Rozhodnutí NS

33 Cdo 5793/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:33 Cdo 5793/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5793.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Narovnání
Smluvní pokuta
Dotčené předpisy:§ 1903 odst. 1 o. z.
§ 580 odst. 1 o. z.
§ 588 o. z.
§ 2048 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 5793/2017-137


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci oprávněné JACKPOTLINE a.s., se sídlem v Kladně, Polská 2333 (identifikační číslo osoby 283 84 741), zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti povinnému K. J., bytem XY, o částečné zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 20 EXE 24/2016, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2017, č. j. 28 Co 256/2017-107, ve spojení s doplňujícím usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2017, č. j. 28 Co 256/2017-118, t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2017, č. j. 28 Co 256/2017-107, doplněné usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2017, č. j. 28 Co 256/2017-118, se ve výroku II., jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 4. 2017, č. j. 20 EXE 24/2016-77, se - vyjma části o úrocích z prodlení z částky 153.763,20 Kč od 29. 9. 2016 do zaplacení - zrušuje a věc v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 12. 4. 2017, č. j. 20 EXE 24/2016-77, výrokem I. částečně zastavil exekuci, jejímž provedením byl podle usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 20 EXE 20/2016-38 ze dne 15. 12. 2016 pověřen soudní exekutor Mgr. Hynek Sekyrka, Exekutorský úřad se sídlem Praha 10, Murmanská 1575/4, co do částky 99.328 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně jdoucím z částky 99.328 Kč od 25. 11. 2015 do zaplacení a dále z částky 5.472 Kč od 25. 1. 2015 do zaplacení. Výrokem II. částečně zastavil exekuci, jejímž provedením byl podle rozhodnutí Okresního soudu v Kladně č. j. 20 EXE 20/2016-37 ze dne 30. 11. 2016, ve znění opravného pověření č. j. 20 EXE 24/2016-38 ze dne 15. 12. 2016 pověřen soudní exekutor Mgr. Hynek Sekyrka, Exekutorský úřad se sídlem Praha 10, Murmanská 1575/4, co do částky 153.763,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně jdoucím z částky 153.763,20 Kč od 29. 9. 2016 do zaplacení.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 8. 2017, č. j. 28 Co 256/2017-107, ve spojení s doplňujícím usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2017, č. j. 28 Co 256/2017-118, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se exekuce, jejímž provedením byl Okresním soudem v Kladně dne 30. 11. 2016, pod č. j. 20 EXE 24/2016-37, ve znění opravného pověření ze dne 15. 12. 2016, č. j. 20 EXE 24/2016-38, pověřen soudní exekutor Mgr. Hynek Sekyrka, Exekutorský úřad Praha 1, nezastavuje co do částky 99.328 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, jdoucím od 25. 11. 2015 do zaplacení; ve výroku II. změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se nezastavuje exekuce, jejímž provedením byl Okresním soudem v Kladně dne 30. 11. 2016, č. j. 20 EXE 24/2016-37, ve znění opravného pověření ze dne 15. 12. 2016, č. j. 20 EXE 24/2016-38, pověřen soudní exekutor Mgr. Hynek Sekyrka, Exekutorský úřad Praha 1, co do částky 39.680 Kč (výrok I.); ve zbylém rozsahu výroky I. a II. potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).

Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně

- zda se ujednání ve smlouvě o narovnání, podle něhož je dlužník v případě prodlení se splněním (nového) peněžitého dluhu povinen platit věřiteli úrok z prodlení, se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) jen proto, že „narovnáván“ byl závazek, jehož titulem byly kapitalizované úroky z prodlení se splněním dluhu z půjčky a

- zda se ujednání o smluvní pokutě v denní sazbě 0,4% z dlužné částky, jíž je zajištěn závazek zaplatit dluh z dohody o narovnání, zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku jen proto, že „narovnáván“ byl závazek, jehož původním titulem byla kapitalizovaná smluvní pokuta sjednaná pro případ porušení závazku ze smlouvy o půjčce.

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ujednání obsažené v dohodě o narovnání z 19. 11. 2015, jímž si účastníci sjednali, že kapitalizované úroky z prodlení (částka 5.472 Kč) přirostou k jistině a budou se nadále spolu s půjčenou částkou 32.000 Kč a kapitalizovanou smluvní pokutou úročit zákonným úrokem z prodlení, se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 588 o. z. Je přesvědčena, že tímto závěrem se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3807/2011, v němž byla řešena otázka obdobná. Nesprávným dovolatelka shledává rovněž závěr odvolacího soudu, že zjevně nemravné je „zajišťovat sankci další sankcí“, tedy požadovat smluvní pokutu z kapitalizované smluvní pokuty i z kapitalizovaných úroků z prodlení, které se staly novým dluhem (byly „vtěleny“ do dohody o narovnání). Zdůrazňuje, že podle judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2725/2008), narovnání představuje dohodu účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými; dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen novým, který vyplývá z narovnání. Podmínkou platnosti smlouvy o narovnání není ani existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této smlouvy, jak dovodil Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002, nebo ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 33 Cdo 371/2002, a narovnáním nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků, jak uzavřel ve svém rozhodnutí ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005. Z uvedeného dovolatelka dovozuje, že z hlediska možnosti „utvrzení“ (zajištění) nového závazku, který vznikl na základě smlouvy o narovnání, smluvní pokutou, je nerozhodná povaha závazku zaniklého v důsledku narovnání. Platnost smlouvy o narovnání proto nelze poměřovat z hlediska povahy dosavadních závazků, které na jejím základě zanikly. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený výrok usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (oprávněnou) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a závisí na otázkách hmotného práva, které odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu, že ujednání obsažené ve smlouvě o narovnání, podle něhož se dlužník v případě prodlení se splněním nového peněžitého dluhu zavázal platit věřiteli smluvní pokutu v denní sazbě 0,4% z dlužné částky a úrok z prodlení, lze považovat za zjevně se příčící dobrým mravům (§ 588 o. z.) jen proto, že „narovnáván“ byl závazek, jehož titulem byly kapitalizované úroky z prodlení se splněním dluhu z půjčky a závazek, jehož titulem byla kapitalizovaná smluvní pokuta sjednaná pro případ porušení závazku ze smlouvy o půjčce.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 3. 9. 2013 smlouvu o půjčce, podle které oprávněná půjčila povinnému bezúročně částku 32.000 Kč, kterou se povinný zavázal vrátit oprávněné ve splátkách podle dohodnutého splátkového kalendáře (tj. 5 měsíčních splátek po 2.000 Kč a poslední splátka ve výši 22.000 Kč splatná 2. 3. 2014); sjednána byla ztráta výhody splátek. Pro případ prodlení s vrácením dluhu se povinný zavázal zaplatit oprávněné smluvní pokutu ve výši 0,4 % denně z dlužné částky a zákonný úrok z prodlení. Povinný dluh nezaplatil ani zčásti. Spor ohledně splatnosti a skutečné výše dluhu účastníci vyřešili dne 19. 11. 2015 uzavřením dohody o narovnání podle § 1903 o. z.; v ní byly zrekapitulovány stávající pohledávky oprávněné vůči povinnému - pohledávka na zaplacení jistiny dluhu ve výši 32.000 Kč, pohledávka na zaplacení smluvní pokuty od 4. 10. 2013 do 19. 11. 2015 v kapitalizované výši 99.328 Kč a pohledávka na zaplacení úroku z prodlení z částky 32.000 Kč od 3. 10. 2013 do 19. 11. 2015 v kapitalizované výši 5.483,70 Kč. Účastníci se dohodli, že všechny tyto dosavadní závazky dlužníka (zde povinného) se nahrazují novým závazkem dlužníka (povinného) zaplatit věřiteli (zde oprávněné) částku 136.800 Kč nejpozději do 24. 11. 2015. Pro případ prodlení se splněním nového závazku se dlužník (povinný) zavázal zaplatit věřiteli (oprávněné) smluvní pokutu ve výši 0,4% z dlužné částky za každý den prodlení. Dne 19. 11. 2015 uzavřeli účastníci rovněž dohodu o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti formou notářského zápisu, který je v předmětné věci exekučním titulem. Protože povinný nesplnil závazek z dohody o narovnání, podala oprávněná dne 3. 10. 2016 žádost o pověření a nařízení exekuce s vyznačeným datem exekučního řízení od 30. 9. 2016. Exekucí vymáhá 1) jistinu ve výši 136.800 Kč s příslušenstvím (tj. s úroky z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 136.800 Kč od 25. 11. 2015 do zaplacení) a 2) smluvní pokutu 0,4 % denně z částky 136.800 Kč za dobu od 25. 11. 2015 do 29. 9. 2016 v kapitalizované výši 169.632 Kč s příslušenstvím (tj. s úroky z prodlení od 25. 11. 2015 do zaplacení).

Na podkladě uvedených zjištění soud prvního stupně exekuci z podstatné části – až na částku 32.000 Kč s úroky z prodlení - zastavil, neboť ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce posoudil jako (absolutně) neplatné pro rozpor s dobrými mravy (sjednána byla nepřiměřená smluvní pokuta) a dohodě o narovnání z 19. 11. 2015 „nepřiznal účinky (právní ochranu) odpovídající narovnání podle § 1903 a násl. o. z., neboť byla účelově předstírána“. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce uzavřené 3. 9. 2013 se nepříčí dobrým mravům a není tudíž podle § 39 zákona č. 46/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neplatné. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, v níž je posuzována přiměřenost smluvní pokuty, uzavřel, že smluvní pokuta se výši 0,4 % denně z dlužné částky není nepřiměřená. Dále dovodil, že dohoda o narovnání, kterou účastníci uzavřeli dne 19. 11. 2015, je platným právním jednáním; nepřisvědčil soudu prvního stupně, že mělo jít o zdánlivé právní jednání. Ujednání o smluvní pokutě obsažené v dohodě o narovnání poměřoval kritériem dobrých mravů a dospěl k závěru, že se jim zjevně příčí, jestliže se povinný zavázal zaplatit oprávněné smluvní pokutu z kapitalizované smluvní pokuty, tj. z částky 99.328 Kč, stejně jako z kapitalizovaných úroků z prodlení, které dospěly dne 19. 11. 2015 (z částky 5.472 Kč), neboť je nemravné zajišťovat sankci další sankcí. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, posoudil úroky z prodlení z kapitalizovaných úroků z prodlení jako nezákonné; nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by se účastníci smlouvy o půjčce uzavřené v roce 2013 dohodli, že dlužné úroky z prodlení budou přirůstat k jistině, přičemž judikaturou Nejvyššího soudu bylo dovozeno, že požadovat úroky z úroků nelze (anatocismus). Zákon č. 89/2012 Sb. pak sice připouští, aby si smluvní strany ujednaly, že kapitalizované úroky z prodlení přirostou k jistině, nicméně je třeba vycházet ze skutečnosti, že narovnávány byly právní vztahy ze smlouvy o půjčce, která byla uzavřena již roce 2013 a nelze připustit, aby změny v právní úpravě, které nastaly poté, byly „využity“ v neprospěch jedné ze smluvních stran.

Podle § 1903 odst. 1 o. z., dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné.

Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

Narovnání (transactio) upravuje pochybný nebo sporný právní poměr. Takový poměr sice narovnáním zaniká, ale dosavadní závazek nahradí závazek nový, který vyplývá z narovnání. Narovnání může vést i ke změně obligace či ovlivnit i jiná než obligační práva a povinnosti. Hlavním účelem narovnání je odstranit spornost práv mezi stranami. Zajišťovací a preventivní funkce narovnání se projevuje i v tom, že se chrání dobrá víra účastníka v právo narovnáním nabyté. Ustanovení hovoří o nahrazení dosavadního závazku novým. Právě tím se narovnání podstatně odlišuje od novace. V případě novace ovšem právní skutečnost, jež je právním důvodem původního závazku, jím zůstává i nadále, avšak dohoda o změně obsahu závazku k ní přistupuje jako další důvod vzniku závazku (v jeho změněné podobě) a jako taková působí společně s původní právní skutečností. U narovnání je tomu zásadně jinak; právním důvodem závazku je totiž právě jen dohoda o narovnání (a nic jiného). Narovnání přitom může, ale nemusí vést k faktické změně práv a povinností subjektů závazkového vztahu. Protože narovnáním se odstraňují pochybnosti a spornost práv a povinností, mohou strany svůj závazek narovnat i tak, že se dohodnou na stejném obsahu, jaký měl závazek dosavadní. I když však obsah závazku bude po narovnání stejný, bude právním důvodem vzniku závazku dohoda o narovnání, nikoli původní právní důvod.

Nejvyšší soud se k právnímu institutu narovnání obecně vyjádřil v mnoha svých rozhodnutích (srovnej např. rozsudky ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4103/2010, a ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4413/2007, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 278/2012). Přijal a odůvodnil závěr, že narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým, přičemž nemusí pak vždy ani dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005).

Z uvedeného výkladu je zřejmé, že odvolací soud shora označenou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu nerespektoval, jestliže dohodu o narovnání neposuzoval z hlediska „mravnosti“ jejích ujednání jako samostatný nově vzniklý závazkový právní vztah (nerespektoval „novost“ právního titulu) dohodu „dělil“, resp. vracel se k původním závazkům, které však již zanikly (a byly touto dohodou nahrazeny) a prostřednictvím zaniklých práv a povinností pak poměřoval ujednání zajišťující závazek povinného z dohody o narovnání korektivem dobrých mravů. Je-li však původní závazek zrušen, nemůže být - logicky vzato - hodnocen, resp. nemůže k němu být nadále přihlíženo. Zanikl-li tedy závazek povinného coby dlužníka platit oprávněné coby věřitelce smluvní pokutu za nesplnění povinnosti vrátit půjčku ve sjednané lhůtě, nelze hovořit o smluvní pokutě ze smluvní pokuty, a zanikla-li jeho povinnost platit úroky z prodlení s vrácením půjčky, nepřichází v úvahu anatocismus, tudíž ani úvaha o „sankci ze sankce“, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Zvažovat lze pouze, zda s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu není smluvní pokuta sjednaná v dohodě o narovnání nepřiměřená, neboť ustálená judikatura Nejvyššího soudu hovoří o nutnosti vážit specifika každého případu, tedy připouští, že i smluvní pokuta nižší než 0,5 procent denně z dlužné částky se může - právě s přihlédnutím ke specifičnosti případu - jevit nepřiměřenou. Lze pak přisvědčit dovolatelce, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nereflektuje ani rozhodnutí ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3807/2011, v němž Nejvyšší soud řešil právní otázku obdobnou nyní projednávané, tedy zda je přípustné, aby nový závazek vzniklý na základě dohody o narovnání byl úročen dohodnutými úroky v případě, kdy titulem zaniklého závazku byly úroky z prodlení. Objasnil, že za situace, kdy dohoda o narovnání způsobuje zánik dosavadních práv a povinností, namísto kterých vznikají práva a povinnosti nové, nemůže obstát dovolací námitka o sjednání nepřípustného anatocismu; jestliže ve vztahu k částce, která původně představovala úroky z prodlení, došlo k zániku tohoto závazku a ke vzniku závazku nového ve shodné částce, došlo tím i ke změně právního vodu k jejímu uplatnění. Pokud požadovaná částka není příslušenstvím (tak jak je tomu v nyní posuzované věci pokud jde o částku 138.800 Kč), nemohou být úroky z této částky nepřípustným anatocismem.

Lze uzavřít, že z pohledu dosavadní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neobstojí závěr odvolacího soudu, že dohoda o narovnání je neplatná v části, jíž se povinný zavázal zaplatit oprávněné smluvní pokutu z kapitalizované smluvní pokuty, tj. z částky 99.328 Kč, stejně jako z kapitalizovaných úroků z prodlení, které dospěly dne 19. 11. 2015 (z částky 5.472 Kč), neboť je nemravné zajišťovat sankci další sankcí. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl oprávněnou uplatněn důvodně a Nejvyššímu soudu nezbylo než napadené usnesení odvolacího soudu v inkriminované části zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1a 2 o. s. ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. 11. 2018


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu