Rozhodnutí NS

8 Tdo 1601/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/23/2019
Spisová značka:8 Tdo 1601/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1601.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Loupež
Mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody
Dotčené předpisy:§ 173 odst. 1 tr. zákoníku
§ 59 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1601/2018-28


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2019 o dovolání obviněného R. I., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 8 To 69/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 4 T 118/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. I. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
    1. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 4 T 118/2017, uznal obviněného R. I. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že

    dne 31. července 2017 kolem 01.30 hodin v XY, okr. týž, poté, co se seznámil s poškozenou A. M., nar. XY (dále převážně jen „poškozená“), na nádraží ČD v XY, pod záminkou, že této ukáže nástupiště, odvedl ji do XY asi 200 metrů od Penny Marketu a poté, co se vraceli zpět, jí na odlehlém místě zakryl rukou ústa a povalil na zem na záda a jelikož poškozená volala o pomoc, zacpával jí mikinou ústa a rukou sevřenou v pěst ji udeřil několikrát do levého oka a čela a poté přetočil na břicho a chytl za vlasy a nejméně 2x jí hlavou udeřil o zem – hlinitý povrch, kdy poškozená přestala křičet, a v průběhu napadení se jí obviněný dotazoval, kde má peníze, a prohledal jí kapsy u bundy a kalhot a díval se jí do podprsenky a dále jí svlékl riflové kalhoty, pod kterými měla poškozená riflové kraťasy a u těchto jí rovněž prohledal kapsy, a dále prohledal její dvě kabelky, když z jedné z nich odcizil mobilní telefon poškozené značky Samsung Galaxy J3 černé barvy se SIM kartou společnosti Mobil CZ v hodnotě 2 300 Kč a peněženku v hodnotě 150 Kč s finanční částkou ve výši 300 Kč, dále poškozené zul boty, vyndal z nich tkaničky a obrátil poškozenou zpět na břicho a svázal jí tkaničkami ruce a nohy a odtáhl po zemi ke stromu a zacpal jí ústa neznámou textilií a poté z místa utekl, a poškozené při napadení způsobil mnohočetné povrchní pohmoždění obličeje, krevní podlitiny čela a očnice vlevo a drobné pohmožděniny lícní krajiny vlevo a čela vlevo a poškozená se léčila a byla v pracovní neschopnosti od 31. 7. do 4. 9. 2017 i v důsledku posttraumatické úzkostné poruchy.
    2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil rovněž povinnost nahradit poškozené A. M., nar. XY, okres týž, trvale bytem XY, naposledy XY, škodu ve výši 450 Kč, a podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou s nepřiznaným zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
      3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 8 To 69/2018, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
        4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Barbory Čihákové dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a byl mu uložen trest v nepřiměřené výši. Současně vyslovil názor, že v dané věci existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, které se týkají významných skutkových okolností, když skutková zjištění soudu nevyplývají z provedených důkazů, a to v souvislosti s mírou použitého násilí vůči poškozené A. M. (dále jen „poškozená“) včetně toho, zda použil tkaniček k jejímu svázání.
          5. V podrobnostech dovolatel upozornil na porušování zásady rovnosti ze strany soudů, kterou spatřoval v jejich nestejném přístupu v hodnocení věrohodnosti výpovědi jeho a výpovědi poškozené. Poukázal na to, že rozpor v jejich výpovědích se přitom týkal pouze popisu použitého násilí a otázky svázání poškozené tkaničkami od bot, kdy tyto skutečnosti od počátku rozhodně popíral (jinak se k činu doznal). Zdůraznil, že se sám udal jako pachatel a následně plně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Popřel, že by od počátku připravoval oloupení poškozené a za tím účelem ji vylákal mimo prostor před nádražní halou, když k opuštění těchto prostor ji nijak nepřemlouval ani nenutil. Tvrdil, že při zpáteční cestě ji náhle chytil, povalil, prohledal a oloupil, a své jednání vysvětloval jako náhlý zkrat, zčásti pod vlivem užité drogy. Za rozhodující proto považoval právě posouzení míry užitého násilí; v tomto směru odkázal na lékařskou zprávu popisující zranění poškozené, z níž však nelze učinit bližší závěr o průběhu jejího napadení. K tomu dodal, že byť se v minulosti dopouštěl velice závažného jednání, byl za něj také náležitě potrestán, kdy naposledy byl propuštěn z výkonu trestu téměř rok před spácháním posuzovaného skutku; přesto, že po dlouhém výkonu trestu bylo pro něj obtížné se znovu zařadit do společnosti, snažil se zajistit práci, obživu a bydlení.
            6. Konečně obviněný vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění soudu týkající se míry a rozsahu použitého násilí vůči poškozené postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, a soud tak dospěl k závěru o podstatně prudším a agresivnějším průběhu skutku, než jak jej ve skutečnosti spáchal. Namítl, že v důsledku toho mu pak uložil i nepřiměřeně vysoký trest.
              7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v samém závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 265k tr. ř. zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
                8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci předně uvedla, že se všemi námitkami, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, se již odpovídajícím způsobem vypořádal soud prvního stupně, a protože byly i obsahem odvolání, zabýval se jimi též soud odvolací. Dále poukázala na to, že obviněný napadá především skutková zjištění soudu prvního stupně s tím, že pokud by tento vycházel z jeho obhajoby, musel by dospět k závěru, že se na poškozené nedopustil takového násilí, které je popisováno ve skutkové větě, stejně jako že se nepokusil paralyzovat ji svázáním tkaničkami. Zdůraznila, že obviněný tedy nesouhlasí se skutkovými závěry soudů o tom, jakým způsobem samotná loupež proběhla, a domáhá se přezkumu skutkových zjištění, které z provedených důkazů dovodily. Taková argumentace však neodpovídá zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
                  9. Ve vztahu k obviněným tvrzenému tzv. extrémnímu nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů státní zástupkyně v obecné rovině připustila, že jeho existence by mohla citovaný dovolací důvod naplňovat a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání předmětem přezkumné činnosti nejsou. Současně však v dané věci takový nesoulad neshledala a naopak uvedla, že soudy se věcí řádně zabývaly a dokazování provedly v odpovídajícím rozsahu, když toto nebylo omezeno pouze na výpověď poškozené, jak se snaží dokázat obviněný. Poukázala na to, že výpověď poškozené, která zůstávala po celou dobu konstantní, byla podepřena zejména výsledky ohledání těla poškozené, na němž byly zachyceny stopy zranění, které utrpěla v důsledku napadení obviněného, a rovněž na to, že o tom, že obviněný poškozenou po loupeži svázal, jednoznačně vypovídají zajištěné genetické stopy, u kterých byla zjištěna shoda s DNA obviněného. Způsob provedení předmětného zločinu byl tedy jednoznačně prokázán a bylo možné dospět k závěru o jeho brutálním provedení, kdy obviněný nejprve odlákal poškozenou na odlehlé místo, jež nemohlo být zachyceno nádražním kamerovým systémem, a po loupeži se snažil paralyzováním své oběti oddálit, resp. znemožnit své odhalení. Pokud pak svůj čin nahlásil, nešlo o spontánní reakci zohledňující kritický náhled na vlastní násilné jednání, ale o strach z osob, které jej po loupeži pronásledovaly a sebraly mu uloupené věci. Shrnula, že skutek byl správně právně kvalifikován, přičemž byly řádně zjišťovány veškeré skutečnosti ohledně průběhu skutkového děje.
                    10. K námitkám směřujícím proti výroku o uloženém trestu státní zástupkyně uvedla, že je z nich zjevné, že dovolatel napadá výlučně jeho nepřiměřenou přísnost, nikoliv to, že soud prvního stupně při ukládání trestu postupoval podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku, tedy podle ustanovení o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody. Pokud by totiž uplatnil výhrady proti postupu podle tohoto zákonného ustanovení, mohly by být jeho námitky podřazeny pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže pak nebyl uložen nepřípustný druh trestu a trest byl uložen ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, poukázala na to, že v dovolání nelze namítat nepřiměřenost trestu. V posuzované věci je zjevné, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu, byť v režimu podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku, takže ve výměře v rámci zákonné trestní sazby.
                      11. Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně vyslovila názor, že obviněnému se nepodařilo uplatněnými námitkami naplnit ani jeden z jím tvrzených dovolacích důvodů, a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

                      12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
                        13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
                          14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
                            15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
                              16. Z tohoto pohledu převážná část námitek dovolatele nemohla obstát, neboť tento jimi zpochybnil způsob hodnocení jeho výpovědi a výpovědi poškozené ohledně intenzity a způsobu násilí, jehož se vůči poškozené dopustil, a skutková zjištění soudu prvního stupně (s nimiž se ztotožnil i soud odvolací) s tím, že tato postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, takže soud dospěl k závěru o podstatně prudším a agresivnějším průběhu skutku, než jak jej ve skutečnosti spáchal. Současně předložil svou verzi skutkového děje spočívající sice v jeho částečném doznání, avšak zároveň v popření násilí užitého v míře zjištěné soudy, zejména toho, že poškozenou svázal tkaničkami od bot, a dále, že od počátku připravoval její oloupení a za tím účelem ji vylákal mimo prostor před nádražní halou, když k opuštění těchto prostor ji nijak nepřemlouval ani nenutil.
                                17. Takové výhrady obviněného rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
                                  18. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

                                  19. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného, přičemž vysvětlil, z jakých důvodů této neuvěřil (srov. zejména strany 4 až 5 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho stranu 2).
                                    20. Stejný závěr pak Nejvyšší soud učinil rovněž ohledně námitky obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení [podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Z tohoto důvodu není zmíněná námitka podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
                                      21. Obviněný však ve svém podání uplatnil rovněž důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž je dán tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Přestože v souvislosti s námitkou nepřiměřeně vysokého trestu dovolatel výslovně nenapadl postup soudu prvního stupně (jehož správnosti přisvědčil i soud odvolací), jenž při ukládání trestu aplikoval ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud s jistou dávkou tolerance považoval uvedenou výhradu za daných okolností z hlediska citovaného dovolacího důvodu za relevantně uplatněnou. Jestliže totiž v souladu s ustálenou judikaturou lze za podřaditelnou pod zmíněný dovolací důvod považovat námitku nesprávné aplikace ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a v důsledku toho uložení nepřiměřeně mírného trestu jako trestu uloženého mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (z logiky věci tvrzenou nejvyšším státním zástupcem v pozici dovolatele), pak analogicky je takovou relevantní výhradou i ta, jíž obviněný brojí proti užití ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody, a tedy uložení nepřiměřeně přísného trestu jako trestu uloženého mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

                                      22. Mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku je vázáno na současné splnění následujících podmínek:
                                      a) pachatel již v minulosti spáchal zvlášť závažný zločin,
                                      b) byl za tento zločin potrestán, přičemž k tomuto potrestání lze přihlížet,
                                      c) takový nebo jiný zvlášť závažný zločin spáchal znovu po předchozím potrestání,
                                      d) závažnost nově (opětovně) spáchaného zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.
                                        23. Ve stručnosti lze připomenout, že spáchání zvlášť závažného zločinu v minulosti předpokládá, že pachatel byl za takový zločin pravomocně uznán vinným a že šlo o zvlášť závažný zločin odpovídající jeho legální definici podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku, jímž se rozumí ten úmyslný trestný čin, na který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu uloženého za zvlášť závažný zločin v minulosti, pokud s jeho vykonáním není spojena zákonná fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebo jestliže odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno. Závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu musí převyšovat obvyklou úroveň závažnosti zvlášť závažných zločinů do takové míry, aby bylo zřejmé, že ani horní hranice příslušné (nezvýšené) sazby trestu odnětí svobody stanovená zákonem neodpovídá závažnosti nově spáchaného zvlášť závažného zločinu a že zpravidla nelze zajistit dostatečný trestní postih pachatele bez zvýšení této horní hranice. Jako neopomenutelná kritéria, která by měla odůvodňovat vysokou závažnost nově (opětovně) spáchaného zvlášť závažného zločinu, uvádí zákon výslovně recidivu pachatele a ostatní okolnosti případu. Pokud jde o recidivu pachatele, ta bude odůvodňovat závěr o vysoké závažnosti nyní souzeného zvlášť závažného zločinu zejména v případě poměrně krátké doby, která uplynula od výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody, spáchal-li pachatel již v minulosti zvlášť závažný zločin, jehož závažnost byla velmi vysoká nebo vysoká, byl-li předchozím odsuzujícím rozhodnutím uložen pachateli citelnější (delší) nepodmíněný trest odnětí svobody, spáchal-li pachatel další zvlášť závažný zločin dokonce ve zkušební době po podmíněném propuštění z výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody, spáchal-li pachatel po předchozím potrestání více zvlášť závažných zločinů v souběhu, za které je nyní souzen, atd. Závěr o ztížené možnosti nápravy pachatele lze učinit jen s přihlédnutím k osobě pachatele a se zřetelem k celkovým možnostem nápravy; bude o ní svědčit zejména to, jakými druhy trestů, v jakém počtu a v jaké výměře se už na pachatele v minulosti působilo, jak se choval ve výkonu dřívějšího trestu odnětí svobody včetně toho, jakému programu zacházení se zde podrobil a s jakým výsledkem, jak dodržoval stanovený režim ve věznici a plnil další povinnosti atd. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 806, 808 až 810).

                                        24. V dané věci soud prvního stupně dospěl k závěru o splnění podmínek pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že „zhodnotil jak poslední závažnou trestnou činnost, za kterou byl obviněný pravomocně odsouzen v citované trestní věci Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 192/2006, tak také nynější trestnou činnost, které se obviněný dopustil krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a zaujal stanovisko, že u obviněného byly splněny podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku … všechny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení trestního zákoníku byly v případě obviněného splněny. Je zapotřebí k tomu dodat, že obviněný se vůči poškozené A. M. dopustil hrubého a surového jednání na odlehlém místě, jako fyzicky slabší žena neměla žádnou šanci se útokům obviněného bránit, díky obviněnému utrpěla četná zranění, kvůli kterým byla i v pracovní neschopnosti, navíc trpěla i posttraumatickou poruchou a s následky jednání obviněného se vyrovnává až do současné doby …“ (viz strana 6 odůvodnění jeho rozsudku).
                                          25. Odvolací soud se s takto uloženým trestem odnětí svobody obviněnému ztotožnil, přičemž konstatoval, že „trest uvedený v napadeném rozsudku je zákonný, protože ho okresní soud vyměřil ve stanovené trestní sazbě. Soud prvního stupně přesvědčivě a logicky vysvětlil, proč ve smyslu § 59 odst. 1 tr. zákoníku zpřísnil normálně stanovenou trestní sazbu. S těmito jeho úvahami se odvolací soud ztotožňuje. Proto na ně v zájmu stručnosti odkazuje. Jde tedy o to, zda je trest nepřiměřený. Vzhledem k tomu, že se proti napadenému rozsudku odvolal pouze obviněný, nemůže se toto rozhodnutí změnit v jeho neprospěch … Z toho plyne, že odvolací soud mohl v dané věci přezkoumávaný výrok o trestu zrušit jedině tehdy, pokud by byl trest nepřiměřeně přísný. Podmínky pro takový postup neexistují. Obviněnému totiž v dané věci přitěžuje, že už byl odsouzen, že útok spáchal surově a ze ziskuchtivosti … je třeba připomenout, že si obviněný nedokáže vysvětlit, proč na poškozenou zaútočil. Z toho plyne, že mu šlo o zisk, který nebyl vyvolán jeho hmotnou nouzí. Okresní soud vzal navíc správně v potaz, že poškozená utrpěla posttraumatickou poruchu … poškozená … cítí stále strach, nevychází téměř ven, není si jista, pokud se pohybuje v prostoru, kde není více lidí, špatně spí a má noční můry … poslední trest odnětí svobody vykonal … konkrétně 26. srpna 2016 … právě uvedený časový úsek není dlouhý, nýbrž naopak velice krátký, zejména vezme-li se v potaz, že obviněný v srpnu 2016 vykonal trest odnětí svobody, který trval deset let … je třeba uvést, že trestní sankce se musejí postupně zpřísňovat, pokud mírnější pachatele nevychovaly. Tato základní logická úvaha platí tehdy, jestliže se v pachatelově životě v mezidobí nezmění něco zásadního, co má význam pro úvahy o motivu jeho trestné činnosti nebo o tom, zda je ještě schopen nějaký trestný čin spáchat. Spis žádnou takovou změnu v životě R. I. nedokládá. Je tedy logické, že okresní soud obviněnému uložil přísnější trest, než jaký ho postihl v předchozí věci. To je ostatně také jeden z důvodů, pro který bylo třeba v dané věci použít zpřísněnou trestní sazbu … dále je třeba uvést, že shora popsané jednání neodpovídá pouze trestnému činu loupeže … součástí loupeže nebyla ta část jednání, při které obviněný poškozenou svázal a odtáhl ji na jiné místo. Tu se mohlo jednat o přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku … Stejně tak měl okresní soud reagovat na fakt, že se výše uvedený útok odehrál na místě, které je přístupné veřejnosti. Měl tedy … jednání kvalifikovat i jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku … všechny tyto poznámky se ale nemohou projevit ve výroku soudního rozhodnutí … v dané věci se odvolal pouze obviněný, a tak ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. nelze napadený rozsudek změnit v jeho neprospěch … shora uvedené okolnosti dokládají, že okresní soud neuložil obviněnému nepřiměřeně přísný trest …“ (viz strany 2 až 4 odůvodnění jeho usnesení).
                                            26. Nejvyšší soud shledal výše rozvedené úvahy obou soudů nižších instancí, jimiž se řídily při rozhodování o trestu, správnými a přesvědčivými, a správným shledal i na jejich podkladě učiněný závěr o tom, že v posuzovaném případě byly splněny (shora podrobně specifikované, jež proto není třeba opakovat) podmínky pro postup podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku, tj. mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody nad horní hranici trestní sazby. Takto uložený trest odnětí svobody pak není trestem ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, a není ani trestem nepřiměřeným.
                                              27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného – posuzované jako celek – jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
                                              P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

                                              V Brně dne 23. 1. 2019

                                              JUDr. Jan Bláha
                                              předseda senátu