Rozhodnutí NS

29 ICdo 120/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/29/2019
Spisová značka:29 ICdo 120/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.120.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Incidenční spory
Odporovatelnost
Neúčinnost právního jednání
Osoba blízká
Fyzická osoba
Právnická osoba
Dotčené předpisy:§ 240 IZ.
§ 241 IZ.
§ 116 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSHK 42 INS XY
42 ICm XY
29 ICdo 120/2017-386



ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY





Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce JUDr. Leoše Materny, se sídlem v Jičíně, Sv. Čecha 268, PSČ 506 01, jako insolvenčního správce dlužníka G., zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, PSČ 500 02, proti žalovanému J. H. G., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janou Pivoluskovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Na kovárně 472/8, PSČ 101 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka G., se sídlem XY, identifikační číslo XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2017, č. j. 42 ICm XY, 102 VSPH XY (KSHK 42 INS XY), takto:

      I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupkyně.



Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 22. dubna 2016, č. j. 42 ICm XY, ve znění usnesení ze dne 2. června 2016, č. j. 42 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Určil, že kupní smlouva uzavřená dne 29. ledna 2010 (dále též jen „kupní smlouva“), kterou dlužník (G.) prodal žalovanému (J. H. G.) ve výroku rozhodnutí specifikované nemovitosti (dále též jen „sporné nemovitosti“), je právně neúčinná (bod I. výroku).

2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci (JUDr. Leoši Maternovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka) na náhradě nákladů řízení částku 31 037 Kč (bod II. výroku).

Insolvenční soud nejprve dovodil, že žaloba je včasná, neboť žalobce ji podal ve lhůtě 1 roku od rozhodnutí o úpadku, stanovené v § 239 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Kupní smlouva byla předložena katastrálnímu úřadu s návrhem na vklad vlastnického práva dne 1. února 2010, proto úkon napadený odpůrčí žalobou byl učiněn ve lhůtě 3 let od zahájení insolvenčního řízení (13. dubna 2011). Řízení o vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 42 ICm XY, bylo pravomocně skončeno; rozsudkem ze dne 17. července 2015 insolvenční soud vyloučil sporné nemovitosti z majetkové podstaty, když kupní smlouvu shledal platnou.

Dále insolvenční soud - odkazuje na § 240 insolvenčního zákona a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2011, pod číslem 10, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu) - dospěl k závěru, že žalovaný je osobou blízkou dlužníku a kupní smlouva je smlouvou bez přiměřeného protiplnění. K reálnému zaplacení ceny totiž nedošlo, když v kupní smlouvě bylo ujednáno započtení pohledávky žalovaného z půjčky oproti pohledávce dlužníka z kupní ceny. Dlužník tak neobdržel za své plnění žádnou majetkovou hodnotu, využitelnou k uspokojení věřitelů. V době uzavření kupní smlouvy se dlužník nacházel v úpadku, neboť měl více věřitelů a závazky po splatnosti nejméně ve výši 8 571 317 Kč; jeho majetek představovaly obtížně dobytné pohledávky, obchodní podíly bez reálné hodnoty a nemovitý majetek, jenž je předmětem zajištění pro jiného věřitele.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. března 2017, č. j. 42 ICm XY, 102 VSPH XY(KSHK 42 INS XY):

1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žaloba na určení neúčinnosti kupní smlouvy se zamítá (první výrok).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 36 228 Kč (druhý výrok).

Podle odvolacího soudu závěr insolvenčního soudu, že žalovaný je dlužníku osobou blízkou, nemá oporu v provedeném dokazování. Z listin předložených žalobcem po poučení dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odvolací soud zjistil, že žalovaný byl od 8. dubna 1999 do 10. srpna 2000 společníkem dlužníka s podílem 20 % na základním kapitálu, že oba společníci převedli dne 11. února 2000 své obchodní podíly na A. (jako jediného společníka s podílem na základním kapitálu dlužníka ve výši 100 %), že syn žalovaného (A. J. C. G.) se stal jednatelem dlužníka, že společnost A. je od 30. prosince 1999 jediným akcionářem A. a A. J. C. G. je jediným jednatelem společnosti A. Uzavřel, že žalobce neprokázal, že žalovaný měl v době uzavření kupní smlouvy jakýkoliv majetkový či jiný vztah k dlužníku.

Dále odvolací soud uvedl, že „bezprostřední vztah fyzické osoby k osobě právnické může spočívat v tom, že fyzická osoba je členem jejího statutárního orgánu, jejím členem, společníkem či akcionářem, nebo může být založen dohodou či jinou skutečností; v projednávané věci však takové okolnosti prokázány nebyly.“ Odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. července 2015, sp. zn. 2 VSOL XY, odmítl odvolací soud argumentaci založenou na tom, že „vztah mezi synem a otcem je kvalitativně jiný než vztah mezi manželi a zakládá vztah osoby blízké k osobě právnické i tam, kde není bezprostřední vztah mezi osobou fyzickou a právnickou.“

Odvolací soud - akcentuje datum uzavření kupní smlouvy (29. ledna 2010) a datum zahájení insolvenčního řízení dlužníka (13. dubna 2011) - dospěl k závěru, že kupní smlouva nebyla uzavřena v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (ale dříve) a nelze jí tudíž v insolvenčním řízení odporovat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, respektive otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně jde o otázku „posouzení fyzické osoby jakožto osoby blízké právnické osobě, jejímž jediným jednatelem, a skrze právnické osoby i jediným společníkem, je její syn, když zároveň žalovaný v celém prvostupňovém řízení sám sebe pokládal za osobu dlužníkovi blízkou.“ Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se určuje, že kupní smlouva je neúčinná a žalovanému uložil zaplatit žalobci náklady řízení před soudy všech stupňů.

Dovolatel uvádí, že jednatel dlužníka je osobou blízkou žalovanému ve smyslu § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), protože je příbuzným v řadě přímé. Rekapituluje, že žalovaný je zakladatelem dlužníka, v době od 8. dubna 1999 do 10. srpna 2000 byl společníkem dlužníka (s vkladem 20 000 Kč), přičemž ve stejném období byl druhým zakladatelem a společníkem dlužníka syn žalovaného. V této době byl tedy nepochybně žalovaný osobou dlužníku blízkou. Dne 11. února 2000 byla uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu, na jejímž základě oba dosavadní společníci převedli své obchodní podíly na společnost A., která byla v době uzavření kupní smlouvy jediným společníkem dlužníka. Jejím jediným společníkem je A. J. C. G., jejímž jediným jednatelem je syn žalovaného.

Dovolatel tvrdí, že „blízkost dovozuje ze vztahu založeného již narozením (vznikem právní subjektivity) fyzické osoby - syna, když se jedná o vztah, který je trvalý po celou dobu života (právní osobnosti) fyzické osoby - syna.“ Jako takový má „vyšší“ kvalitu, neboť k jeho nabytí není třeba právního jednání. Dovolatel míní, že žalovaný a dlužník jsou navzájem osobami blízkými, když žalovaný nepochybně pociťuje újmu, která dlužníku vznikla, jako újmu vlastní. Sám žalovaný potvrzuje, že „dlužníka bere ve své podstatě jako svého syna, byť skrze právnickou osobu uměle vytvořenou za účelem umožnění vlastnictví nemovitých věcí na území České republiky“ před jejím vstupem do Evropské unie.

Závěrem dovolatel namítá, že v dané věci nelze beze zbytku aplikovat závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2012 (na který odkazuje odvolací soud). Projednávaná věc je skutkově odlišná, když žalovaný byl zároveň zakladatelem dlužníka a sám se považuje za osobu blízkou dlužníku (viz protokol o jednání před insolvenčním soudem z 18. dubna 2016 a odvolání žalovaného proti rozsudku insolvenčního soudu).

Žalovaný ve vyjádření považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za správné a navrhuje dovolání zamítnout. Zdůrazňuje, že nikdy netvrdil, že je osobou dlužníku blízkou. Podle žalovaného je tvrzení dovolatele o vyšší kvalitě vztahu otec - syn účelové a žalobce konkrétní kvalitu tohoto vztahu nijak neprokazoval (ani k ní ničeho netvrdil).

Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovolatelem předestřené otázky (speciality poměru otec - syn ve vztahu k osobám blízkým právnické osobě - společnosti s ručením omezeným) jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a/ plnění uložené právním předpisem, b/ příležitostný dar v přiměřené výši, c/ poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d/ právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odstavec 4).

V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení (13. dubna 2011) a později nedoznalo změn.

Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 240 a § 241 insolvenčního zákona je jednotná v závěrech, podle nichž:

1/ Ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona neobsahuje samostatnou definici neúčinného právního úkonu dlužníka; obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“ dává (pro insolvenční účely) ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Výrazy použité v ustanovení § 235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (právní úkony, kterými dlužník „zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných“) přitom insolvenční zákon vykládá právě jen prostřednictvím ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ustanoveními § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení § 235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2016“).

2/ Podmínky odporovatelnosti ve smyslu ustanovení § 240 a § 241 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání); ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje). Srov. např. R 106/2016 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014.

3/ Pro posouzení, zda dlužník „učinil“ zvýhodňující právní úkon ve lhůtě vymezené ustanovením § 241 odst. 4 insolvenčního zákona, je rozhodující okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky), tedy okamžik, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zvýhodnění některého z jeho věřitelů (tím, že se mu dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu) [srov. § 241 odst. 1 insolvenčního zákona].   Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 139/2018“), jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015.

4/ Pro posouzení, zda neúčinnost právního úkonu dlužníka má být zkoumána v režimu § 111 insolvenčního zákona nebo v režimu § 240 až § 242 insolvenčního zákona, je určující, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky [jde o okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky)]. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sen. zn. 29 ICdo 99/2017.

K pojmu osoba dlužníku blízká přijal Nejvyšší soud závěry, podle nichž:

1/ Smyslem úpravy neúčinnosti právních úkonů dlužníka v insolvenčním zákoně je, aby se osoba dlužníku blízká při právních úkonech s dlužníkem přesvědčila, že je dlužník nečiní v době, kdy je v úpadku, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka. Jestliže se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že tento úkon bude v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenčním správcem zpochybněn. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2016, pod číslem 101, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 50/2014.

2/ Právnická osoba se ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. považuje za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

K výše uvedenému pojetí pojmu osoba blízká se Nejvyšší soud přihlásil i při posuzování neúčinnosti právních úkonů dlužníka v poměrech insolvenčního řízení. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2015, sen. zn. 29 ICdo 80/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2016, pod číslem 47.

3/ Okolnost, že právnická osoba na straně jedné a fyzická osoba na straně druhé mají společnou osobu blízkou, z nich ještě nedělá osoby, jež jsou si navzájem blízké. Viz odvolacím soudem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 80/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3301/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2015, pod číslem 7.

Promítnuto do poměrů dané věci, jen proto, že jednatel dlužníka (společnosti s ručením omezeným) a žalovaný (fyzická osoba) jsou příbuznými v řadě přímé (syn a otec), není dlužník a žalovaný vůči sobě v poměru osob blízkých. Argumentuje-li dovolatel tím, že „žalovaný je zakladatelem dlužníka, když od 8. dubna 1999 (tj. zápisu dlužníka do obchodního rejstříku) do 10. srpna 2000 byl společníkem dlužníka“, pak pomíjí, že jím zpochybněná kupní smlouva byla uzavřena 29. ledna 2010 a právní účinky vkladu vznikly k 1. únoru 2010 (k tomu srov. R 139/2018). V době, kdy nastaly účinky vkladu kupní smlouvy do katastru nemovitostí, žalovaný nebyl již více než 9 let společníkem dlužníka. Nebylo-li zde k 1. únoru 2010 přímého vztahu mezi dlužníkem a žalovaným, nešlo o osoby blízké bez ohledu na to, zda by případně žalovaný důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěl dlužník, jako újmu vlastní.

Námitka dovolatele, že žalovaný se sám považuje za osobu blízkou dlužníku (což žalovaný ve vyjádření k dovolání popírá), je nevýznamná. Subjektivní přesvědčení jednoho z účastníků totiž založit vztah osob blízkých samo o sobě zjevně nemůže.

U právnických osob se pojetí osoby blízké liší od pojetí osoby blízké mezi osobami fyzickými, jež se navíc váže k poměru alespoň obdobnému poměru rodinnému (srov. § 116 obč. zák.).

Jinak řečeno, ze skutečnosti, že společnost s ručením omezeným je osobou blízkou svému jednateli, bez dalšího neplyne, že tato společnost je (současně) osobou blízkou otci jednatele.

Nejvyšší soud tedy sdílí závěr odvolacího soudu, že dlužník a žalovaný neměli (podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů) k datu účinnosti kupní smlouvy postavení osob blízkých. Správný je taktéž závěr odvolacího soudu, že právnímu úkonu již nelze odporovat, neboť byl učiněn (1. února 2010) v době delší než 1 rok před zahájením insolvenčního řízení ve věci dlužníka (13. dubna 2011) [§ 240 odst. 3, § 241 odst. 4 insolvenčního zákona].

V daných souvislostech odvolací soud nepochybil, pokud vyhovující rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že se žaloba o určení neúčinnosti kupní smlouvy zamítá.

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl jako nedůvodné podle § 243d písm. a) o. s. ř.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání Nejvyšší soud zamítl a žalobci tak vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 10. července 2017), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. července 2018, pro věc rozhodném vzhledem k době vyhotovení vyjádření k dovolání, činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) jde o částku 4 114 Kč.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 7. 2019

JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu