Rozhodnutí NS

22 Cdo 911/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2019
Spisová značka:22 Cdo 911/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.911.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ochrana vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 1042 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 911/2018-342



ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) R. H., narozeného XY, bytem XY, b) T. H., narozeného XY, bytem XY, a c) S. K., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Vlastou Bártovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Smetanovo náměstí 3290, proti žalovaným 1) J. K., narozenému XY, a 2) A. K., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, o zdržení se neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 6 C 16/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. října 2017, č. j. 25 Co 196/2017-306, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. října 2017, č. j. 25 Co 196/2017-306, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. dubna 2017, č. j. 6 C 16/2012-275, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2013, č. j. 6 C 16/2012-173, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 12. 2013, č. j. 6 C 16/2012-177, uložil žalovaným povinnost zdržet se neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců, spočívajícího v upevnění 11 kusů krokví o průměru 12 × 12 až 14 cm na pozednici nosné zdi hospodářské budovy a garáže žalobců postavených na pozemku st. parc. č. XY, zapsaného na XY č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrálním pracovištěm XY, pro katastrální území XY, obec XY (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Vzal za prokázané, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. st. XY a žalovaní mají ve společném jmění manželů pozemek parc. č. st. XY, vše v k. ú. XY. Žalovaní v prosinci 2009, v době nepřítomnosti žalobců, zasáhli stavebními úpravami do střešní konstrukce hospodářské budovy a garáže ve vlastnictví žalobců, které se nachází na pozemku parc. č. st. XY, a to tak, že z ní odstranili a rozebrali tři řady pálených tašek a provedli i demontáž latí. Následně upevnili na obvodovou zeď a pozednici hospodářské budovy 11 ks krokví, na ně položili latě a betonovou krytinu, jíž zakryli dřevník a chlévky žalovaných; tímto došlo k zásahu do střešní konstrukce staveb žalobců. Střešní krytinu žalobců následně usadili zpět, včetně původních latí. Neoprávněný zásah stále trvá. Soud se nezabýval otázkou způsobené škody, ale otázkou, zda došlo provedením stavebních prací žalovanými k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva žalobců. Otázka, zda provedení těchto prací podléhá nebo nepodléhá stavebnímu povolení, nespadá do kompetence soudu. Žalovaní neprokázali, že jsou vlastníky zdi hospodářské budovy a garáže žalobců a ani nevydrželi právo odpovídající věcnému břemeni, opravňující je k tomu, aby opětovně zatížili zeď žalobců. Nedoložili, že by toto věcné břemeno vykonávali v dobré víře, když svou držbu nepodložili žádným právním důvodem.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 24 Co 100/2014-204, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V zásadě se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jeho právními závěry. Napadený rozsudek soudu prvního stupně považoval za přezkoumatelný, neboť soud prvního stupně uvedl, čeho se žalobci domáhají a z jakých důvodů. Vysvětlil, které skutečnosti má za prokázané a z jakých právních norem vycházel. Žalobci mají právo na ochranu svého vlastnického práva proti žalovaným, kteří ostatně ani nepopírají, že se rušení z jejich strany uskutečnilo a stále trvá. Negatorní žalobou se lze domáhat i toho, aby žalovaní odstranili následky již vykonaných rušivých zásahů. Není podstatné, že se zatížení zdi žalobců oproti době před zásahem snížilo. Negatorní žalobou se lze domáhat zákazu zásahů, které již byly vykonány. Odvolací soud vyšel z toho, že § 127 odst. 1 obč. zák., na který soud prvního stupně odkázal, poskytuje ochranu represivní, nikoliv preventivní. Preventivní ochrana je poskytnuta ohroženému podle § 417 obč. zák. Ze znaleckého posudku vypracovaného v řízení vyplynulo, že zatížení zdi trámy a střechou žalovaných nevedlo zatím ke vzniku škody. Zásah, kterého se dopustili žalovaní, proto spadá pod § 126 odst. 1 obč. zák. Žalovaní neprokázali, že by jim právo opřít o zeď žalobců svou střechu vzniklo na základě nějakého právního důvodu. Nemohli ho ani nabýt vydržením, protože nemohli být vzhledem ke všem okolnostem přesvědčeni, že jim takové právo náleží.

K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2016, č. j. 22 Cdo 5232/2014-248, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 5232/2014-257, rozsudek soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud odkázal na závěry obsažené v rozsudku ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001, podle nichž, vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva taková škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“) o náhradě škody, nelze požadovat uvedení do předešlého stavu podle § 126 odst. 1 obč. zák., případně požadovat negatorní žalobou takové odstranění následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do předešlého stavu (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3202/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 870/2014, či ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 634/2013). S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2168/2013, je skutečnou škodou třeba rozumět majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení do předešlého stavu. Z ustanovení § 442 odst. 2 obč. zák. vyplývá priorita náhrady škody v penězích; pouze tehdy, když o to požádá poškozený a když je to možné a účelné, se škoda hradí uvedením do původního stavu; tomuto postupu však v poměrech souzené věci brání již samotné opakované tvrzení žalobců, že se náhrady škody nedomáhají, jakož i priorita peněžité náhrady vyloučené pouze žádostí poškozeného o náhradu škody uvedením do původního stavu, o které žalobci neusilují, a naopak ji kategoricky vylučují. Žalobci požadovali zdržení se neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců spočívajícího v upevnění 11 ks krokví o průměru 12 × 12 až 14 cm na pozednici obvodové nosné zdi hospodářské budovy a garáže žalobců, tento nárok je obsahově shodný s uvedením nemovitosti žalobců do původního stavu, a proto nelze na skutková tvrzení uplatněná v žalobě použít negatorní žalobu podle § 126 obč. zák., ale je třeba aplikovat ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody ve smyslu § 420 a násl. obč. zák. bez ohledu na to, že žalobci pojem „škoda“ ve svém žalobním požadavku výslovně neuvedli. Ostatně i sám odvolací soud výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že „povinností žalovaných (narušitelů) je upustit od neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobců a odstranit jeho následky“. Ze skutkových tvrzení je zřejmé, že uplatněný nárok je obsahově nárokem na náhradu škody uvedením do původního stavu (naturální restituce) a lze jej podřadit jen pod § 420 a násl. obč. zák. Je totiž zjevné, že žalovaní měli neoprávněně zasáhnout do vlastnického práva žalobců tak, že se jejich věc v důsledku tohoto zásahu zhoršila, což potvrzují opakovanou námitkou o tom, že došlo k „zatížení jejich pozednice“. Ostatně již v rámci žalobních tvrzení zdůraznili, že nepovolenou činností žalovaní „přetížili nosnou zeď jejich stavby. Nosná zeď je z kamene a cihel a může nastat její sesutí. Na pozednici a zeď tak působí váha dvou staveb, což ohrožuje stabilitu“. Nalézací soudy pak vyšly ze skutkových zjištění, že činnost žalovaných ohrozila stabilitu zdi žalobců a stavebním zásahem byla snížena nosnost střechy na domě žalobců. Nárok na zdržení se v žalobě konkrétně specifikovaného, již vykonaného jednání, jehož následky trvají, směřuje k naturální restituci, a nelze jej tak opřít v dané věci o žádné jiné ustanovení občanského zákoníku.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, č. j. 6 C 16/2012-275, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zdržet se neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců, spočívajícího v upevnění 11 ks krokví o průměru 12 × 12 až 14 cm na pozednici nosné zdi hospodářské budovy a garáže žalobců postavených na pozemku st. parc. č. XY, v k. ú. XY, eventuálně odstranění 11 ks krokví o průměru
12 × 12 až 14 cm na pozednici nosné zdi hospodářské budovy a garáže žalobců postavených na pozemku st. parc. č. XY, v k. ú. XY (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). S ohledem na skutečnost, že žalobci se domáhali, aby bylo žalovaným uloženo zdržet se uvedeného neoprávněného zásahu s poukazem na § 126 obč. zák., kterým se poskytuje ochrana vlastnického práva vlastníkovi, soud prvního stupně žalobu v této části zamítl, neboť žalobci měli k nápravě speciální postup podle ustanovení o náhradě škody. V posuzovaném případě se žalobci o tom, že jim vznikla škoda tím, že žalovaní neoprávněně zasáhli do jejich vlastnického práva a že tedy budou muset vynaložit prostředky k navrácení věci v předešlý stav (jakož i o tom, že jim v důsledku neoprávněného zásahu žalovaných může vzniknout škoda v důsledku zatížení jejich pozednice), a o tom, kdo za tuto škodu odpovídá, dozvěděli v průběhu první poloviny roku 2010, nejpozději však o tom nabyli vědomost dne 1. 7. 2010, když tohoto dne vyzvali žalované k odstranění krokví, latí a střešní krytiny právě s odůvodněním, že žalovaní bez vědomí žalobců vnikli na jejich pozemek, odstranili tři řady tašek a následně na jejich obvodovou zeď připevnili 11 ks krokví, na ty položili latě a střešní krytinu, přičemž podle žalobců může v této souvislosti dojít (s ohledem na váhu střešní krytiny) k sesunutí zatížené zdi, jakož i k vážnému poškození celé stavby. Právo na náhradu škody se tak promlčelo nejpozději dne 1. 7. 2012, ale žaloba byla podána až dne 15. 11. 2012, tedy po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, a právo žalobců na náhradu škody je tak promlčeno. Vzhledem k tomu byl zamítnut i eventuální petit.

K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 25 Co 196/2017-306, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Zdůraznil, že je vázán závazným názorem dovolacího soudu, pročež je povinen se jím řídit. Ze skutkových tvrzení je zřejmé, že uplatněný nárok je obsahově nárokem na náhradu škody uvedením do původního stavu, a proto soud prvního stupně nepochybil, jestliže připustil eventuální petit na odstranění krokví. Požádá-li o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda namísto v penězích uvedením do původního stavu. Žalovaní vznesli námitku promlčení práva na náhradu škody odstraněním krokví při jednání soudu prvního stupně do protokolu na č. l. 272 spisu. Soud prvního stupně posoudil otázku promlčení práva odpovídajícím způsobem a citoval příslušná ustanovení obč. zák., která tuto materii upravovala. Dovolali-li se žalovaní důvodně promlčení, soud je povinen žalobu zamítnout, aniž by zkoumal, zda uplatněné právo existuje. O tom, kdy se žalobci dozvěděli o škodě a kdo za ni odpovídá, vypovídá listina z července 2010. Tyto skutečnosti věděli žalobci už na začátku roku 2010, neboť měli informace o tom, že žalovaní o Vánocích 2009 práce provedli a měli k dispozici údaje o skutečnostech zakládajících právo na náhradu škody. Dalšího dokazování nebylo třeba. Jestliže pak ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, uplynou do uplatnění práva na náhradu škody dva roky (subjektivní promlčecí lhůta) a škůdce (žalovaní) námitku v soudním řízení ohledně promlčení uplatní, právo na náhradu škody se promlčí, i když se jedná o náhradu škody způsobenou úmyslně. Skončí-li totiž běh jedné z promlčecích lhůt, právo se promlčí vzdor tomu, že ještě běží druhá lhůta.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalobci dovoláním, které považují za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na vyřešení otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolací soud v této věci již jednou rozhodoval, přičemž jeho právní názory nejsou správné. Poukaz dovolacího soudu na rozsudek ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001, je nepřípadný, neboť se jedná o kauzu skutkově odlišnou, založenou na náhradě škody. V jejich věci nedošlo k rekonstrukci nemovitostí, není třeba je uvést do původního stavu, ale pouze odstranit neoprávněný trvající zásah spočívající v odstranění 11 ks krokví žalovanými neoprávněně umístěných na pozednici hospodářské budovy a garáže ve vlastnictví žalobců. Nikdo není oprávněn využít cizí stavbu pro stavbu vlastní bez vědomí a souhlasu jejího vlastníka. V napadeném rozsudku se odvolací soud odchýlil od stanoviska Nejvyššího soudu SSR sp. zn. Cpj 57/71 (uveřejněného pod č. 65/1972 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozh. obč. – dále jen „R 65/1972“), podle něhož je třeba zápůrčí žalobu v širším slova smyslu považovat za žalobu, kterou je možné se domáhat ochrany proti již vykonaným rušivým zásahům, které stále trvají, jakož i od rozsudků dovolacího soudu sp. zn. 2 Cdon 1626/96 a 22 Cdo 3844/2016, podle nichž zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, ale existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Rozsudkem odvolacího soudu došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv obsažených v čl. 7, 10, 11 a 12 Listiny základních práv a svobod, když nebyla poskytnuta ochrana jejich práva před neoprávněnými zásahy žalovanými, a sice vniknutím do jejich stavby, provedením demontáží jejich latí a následným nezákonným upevněním 11 ks svých krokví na jejich pozednici, tento zásah výrazně omezující jejich vlastnické právo stále trvá. Odvolací soud, jsa vázán názorem dovolacího soudu, jim odepřel právní ochranu. Žalobci eventuálně podali žalobu na náhradu způsobené škody uvedením do původního stavu, tato žaloba však byla nesprávně zamítnuta pro promlčení; k promlčení však nedošlo, jednání žalovaných totiž bylo úmyslné, neboť věděli, že nemají žádné právo používat zeď žalobců k uzavření svého přístřešku. O způsobené škodě se žalobci, nemajíce jakékoliv stavební vzdělání, dozvěděli až v červenci 2012 po obdržení znaleckého posudku, a nikoliv již dříve v roce 2010. V této souvislosti polemizují s tím, co se rozumí slovy „dozví se o škodě“. Je třeba též zohlednit, že škoda zatím nevznikla, ale pouze hrozí. Mají tak za to, že nedošlo tak k uplynutí objektivní ani subjektivní promlčecí lhůty. Odvolací soud se přitom odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, 25 Cdo 2592/2006, 28 Cdo 2242/2010, 28 Cdo 5328/2015 a 28 Cdo 2039/2016. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a přizná jim náhradu nákladů řízení.

Žalovaní ve vyjádření považují rozsudek za věcně správný, když soudy obou stupňů se řídily závazným právním názorem dovolacího soudu. Obsahově je uplatněný návrh žalobců návrhem na náhradu škody uvedením do původního stavu, žalovaní se dovolali promlčení důvodně, když žalobci nárok uplatnili u soudu až po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty; poukazují na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2039/2016 a 25 Cdo 2656/2004. Rekonstrukce části střechy byla provedena proto, že původní střešní tašky byly na hranici své životnosti, nové tašky jsou lehčí, došlo i k výměně krokví a na nich umístěných latí; tašky žalobců byly vráceny do původního stavu. Své nemovitosti koupili již s tím, že střecha byla o zeď opřena, střechu ponechali na svém místě a svým nákladem ji udržovali od roku 1990. Pokud žalobci byli jedinými vlastníky předmětné zdi, pak vydrželi věcné břemeno spočívající v právu opřít o tuto zeď střechu. Ve vztahu k námitkám mají za to, že se odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Žalobci poukazované rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 735/2001 je po skutkové i právní stránce zcela odlišné, rovněž není přiléhavým odkaz na R 65/1972. Mají za to, že v dané věci jde o žalobu na náhradu škody. Žalobci rovněž neprokázali vlastnictví zdi na hranici nemovitostí. Nesouhlasí s porušením základních práv žalobců, poukazují též na své vlastnické právo, kdy vyhovění žalobě povede k zániku jejich stavby, což je v rozporu s dobrými mravy. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl a jim přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po tomto datu (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).

Žalobci předkládají dovolacímu soudu otázku odlišení nároku na náhradu škody a nároku negatorního, mají za to, že rozsudek dovolacího soudu ze dne 20. 9. 2016, č. j. 22 Cdo 5232/2014-248, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 5232/2014-257, jímž byly soudy obou stupňů v této věci vázány, není správný.

Dovolání je přípustné i důvodné, neboť odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od – v současné době již ustálené – rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Podle § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).

Jelikož k zásahu do práva žalobců žalovanými a ke vzniku nároku mělo dojít před 1. 1. 2014, hraje pro správné posouzení věci zásadní roli otázka, zdali má být uplatněný žalobní nárok posouzen jakožto nárok negatorní, nebo jako nárok na náhradu škodu. Zatímco je totiž ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 o. z. [srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněné
pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz)], nárok na náhradu škody vzniklé před 1. 1. 2014 je nutno posoudit podle § 420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, č. j. 22 Cdo 5232/2014 (uveřejněný pod č. C 15 930 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].

Podle § 1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje (obdobně § 126 odst. 1 obč. zák.).

Podle § 420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Podle § 442 odst. 2 obč. zák. škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.

Odlišením negatorního nároku a nároku na náhradu škody se zabýval Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001 (uveřejněném pod č. C 1 076 v Souboru), v němž dospěl k následujícím závěrům: „Vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva taková škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení obč. zák. o náhradě škody, nelze požadovat uvedení do předešlého stavu podle § 126 odst. 1 obč. zák., případně požadovat negatorní žalobou takové odstranění následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do předešlého stavu. Tento závěr vychází z úvahy, že o možnosti domáhat se odstranění následků neoprávněných zásahů není v § 126 obč. zák., ze kterého vlastnické žaloby vycházejí, nic uvedeno. Původně sloužila negatorní žaloba jen k popření tvrzeného práva služebnosti; tak také byla koncipována v § 523 OZO z roku 1811, ve kterém nebylo zmínky o povinnosti žalovaného odstranit následky neoprávněného zásahu. Právní věda i judikatura chápaly žalobu negatorní šířeji, jako prostředek ochrany proti jakémukoliv neoprávněnému zásahu, tedy i proti takovému, který nespočíval v osobování si služebnosti nebo výkonu jeho obsahu. Povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu nebyla opírána o § 523 OZO, ale o ustanovení o náhradě škody, někdy též o posesorní žalobu z rušené držby podle § 346 OZO. I dnes je třeba postupovat tam, kde jiné normy umožňují uvedení věci v předešlý stav, resp. odčinění újmy, podle těchto speciálních norem a jen tam, kde by takového předpisu nebylo a vzniklou újmu by nebylo možno odčinit jinak, by bylo možno za pomoci extenzivního výkladu § 126 obč. zák. přiznat vlastníkovi právo domáhat se odčinění následku zásahu. Možnost uvedení poškozené věci do předešlého stavu právo upravuje, a proto není důvod v tomto ohledu extenzívním výkladem připouštět tuto možnost i u vlastnické žaloby. Z toho je zřejmé, že domáhá-li se vlastník proti bývalému držiteli (případně i proti jiné osobě) uvedení věci do stavu, v jakém byla před neoprávněným zásahem této osoby do věci, lze jeho nárok posoudit jen podle ustanovení obč. zák. o náhradě škody, pokud odstranění následků neoprávněného zásahu je obsahově shodné s uvedením do předešlého stavu podle § 442 odst. 2 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalobcům vznikla škoda, jejíž náhradu mohli požadovat, nelze jimi uplatněný nárok, směřující k odčinění následků zásahu, o § 126 odst. 1 obč. zák. opřít“.

Proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 292/02 usnesením – dostupným na nalus.usoud.cz – odmítl. V odůvodnění rozhodnutí pak Ústavní soud poukázal na skutečnost, že pokud Nejvyšší soud dospěl – mimo jiné – k závěru, že vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva stěžovatele taková škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, a nelze proto požadovat uvedení nemovitosti do předešlého stavu ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák., případně požadovat negatorní žalobou takové odstranění následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do předešlého stavu, jde o závěr, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.

Uvedené závěry ohledně vztahu požadavku na ochranu vlastnického práva a náhrady škody uvedením do původního stavu byly již do poměrů žádané ochrany vlastnického práva podle o. z. rozvedeny a vysvětleny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2017, č. 9, str. 335), v němž Nejvyšší soud dovodil: „Při posuzování žádosti vlastníka vzniklých v důsledku neoprávněného zásahu do jeho vlastnického práva je nutné posoudit trvání protiprávního činu, kterým byl zásah do vlastnického práva vyvolán. Je nezbytné rozlišovat, zda se jedná o zásah jednorázový, či trvající. Zásahem jednorázovým je rušení spočívající v jediném, krátkou dobu trvajícím aktu, a to i v případě, že rušitel sice vyvolal trvalé změny na věci, ale další trvání protiprávního stavu (tj. věci ve stavu vyvolané zásahem) již není důsledkem pokračování v rušení či aktivního udržování stavu způsobeného rušením. Trvajícím je takový zásah do vlastnického práva, při kterém rušitel vyvolá stav zasahující do vlastnického práva jiného a pak jej udržuje, přičemž tento zásah trvá do odstranění rušitelem udržovaného protiprávního stavu (srov. obdobně NOVOTNÝ, O., DOLENSKÝ, A., JELÍNEK, J., VADUCHOVÁ, M. Trestní právo hmotné. Obecná část. Codex Praha 1997, 3. vydání, s. 63 a násl.). Příkladem jednorázového zásahu je rozbití okna, příkladem zásahu trvajícího je složení panelů na pozemek ve vlastnictví jiného. Vlastnickému právu jako právu absolutnímu odpovídá absolutní povinnost všech nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva. V souvislosti s narušením vlastnického práva vzniká řada práv relativních, např. vlastníkovi vzniká právo domáhat se vůči rušiteli vydání věci či žádat, aby rušitel od zásahu do vlastnického práva upustil (srov. KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 196, či LAZAR, Ján a kol. Občianské právo hmotné. 3. vydání. Bratislava: Iura Edition, 2006, díl I., s. 186). Poruší-li někdo povinnost nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva tím, že do jeho práva zasáhne, vznikne mezi ním a vlastníkem relativní právní vztah, jehož subjekty jsou individualizovány a jehož obsah je jiný než obsah absolutního vlastnického práva (obsahem je kupř. povinnost individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do vlastnického práva)… Rušenému vlastníkovi je na základě § 1042 o. z. přiznána jen blíže neurčená ‚ochrana‘ vlastnického práva, avšak toto ustanovení nevylučuje, aby další ustanovení o. z. obsahovala konkrétní formy této ochrany. Tak např. podle § 1000 o. z. nepoctivý držitel nahradí škodu, která vzešla z jeho držby, a to především formou naturální restituce (§ 2951 odst. 1 o. z.). Zasáhne-li rušitel do vlastnického práva tak, že nelze uvažovat o držbě (byť nepoctivé) práva zásah umožňujícího, lze ustanovení o neoprávněné držbě aplikovat přinejmenším analogicky. Není důvod pro to, aby postavení tohoto rušitele bylo jiné než toho, kdo se ve zlé víře a vědomě protiprávně chová způsobem, který by mohl tvořit obsah nějakého práva, jehož je držitelem.

V případě jednorázových zásahů byla věc na základě protiprávního zásahu poškozena a zásah již skončil (byť jeho následky přetrvávají, ale rušitel již do práva vlastníka aktivně nezasahuje). Potom ovšem právní vztahy vlastníka a těchto osob ohledně důsledků neoprávněného zásahu, kterým byla způsobena škoda, upravují ustanovení o vztahu držitele a vlastníka, a z § 1042 o. z. není možné vyvozovat další práva vlastníka, která zákon na základě tohoto ustanovení nezakládá. Vlastník věci je tedy oprávněn domáhat se v případě jednorázového zásahu odstranění důsledků tohoto zásahu pouze z titulu náhrady škody (v tomto smyslu je možné dále vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001). V případě trvajícího zásahu do vlastnického práva vzniká mezi vlastníkem a rušitelem relativní právní vztah (jehož obsahem je kupř. povinnost individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do vlastnického práva) a vlastník má po dobu trvajícího zásahu (po kterou rovněž trvá relativní právní vztah vzniklý v důsledku tohoto zásahu mezi vlastníkem a rušitelem) právo domáhat se po rušiteli, aby se tohoto rušení zdržel podle § 1042 o. z. Kupříkladu umístí-li rušitel na pozemek vlastníka svou věc, je vlastník oprávněn domáhat se vyklizení předmětného pozemku. Umístí-li rušitel na pozemek vlastníka věc cizí, může vlastník pozemku žalovat rušitele i vlastníka této věci, neboť vlastník věci nemá právo mít své věci na cizím pozemku a rušení trvá, dokud nebudou odstraněny. Shora uvedené se projeví při posuzování promlčení práva vlastníka domáhat se uvedení věci do stavu předešlého zásahu do vlastnického práva, příp. zdržení se rušení. Jedná-li se o zásah jednorázový, který již skončil, začne promlčecí doba práva vlastníka domáhat se uvedení věci do stavu předešlého zásahu běžet v okamžiku vzniku škody (tedy v okamžiku ukončení jednorázového zásahu). V případě trvajícího zásahu se může vlastník domáhat podle § 1042 o. z., aby se rušitel dalšího rušení zdržel (např. žalobou na vyklizení pozemku), a po dobu trvání rušení promlčení nepřichází vůbec do úvahy.“

Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016.

Potud lze judikaturu Nejvyššího soudu v současné době považovat již za ustálenou a jednoznačně konkretizovanou z hlediska povahy zásahů do vlastnického práva formou zásahů jednorázových a trvalých a možné obrany proti takovým zásahům.

Z tohoto pohledu a upřesnění dosavadní judikatury se pak podává, že závěry formulované ve věci sp. zn. 22 Cdo 735/2001 se týkaly jednorázového zásahu.

Část dřívější judikatury Nejvyššího soudu vysvětlenou distinkci mezi jednorázovým zásahem, jehož odstranění se lze domáhat prostřednictvím žaloby na náhradu škody, a zásahem trvajícím, pokračujícím či opakujícím se, jehož odstranění se lze domáhat prostřednictvím žaloby negatorní, ještě zcela důsledně neodlišovala, neboť závěry obsažené ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001, byly interpretovány tím způsobem, že jestliže se vlastník může domáhat uvedení věci do původního stavu, je třeba takovýto nárok posoudit z titulu náhrady škody, a nikoliv z titulu negatorního nároku.

Problematikou vztahu negatorní žaloby a její konkurence s žalobou na náhradu škody se pak Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3202/2008 (uveřejněném pod č. C 6 539 v Souboru), rozsudku ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2168/2013 (uveřejněném pod č. C 14 013 v Souboru), v usnesení ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 870/2014 (dostupném na www.nsoud.cz), či rovněž v dřívějším rozhodnutí v této věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, č. j. 22 Cdo 5232/2014-248, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 5232/2014-257). Z těchto rozhodnutí, tak, jak byla formulována, se nyní přijatý závěr odlišující jednorázové a trvající zásahy ještě jednoznačně nepodává, zčásti se však jednalo o rozhodnutí vydaná v poměrech obč. zák. V současné době pak Nejvyšší soud již v poměrech o. z. vychází z výše citované upřesňující rozhodovací praxe (sp. zn. 22 Cdo 2886/2014 a sp. zn. 22 Cdo 5387/2016). Její závěry jsou ostatně ve shodě i s odbornou literaturou, která analýzu vztahu negatorní žaloby a její konkurence s žalobou na náhradu škody provedla v historickém a právně-teoretickém kontextu a akceptuje diferenční kritérium jednorázového a trvalého zásahu. Akceptuje pak i závěry podávající se z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 735/2001 z pohledu, kdy jde o jednorázový zásah (k tomu srovnej : Spáčil, J. : Obsah negatorní žaloby, její konkurence s žalobou na náhradu škody a promlčení, Právní rozhledy, 2016, 23-24, str. 801 a násl.).

Nejvyšší soud tak zobecňuje, že neplatí zásada, že všude tam, kde se lze domáhat uvedení věci do původního stavu, je nezbytné uplatnit nikoliv nárok negatorní, nýbrž nárok na náhradu škody, s tím že ona škoda by spočívala v nákladech na uvedení do původního stavu. Nejvyšší soud tak považuje za podstatné stejně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001, a na něj navazujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014, při správné kvalifikaci nároku rozlišovat, zdali se jedná o zásah do vlastnického práva svou povahou jednorázový, či trvající (opakující se či znovu hrozící).

V případě jednorázových zásahů byla věc na základě protiprávního zásahu poškozena a zásah již skončil (byť jeho následky přetrvávají, ale rušitel již do práva vlastníka nezasahuje). Potom ovšem právní vztahy vlastníka a těchto osob ohledně důsledků neoprávněného zásahu, kterým byla způsobena škoda, upravují ustanovení o vztahu držitele a vlastníka, a z § 1042 o. z. není možné vyvozovat další práva vlastníka, která zákon na základě tohoto ustanovení nezakládá. Vlastník věci je tedy oprávněn domáhat se v případě jednorázového zásahu odstranění důsledků tohoto zásahu pouze z titulu náhrady škody; tento nárok se promlčuje v zákonem stanovených lhůtách.

V případě trvajícího zásahu do vlastnického práva vzniká mezi vlastníkem a rušitelem relativní právní vztah (jehož obsahem je kupř. povinnost individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do vlastnického práva) a vlastník má po dobu trvajícího zásahu (po kterou rovněž trvá relativní právní vztahy vzniklý v důsledku tohoto zásahu mezi vlastníkem a rušitelem) právo domáhat se po rušiteli, aby se tohoto rušení zdržel podle § 1042 o. z. Negatorní nárok podle § 1042 o. z. se přitom nepromlčuje. Na uvedených závěrech ničeho nemění skutečnost, že rušitel bude často muset vynaložit majetkovou hodnotu na uvedení věci do původního stavu či že uvedení věci do původního stavu lze zpravidla ocenit peněžitým ekvivalentem.

Ačkoliv se vlastník věci může domáhat ochrany před trvajícím zásahem po celou dobu trvání tohoto zásahu, je třeba připustit, že v některých případech může vést uplatnění negatorního nároku k nepřiměřeně tvrdé aplikaci zákona. Tak tomu může být zejména v případě dlouhotrvajícího zásahu, proti němuž se vlastník věci bez racionálního důvodu po delší dobu nebrání. V tomto případě lze zvažovat, zdali nejsou naplněny předpoklady vydržení práva opravňujícího k zásahu do věci, zdali nelze ze strany vlastníka dovodit konkludentní souhlas či zdali se ze strany vlastníka věci nejedná o případ zjevného zneužití práva podle § 8 o. z.

V dané věci žalovaní upevnili 11 kusů krokví o průměru 12 × 12 až 14 cm na pozednici nosné zdi hospodářské budovy a garáže žalobců. Stran správné právní kvalifikace je třeba odlišovat a) důsledky zásahu jednorázového, například jednorázové poškození trámu, střechy či jiné části stavby žalobců při umísťování krokví na pozednici, kdy se lze domáhat odstranění takového jednorázového zásahu podle ustanovení o náhradě škody, a b) důsledky zásahu trvajícího, například opření střechy (krokví) stavby žalovaných o stavbu žalobců bez existence soukromoprávního titulu, kdy je třeba aplikovat ustanovení o negatorní žalobě.

Žalobci se konkrétně domáhali uložení povinnosti žalovaným „zdržet se neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců, spočívajícího v upevnění 11 kusů krokví o průměru 12 × 12 až 14 cm na pozednici nosné zdi hospodářské budovy a garáže žalobců postavených na pozemku st. parc. č. XY, v k. ú. XY, eventuálně odstranění 11 ks krokví o průměru 12 × 12 až 14 cm na pozednici nosné zdi hospodářské budovy a garáže žalobců postavených na pozemku st. parc. č. XY, v k. ú. XY“, zdůraznili přitom, že v důsledku umístění krokví na jejich pozednici hrozí do budoucna poškození jejich stavby. Neoprávněný zásah tudíž stále trvá, ve věci nejde o odstranění jeho následků, ale o zdržení se samotného neoprávněného zásahu.

Takto specifikovaný nárok je třeba posoudit podle ustanovení o negatorní žalobě podle § 1042 o. z., a nikoliv podle ustanovení o náhradě škody podle § 420 a násl. obč. zák., neboť žalobci se nedomáhají náhrady dovolatelům již vzniklé škody, ale ochrany před neoprávněným zásahem do jejich vlastnického práva (neoprávněným umístěním cizí věci na jejich stavbu). Jedná se o zjevně trvající (a nikoliv jednorázový) tvrzený zásah do vlastnického práva žalobců. Jestliže soudy obou stupňů posoudily tento nárok podle ustanovení o náhradě škody, a nikoliv podle ustanovení o negatorní žalobě, byť takto postupovaly v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, č. j. 22 Cdo 5232/2014-248, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 5232/2014-257, nemůže jejich rozhodnutí v dovolacím přezkumu obstát, a to s ohledem na judikatorní vývoj po vydání rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 5232/2014.

V další fázi řízení se proto soud prvního stupně bude znovu zabývat uplatněným žalobním nárokem, přičemž při posouzení nároku na odstranění krokví žalovaných z pozednice stavby žalobců bude postupovat podle § 1042 o. z., upravujícího negatorní nárok.

Dovolateli předestřenou otázkou týkající se otázky promlčení nároku na náhradu škody se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť pro řešení dané věci je zodpovězení této otázky z pohledu výše uvedeného irelevantní.

Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, tedy není správné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 10. 2019


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu