Rozhodnutí NS

30 Cdo 4511/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/24/2016
Spisová značka:30 Cdo 4511/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4511.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c1 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/04/2016
III.ÚS 1175/16
JUDr. Radovan Suchánek
odmítnuto
08/01/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4511/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobkyně PREFA MAJETKOVÁ a. s., se sídlem v Rosicích nad Labem, U Prefy 579, identifikační číslo osoby 252 96 736, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 2.217.273.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 200/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 41 C 200/2014-104, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2015, č. j. 21 Co 57/2015-149, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2015, č. j. 21 Co 57/2015-149, se odmítá.
II. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 41 C 200/2014-104, se zastavuje.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) v záhlaví označeným usnesením podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala specifikované náhrady škody, která jí měla být způsobena odmítnutím žaloby v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. n. 23 C 197/2013 (a navazujícím odvolacím řízení) za dále žalobkyní tvrzených okolností. Podle nalézacího soudu žalobkyně relevantně nereagovala na výzvu soudu k doplnění žaloby, neboť dosud není zřejmé, v čem nesprávný úřední postup, kladený za vinu žalované, spočívá.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rovněž v záhlaví označeným usnesením potvrdil napadené prvoinstanční usnesení. Odvolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení, jímž byla žaloba odmítnuta (pro neodstraněné vady) je věcně správné.

Proti oběma rozhodnutím uvedených soudů podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta dovolání. Předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. „dovozuje od toho, že:

1) zneužití podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou aplikace Občanského soudního řádu ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, když soudci inkviziční (bolševickou) metodou nesporného řízení, kterým toto řízení nebylo, aplikovali Občanský soudní řád ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, k nalezené ‚materiální pravdy‘ o:

1. a) ztotožnění nežalovaného skutku s žalovaným skutkem jako příčiny žalované škody k legalizaci výnosů trestné činnosti v rozporu s čl. 6 ÚMLUVY o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen ‚Trestné činy praní výnosů zločinů‘, nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno,

1. b) bezvýznamnosti ‚legalizace defraudace podniku RASTA AG-CZ a. s.‘, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodování praxe dovolacího soudu.

2) akceptování rozhodnutí organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, prostřednictvím státní správy justice nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno, a

3) korupční legalizace výnosů z trestné činnosti, bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, na úkor žalobce, získaných útokem na vlastnická práva žalobce prostřednictvím nezákonného trestního řízení proti zástupcům žalobce a společníkům úpadce RASTRA AG-CZ a. s. a prostřednictvím konkurzního řízení úpadce RASTRA AG-CZ a. s., která je dokonávána prostředky popření práva na spravedlivé soudní řízení v řízeních o náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.“

Dovolatelka pak na dalších 122 stranách dovolání se snaží uplatněné předpoklady přípustnosti dovolání rozvést, avšak místy až extrémně kriticky vyhrocený text vůči státním orgánům je pro interpreta obtížně srozumitelný a nemá žádnou (z pohledu § 237 o. s. ř.) souvislost s usnesením dovolacího soudu, proti němuž formálně dovolatelka podává dovolání.

K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.


V podaném (byť značně obšírně koncipovaném) dovolání dovolatelka nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání v žádném případě nevyhovuje.

S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o. s. ř.

Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že žalobkyně napadla dovoláním i rozhodnutí soudu prvního stupně, opomenula uvedenou podmínku dovolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle § 104 odst. 1 věty prvé ve spojení s § 243b o. s. ř., řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 27. června 2013, č. j. 15 C 148/2008-491, zastavil.

Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2016


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu