Rozhodnutí NS

21 Cdo 4061/2018; 21 Cdo 4062/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2019
Spisová značka:21 Cdo 4061/2018; 21 Cdo 4062/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.4061.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.
§ 241b odst. 3 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/15/2019
I.ÚS 1272/19
JUDr. David Uhlíř
odmítnuto
07/16/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 4061/2018-324
                                        21 Cdo 4062/2018


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně R. V., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 1511/5, proti žalovanému SMQ FINANCE s. r. o. se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Platnéřská č. 90/13, IČO 03536955, zastoupenému JUDr. Luďkem Lissem, Ph. D., LL. M., MBA, advokátem se sídlem v Praze 7, Jablonského č. 640/2, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 41 C 115/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2018, č. j. 11 Co 323/2017-213, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2018, č. j. 11 Co 324/201-218, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2018, č. j. 11 Co 323/2017-213, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2018, č. j. 11 Co 324/201-218, jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod číslem 116/2014 v časopise Soudní judikatura, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak], jednak postrádá vymezení důvodu dovolání způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení proto nelze pro tyto vady pokračovat.

Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a vymezení důvodu dovolání, je vadné a podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolatelka mohla takové vady odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k dovolání. Marným uplynutím této propadné (prekluzivní) lhůty se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod č. 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31/2005 v časopise Soudní judikatura).

Dovolatelka v posuzované věci sice v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti cituje jeden z důvodů přípustnosti dovolání, který je upraven v ustanovení § 237 o. s. ř., když tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva (kterou formuluje s odkazem na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze obecně jako „nesprávné právní posouzení věci spočívající ve výkladu práva procesního, který odvolací soud ve svém rozhodnutí zaujal a na němž je rozhodnutí založeno“), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak již vůbec neuvádí, o kterou konkrétní právní otázku procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“, tedy od kterého nebo kterých rozhodnutí dovolacího soudu, se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit.

Namítá-li dovolatelka v dovolání tzv. jiné vady řízení [které spatřuje zejména v tom, že soud prvního stupně žalobkyni nepoučil, „jaký okruh účastníků v daném konkrétním případě tzv. nerozlučném společenství tvoří“, že v tomto směru měl „soud prvního stupně postupovat podle § 43 odst. 1, 2 o. s. ř“, že odvolací soud „posoudil postavení žalobkyně stran jejích procesních práv zcela odlišným způsobem než soud prvního stupně“ a „takové rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro žalobkyni překvapivé“, že ani odvolací soud opět žalobkyni nepoučil“ a že odvolací soud „nerozhodl o návrhu žalobkyně na vstup jejího manžela J. V. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně“ (který žalobkyně učinila u jednání odvolacího soudu dne 8. 3. 2018, přičemž již neuvádí, že odvolací soud o něm rozhodl tak, že tento návrh zamítl)], uplatňuje tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud sice smí k jiným vadám řízení, které by mohly mít – kdyby byly důvodné – za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédnout, avšak - jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše - naplněn není.

Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). O takový případ se však v projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.

Ve vztahu k poučovací povinnosti soudu o tom, že má či může žalobu podat nebo být žalován ještě další účastník, byl v rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009) přijat právní názor, podle kterého poučení žalobce o tom, koho má žalovat nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat na straně žalobce, není součástí poučovací povinnosti soudu ve smyslu ustanovení § 5 o. s. ř. ani ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř.; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 5, pod číslem 2, v němž byl zaujat právní názor, že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení.

Rozsudek a usnesení odvolacího soudu jsou navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1506/2002, z jehož odůvodnění shodně se zněním ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že pro odvolací řízení je vyloučen institut přistoupení účastníka do řízení a institut záměny účastníků (§ 92 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Oba instituty jsou procesním odrazem hmotného práva potud, že zajišťují, aby se řízení účastnil ten, kdo je nositelem hmotného práva, nebo ten, koho podle hmotného práva stíhá povinnost, a to podle stavu, který tu byl před zahájením řízení. V obou případech jde o důsledky aktivní či pasivní věcné legitimace, která se v rozhodnutí soudu projevuje tím, že pro nedostatek této legitimace se žaloba zamítá. Povaha odvolacího řízení jako řízení zásadně přezkumného vylučuje, aby k těmto změnám v okruhu účastníků došlo až v odvolacím řízení, neboť by tím byly zcela zmařeny výsledky řízení před soudem prvního stupně a jeho rozhodnutí založené v daném případě zpravidla na závěru o nedostatku věcné legitimace. Neplatí-li v odvolacím řízení ustanovení § 92 o. s. ř. a nemá-li proto případný návrh žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo na záměnu účastníka právní účinky, není třeba, aby odvolací soud o takovém návrhu vůbec rozhodoval; uvedeným způsobem nemůže být v odvolacím řízení okruh účastníků změněn, a proto postačuje, aby se odvolací soud s neúčinným návrhem žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo na záměnu účastníka vypořádal v odůvodnění rozhodnutí, kterým rozhodne o odvolání] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2019

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu