Rozhodnutí NS

7 Tdo 1104/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/13/2019
Spisová značka:7 Tdo 1104/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1104.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Poškození cizí věci
Škoda
Dotčené předpisy:§ 228 odst. 1,4 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 137 předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1104/2019-3512


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 11. 2019 o dovolání obviněného J. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 11 To 89/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 T 68/2018 takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 11 To 89/2019, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 9 T 68/2018.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-západ přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (soud prvního stupně, soud nalézací) ze dne 14. 11. 2018, č. j. 9 T 68/2018-3333, byl obviněný J. F. uznán vinným zločinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 4 tr. zákoníku a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků, a peněžitý trest ve výměře 350 denních sazeb po 12 000 Kč, tedy celkem 4 200 000 Kč, pro případ jehož nevykonání mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Poškození byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
    2. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v době nejméně od 1. 7. 2016 do 28. 4. 2017 pod firmou J. F. E. v rámci svého podnikání spočívajícím v rekultivaci pozemků, jejíž součástí bylo mimo jiné přebírání a využití odpadu, v úmyslu se obohatit pokračoval v ukládání materiálu v území nazývaném jako „skládka XY – XY“ na (v rozsudku konkrétně označených) pozemcích poškozených v katastrálních územích XY a XY, ačkoliv si byl vědom, že již nedisponuje žádným právním titulem opravňujícím jej k této činnosti, neboť předchozí nezákonné rozhodnutí Stavebního úřadu Městského úřadu H. ze dne 27. 11. 2015 o prodloužení lhůty k provedení terénních a nezbytných úprav do 31. 1. 2021 bylo zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje, Odboru regionálního rozvoje ze dne 22. 6. 2016, jež nabylo právní moci dne 1. 7. 2016 a které v písemné podobě převzal dne 30. 6. 2016, a zároveň s vědomím skutečnosti, že vlastníci pozemků s prováděním navážky zeminy – odpadu dlouhodobě nesouhlasí, přičemž v uvedené době takto způsobil poškození dotčených pozemků uložením nejméně 597 334,1 tun materiálu, k jehož odstranění a uvedení pozemků v předešlý stav bude nezbytné vynaložit celkové náklady ve výši minimálně 36 064 647 Kč, čímž způsobil v rozsudku vyjmenovaným poškozeným celkovou škodu nejméně v této výši.
      3. Odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích), státního zástupce a poškozených Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2019, č. j. 11 To 89/2019-3422, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
        4. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu a odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že žádnou škodu poškozeným nezpůsobil a jednal v souladu s příslušnými hmotněprávními předpisy a rozhodnutími správních orgánů. Chybně byla vyhodnocena také subjektivní stránka, závěr soudů se v tomto směru vyhýbá hodnocení rozhodnutí správních orgánů a dalších individuálních právních aktů, které obviněný blíže specifikoval. Předložil dovolacímu soudu právní otázku, a to zda smlouva ze dne 27. 6. 2003 o převodu práv a povinností veřejnoprávní povahy, kterou uzavřel se správcem konkurzní podstaty společnosti A., byla sjednána v souladu s právem platným v té době a obviněný tak vstoupil do práv „svého právního předchůdce“, a zda v případě negativního závěru má tato skutečnost zásadní vliv na hodnocení subjektivní stránky. Podstatné je podle obviněného zodpovězení otázky, zda správce konkurzní podstaty při uzavírání smluv za úpadce vystupuje jako veřejnoprávní subjekt.
          5. S poukazem na soudní a správní rozhodnutí dále obviněný konstatoval, že byl dlouhou dobu považován za osobu oprávněnou k provádění rekultivace. Jako další právní otázku k řešení dovolacímu soudu předložil, zda za popsaného skutkového stavu mohl spáchat trestný čin poškozování cizí věci. Na jedné straně tu podle něj stála absence veřejnoprávního titulu, na druhé však onen dlouhodobě zachovávaný postoj úřadů, aby konal v zájmu vlastníků pozemků. Obviněný vyjádřil názor, že konal v dobré víře. Již v roce 1988 tehdejší Stavební úřad v H. zjistil havarijní ekologický stav pozemků a nařídil sanaci, resp. rekultivaci. Obviněný se proto táže, zda je možné, aby identická stavební činnost byla po určitou dobu kvalifikována jako souladná s právem a následně jako poškození cizí věci pouze v závislosti na tom, kdo tuto činnost provádí.
            6. V řízení bylo prokázáno, že rekultivaci prováděl podle příslušného projektu za pomoci inertního odpadu, který byl pro rekultivaci vhodný. Reálný stav pozemků před zahájením rekultivace přitom jakékoli jejich poškození vylučoval. Vyžadoval naopak okamžitý zásah, neboť pozemky byly kontaminovány jedovatými látkami a neměly žádnou využitelnost. Užití metody uvedení v předešlý stav při stanovení škody je tak podle obviněného nesprávné, neboť by to fakticky znamenalo způsobení škody vlastníkům pozemků. V rozhodném období, které je vymezeno ve skutkové větě, se navíc využitelnost pozemků nijak nezměnila, naopak lze uvažovat o zvýšení jejich hodnoty v důsledku vysázení trvalých porostů. Navýšení objemu zeminy nemělo na hodnotu pozemků žádný vliv. Soudy také nijak nespecifikovaly škodu způsobenou jednotlivým poškozeným, což obviněný považuje za vadu. Jednalo se o celkem 18 pozemků a není tak ani jisté, že všem poškozeným škoda vznikla a v jakém rozsahu. Ze znaleckého posudku lze matematickými výpočty učinit závěr, že na několik obviněným označených pozemků nebyl navážen žádný materiál. Výroková část rozsudku přitom podle obviněného těmto poškozeným zakládá nárok na náhradu škody.
              7. S poukazem na zásadu ne bis in idem pak obviněný (ve vztahu k peněžitému trestu) uvedl, že mu za týž skutek byla uložena pokuta ve výši 5 000 000 Kč rozhodnutím České inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát Praha, Oddělení odpadového hospodářství, ze dne 23. 7. 2018, č. j. ČIŽP/41/2018/8472. Odvolání obviněného proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 20. 3. 2019, č. j. MZP/2019/500/112.
                8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
                  9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nejprve k námitce porušení zásady ne bis in idem uvedla, že se vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který obviněný neuplatnil. Namítl de facto důvod nepřípustnosti trestního stíhání zakotvený v § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. Jedná se však z pohledu napadeného rozhodnutí o novou skutečnost, neboť obviněný v rámci své obhajoby takovou námitku neuplatnil, a to ani ve svém odvolání. Státní zástupkyně je navíc toho názoru, že citovaným rozhodnutím České inspekce životního prostředí byla pokuta udělena za jiný skutek, spočívající v porušení zákona o odpadech a v ohrožení či poškození životního prostředí.
                    10. V případě dalších námitek pak obviněný podle státní zástupkyně nevycházel ze skutkového stavu věci, který soudy zjistily, a opomenul, že skutek, kterým byl uznán vinným, zahrnuje pouze jednání, kterého se dopouštěl od 1. 7. 2016, kdy už zcela nepochybně věděl, že mu k dané činnosti nesvědčí žádný právní titul. Na absolutní neplatnosti smlouvy o převodu práv a povinností z územního rozhodnutí ze dne 27. 6. 2003 nemůže nic změnit, že byla za společnost A. uzavřena správcem konkurzní podstaty, ani to, že byla schválena konkurzním soudem. Jednání obviněného nemůže být souladné se zákonem ani v případě, že by se jednalo o tzv. veřejně prospěšnou stavbu. Jestliže obviněný akcentuje stav kontaminace pozemků jedovatými látkami a jím dodržený technologický postup při provádění rekultivace, nevychází ze skutkového stavu popsaného ve výroku o vině, tedy z toho, že rekultivaci prováděl bez příslušného právního titulu a přes nesouhlas vlastníků pozemků. Jeho námitka, že žádnou škodu nezpůsobil, ale naopak pozemky zhodnocoval, podle státní zástupkyně plyne z jím předloženého posudku Pražské znalecké kanceláře, jehož zpracovatel však u hlavního líčení uvedl, že pokud by někdo chtěl pozemky užívat, musel by odstranit celou navážku.
                      11. Použité hledisko stanovení výše škody podle § 137 tr. zákoníku se pak opírá o stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005. Pokud jde o vyčíslení škody způsobené jednotlivým poškozeným, touto námitkou se zabýval již odvolací soud a konstatoval, že poškození byli soudem prvního stupně se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních vzhledem k nedostatku skutkového podkladu pro jejich přesné vyčíslení. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
                        12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
                          13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
                            14. Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

                            15. Zločinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

                            16. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem (tj. i zločinem) protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně.

                            17. Trestný čin poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným (viz § 13 odst. 2 tr. zákoníku). Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
                            a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo
                            b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální).

                            18. Srozuměním ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

                            19. Soudy prvního a druhého stupně dospěly ke správnému závěru, že když obviněný ve stíhaném období jednal popsaným způsobem, jednal protiprávně, a to úmyslně protiprávně (byť ne zcela v tom smyslu, jak uzavřely soudy). Nedostatkem právního posouzení skutku však je závěr soudů ohledně způsobení škody na věci.

                            20. S odkazem na rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud jen ve stručnosti připomíná, že nepochybné v dané věci je, že na předmětných pozemcích vznikla někdy od roku 1983 se souhlasem tehdejšího uživatele J. Ch. skládka odpadu a byl zde ve značném množství ukládán zejména stavební materiál (čímž mělo dojít k terénnímu nárůstu o několik metrů – viz znalecký posudek č. l. 2651). Mimo jiné bylo prokázáno znečištění podzemních vod severně od skládky (kde se nachází vodní zdroj zásobující XY pitnou vodou – většina prostoru skládky se nachází v ochranném pásmu II. stupně vodního zdroje XY), konkrétně znečištění chloroformem a tetrachlormetanem (uniklých ze zkorodovaných sudů) a dalšími látkami [viz posudek Agroprojektu Praha z října 1990 a zpráva Vojenského projektového ústavu ze dne 19. 2. 1991 (č. l. 2101 a násl.)].
                              21. Městským úřadem (tehdy Městským národním výborem) v XY – stavebním úřadem (dále jen „stavební úřad“) bylo dne 16. 8. 1988 rozhodnuto (viz č. l. 199, 423, 1126, 1607, 2373 trestního spisu) o využití území pro terénní úpravy na předmětných pozemcích v užívání J. Ch. a následnou rekultivaci včetně projektované výsadby zeleně formou navážky a svahování nezávadného materiálu (dále je v zájmu stručnosti používáno zjednodušujícího pojmu „rekultivace“).
                                22. Vojenský projektový ústav v roce 1991 zjistil, že skládka tehdy zabírala plochu 4 až 5 hektarů a provozovatel (Z. Ch.) ji chtěl rozšířit o dalších 13 až 14 hektarů. Navážka zeminy byla v té době tvořena převážně jílovitou a písčitou břidlicí, která je vysoce propustná a obsahuje značné množství pyritu ohrožujícího spodní vody. Doporučeným řešením Vojenského projektového ústavu bylo zavézt pozemky velkou vrstvou zhutnělé zeminy, aby se zamezilo vsakování dešťové vody do tělesa skládky a nedocházelo k vyplavování zde uložených látek do podzemních vod.
                                  23. Od roku 1991 bylo v dané věci jednáno s právním nástupcem J. Ch., jímž se stala A. (později A. – zájmové sdružení). Ta pak během první poloviny devadesátých let usilovala o pokračování, respektive znovuzahájení terénních prací. Dne 27. 2. 1995 uzavřela A. smlouvu o dílo se společností S. E., za niž tehdy jednal obviněný (č. l. 426, 3222). Předmětem smlouvy bylo provedení (dokončení) stavebních prací na „rekultivační skládce XY“. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 27. 7. 1995 bylo povoleno dokončení terénních úprav. Dne 7. 5. 1997 vyslovilo Ministerstvo životního prostředí České republiky na žádost firmy A. písemný souhlas s trvalým odnětím předmětných pozemků (o celkové rozloze přes 19 hektarů) ze zemědělského půdního fondu za účelem provedení terénní úpravy a následné rekultivace na les (č. l. 436, 1129, 2124). Bylo zde konstatováno, že původní termín dokončení rekultivace byl 31. 12. 1996, avšak stavba byla v letech 1990-1995 přerušena a nyní je třeba terénní úpravy dokončit podle původního projektu. Následovalo objasňující stanovisko ministerstva ke stížnosti paní D. Š. ze dne 28. 5. 1997 (č. l. 2127), v němž jsou vysvětleny cíle a výhody předmětné rekultivace. V roce 1998 byl schválen územní plán obcí XY a XY, jehož součástí je i rekultivace skládky, vedená jako veřejně prospěšná stavba (i když svědek P. H., starosta Ch., uvedl, že později to bylo zastupitelstvem zrušeno a území je tak dále vedeno pouze jako lesní pozemek). Podle znaleckého posudku Ing. Pavla Benkoviče ze dne 30. 5. 2018 je plocha skládky podle územního plánu obce XY zařazena do kategorie „plocha lesní návrhová“ s budoucím využitím jako lesopark, na územním plánu obce XY je část plochy „skládky“ zařazena do kategorie navrhované výrazné krajinotvorné zeleně, pro část pozemků u okraje skládky je navrženo zařazení do kategorie „smíšené území“ (č. l. 2856).
                                    24. V následujících letech probíhala řada řízení, v nichž různé subjekty, zejména vlastníci pozemků, brojili proti provádění terénních prací a navážení materiálu. Z hlediska složitosti vývoje situace, „dvoukolejnosti“ vedených řízení z pohledu občanskoprávního (soukromoprávního) a veřejnoprávního a v podstatě dlouhodobého selhání státu při řešení dané situace lze například zmínit, že už rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. 12. 1997, č. j. 5 C 813/96-48, které potvrdil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 1999, č. j. 26 Co 624/98-68, bylo na základě žaloby některých vlastníků dotčených pozemků (jimž byly vydány v restitučním řízení v roce 1992) rozhodnuto o povinnosti zájmového sdružení A. (jež bylo právním nástupcem J. Ch.) zdržet se provádění terénních úprav skladováním hlušiny, kameniva, stavební suti a výkopové zeminy na pozemcích žalobců, čímž byla poskytnuta ochrana jejich vlastnickému právu (č. l. 3244, 3246).
                                      25. Dne 27. 6. 2003 uzavřela A. (za niž jednal konkurzní správce, smlouva byla uzavřena v návaznosti na prohlášení konkurzu) s obviněným smlouvu o převodu práv a povinností vyplývajících z uvedeného rozhodnutí ze dne 16. 8. 1988 s tím, že obviněný provede svým jménem a na své náklady kompletní dokončení rekultivace na dotčených pozemcích (č. l. 202, 438). Poté na základě návrhu obviněného rozhodl stavební úřad dne 4. 10. 2004 tak, že obviněnému nařídil provést na předmětných pozemcích na svůj náklad nezbytná nápravná opatření a úpravy spočívající v biologické rekultivaci skládky XY. Rekultivace probíhala tehdy podle projektové dokumentace vypracované Ing. Věrou Knihovou v září 2001. Uvedené rozhodnutí však bylo zrušeno (na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010) rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 16. 11. 2010, ovšem jen z procesních důvodů týkajících se doručování (všechna zmíněná rozhodnutí blíže označena a citována v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
                                        26. V mezidobí byly pozemky, jichž se týkalo územní rozhodnutí ze dne 16. 8. 1988, rozparcelovány a došlo u nich (mimo jiné v důsledku restitučních řízení) ke změně vlastníků. Od roku 1990 byly pozemky pod skládkou postupně vydávány restituentům. Svědek Ř. K. pozemky koupil v letech 1994-1995. Svědkyně D. K. uvedla, že zdědila pozemek po rodičích a v roce 2000 zjistila, že je na něj navážen materiál. Svědek F. A. v roce 2005 zakoupil soubor nemovitých věcí od člověka, kterému pomáhal v restitučním řízení, přičemž nevěděl, jaké pozemky vlastně kupuje. Později se domáhal zastavení navážky. Z výpovědí svědků E. V. a jeho sestry I. K. vyplývá, že dotčené pozemky na ně převedl otec v letech 1995-1996. V roce 1995 se otec údajně dozvěděl, že se na pozemcích začíná vytvářet skládka. Chtěl pozemky prodat, k čemuž ale nedošlo. Svědek E. V. se navážení materiálu bránil, od roku 2010 se obracel na policii. Svědek J. S. nabyl pozemky v roce 1995 v restituci. Po zhruba osmi letech pronajímání pozemků k zemědělské výrobě za ním přišel nájemce s tím, že na jeden z pozemků probíhá navážka. Vedle toho svědek uvedl, že už na konci devadesátých let se řešilo jeho trestní oznámení týkající se navážky. Také svědkyně M. H. vypověděla, že pozemek pronajímala k zemědělské výrobě a navážet se na něj začalo až v roce 2012, proti čemuž si stěžovala na úřadech. Svědek V. S. uvedl, že navážka na jeho pozemky začala v roce 2000, protestoval na úřadech, ale všude mu tvrdili, že je to v pořádku. Svědek R. S. vypověděl, že jeho rodině byly pozemky vydány v restituci. Starostové Ch. a Ch. se jich ptali, jestli jim nevadí, že na pozemku bude skládka, s čímž oni nesouhlasili, avšak přesto bylo se skládkováním započato a vedoucí stavebního úřadu pan G. jim řekl, že souhlas majitelů pozemků nepotřebuje.
                                          27. Postoj samosprávných orgánů dotčených obcí se v průběhu rekultivace vyvíjel. Dne 3. 5. 2006 například starostka obce Ch. písemně vyzvala jednatele společnosti Aschenbreners, s. r. o., aby se tato společnost zdržela maření rekultivačních prací (č. l. 2131). V rámci řízení před stavebním úřadem v roce 2006 o prodloužení lhůty k dokončení prací požadovaly obce XY i XY dokončení prací na rekultivaci území (proti byla firma Aschenbrenners – viz rozhodnutí č. l. 2784). Svědkyně V. K. (v letech 2000 až 2010 místostarostka a starostka obce Ch.) požadovala zpevnění tělesa skládky a případné zalesnění. Svědek J. N., starosta obce Ch. v letech 2012-2014, uvedl, že občanům se nelíbilo, že kopec zeminy narůstá, ale bylo zjištěno, že se už nedá nic dělat, a s obviněným bylo jednáno o požadavcích obce na vybudování rozhledny, cyklostezek a zalesnění. Svědek P. H., starosta obce Ch. od roku 2006, uvedl, že s ohledem na existenci skládky bylo jasné, že pozemky už nikdy nebudou využívány jako zemědělská půda. Obec tedy chtěla rekultivaci dokončit a pozemky zalesnit a nenavážet již další materiál, navážení však pokračovalo. Rovněž další svědci vypověděli, že také obec XY už požadovala navážení ukončit, aby se kopec dále nezvyšoval. Nicméně vlastníkem dotčených pozemků spadajících do katastrálního území XY byl svědek Ř. K., který byl s obviněným ve shodě.
                                            28. Oproti tomu postoj zainteresovaných státních orgánů k projektu byl jednoznačně kladný, a to i v pozdější době. Dne 11. 1. 2012 vydal například kladné stanovisko odbor životního prostředí Městského úřadu Č. (č. l. 1172, 3134). Rovněž kladné bylo stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 9. 2. 2012 k projektové dokumentaci „Lesopark XY – XY s rekreačním a sportovním využitím“ (č. l. 1176). Rozhodnutím ze dne 31. 1. 2013 (č. l. 1183) pak stavební úřad obviněnému nařídil, aby na předmětných pozemcích (o rozloze přes 19 hektarů) provedl na svůj náklad terénní úpravy, konkrétně realizaci projektu „Lesopark XY – XY s rekreačním a sportovním využitím“, a to podle stanovených podmínek nejpozději do 31. 1. 2016. K úpravám mělo podle tohoto rozhodnutí dojít podle projektové dokumentace ověřené stavebním úřadem, kterou zpracoval Ing. arch. Ivan Kunovský v prosinci 2011. Současně bylo rozhodnuto o vynětí předmětných pozemků ze zemědělského půdního fondu za podmínek uvedených v souhlasu Ministerstva životního prostředí ze dne 7. 5. 1997, jehož podmínky jsou závazné i pro případné právní nástupce žadatele (tj. společnosti obviněného). Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že námitky vlastníků dotčených pozemků stavební úřad zamítl s tím, že pozemky jsou v územních plánech obcí XY a XY vedeny jako veřejně prospěšná stavba rekultivace skládky, a vlastníci pozemků jsou proto povinni provádění terénních úprav na svých pozemcích strpět. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 19. 7. 2013 (č. l. 391, 1189), mimo jiné s odůvodněním, že nelze považovat za spravedlivé, aby účinky nařízení terénních úprav dopadly na vlastníky pozemků, kterým z územního rozhodnutí žádné povinnosti nevznikly.
                                              29. Krajský soud v Praze však svým rozsudkem ze dne 31. 7. 2015, č. j. 47 A 26/2013-289 (č. l. 219), toto rozhodnutí krajského úřadu i předcházející rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Kasační stížnost krajského úřadu proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 As 184/2015-188 (č. l. 240).
                                                30. Rozhodnutím ze dne 27. 11. 2015 stavební úřad prodloužil lhůtu k provedení terénních úprav (včetně ozelenění) v rozsahu podle projektové dokumentace ověřené stavebním úřadem, kterou vypracoval (autorizoval) Ing. arch. Ivan Kunovský v roce 2011, a to do 31. 1. 2021 (č. l. 231, 397). Toto rozhodnutí stavebního úřadu však bylo zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 22. 6. 2016 a řízení bylo zastaveno. V odůvodnění krajský úřad v podstatě uvedl pouze to, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 31. 1. 2013 bylo Krajským soudem v Praze zrušeno, stala se žádost společnosti obviněného o prodloužení lhůty zjevně bezpředmětnou (č. l. 251).
                                                  31. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu dále vyplývá, že navážení materiálu na dotčené pozemky i v posuzovaném (stíhaném) období pokračovalo a jeho intenzita se dokonce zvýšila (za přibližně 10 měsíců stíhaného období bylo navezeno 597 334 tun materiálu, zatímco za předcházejících zhruba 7 měsíců 320 585 tun – viz znalecký posudek č. l. 1395). Nebyl však navážen závadný materiál (viz odst. 63 odůvodnění rozsudku). Nepochybné je rovněž, že tato činnost probíhala přes nesouhlas větší části majitelů pozemků. Podle nalézacího soudu se tak ale dělo v souladu se schváleným projektem.
                                                    32. K dovolání obviněného je třeba v první řadě uvést, že je neopodstatněné v té části, kde namítá absenci protiprávnosti vytýkaného jednání a naprostý nedostatek úmyslu jednat v rozporu s právem.
                                                      33. Z rozhodnutí o využití území stavebního úřadu ze dne 16. 8. 1988 nevyplývají pro obviněného žádná práva ani povinnosti ve vztahu k předmětným pozemkům. Na základě tohoto rozhodnutí nemohla být obviněnému – jak zpětně dovodily soudy – nařízena činnost stavebního charakteru na cizích pozemcích. Zájmovým sdružením A. (jakožto právním nástupcem J. Ch.) nemohla být na obviněného platně převedena práva a povinnosti z uvedeného správního rozhodnutí. Smlouva o převodu práv a povinností ze dne 27. 6. 2003 je neplatná. Práva a povinnosti z územního rozhodnutí vydaného stavebním úřadem jako orgánem veřejné moci nemohla být platně převedena na jiný subjekt na základě soukromoprávního ujednání (viz rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 4. 2007, č. j. 4 C 119/2006-150, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2008, č. j. 28 Co 866/2007-188, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, č. j. 47 A 26/2013-289, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 As 184/2015-188, a další soudní rozhodnutí). Pro úplnost lze dodat, že tu nejde o případ právního nástupnictví z titulu změny vlastnictví nemovitosti (to se mohlo týkat jedině vlastníků pozemků – viz odst. 54 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
                                                        34. K uvedenému závěru se přiklonil také Ústavní soud a i s poukazem na zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu shrnul, že všechna rozhodnutí, jimiž byla obviněnému uložena povinnost provést rekultivaci skládky, byla zrušena, neboť stavební úřad může takovou povinnost uložit pouze vlastníkovi pozemků. Uvedenou povinnost nemůže založit ani soukromoprávní úkon, jímž byly na obviněného převedeny práva a povinnosti k rekultivaci, byť smlouvu schválil příslušný konkurzní soud. Dále Ústavní soud dodal, že obviněný rekultivoval, ač si byl vědom, že k pozemkům, na nichž tak činil, nemá žádná práva a ani mu ve vztahu k nim nevznikly žádné povinnosti. Vlastnické právo je přitom nutno respektovat a není je možné popřít s odkazem na „zušlechťování“ cizího pozemku (usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2905/17).
                                                          35. Situace však v posuzovaném případě není jednoznačná, pokud jde o naplnění znaku způsobení škody na věci. Podstatou trestného činu poškození cizí věci je poškozovací jednání a objektem tohoto trestného činu je vlastnické právo. Je zde chráněna nejen neporušenost cizí věci, ale i její použitelnost. Předmětem útoku ve smyslu § 228 tr. zákoníku je cizí věc, kterou se rozumí věc, jež nenáleží pachateli, resp. nenáleží výlučně jemu. Věcí se zde rozumí ovladatelný hmotný předmět, který slouží potřebám lidí (má užitnou hodnotu), a který je proto předmětem vlastnictví. Ovladatelnost a užitečnost věci jako její atributy musí být dány zároveň a tyto podmínky je třeba posuzovat objektivně z hlediska stupně společenského vývoje, úrovně vědy, techniky a technologie. Může jít o věci movité i nemovitosti.
                                                            36. Zničení věci znamená zlikvidování její vlastní hmotné podstaty tak, že přestane mít hodnotu a není nadále schopna plnit svůj účel. Poškozením (což je alternativa aplikovaná nalézacím soudem v daném případě) se rozumí snížení hodnoty věci (buď trvalé, nebo i dočasné), a to v takové míře, že poškozená věc nadále není schopna plnit některé své funkce, resp. může je plnit jen po úpravě nebo opravě (snížení užitné hodnoty, včetně estetické a funkční hodnoty), nebo klesne její prodejnost na trhu (snížení směnné hodnoty). Zničením nebo poškozením se rozumí porušení samotné hmotné podstaty věci, nikoli způsobení poklesu hodnoty věci z jiných důvodů.
                                                              37. Neupotřebitelnou se stane věc v důsledku takového pachatelova jednání, které sice nevedlo k likvidaci její hmotné podstaty, ale znamená podstatné snížení kvality věci tak, že tato nemůže plnit své původní určení. Tím se neupotřebitelnost svými následky blíží zničení nebo poškození věci. Neupotřebitelnost se však posuzuje ve vztahu k účelu, k němuž určitá věc slouží nebo sloužila před spácháním trestného činu.
                                                                38. Rozhodující je skutečná škoda na věci, za kterou lze považovat zmenšení hodnoty věci vyjádřitelné v penězích. Kritériem není výše případně ušlého zisku v důsledku poškození věci; ušlý zisk se může uplatnit jen v rámci náhrady škody a jeho výše může být případně jinou přitěžující okolností podle § 42, resp. hlediskem pro stanovení vyšší závažnosti činu (viz Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník II. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2288).

                                                                39. Při určování výše škody na věci se postupuje podle obecných směrnic uvedených v § 137, tj. v rámci hierarchie zde uvedených kritérií (viz také rozhodnutí č. 39/2002 Sb. rozh. tr.). Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.

                                                                40. Rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v citovaném ustanovení bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození cizí věci, je to, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm.

                                                                41. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením tedy přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. drobné poškození karoserie motorového vozidla, rozbití jeho oken či světlometů, poškození vstupních dveří domu, rozbití jeho oken apod.). Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, publikované pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr.).

                                                                42. K otázce samotného vzniku škody se nalézací soud vyjádřil v odstavcích 72, 74 a 76 odůvodnění rozsudku. Vycházel (správně) ze zásady, že vlastníci pozemků mají právo na ochranu svého vlastnického práva a že nelze akceptovat, aby na pozemky – které byly v minulosti poškozeny – by už kdokoli mohl navézt cokoli, aniž by se poškození mohli jakkoli bránit, neboť by nedocházelo k žádnému poškození. Tato úvaha je obecně správná, ne však plně aplikovatelná na posuzovaný případ. Je nesporné, že například navezení odpadu na cizí zahradu by představovalo poškození této nemovité věci a vlastníkovi by vznikla škoda nejlépe vyčíslitelná v podobě nákladů na vymístění tohoto odpadu. Šlo by však o situaci, že by právě tímto posuzovaným jednáním (vyklopením odpadu) vznikla překážka v tom, aby vlastník pokračoval v užívání zahrady. Taková situace však nenastala v posuzovaném případě, v němž stíhaným jednáním došlo pouze k navýšení už předtím značného rozsahu navezeného materiálu, který už předtím (v duchu rekultivačního projektu) vylučoval využití pozemků, k němuž kdysi sloužily, tj. zemědělské výrobě.
                                                                  43. Nalézací soud dále argumentuje enormním množstvím navezeného materiálu, které zcela změnilo původní podobu pozemků a poškozeným tak bylo na dlouhou dobu znemožněno s těmito pozemky nakládat, respektive tím, že pozemky byly navážkou natolik pozměněny, že došlo k jejich poškození. Tady je zřejmé, že nalézací soud obviněnému vlastně přičítá i dřívější (nebo snad i celý) průběh rekultivace (o níž bylo zpětně vysloveno, že probíhala na základě nezákonných rozhodnutí státních orgánů), ačkoli v podstatě připouští, že před stíhaným obdobím obviněný mohl jednat v dobré víře. Je ovšem třeba souhlasit s obhajobou, že pozemky byly (z pohledu jejich vlastníků) “znehodnoceny” již v průběhu předtím řadu let probíhající rekultivace.
                                                                    44. Logická je rovněž úvaha nalézacího soudu, že není podstatné, že odvoz materiálu by byl pro obce těžko představitelnou zátěží, neboť podstatné je, že to není technicky nemožné, byť by to trvalo delší dobu. Tato úvaha opět platí obecně, avšak v daném případě by odvozem příslušné části zeminy nedošlo k uvedení v předešlý stav ve smyslu obnovení možnosti dřívějšího (tj. před 1. 7. 2016) užívání. Před uvedeným datem totiž byla situace z hlediska užívání pozemků stejná, takže uvedením do stavu před 1. 7. 2016 by nemohla být odstraněna škoda, která měla vlastníkům navážkou vzniknout.
                                                                      45. Odvolací soud pak na podporu závěru o vzniku škody přidal argumenty, které se dané otázky přímo netýkají, a to že obviněný měl z uvedené činnosti značné příjmy a přitom neplatil žádné nájemné, že vlastníci s rekultivací nesouhlasili a že obviněný ignoroval rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 22. 6. 2016, přičemž nebyl osobou oprávněnou provádět rekultivaci na uvedených pozemcích, neboť odpovídající povinnost lze uložit pouze vlastníkovi pozemku (str. 19 napadeného usnesení). Dále odvolací soud vyslovil podiv nad postupem státních orgánů, zejména stavebního úřadu v dané věci, s čímž lze souhlasit, ale rovněž to neřeší otázku, zda obviněný navážením zeminy ve stíhané době způsobil na pozemcích škodu.
                                                                        46. Daný případ však bylo nutno posuzovat v širších souvislostech. Pozemky, o které jde, byly (i když není jasné, zda v celém rozsahu zmíněné plochy více než 19 hektarů) v době “reálného socialismu” značně znečištěny, takže hrozila kontaminace spodních vod a ohrožení vodního zdroje. Rekultivace tudíž byla nezbytná. Patrně však pokračovalo navážení odpadu, na což bylo po roce 1989 oprávněně reagováno protesty občanů a rekultivace po dobu několika let neprobíhala. Nicméně její potřeba byla nasnadě a je otázkou, zda se jednalo o pozemky vhodné k vydání v restitučním řízení, tj. zda místo některých pozemků neměly být vydány pozemky náhradní. Jde však o otázku přesahující potřeby tohoto trestního řízení, neboť je nutno vycházet z toho, že pozemky vydány byly.
                                                                          47. Specifičnost posuzované věci spočívá právě v tom, že se jednalo o veřejně prospěšnou stavbu, jak připustil nalézací soud, i když se blíže nezabýval tím, co tento status obnášel a jak dlouho trval. Není také zcela jasné, zda jsou nyní předmětné pozemky vyňaty ze zemědělského půdního fondu, když rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 31. 1. 2013 bylo zrušeno.
                                                                            48. Fakt, že rekultivace byla prospěšná, však ještě nic neříká o rozsahu, v jakém byla nezbytná. Z důkazů vyplývá, že postupně existovaly nejméně tři projektové dokumentace, a když nalézací soud hovoří o souladu postupu obviněného s projektem, patrně má na mysli poslední výše zmíněný projekt z roku 2011. Jinou otázkou je, zda rozsah, v jakém byly úpravy naprojektovány (vytvoření lesoparku se sportovním a rekreačním využitím), odpovídal potřebám veřejného zájmu. To by mohlo být předmětem dalšího posuzování (včetně znaleckého), avšak pro rozhodnutí v této trestní věci to není podstatné, neboť rozsah neurčoval obviněný, nýbrž výše zmíněné státní orgány. A tento rozsah nezpochybnily ani neřešily soudy v uvedených rozsudcích, neboť ty se zabývaly otázkou oprávnění obviněného jako nevlastníka k činnosti na uvedených pozemcích a zákonností správních rozhodnutí z toho hlediska, zda mohla být povinnost rekultivovat uložena obviněnému.
                                                                              49. S tím souvisí, že soudy se nezabývaly tím, zda povinnost provést (dokončit) rekultivaci mohl stavební úřad uložit vlastníkům pozemků. Ze strany stavebního úřadu šlo o nařízení provedení nezbytných nápravných opatření a úprav na dosavadních terénních úpravách s odkazem na § 137 odst. 1, 2 a § 139 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 (tj. zákona č. 183/2006 Sb.). Nařízení nezbytných úprav v kombinaci s nařízením údržby stavby jsou instituty stavebního dozoru, které v zákoně č. 50/1976 Sb., tj. ve stavebním zákoně z roku 1976 (podle něhož měly správní orgány i v roce 2013 v navazujícím řízení postupovat) byly upraveny v § 86 a § 87. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona bylo možné povinnost řádné údržby stavby nařídit pouze vlastníkovi stavby (stejně je tomu však i podle § 139 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006). Nařízení nezbytných úprav, stejně jako údržby stavby, lze uložit pouze osobě, která ve vztahu k objektu (tj. pozemku nebo stavbě), jehož se nezbytné úpravy nebo údržba týkají, má vlastnické právo.
                                                                                50. Problematiku částečně shrnul citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015 s tím, že úprava obsažená v § 86 a § 87 stavebního zákona z roku 1976 neumožňuje aplikovat postup podle § 38 téhož zákona, tj. vydat územní rozhodnutí bez souhlasu vlastníka. Toto ustanovení § 38 se totiž týká pouze rozhodnutí vydávaných v územním řízení, kterými se však právo stavět ještě nezakládá. Vlastní stavební činnost naopak již vyžaduje, aby došlo k vyvlastnění, nestačí tedy jen existence důvodů pro zahájení vyvlastňovacího řízení (úprava stavebního řízení na rozdíl od úpravy územního řízení neobsahuje žádné ustanovení obdobné institutu § 38 stavebního zákona z roku 1976). Nejedná se ani o výjimečné situace předpokládané například ustanovením § 91 nebo § 94 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976. Krajský soud rovněž vyjádřil pochybnost, zda charakter nařízených prací vůbec splňuje charakter nezbytných úprav či údržby stavby podle § 86 a § 87 stavebního zákona z roku 1976 (stejnou pochybnost lze mít i ve vztahu vůči institutům podle § 137 a § 139 stavebního zákona z roku 2006). I s ohledem na název projektu (Lesopark XY – XY s rekreačním a sportovním využitím) bylo podle krajského soudu třeba vyjasnit, zda lze realizaci projektu takového typu autoritativně nařídit provedením nezbytných úprav a údržby stavby, o nichž se zahajuje řízení z úřední povinnosti, nebo zda o realizaci takového projektu nemělo být spíše vedeno územní řízení na základě žádosti oprávněné osoby.
                                                                                  51. Podle § 86 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976 neprovádí-li vlastník řádně údržbu stavby, může mu stavební úřad nařídit, aby v určené lhůtě a za stanovených podmínek zjednal nápravu. Podle odst. 3 citovaného ustanovení platí odst. 2 přiměřeně i pro terénní úpravy. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona vyžaduje-li to veřejný zájem z důvodů hygienických, bezpečnostních, požárních, provozních, ohrožení životního prostředí a estetických, nařídí stavební úřad provedení nezbytných úprav na stavbě vlastníku stavby nebo na stavebním pozemku vlastníku tohoto pozemku. Nařízené úpravy je vlastník stavby nebo pozemku povinen provést na svůj náklad. Podle odst. 3 platí odst. 1 přiměřeně i pro terénní úpravy.

                                                                                  52. Nová právní úprava stavebního zákona upravuje obdobné instituty v § 137 a § 139 stavebního zákona z roku 2006. Nezbytné úpravy podle § 137 odst. 1 zákona může stavební úřad nařídit vlastníku stavby, stavebního pozemku nebo zastavěného stavebního pozemku; podle § 139 odst. 1 může stavební úřad v případě, že stavba není řádně udržována, vlastníkovi stavby nařídit zjednání nápravy.

                                                                                  53. Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku ze dne 15. 2. 2017 s právním názorem Krajského soudu v Praze ztotožnil a zdůraznil, že uvedeným rozhodnutím z roku 1988 jsou povoleny terénní úpravy, nejednalo se tedy o povolení stavby. Z obsahu rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že povolené terénní úpravy se váží k pozemku, jehož jsou také součástí, a rozhodnutí z roku 1988 z těchto terénních úprav nečiní samostatnou stavbu, na kterou by bylo možné vázat další samostatná práva a povinnosti. Z tohoto hlediska je shodně vymezen i výrok prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 31. 1. 2013, kde je přímo ve výroku zdůrazněno, že se nejedná o stavby. Nejvyšší správní soud také uvedl, že předmětem jeho rozhodování (řízení ve správním soudnictví) není posouzení, zda obviněný prováděl terénní úpravy na dotčených pozemcích oprávněně nebo neoprávněně; soudní přezkum byl v daném případě omezen na zákonnost autoritativního rozhodnutí stavebního úřadu.
                                                                                    54. Nalézací soud zjistil, že se jednalo o rekultivaci, při níž obviněný nevybočil ze schválené projektové dokumentace a započal již také s ozeleňováním prostoru (viz odst. 64 odůvodnění rozsudku). Tato otázka je poměrně důležitá, proto Nejvyšší soud v této souvislosti ještě připomíná, že projekt vypracoval Ing. arch. Ivan Kunovský v prosinci 2011. Nalézací soud uvedl, že obviněný skutečně prováděl rekultivaci skládky XY – XY navážkou materiálu podle schválené projektové dokumentace (přičemž nebylo prokázáno, že by schválený rekultivační projekt nedodržoval). Bylo rovněž prokázáno, že již začal s ozeleňováním prostoru. Ze znaleckého posudku Pražské znalecké kanceláře vyplývá, že nejsou známy žádné skutečnosti svědčící o tom, že na dotčených pozemcích probíhaly ve stíhaném období (od 1. 7. 2016 do 28. 4. 2017) činnosti v rozporu s dokončením díla „Lesopark XY – XY s rekreačním a sportovním využitím“, ke kterému byly pozemky naposled určeny a který mimo jiné plní funkci zamezující vyplavování kontaminovaného materiálu ve spodní vrstvě skládky zeminy do spodních vod (č. l. 2670).
                                                                                      55. Rozhodnutí soudů ve správním řízení – a Nejvyšší správní soud to výslovně uvedl – neřeší otázku, zda byl obviněný oprávněn rekultivaci na předmětných pozemcích provádět, nýbrž pouze zákonnost direktivního rozhodnutí stavebního úřadu, který to obviněnému nařídil. Soudy v občanskoprávním řízení se otázkou oprávněnosti počínání obviněného zabývaly, ale v podstatě pouze na základě závěrů vyslovených správními soudy, tj. že správní orgán nemohl rekultivaci nařídit někomu jinému než vlastníku pozemku a že povinnosti uložené orgánem veřejné moci nebylo možné smluvně převést.
                                                                                        56. Je zřejmé, že obviněný se nacházel po delší dobu v situaci, kdy správní orgány mu něco přikazovaly – po značnou dobu za souhlasu orgánů samosprávy – zatímco soudy v občanskoprávním řízení mu totéž zakazovaly (aniž bylo zjištěno, že by některý z těchto orgánů byl v podstatných věcech uveden v omyl). Za takovou diskrepanci bezpochyby není primárně odpovědný občan. To je významné z hlediska úmyslu obviněného působit škodu. Je třeba si uvědomit, že rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, od jehož doručení je vymezeno páchání skutku, řeší pouze otázku formální správnosti prodloužení v mezidobí zrušeného rozhodnutí stavebního úřadu. Žádné z rozhodnutí soudů přitom neřeší nejen otázku, zda pozemky, u nichž byla nařízena rekultivace, byly vlastníkům vydány v souladu s právem a zda bylo možno uložit novým vlastníkům jakožto právním nástupcům pokračovat v rekultivaci, co vyplývá ze statutu veřejně prospěšné stavby, ale zejména to, zda byla rekultivace nutná a v jaké míře, v jakém rozsahu co do výšky vytvořené vrstvy zeminy, ale i co do plošného rozsahu dotčených pozemků. Tato posléze uvedená otázka je problémem odborným, k němuž se částečně vyjádřil pouze Vojenský projektový ústav v roce 1991.
                                                                                          57. S tím souvisí problematika správnosti postupně vytvořených projektů a jejich změn, která přirozeně přesahuje možnosti posuzování Nejvyšším soudem. Otázku poškozování či zhodnocování pozemků v tomto případě nelze odtrhnout od hlediska celospolečenského a nelze přehlédnout například shora zmíněné vysvětlení Ministerstva životního prostředí. Bez vyřešení naznačených otázek ovšem nelze zjistit, zda byla rekultivace kontaminovaných pozemků objektivně prospěšným činem (včetně navezení silné vrstvy zeminy nad úroveň terénu), anebo působením škody na pozemcích, případně do jakého okamžiku byla prospěšná (i z hlediska veřejného zájmu) a od kdy již byla poškozovacím jednáním. Tak například při ověření kvality materiálu rekultivační vrstvy v září 2006 bylo mimo jiné zjištěno, že mocnost rekultivační vrstvy činí 3,4 až 4,4 metrů a pod touto vrstvou se nacházejí odpady z původní skládky. Hraniční bod nacházející se na hřebenu skládky byl 4,2 m pod úrovní terénu (č. l. 1139), z čehož však odpovědi na uvedené otázky nevyplývají.
                                                                                            58. Dalším problémem je, zda vůbec lze řešit otázku vzniku škody způsobem, který zvolily soudy. I pokud by totiž bylo zjištěno, že pozemky byly rekultivační činností poškozovány už před rokem 2016 a konkrétně od kdy, nabízela by se otázka, zda takto nebyly již dříve poškozeny či „zničeny“ natolik, že další navážkou zeminy po 1. 7. 2016 již nemohla další škoda vzniknout. I když odhlédneme od toho, že z obsahu spisu vyplývá, že pozemky měly být (v celku smysluplně) určeny k zalesnění a k vytvoření členitosti terénu s rekreačním a sportovním využitím (obviněný dokonce tvrdil, že v době koupě pozdější vlastníci pozemků věděli, že jsou vyňaty ze zemědělského půdního fondu a že na nich probíhá rekultivace), je zřejmé, že již dne 1. 7. 2016 bylo v podstatě bez rozumných pochybností vyloučeno, aby pozemky byly využívány dřívějším způsobem jako orná půda. Další částí navážky již tedy škoda v tomto smyslu vzniknout nemohla.
                                                                                              59. Nereálnost odvozu nashromážděné zeminy vyplývá například z výpovědí svědků V. K., P. H., A. Ch. a L. H., i když jde spíše o laické názory občanů zapojených do obecní samosprávy. Každopádně uvedení dotčených pozemků do původního stavu, tj. jako využitelných pro zemědělskou výrobu, by byl podle Pražské znalecké kanceláře (a zcela logicky) absurdní postup. Představoval by odstranění již vysázených trvalých porostů, odvoz veškeré zeminy zakrývající původní skládku obsahující kontaminační materiály a její deponace na jinou skládku zeminy, likvidaci kontaminačních materiálů, další skrývku pod původní terén a konečně závoz zeminou vhodnou pro zemědělskou výrobu (č. l. 2669).
                                                                                                60. Nelze přitom uvažovat o tom, že by majitelům pozemků vznikla škoda (v trestněprávním smyslu) samotným vyvíjením činnosti obviněným na pozemcích (jakýmsi jejich „okupováním“, které by znamenalo například ušlý zisk z nájmu). Nejednalo by se totiž o způsobení škody na věci ve smyslu § 228 tr. zákoníku.
                                                                                                  61. Právní otázku, zda vznikla škoda a jakým způsobem má být vyčíslena (§ 137 tr. zákoníku), soudy řešily formalisticky a mechanicky. Přibraná znalkyně pouze na základě tohoto zadání spočetla, jaké náklady by si vyžádalo vymístění poslední vrstvy navážky vzniklé po 1. 7. 2016. Neřešila však, zda touto poslední vrstvou byl pozemek poškozen a zda by odvezení uvažovaného materiálu bylo uvedením v předešlý stav ve smyslu obnovení funkčnosti věci.
                                                                                                    62. Prakticky jediným důkazem, který se kvalifikovaněji vyjadřuje k otázce škody vzniklé navážkou po 1. 7. 2016, je znalecký posudek Pražské znalecké kanceláře, který odpovídá tak, že žádná škoda nevznikla. Znalecký posudek uvádí, že v posuzovaném období nedošlo ke snížení hodnoty předmětných pozemků, naopak lze uvažovat o zvýšení hodnoty vysázením trvalých porostů. Navýšení objemu skládky zeminy do limitu uvažovaných studií a v nezávadné materiálové skladbě (tj. rekultivační práce) nemělo žádný vliv na hodnotu pozemků. Nemohly ani snižovat případný možný příjem z pozemků (jejichž uvedení do původního stavu je nemyslitelné). Pokud by byla rekultivace dokončena, mohla být cena pozemků naopak vyšší. Zároveň znalec uvedl, že nemohl určit tržní hodnotu pozemků na základě porovnávací metody ani metody výnosové či nákladové. Tržní hodnotu pozemků podle znalce nelze určit.
                                                                                                      63. Závěr o vzniku škody ve smyslu § 228 tr. zákoníku v důsledku stíhaného jednání obviněného je tedy přinejmenším předčasný a neodůvodněný.
                                                                                                        64. I v případě, že by byly znaky uvedeného trestného činu naplněny, nabízí se v tomto případě otázka smyslu uplatnění trestního práva z hlediska zásady ultima ratio. Věc by bylo třeba posoudit z hlediska zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Souběžně s trestním řízením probíhají občanskoprávní sporná řízení mezi vlastníky pozemků a obviněným, respektive jím ovládanou obchodní společností, a soudy měly v trestním řízení zvažovat, zda nepostačí v tomto případě uplatnění odpovědnosti podle jiných než trestních předpisů.
                                                                                                          65. Aniž by Nejvyšší soud v tomto směru činil jakékoli závěry (a aniž by se zabýval např. otázkou promlčení nároků), zmiňuje v této souvislosti rovněž otázku odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jak již bylo zmíněno, státní orgány vydaly v této věci nezákonná rozhodnutí, která byla zásadní pro další vývoj situace. Přitom orgány stavebního dozoru měly naopak možnost rozhodnout o zastavení prací. K tomu však došlo (alespoň jak vyplývá z obsahu spisu) pouze dne 8. 1. 1990 a naopak později bylo dokončení terénních úprav opakovaně povoleno, respektive uloženo obviněnému. Nalézací soud v odst. 56 odůvodnění rozsudku zmínil, že při povolení (firmě A.) dokončení prací na terénních úpravách dne 27. 7. 1995 bylo jako podmínka stanoveno doložení majetkoprávního vypořádání, popřípadě souhlasy vlastníků pozemků, z čehož dovodil, že stavební úřad si byl už tehdy vědom skutečnosti, že rekultivaci nelze dále provádět proti vůli vlastníků dotčených pozemků (i když na jiném místě uvedl, že stavební dozor v podobě nařízení nezbytných terénních úprav lze vlastníkům pozemků adresovat). Uvedená podmínka zjevně splněna nebyla, přesto rekultivace z vůle stavebního úřadu a dalších orgánů státu pokračovala, aniž se majetkové otázky vyřešily.
                                                                                                            66. Je zřejmé, že se v daném případě vyvinula za dlouhé uplynulé období vlivem více faktorů značně právně složitá situace, tím spíše složitá z trestněprávního hlediska. Pokud by byla věc jasná, došlo by k zahájení trestního stíhání už po roce 1995, kdy byly znovuzahájeny rekultivační práce. Jestliže došlo k mnohaletému selhání státu, stěží to lze nyní „dohnat“ trestním stíháním obviněného.
                                                                                                              67. V současné době je projekt rekultivace zastaven a otázkou zůstává, co se bude dále s předmětnými pozemky dít za situace, kdy byl celý projekt v podstatě před dokončením. Například svědek J. H. uvedl, že k dokončení zbývaly tři až čtyři měsíce, podle svědka J. T. do dokončení projektu zbývalo pět až šest měsíců. Svědek F. F. (starosta obce Ch. 1990-2006) uvedl, že pokud by se skládkování nezastavilo, rekultivace by již byla zřejmě dokončena a prostor mohl být osázen stromy.
                                                                                                                68. Znalecký posudek Pražské znalecké kanceláře uzavřel, že pro dokončení projektu schází závoz 80 000 až 100 000 m3 zeminy a dokončit osázení porosty (č. l. 2663). Pozastavení dokončení celého díla představuje stav, kdy nedojde k finálním terénním úpravám vybudováním cyklostezek a sjízdných svahů a zejména ke kultivovanému osázení trvalými porosty. Zejména neosázení trvalými porosty logicky povede k erozím na svazích navážky a splavování uložené zeminy na pozemky při patě svahu. Pražská znalecká kancelář zmínila i znalecký posudek vypracovaný doc. Ing. Pavlem Rohonem, CSc., ze dne 8. 1. 2010, který se zabývá dopadem úpravy tělesa skládky a jejího osázení pro místní prostředí se závěrem jednoznačně pozitivního dopadu na životní prostředí dokončením úpravy tělesa skládky na dotčených pozemcích (č. l. 2670). Činnost obviněného jako celek nelze označit v její podstatě jako škodlivou, zvláště když probíhala s „posvěcením“ orgánů veřejné moci a přinejmenším po značnou část doby také orgánů samosprávy, tj. obcí, a to bez ohledu na to, zda jejím prostřednictvím dosáhl také zisku. I tím je dáno výrazné specifikum tohoto případu a také to je třeba posuzovat z hlediska zásady subsidiarity trestní represe, kterou se však soudy nezabývaly.
                                                                                                                  69. Konečně námitka obviněného týkající se porušení zásady ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž) se sice vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který obviněný neuplatnil, avšak soudy se bezesporu měly zabývat podáním obviněného, který dne 13. 11. 2018 (tj. v době po odročení probíhajícího hlavního líčení) předložil soudu prvního stupně prostřednictvím obhájce rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Praha, Oddělení odpadového hospodářství, ze dne 23. 7. 2018, č. j. ČIŽP/41/2018/8472, jímž byl uznán vinným přestupkem podle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech, jehož se dopustil v době od 1. 1. 2017 do 25. 4. 2017 ukládáním odpadu na předmětných pozemcích a za který mu byla uložena pokuta ve výši 5 000 000 Kč (č. l. 3145). Proto bylo nutno se pečlivě zabývat tímto rozhodnutím z toho hlediska, zda nezakládá důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř.
                                                                                                                    70. Z výše uvedených důvodů spočívá výrok o vině v odsuzujícím rozsudku na nesprávném právním posouzení zjištěného skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Praze je vadné, neboť jím přesto bylo zamítnuto odvolání obviněného jako nedůvodné.

                                                                                                                    71. Nejvyšší soud proto zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Praze, tak rozsudek Okresního soudu Praha-západ jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Okresnímu soudu Praha-západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

                                                                                                                    72. Soud prvního stupně tak bude muset především vyřešit otázku, zda je trestní stíhání obviněného pro daný skutek přípustné. V případě, že by dospěl ke kladnému závěru, musel by znovu vyhodnotit, zda spáchaný skutek naplňuje znaky žalovaného trestného činu, případně některého z trestných činů uvedených v trestním zákoníku. V případě, že by dospěl k závěru, že posuzované jednání obviněného naplňuje znaky trestného činu, bylo by nezbytné věc posoudit i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
                                                                                                                      Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

                                                                                                                      V Brně dne 13. 11. 2019


                                                                                                                      JUDr. Josef Mazák
                                                                                                                      předseda senátu