániku podílového spoluvlastnictví, je třeba vzít v úvahu všechny významné okolnosti, které mají vliv na stanovení obvyklé ceny, která je i cenou „tržní“.

Obdobně v komentáři k občanskému zákoníku (KRÁLÍK, Michal. § 1147 [Přikázání společné věci a její prodej ve veřejné dražbě]. In: SPÁČIL, Jiří, DOBROVOLNÁ, Eva, HANDRLICA, Jakub, HOLEJŠOVSKÝ, Josef, HORÁK, Tomáš, HRABÁNEK, Dušan, KRÁLÍK, Michal, LASÁK, Jan, NOVOTNÝ, Marek, PETR, Bohuslav, PIHERA, Vlastimil, RICHTER, Tomáš, VRZALOVÁ, Lenka. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 607. ISBN 978-80-7400-499-5.) se uvádí, že „i přes ustálenou soudní praxi, pokud jde o základ pro určení výše přiměřené náhrady, nelze mít ani pro futuro všechny otázky spojené s přiměřenou náhradou za definitivně vyřešené. Jde zejména o to, jakým způsobem určovat pravidla pro přiměřenou náhradu u věcí zatížených tzv. právními vadami. Dosavadní praxe dovolacího soudu v daném směru neměla výraznější možnost se k těmto otázkám vyjádřit. Při řešení tohoto problému lze zřejmě vycházet z myšlenky, že právní vady mají na cenu věci ve spoluvlastnictví stejný vliv jako jiné vady. Jestliže je např. pozemek zatížen věcným břemenem, snižuje to jeho cenu. Je-li zatížen podíl, snižuje to cenu podílu i celé věci. Pokud tedy bude vyloučen spoluvlastník se zatíženým podílem, měla by se snížit jeho náhrada oproti stavu, kdy by tu zatížení nebylo; jinak by tomu bylo zřejmě tehdy, pokud by byl vylučován „nezatížený spoluvlastník“. Vždy by mělo jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný přichází, je-li výchozím principem přiměřenost náhrady.“

Dovolateli lze proto přisvědčit v tom smyslu, že jsou-li nemovitosti, jež jsou předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví, zatíženy právními vadami, měla by se tato skutečnost promítnout do úvah o určení výše přiměřené náhrady. Jelikož v posuzované věci získává dovolatel na základě rozhodnutí odvolacího soudu spoluvlastnický podíl na nemovitostech zatížený zástavním právem zajišťujícím závazek vylučovaného spoluvlastníka (v tomto případě žalobkyně), bylo na odvolacím soudu, aby se zabýval tím, jak se tato skutečnost promítne do základu pro určení výše přiměřené náhrady.

V posuzované věci učinil odvolací soud ve vztahu k vadám váznoucím na společných nemovitostech zjištění, že jsou zatíženy zástavními právy pro pohledávky obou účastníků. Jednak pro pohledávku žalobkyně ve výši 1 906 704 Kč s příslušenstvím a budoucí pohledávky do výše 380 570 Kč, a dále pro pohledávku žalovaného ve výši 635 438 Kč s příslušenstvím a budoucí pohledávky do výše 127 280 Kč. Z potvrzení Komerční banky, a. s. dále zjistil, že ke dni 2. 3. 2018 činila nesplacená výše úvěru žalobkyně 1 495 728,97 Kč a žalovaného 224 801,93 Kč. Rovněž zjistil, že jsou oba úvěry řádně a včas spláceny, a že úvěr žalobkyně nebyl nikdy za trvání úvěrového účtu placen po splatnosti.

Ve vztahu k určení výše přiměřené náhrady s ohledem na uvedená skutková zjištění pak odvolací soud uzavřel, že zástavní práva váznoucí na oceňovaných nemovitostech a zatěžující podíl každého z účastníků nemají v tomto konkrétním případě vliv na výši obvyklé ceny, která je natolik vysoká, že žalobkyně z poskytnuté náhrady zůstatek svého úvěru bez problémů zaplatí a je na žalovaném, jak on sám jako vlastník celé nemovitosti zůstatek svého úvěru vyrovná, to vše za stavu, kdy obě hypotéky jsou řádně spláceny.

Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud zástavní právo žalobkyně při stanovení základu pro určení výše přiměřené náhrady za její spoluvlastnický podíl zohlednil, v tomto konkrétním případě se však ke snížení výše náhrady nepřiklonil. Dovolacímu soudu pak jeho úvahy nepřipadají zjevně nepřiměřené, jestliže zvážil všechny relevantní okolnosti, zejména výši zůstatku úvěru žalobkyně v porovnání s jí poskytnutou náhradou za spoluvlastnický podíl, a dále skutečnost, že úvěr byl žalobkyní po celou dobu jeho trvání řádně a včas splácen.

Námitkami, že odvolací soud měl stanovit jiný termín splatnosti náhrady za spoluvlastnický podíl a vázat splatnost na výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí, případně měl určit osobu zástavního věřitele jako platební místo, které žalovaný uplatnil poprvé až v dovolacím řízení, se dovolací soud nemohl zabývat; v dovolacím řízení nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

Lze proto uzavřít, že závěry odvolacího soudu nejsou zjevně nepřiměřené a v dovolacím přezkumu obstojí. Odvolací soud se stanovením přiměřené náhrady podrobně zabýval. Hodnotil zejména závěry vyplývající ze znaleckého dokazování, z něhož vzešla obecná cena vypořádávaných nemovitostí, kterou posléze odvolací soud převzal do základu pro výpočet přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl a do níž promítl i zástavní práva váznoucí na společných nemovitostech. Byť v konečném důsledku samotnou výši přiměřené náhrady z důvodu váznoucích vad nijak nekorigoval, není jeho rozhodnutí v rozporu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu a dovolací soud nemá důvod vyřešenou právní otázku posoudit jinak.

Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., tudíž není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti byl zamítnut, neboť vzhledem k nepřípustnosti dovolání je zjevně nedůvodný.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 1. 2019


Mgr. David Havlík
předseda senátu