Rozhodnutí NS
8 Tdo 266/2017
![]() | ![]() ![]() | ||||||||||
Právní věta: | Za přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku lze považovat jednání spočívající ve vyhotovení takové nepravdivé informace, která se stane obsahem datové zprávy a je zaslána jako příjemci jiné osobě do jí zpřístupněné datové schránky, neboť má povahu padělaného elektronického dokumentu. Jde o falšování údajů souvisejících s počítačovým systémem, které představuje obdobu padělání listin (nejen veřejných). U datové zprávy je třeba považovat za data uložená v počítačovém systému nejen vlastní odesílaný text obsažený v datové zprávě, ale veškeré informace, které se v rámci datové zprávy přepravují a doručují do datové schránky, a tedy i informaci, která je zřejmá z tzv. detailu zprávy (tzv. kontejneru, obálky). | ||||||||||
Soud: | Nejvyšší soud | ||||||||||
Důvod dovolání: | § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. | ||||||||||
Datum rozhodnutí: | 08/15/2018 | ||||||||||
Spisová značka: | 8 Tdo 266/2017 | ||||||||||
ECLI: | ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.266.2017.1 | ||||||||||
Typ rozhodnutí: | USNESENÍ | ||||||||||
Heslo: | Neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací | ||||||||||
Dotčené předpisy: | § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku | ||||||||||
Kategorie rozhodnutí: | A EU | ||||||||||
Publikováno ve sbírce pod číslem: | 23 / 2020 | ||||||||||
Podána ústavní stížnost
|
8 Tdo 266/2017-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2018 o dovolání obviněné R. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 44 To 385/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 7/2016, t a k t o :
Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněné R. H. zamítá.
O d ů v o d n ě n í :
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 8 T 7/2016, byla obviněná R. H. uznána vinou přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustila skutkem popsaným tak, že
v době od 1. 3. 2014 do 31. 3 2014 na blíže nezjištěném místě zneužila datovou schránku, přidělenou k užívání společnosti ALL IS COMING, s. r. o., se sídlem Divadelní 322/24, Praha 1 (dále jen „společnost ALL IS COMING“), k níž na základě uzavřené smlouvy o poskytnutí poradenství ze dne 21. 12. 2012, získala od P. V., tehdy V., jednatelky uvedené společnosti, přístup, a to tím, že ji užila neoprávněně k elektronické komunikaci se svojí datovou schránkou, kdy z datové schránky patřící společnosti ALL IS COMING zaslala do své datové schránky dokumenty o uznání dluhu za ní vyfakturované práce, které jí P. V., jako jednatelka společnosti ALL IS COMING odmítla uhradit jako nedůvodné, jelikož podle jejího názoru tyto práce nebyly vyžádány ani provedeny, a dále odeslala z datové schránky patřící společnosti ALL IS COMING do své datové schránky další dokumenty, a to opětovně uznání dluhu a ukončení smlouvy, přičemž všechny uvedené dokumenty sama vytvořila a do počítačového systému vložila a podepsala je jménem P. V.
2. Za uvedený přečin byla obviněná odsouzena podle § 230 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obviněné a státní zástupkyně rozhodl usnesením ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 44 To 385/2016, tak, že podle § 256 tr. ř. obě dovolání zamítl.
II. K obsahu dovolání obviněné
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. dovolání, v němž vytýkala, že soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikovaly její jednání jako přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a nebraly dostatečně na vědomí ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
5. V obsahu dovolání obviněná zdůraznila, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně není možné podřadit pod zákonné znaky přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za něž považovala získání přístupu k počítačovému systému, který v rozsahu vlastníka takové schránky obdržela z pověření poškozené, a padělání či pozměnění dat uložených v počítačovém systému. Obviněná však žádná data v počítačovém systému nepadělala ani nepozměnila, natož že by tak činila v úmyslu je vydávat za pravá, a jak i soudy dovodily, nebyla nikde použita. Ostatně tak ani učinit nemohla, neboť žádná data v počítačovém systému uložena nebyla. Její jednání spočívalo pouze v tom, že vytvořila s vědomím jednatelky listiny vztahující se k řešení závazků ze smlouvy o poskytování poradenství, které odeslala poškozené e-mailem dne 6. 3. 2014 k odsouhlasení a které byly následně z datové schránky poškozené odeslány do datové schránky obviněné, avšak nikoliv obviněnou. Jestliže soudy dospěly k závěru, že obviněná dokumenty vytvořila, ale nikdy je neužila ani nevydávala za pravá, a nikdo podle nich nejednal, pak zcela absentuje úmysl obviněné k padělání dat, a tomu, aby byla považována za pravá.
6. Z výsledků provedeného dokazování nevyplynulo, že by obviněná manipulovala s datovou schránkou poškozené nebo že by ji použila k odeslání nepravých dokumentů, a proto spatřovala extrémní rozpor s provedenými důkazy a porušení zásad spravedlivého procesu, protože skutková zjištění postrádají podklad o tom, že to byla ona, kdo odeslal dokumenty prostřednictvím datové schránky, neboť o této okolnosti nebyl proveden žádný důkaz (např. o době, či připojení do datové schránky poškozené). V přímém rozporu s výpovědí jednatelky je, že obviněná byla jedinou osobou s přístupem do datové schránky, protože ona sama uvedla, že heslo k datové schránce měl i její nynější manžel D. V., a od 25. 4. 2014 také svědek D. P.
7. Odvolacímu soudu obviněná vytkla, že učinil nepravdivý závěr, že použila datovou schránku poškozené k zaslání dokumentů, jejichž obsah neodpovídal realitě a snažila se vyvolat mylný dojem o souhlasu jednatelky k vytváření mylného dojmu. Naopak tvrdila, že žádnou datovou zprávu o uznání dluhu za jednatelku neodesílala. Musela tak učinit jednatelka či jiná pověřená osoba, přičemž jednatelka znala obsah dokumentu uznání dluhu z e-mailové korespondence, o čemž svědčí i to, že předložila k trestnímu oznámení snímky obrazovky dokumentů odeslaných datovou zprávou, na nichž jsou zobrazeny údaje o autorovi, čase vytvoření a číslu datové zprávy, kterou byl dokument vytvořen. Soud prvního stupně tyto důkazy provedl, ale nehodnotil je, ač svědčí o tom, že k žádnému padělání nedošlo a dojít ani nemohlo. Obviněná proti těmto závěrům v odvolání brojila požadavkem na zpracování znaleckého posudku z oboru kybernetiky, který měl objasnit, že se jednatelka poškozené společnosti či jiná jí pověřená osoba s listinami zaslanými z datové schránky poškozené do datové schránky obviněné dne 7. 3. 2014 a 28. 3. 2014 seznámila přibližně během jedné hodiny po jejich dodání (7. 3. 2014 dodáno v 18:47:27, a 28. 3. 2014 doručeno v 16:16:47). Odvolací soud jejímu požadavku nevyhověl, přestože na fotografiích předložených poškozenou je patrný datum a čas jejich vytvoření (7. 3. 2014 v 19:44:59 a 28. 3. 204 v 16:45:19). U souborů zasílaných datovou schránkou platí, že se v jejich souborových vlastnostech uloží jako datum a čas údaje, kdy si je osoba, která s nimi nakládá, otevře či uloží ve svém počítači, tedy nikoliv kdy byly či měly být vytvořeny. Odvolací soud však neopodstatněně tyto námitky nebral do úvahy a považoval je za neadekvátní.
8. V uvedeném nesprávném postupu obviněná spatřovala existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., protože hmotněprávní posouzení skutku neodpovídalo skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně především v tom, že jednatelka poškozené společnosti o dokumentech věděla.
9. V obsahu dovolání obviněná konstatovala, že nechala zpracovat znalecký posudek u Ing. Radka Beneše, soudního znalce z oboru kybernetika a kriminalistika (jenž by měl být Nejvyššímu soudu předložen ve lhůtě 1 měsíce, což se však nestalo), a tvrdila, že z jeho předběžných závěrů vyplývá oprávněnost námitky k vlastnostem dokumentů zobrazených v počítači u poškozené, které pochází právě z datových zpráv odeslaných ze schránky poškozené do schránky obviněné, tj. že z vlastností zobrazených souborů je patrný den i čas, kdy se jednatelka poškozené či jí zmocněná osoba s dokumenty skutečně seznámila, tedy ve stejný den (7. 3. 2014 v 19:44:59 hodin a 28. 3. 2014 v 16:45:19 hodin).
10. Pro případ, že by i přes uvedené námitky Nejvyšší soud shledal skutkové i právní závěry o naplnění znaků uvedeného přečinu správnými, obviněná namítla, že nadále trvá pochybnost o tom, jak posoudit úkon odeslání dokumentu z datové schránky poškozené. Poukázala na to, že jí jednatelka nepřípustně předala své přístupové údaje k datové schránce, čímž sama znemožnila identifikaci osoby, která se do schránky přihlásí a odešle dokument. Nezákonnost postupu jednatelky, k němuž soud nepřihlédl, plyne z § 8 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších změn (dále jen „zákon č. 300/2008 Sb.“). Jestliže jednatelka předala obviněné vědomě a na vlastní popud přístupové údaje k obsluze datové schránky poškozené společnosti, pak obviněná mohla vykonávat všechna práva osoby oprávněné k přístupu do datové schránky poškozené ve smyslu zákona č. 300/2008 Sb. Pokud soudy tuto skutečnost bezdůvodně ignorovaly, jde z jejich strany o nesprávné jiné hmotněprávní posouzení ve vztahu k padělání či pozměňování dat v počítačovém systému, neboť obviněná by pak vytvářela mylný dojem o obsahu či podpisu dokumentů pouze ve vztahu k sobě samé, což je z pohledu naplnění znaků předmětného přečinu podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku bez právního významu.
11. Výhrady obviněná zaměřila i proti nedostatečnému posouzení škodlivosti činu, jenž jí je kladen za vinu, ve smyslu zásad § § 12 odst. 2 tr. zákoníku, protože v jejím případě postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného, např. stavovského předpisu nebo přestupkového zákona. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů svými rozhodnutími způsobily nepřípustnou kriminalizaci závazkového vztahu a z něj vyplývajících práv a povinností, odkázala na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012. Jestliže daly soudy obou stupňů přednost řešení případného porušení práv z obligačního vztahu mezi obviněnou a poškozenou prostředky trestního práva, aniž by řádně zdůvodnily nemožnost použití jiných prostředků k ochraně práv poškozené, pak je takový jejich postup v rozporu s uvedeným principem ultima ratio.
12. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadená rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu projednání.
13. Obviněná doplnila takto podané dovolání jednak dotazem Nejvyššímu soudu předloženým dne 25. 4. 2017, v němž poukazovala na nejasnosti ohledně podání přiznání k dani z příjmů za společnost ALL IS COMING, o které byla jednatelkou žádána a na které nepřistoupila pro nevyřešení otázek spojených s oprávněností či neoprávněností takového postupu, a jednak svým podáním ze dne 23. 6. 2017, ve kterém Nejvyššímu soudu vyjádřila svůj souhlas s tím, aby rozhodl o jejím dovolání v neveřejném zasedání. V něm navíc rozvedla své nepochopení podstaty skutku, který je jí kladen za vinu, jenž byl označen za trestný čin s tím, že za účelem seznámení se s danou problematikou se snažila získat ohledně datových stránek názory od Ministerstva vnitra, podle něhož v jejím jednání nebyl shledán trestný čin. Tento názor obviněná dovodila i ze stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2015, sp. zn. Plsn 1/2015, k podáním činěným v elektronické podobě a k doručování elektronicky vyhotovených písemností soudem, prováděnému prostřednictvím veřejné datové sítě. Uvedeným podáním obviněná v návaznosti na své výhrady v průběhu trestního řízení a v zásadě v souladu s argumenty rozvedenými v podaném dovolání zdůraznila nejasnost identifikace osoby podle IP adresy při wi-fi připojení, které je společné pro celý dům, na nějž se může napojit kdokoliv a toto připojení není závislé na konkrétní adrese. Též zdůraznila, že hodnota pohledávky, která byla v dohodě vyčíslena, odpovídá obchodním podmínkám smlouvy, takže ani uplatněním dokumentu v rámci řízení o pohledávce by nevznikla žádná škoda nebo neoprávněný prospěch, a zmínila, že byla oprávněna ke korespondenci z datové schránky poškozené společnosti a že jednatelka schránku rok nevybírala a tvrdila, že schránka je nefunkční. Rozhodně se obviněná nesnažila z jednatelky přístupové údaje jakkoliv vylákat.
III. Z vyjádření státního zástupce a postoje obviněné k němu
14. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) považoval právní kvalifikaci s odkazem na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí za správnou. Podstatnými shledával tři okolnosti, které však již vyhodnotil odvolací soud na straně 8 přezkoumávaného unesení, kde vysvětlil, že obviněná z datové schránky poškozené společnosti odeslala dokumenty podepsané jednatelkou, ačkoliv je jednatelka z této schránky neodeslala ani nepodepsala. Jako první okolnost uvedl tvrzení obviněné, že data nepadělala, a rozvedl, že paděláním ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí úplné vyhotovení nepravých dat, která mají vyvolat dojem, že jsou pravá, když právě taková nepravá data vložila dovolatelka do uvedeného systému datových schránek, která jsou systémem „počítačovým“. K druhé okolnosti, založené na tvrzení obviněné, že vytvořené dokumenty nikdy neužila a nevydávala je za pravé, zdůraznil, že podle předmětné skutkové podstaty je trestné již padělání dat, aniž by bylo požadováno, aby pachatel užil padělaných dat k uvedení nějaké osoby v omyl, neboť smyslem provedeného padělání je, aby byla padělaná data považována za pravá (užití padělaných dat by bylo trestné až podle ustanovení § 230 odst. 4 tr. zákoníku, pokud by vedlo k tam uvedeným následkům, o které se v této věci nejedná). Ve vztahu ke třetí okolnosti týkající se rozsahu oprávnění obviněné k nakládání s datovou schránkou poškozené, kde si obviněná osobovala oprávněnost ke všem úkonům ohledně datové schránky, vyjádřil její zjevnou nesprávnost, neboť dovolatelka vycházela z toho, jako by jí poškozená faktickým umožněním přístupu do své datové schránky předala veškerá svá práva, která jako jednatelka shora uvedené společnosti k této datové schránce měla, což však prokázáno nebylo. Státní zástupce poukázal na zjevnou nepochopitelnost toho, že jednatelka nezodpovědně povolila jinému, aby pod její identitou užíval její datovou schránku. Poté rozvedl vlastní teorii tzv. „datového dvojníka“, za něhož se obviněná díky lehkovážnému chování jednatelky považovala s tím, že úkony takového „datového dvojníka“ nemohou být bez dalšího považovány za úkony poškozené, a tedy ani dokumenty jevící se podle datové schránky jako úkony poškozené jednatelky ve skutečnosti jejími úkony nebyly. Pro správnost použité právní kvalifikace nebylo rozhodné, aby padělanými dokumenty někoho uváděla v omyl, ale postačovalo, že cílem padělání bylo vytvoření dokumentu, který by se jevil jako pravý. Z uvedených důvodů státní zástupce poukázal na to, že okolnosti, které obviněná zdůrazňuje, nejsou pro posouzení správnosti použité právní kvalifikace důležité. Přitom zmínil, že se jedná o opakování námitek uplatněných obviněnou již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, což svědčí pro závěr o jejich neopodstatněnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
15. Za nedůvodné státní zástupce označil i výhrady obviněné proti nevyužití zásad stanovených v § 12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že pokud obviněná odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, které bylo publikováno pod č. 26/2013 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vyvodila na jeho podkladě nesprávné právní závěry, neboť z něj vytrhla jen část, aniž by zvažovala všechna kritéria v něm stanovená, jak zdůrazňuje i nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/2013. Mimořádnost využití subsidiarity trestní represe vyplývá i z dalších rozhodnutí, na něž státní zástupce poukázal (nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, a další rozhodnutí, např. č. 77/2013, 15/2015 Sb. rozh. tr.). V činu obviněné kladeném za vinu však žádné výjimečné znaky, které by snižovaly jeho škodlivost, neshledal, a naopak uvedl, že pro jeho škodlivost svědčilo zejména to, že padělaný dokument obsahoval údaje, které by mohly být v budoucnu využitelné ve prospěch dovolatelky a v neprospěch poškozené společnosti, když obviněná zneužila důvěry jednatelky poškozené (viz strana 18 rozsudku).
16. Na základě všech obviněnou uvedených důvodů státní zástupce shrnul, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky, jimiž vytýkala chyby v provedeném dokazování a při zjišťování skutkového stavu, a nenastal extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, jehož se obviněná domáhala. S ohledem na to, že těžištěm výhrad obviněné byly vytýkané vady v právním posouzení věci, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil také s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
17. K tomuto vyjádření státního zástupce obviněná zdůraznila, že oslovila několik různých institucí se žádostí o jejich názor na to, zda se jedná v jejím případě o trestný čin. Uvedla, že Ministerstvo spravedlnosti jí nic nesdělilo, pouze odkázalo na soud. Ministerstvo vnitra prostřednictvím svého oddělení e-Government, legislativně-právního oddělení jí svůj názor vyjádřilo způsobem, který obviněná ve svém stanovisku prezentovala, a dospěla k závěru, že neexistuje jednotný výklad ohledně oprávněnosti či neoprávněnosti úkonů z datové schránky, které jsou prováděny na základě pověření jednatelky tak, aby přístup a úkony byly činěny jejím jménem, v čemž shledala nepředvídatelnost práva. Podle výkladu z portálu poradny e-Government z roku 2014 nebyl důvod se domnívat, že by úkony prostřednictvím datové schránky klienta měly být považovány za neplatné, natož za trestný čin. Obviněná tvrdila, že existoval souhlas jednatelky udělený předem, podle kterého byla další osoba oprávněna jednat prostřednictvím datové schránky v rozsahu „oprávněné osoby“. V důsledku toho obviněná ve shodě s podaným dovoláním shledala zásadní rozpor mezi vyjádřením odborníků na problematiku datových schránek na straně jedné, a státních zástupců a soudu na straně druhé, přičemž z podstaty věci je zřejmé, že tuto problematiku nelze řešit bez znalosti technické stránky věci. Zatímco výklad Ministerstva vnitra a e-Government potvrzuje, že se jedná o úkony, ve kterých nevidí naplnění podstaty trestného činu, ke zpochybnění dochází ze strany policie a státního zastupitelství, které vykládají „úmysl zákonodárců“ jinak než Ministerstvo vnitra, které tento projekt a příslušné zákony navrhlo, tj. pokud je někdo oprávněn vyjadřovat se k „úmyslu zákonodárce“, pak by to měli být zejména pracovníci legislativního odboru Ministerstva vnitra a oddělení e-Government. Obviněná poukázala též na to, že použití IP adresy jako „identifikaci osoby“ je v rozporu s dosavadní judikaturou i se závěry, jak je tato problematika prezentována na IT konferencích, které se týkají počítačové kriminality. Pokud by měla záměr cokoliv skrýt a úmyslně porušit zákon, měla spoustu možností postupovat jinak. Ona chtěla vyřešit patovou situaci, kdy odmítala bez souhlasu s dokumenty pokračovat v práci, kterou naopak jednatelka požadovala dokončit, ale argumentovala tím, že nemá hotovost. Za současné situace, když neexistoval ani stále neexistuje jednoznačný výklad zákona č. 300/2008 Sb., je velmi obtížná jakákoliv předvídatelnost práva a mělo by se tak postupovat podle zásady in dubio pro libertate, tedy že bude aplikován výklad mírnější. Pokud jde o argumentaci policie ohledně prokázání souhlasu jednatelky, že si měla vyžádat kromě elektronické verze i stejný dokument podepsaný osobně, pak takový postup je podle dovolatelky v rozporu s metodikou k používání datových schránek, která stanoví, že pokud existuje jeden dokument jako „originál“ v elektronické podobě, pak nelze vyžadovat stejný dokument v papírové formě (jednalo by se nikoliv o potvrzení stejného dluhu, ale o uznání dluhu ve dvojnásobné výši). Jestliže jednatelka porušila bezpečnostní doporučení a udělila přístup jiným osobám, jednala tak vědomě a se znalostí veškerého rizika.
IV. K náležitostem dovolání a důvodům dovolání obecně
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda obviněnou uplatněné argumenty obsahově naplňují jí zvolené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., protože napadené rozhodnutí může být podrobeno věcnému přezkumu jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
20. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení. Jeho prostřednictvím lze vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vymezuje tak, že na jeho podkladě je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Takto vyjádřená právní úprava určuje, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
22. S odkazem na uvedený dovolací důvod nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, protože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
23. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Uvedené zásady však není možné vykládat restriktivně [srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), aj.], protože ve výjimečných případech je připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, a to při shledání extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
24. V souladu s těmito zásadami měl Nejvyšší soud na paměti, že je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
V. K námitkám obviněné
25. Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že neshledal v přezkoumávané věci podmínky pro to, aby bylo dovolání obviněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo podáno, v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly v dovolání napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, a dospěl k těmto závěrům:
26. Obviněná napadeným rozhodnutím v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkala nedostatky vztahující se k právnímu posouzení činu jí za vinu kladenému, jejichž důvodnost mohl dovolací soud z věcného hlediska posuzovat. Současně však tvrdila okolnosti, které nevyplynuly ze skutkových zjištění, a brojila i proti neprovedení navrhovaného důkazu, čímž formálním požadavkům § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedostála, neboť požadovala, aby Nejvyšší soud přezkoumával a hodnotil správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, a prověřoval úplnost provedeného dokazování (šlo tedy o požadavky vycházející z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.), což s uvedeným, ale ani žádným jiným důvodem podle § 265b tr. ř. nekoresponduje.
27. Vzhledem k tomu, že správnost skutkového zjištění je podstatná pro právní závěry, a obviněná se jejich nedostatků domáhala prostřednictvím porušení pravidel spravedlivého procesu, Nejvyšší soud, i když dovolatelka z formálního hlediska uvedený dovolací důvod nenaplnila, vědom si povinnosti být garantem zákonnosti a ústavnosti z hlediska zachování práva na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), na podkladě výhrad proti skutkovým nedostatkům zkoumal, zda soudy zjištěná skutková zjištění mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a zda byl rozsah, v němž bylo provedeno, je pro řádné objasnění věci dostačující.
a) K výhradám proti nesprávnosti skutkových zjištění
28. Ve vztahu k obviněnou uplatněným nedostatkům proti skutkovým zjištěním je třeba zdůraznit, že zásadně spočívaly na tom, že si vytvořila vlastní průběh skutkového děje, než který nebyl na základě výsledků provedeného dokazování soudy zjištěn a není popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, protože tvrdila, že datovou zprávu s uznáním dluhu za jednatelku poškozené neodesílala, a že toto musela učinit sama jednatelka, která o tom, že obviněná uvedené dokumenty vytvořila, věděla, a souhlasila s nimi.
29. Uvedené skutkové okolnosti však neodpovídají průběhu skutku, jak byl soudy zjištěn, neboť podle toho, jak je popsán, obviněná „… na blíže nezjištěném místě zneužila datovou schránku přidělenou k užívání společnosti ALL IS COMING, s. r. o., … k níž na základě uzavřené smlouvy o poskytnutí poradenství ze dne 21. 12. 2012, získala od P. V. … přístup, a to tím, že ji užila neoprávněně k elektronické komunikaci se svojí datovou schránkou, do níž zaslala … dokumenty o uznání dluhu za ní vyfakturované práce, které jí P. V., jakožto jednatelka společnosti ALL IS COMING odmítla uhradit jako nedůvodné, … a dále odeslala z datové schránky … do své datové schránky další dokumenty, a to opětovně uznání dluhu a ukončení smlouvy, přičemž všechny uvedené dokumenty sama vytvořila a do počítačového systému vložila a podepsala jménem P. V..“ Takto učiněné skutkové zjištění vzešlo z dokazování, v němž soudy obou stupňů prokazovaly všechny okolnosti rozhodné pro objasnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterým obviněnou uznaly vinnou, a zejména v jeho rámci reagovaly na obdobnou obhajobu obviněné, resp. výsledky provedeného dokazování objasňovaly, zda jí uváděné skutečnosti mají podklad v prováděných důkazech.
30. Pro úplnost je vhodné zejména poukázat na to, že soud prvního stupně vyslechl jak obviněnou, tak i jednatelku poškozené společnosti P. V., svědkyni J. K., která s obviněnou v době jejího působení u společnosti spolupracovala, a D. P., jenž nastoupil do stejné pozice po obviněné, a přečetl též úřední záznam o podaném vysvětlení D. V., nynějšího manžela jednatelky poškozené. Soud měl k dispozici i listinné důkazy, jež provedl, z nichž lze zejména poukázat na e-mailovou korespondenci na č. l. 25 až 32, smlouvu o poskytnutí poradenství (č. l. 33 až 36), e-mail na č. l. 52, plné moci (č. l. 53 a 54), zprávu o uznání dluhu (č. l. 99 a 114), o ukončení smlouvy (č. l. 100 a 107), e-mail k uznání dluhu (č. l. 131 až 133), usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. EPR 62989/2014/20 (č. l. 20 až 21), zprávu společnosti GOLEM S. s. r. o., sídlem Vinařického 14, 274 01 S. (dále jen „společnost GOLEM S.“; č. l. 175), aj.
31. Na podkladě výsledků tohoto dokazování nalézací soud zcela neuvěřil obhajobě obviněné, kterou považoval za zkreslující zejména v tom, že to nebyla ona, kdo z datové schránky poškozené společnosti zaslal uváděné dokumenty, byť připustila, že je sama vypracovala. Uvedený skutkový závěr soud učinil zejména s ohledem na výpověď svědkyně P. V., jíž uvěřil, protože shledal, že jí uváděné skutečnosti korespondují s dalšími ve věci provedenými důkazy, a vyplynuly i z obsahu výpovědi uváděné svědkem D. P., neboť to byl on, kdo poté, co převzal účetnictví po obviněné a J. K., uvedené skutečnosti objevil a P. V. o nich informoval. Soud zvažoval za účelem vyvrácení uvedené obhajoby obviněné i širší skutečnosti, které z obsahu provedeného dokazování vyplynuly, mimo jiné to, že P. V. s datovou schránkou nebyla schopna zacházet, což potvrdila jak sama obviněná, tak i svědek D. P. Byl to též i důvod, proč přístupová data obviněné zcela neuváženě v rozporu se zákonnými podmínkami předala. Je zřejmé, že tyto úvahy soudu prvního stupně nepostrádají logiky a jsou plně podloženy výsledky provedeného dokazování. Soud považoval za vyvrácenou i obhajobu obviněné, že se jednatelka o uvedených dokumentech, jež obviněná vypracovala, dověděla od obviněné prostřednictvím e-mailové zprávy, a že k uznání dluhu dala souhlas, protože žádnou takovou skutečnost soud neprokázal, neboť ze žádného důkazu nevyplynula, naopak zdůraznil, že uznání dluhu je datováno dne 7. 3. 2014, přičemž již 1. 3. 2014 podala obviněná výpověď, a proto nebyl důvod, aby jakékoliv dokumenty pro poškozenou vypracovávala (strany 12 až 17 rozsudku soudu prvního stupně).
32. Ani odvolací soud uvedenou obhajobu a tvrzení obviněné neponechal bez odezvy, naopak na ně na podkladě obviněnou podaného odvolání reagoval. Zejména s potřebnou pečlivostí rozvedl důvody, pro které nebylo možné uvěřit obviněné v tvrzení, s nimiž spojovala svou obhajobu o tom, za jakých skutečností se měla P. V. o uznání dluhu a souvisejících dokumentech dovědět (viz strana 6, 7 přezkoumávaného usnesení). Je třeba jen připomenout, že odvolací soud rozebíral údaje sdělované příbuznými obviněné o tom, jak měla poškozená uvedenou informaci získat, a vysvětlil, proč jsou okolnosti, které otec a sestra obviněné uvedli do čestného prohlášení, nevěrohodné. Stejně tak se vypořádal i s obhajobou obviněné, v níž uváděla, že se tak mělo stát při údajné návštěvě osoby v jejím bydlišti, se kterou se obviněná ani nechtěla setkat, a také nesetkala. Na základě všech rozvedených skutečností odvolací soud uzavřel, že nebylo možné obviněné uvěřit, pokud tvrdila, že uvedené vytvořené doklady předala jednatelce poškozené společnosti prostřednictvím e-mailu ke schválení, že tato jí je měla přivézt podepsané a následně v kanceláři v bydlišti obviněné po dohodě sama jednatelka zajistila jejich odeslání prostřednictvím datové schránky. Odvolací soud pro tento závěr poukázal i na výpověď svědka D. P., podle níž trestné jednání obviněné vyšlo najevo až poté, co získal přístup do datové schránky od jednatelky v dubnu roku 2014 a dokumenty v datové schránce objevil. Byl to také on, kdo je odeslal jednatelce poškozené společnosti e-mailem, jak plyne z výpovědí D. P. i P. V. (č. l. 749 a 785).
33. Na základě všech těchto závěrů a úvah soudů obou stupňů Nejvyšší soud shledal, že se soudy s uvedenými skutkovými tvrzeními obviněné, které neodpovídají výsledkům provedeného dokazování, v potřebné míře a náležitým způsobem vypořádaly a jí konstantně uváděnou obhajobu ohledně této skutkové otázky vyvrátily. Z přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy dodržely příslušná procesní ustanovení a respektovaly i právo obviněné na obhajobu, neboť postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a důkazy hodnotily koncentrovaně podle podmínek § 2 odst. 6 tr. ř., a proto skutková zjištění, která vzešla z výsledků provedeného dokazování a jsou v popisu skutkového zjištění rozsudku soudu prvního stupně uvedena, mají oporu v provedených důkazech, plně s nimi korespondují a nevykazují žádné, natož extrémní nesrovnalosti.
b) K neúplnosti provedeného dokazování
34. Kromě takto rozvedených námitek obviněná spatřovala porušení pravidel spravedlivého procesu rovněž i v tom, že soudy nevyhověly jejímu požadavku na vypracování znaleckého posudku z oboru kybernetiky, kterého se domáhala proto, aby jím bylo objasněno, že se P. V. s předmětnými dokumenty zaslanými z datové schránky, přidělenou k užívání společnosti ALL IS COMING, seznámila během jedné hodiny po jejich dodání, a to s poukazem na fotografie zobrazující snímky z datových údajů. Odvolacímu soudu vytkla, že její požadavky na provedení tohoto důkazu nepochopil a vyhodnotil je jako neadekvátní.
35. Této námitce věnoval odvolací soud druhý odstavec na straně 5 přezkoumávaného usnesení, kde reagoval na obviněnou v dovolání zmiňovaný požadavek tím, že obviněná v řízení před soudem prvního stupně ani v písemném zpracování odvolání žádné důkazy nenavrhovala, pouze tvrdila, že zjištěný skutkový stav neobstojí, protože existují důkazy, které nebyly uplatněny, což nepovažoval za řádný návrh na doplnění dokazování, ale jen o konstatování překážek, pro které některé důkazy nelze objektivně provést (např. zdravotní stav otce, odmítnutí výpovědi sestry). Teprve ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněné obhájce vznesl návrh na vyžádání znaleckého posudku z oboru kybernetiky, který měl prokázat, že jednatelka poškozené společnosti s datovou schránkou pracovala. Odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, protože uvedený důkaz považoval jednak za nadbytečný a jednak za nerealizovatelný ve vztahu k objasnění obviněnou požadovaných okolností. Měl za to, že výsledky provedeného dokazování, které byly zajištěny, a okolnosti, které by mohly být prokázány, již objasněny byly, a to např. s odkazem na výpověď D. P. nebo zajištěné listinné podklady.
36. K takto rozvedeným argumentům odvolacího soudu Nejvyšší soud shledal, že jsou dostatečnou a logickou reakcí na obviněnou vznesený návrh na doplnění dokazování a přiklání se k tomu, že jde o důkaz nadbytečný, neekonomický, vedoucí toliko k průtahům v řízení, v němž by jeho vypracování nevedlo k cíli, k němuž má znalecký posudek v trestním řízení sloužit. V té souvislosti je třeba připomenout, že podle § 105 tr. ř. je důvodem pro přibrání znalce nutnost objasnit skutečnosti důležité pro trestní řízení, u nichž je třeba odborných znalostí a jestliže pro složitost věci nepostačuje odborné vyjádření. Je třeba připustit, že otázka datových schránek a toku informací v systému datových schránek a jejich fungování může za jistých okolností působit potíže a může se jednat o složitou odbornou otázku, pro jejíž zodpovězení se řízení bez znaleckého posudku z oboru kybernetiky neobejde, avšak není tomu tak v posuzované věci. V tomto případě data o tom, z jaké IP adresy došlo k přihlášení do datové schránky, poskytlo Ministerstvo vnitra, které je tím, kdo podle zákona č. 300/2008 Sb. datové schránky zřizuje a spravuje (srov. § 2 odst. 2 zák. č. 300/2008 Sb.). Žádné z údajů, jež se týkají skutečností, které jsou svěřeny ministerstvu, znalec nezjistí sám - IP adresu rovněž i on obdrží od Ministerstva vnitra České republiky a identifikaci IP adresy provede za pomoci příslušného poskytovatele připojení (srov. např. § 9 odst. 3 nebo 10 odst. 1 zák. č. zák. č. 300/2008 Sb.). Podle § 14 odst. 2 zák. č. 300/2008 Sb. je správcem informačního systému datových schránek ministerstvo. Provozovatelem informačního systému datových schránek je držitel poštovní licence. Znalec by tedy v tomto případě jen do posudku přepsal od těchto třetích osob získané údaje, které orgány činné v trestním řízení od nich měly k dispozici. Proto znalce v tomto případě nebylo třeba, neboť šlo o jednoduché empirické skutečnosti nevyžadující odborné posouzení, když obviněnou učiněný návrh měl podle jí uváděných důvodů sloužit toliko k dotvrzení toho, co již soudy jiným důkazními prostředky objasnily a s jejichž závěrem se obviněná nespokojila, resp. neztotožnila. Navíc je třeba poukázal i na celý rozsah a výsledky provedeného dokazování, zejména obsah výpovědí P. V. a D. P., jakož i na to, že byť obviněná podala k civilnímu soudu návrh na vydání elektronického platebního příkazu, na výzvy soudu nereagovala a doklady k němu nedodala. V této souvislosti je vhodné zdůraznit i to, že nejen pro hodnocení znaleckého o posudku, ale i pro jeho zadání je třeba mít na paměti, že ke znaleckému posudku je nutno přistupovat jako ke každému jinému důkazu; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti, resp. i důvodnosti, proč jej požadovat (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12).
37. Z těchto důvodů má Nejvyšší soud za to, že nejde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože se nejednalo o to, že by soud posuzoval sám takové skutečnosti, k nimž by bylo třeba odborných znalostí, a mohl proto uvedené otázky, jichž se obviněná domáhala posoudit sám, aniž by ohledně nich provedl znalecké dokazování (srov. v opaku nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1414/2016). Pro úplnost podotýká, že se nejednalo o tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. že by o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dostatečně vyložil, z jakých důvodů uvedené doplnění dokazování nepovažoval za důvodné, dostál svým povinnostem, a proto nešlo ani o návrh, jenž by byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, tedy, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].
38. Z uvedeného plyne, že v přezkoumávané věci byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností, protože soudy důkazy posuzovaly ve smyslu konstantní judikatury vztahující se k postupu soudů při splnění požadavku na kritické hodnocení všech důkazů a neponechaly žádné důkazy bez povšimnutí a veškeré případně vyvstalé pochybnosti v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.) odstranily obstaráním dalších důkazů, čímž dostály svým zákonným povinnostem [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221)]. Je třeba dodat, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, což soudy v posuzované věci respektovaly a splnily, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Soudy přitom dostály zásadě, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti.
39. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a soudy reagovaly na zásadní výhrady obviněného vnášené v předchozích stadiích trestního řízení. Nejvyšší soud žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neobjevil, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněné v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo, neboť verze, kterou obviněná preferovala, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v § 125 tr. ř. dostatečně jasně a logicky vysvětlily. Nebyla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
VI. K právní kvalifikaci jednání kladeného obviněné za vinu
a) K objektivní stránce
a) K objektivní stránce
40. Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se v posuzované věci nejedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neboť nebyly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž má být zjišťován skutkový stav věci [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], považoval soudy učiněná skutková zjištění za správná a mohl na jejich podkladě (tedy nikoliv podle verze uváděné obviněnou, že jednala s vědomím jednatelky P. V.), posuzovat důvodnost dalších námitek vznesených obviněnou proti použité právní kvalifikaci. Ty se týkaly vadného posouzení věci jako přečinu podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku vzhledem k okolnostem, za nichž došlo k odeslání dokumentu z datové stránky poškozené společnosti, a toho, že P. V. vadně předala svá přístupová data obviněné. Tím brojila proti nedostatečnému uvážení podstaty ustanovení § 8 zák. č. 300/2008 Sb., a tvrdila, že byla oprávněna vykonávat v datové schránce poškozené společnosti veškeré úkony, a tedy i ty, jež jí jsou kladeny za vinu, a že se tak nejednalo o padělání, a též že se úmysl na podkladě učiněných skutkových zjištění nedá ve vztahu k uvedenému přečinu dovodit.
41. Z uvedených námitek je zřejmé, že obviněná zpochybňuje naplnění všech znaků přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo získá přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací a padělá nebo pozmění data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací tak, aby byla považována za pravá nebo podle nich bylo jednáno tak, jako by to byla data pravá, bez ohledu na to, zda jsou tato data přímo čitelná a srozumitelná.
42. Soud prvního stupně všechny tyto znaky shledal v činu, jenž je obviněné kladen za vinu naplněnými, což byť správně, avšak jen velmi stručně vyjádřil tím, že obviněná po objektivní i subjektivní stránce jeho znaky naplnila tak, že padělala data uložená v počítačovém systému, aby byla považována za pravá, neboť uznání dluhu vypracovala sama a zaslala ho z datové schránky poškozené do své datové schránky, aniž je dále použila či nezneužila [v té souvislosti vyložil, proč neshledal v tomto činu přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to ani ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, který jí byl obžalobou též kladen za vinu, a že nemohl přisvědčit obžalobě, že se jednalo o přečin podle § 230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku] (strana 14, 15, 17 rozsudku soudu prvního stupně).
43. S těmito právními závěry se ztotožnil i odvolací soud, který na podkladě námitek obviněné uplatněných v odvolání rovněž velice úsporně uvedl, že trestná činnost obviněné nespočívala v tom, že získala přístup k datové schránce poškozené společnosti neoprávněně, ale podle skutkových zjištění v tom, že datovou schránku použila k odeslání dokumentů, jež neodpovídaly realitě, protože se tím snažila vytvořit mylný dojem, že P. V. s obsahem dokumentů souhlasí a že zasláním dokumentů lze na nich nahradit podpis této jednatelky. V tomto vytváření mylného dojmu spočívá podle odvolacího soudu padělání a pozměnění dat uložených v počítačovém systému ve smyslu § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (strana 8 usnesení odvolacího soudu).
44. Nejvyšší soud se zřetelem na obviněnou uplatněné námitky a způsob, jakým se s nimi soudy vypořádaly, považuje za vhodné zcela obecně rozvést, že přečin podle § 230 tr. zákoníku obsahuje dvě základní skutkové podstaty. V odstavci 1 je chráněna důvěrnost počítačových dat a počítačového systému (jejich části). Počítačový systém je zde chráněn před ohrožením jeho bezpečnosti. Teprve sekundárně jsou chráněny integrita a dostupnost počítačových dat a systémů. Naopak v odstavci 2 jsou primárně chráněny integrita a dostupnost počítačových dat a systémů. Ochrana je zde poskytována počítačovým datům a počítačovým programům před neoprávněnými zásahy, které mohou mít vliv na existenci, kvalitu, správnost dat, a konečně chrání před neoprávněným užíváním uložených počítačových dat. Tento trestný čin v sobě zahrnuje pět různých jednání podle Úmluvy o kybernetické kriminalitě, konkrétně v odstavci 1 neoprávněný přístup k počítačovému systému nebo jeho části, v odstavci 2 písm. a), b), d) neoprávněný zásah do dat nebo do počítačového systému, v odstavci 2 písm. c) falšování údajů souvisejících s počítači, v odstavci 3 písm. a) podvod související s počítači), a v odstavci 3 písm. b) neoprávněný zásah do systému (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2304, 2305)
45. Jestliže soudy shledaly naplněnými znaky uvedené v § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, není obviněná kriminalizována za neoprávněný přístup, protože o ten se v činu, jenž jí je kladen za vinu, nejednalo, když výsledky provedeného dokazování bylo objasněno, že obviněná od P. V. získala přístup k veškerým datům, jež pro společnost ALL IS COMING od Ministerstva vnitra obdržela (srov. e-mail na č. l. 52, výpověď P. V. na č. l. 785 a 786, a stranu 15 rozsudku soudu prvního stupně a strany 7 a 8 usnesení odvolacího soudu). Obviněná, a to i v době, která je jí kladena za vinu, získala přístup k datové schránce, což je pro určení, že šlo o jednání vymezené v§ 230 odst 2 písm. c) tr. zákoníku, který slouží k ochraně proti falšování údajů souvisejících s počítači, podstatné. Získáním přístupu se zde rozumí takové jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho informačního obsahu. Získat přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací lze neoprávněně, ale i oprávněně. Nezáleží ani na důvodu, který vedl k získání přístupu. Může to být náhoda, plnění pracovních úkolů, využití počítače pro zábavu, odcizení nosiče informací atd. (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2308)
46. Námitce obviněné, že P. V. jí údaje k datové schránce předala v rozporu se zákonnými podmínkami, je třeba přisvědčit. Přístupové údaje jsou klíčem pro přístup do datové schránky a jsou jimi uživatelské jméno a heslo. Podle § 8 odst. 3 zák. č. 300/2008 Sb. byla k přístupu do datové schránky právnické osoby společnosti ALL IS COMING oprávněna jen P. V. jako statutární orgán právnické osoby, neboť pro ni byla datová schránka ID: ... zřízena (viz č. l. 52). Podle § 9 zák. č. 300/2008 Sb. platí, že osoba oprávněná k přístupu do datové schránky se do ní přihlašuje prostřednictvím přístupových údajů, jimiž jsou uživatelské jméno a heslo. Ve smyslu tohoto ustanovení byla proto i P. V. jako osoba oprávněná k přístupu do datové schránky povinna zacházet s přístupovými údaji tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití, bylo v jejím zájmu, aby s přístupovými údaji nakládala způsobem, že nad nimi neztratí kontrolu. Přihlášení zajišťuje ministerstvo vnitra prostřednictvím jím vydaných přístupových údajů nebo elektronických prostředků, prostřednictvím elektronicky čitelných identifikačních dokladů anebo prostřednictvím elektronických prostředků třetích osob. P. V. však tuto obezřetnost vůči obviněné nezachovala, protože jí údaje potřebné k přihlášení bez jakéhokoliv omezení předala. Učinila tak, jelikož nepochopila smysl a význam datové schránky [to plyne např. z toho, že neplatila poplatky za fungování datové schránky (č. l. 127, 786), nevyžadovala si přístup k datové schránce, či že nevěděla, jak obviněnou zbavit přístupu k datové schránce bez návodu od svědka D. P., viz č. l. 785 a 786]. I její využívání iniciovala obviněná, která jediná, jak vyplynulo z provedeného dokazování, v dané době dokázala datovou schránku obsluhovat. Pro úplnost lze jen dodat, že jako oprávněná osoba P. V., pokud by nechtěla, aby obviněná měla takto veškerá přístupová data k datové schránce, nemusela ani žádat o zneplatnění přístupových údajů, ale mohla si jen v systému datových schránek změnit svoje heslo (což je ještě jednodušší postup než zneplatnění podle § 11 zák. č. 300/2008 Sb., při kterém dochází k úplnému zrušení uživatelského jména a hesla a vydání nového se zasláním poštou, srov. též vyhlášku č. 194/2009 Sb., o stanovení podrobností užívání a provozování informačního systému datových schránek).
47. Správným postupem by ze strany P. V. bylo, že pokud chtěla jako osoba oprávněná podle § 8 zák. č. 300/2008 Sb. zpřístupnit jiné osobě přístup k datové schránce zvolí si pověřenou osobu, která podle § 10 odst. 3 cit. zák. získá přístupové údaje rovněž od ministerstva vnitra, a to na základě žádosti jednatelky – osoby, která je získala primárně. Žádost lze zaslat rovněž elektronicky za podmínky, že je podepsána uznávaným elektronickým podpisem žadatele. Příjem elektronicky zaslaných žádostí umožní informační systém datových schránek.
48. I přes zmíněné nedostatky, které jsou patrné v neodpovědném počínání P. V. jako jednatelky uvedené společnosti, jíž byla datová schránka zřízena, tato skutečnost nemá význam pro trestní odpovědnost obviněné za přečin podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, protože, jak bylo shora uvedeno, pro naplnění jeho znaku „získá přístup“ není rozhodné, jakým způsobem k němu došlo, ale je podstatné, že takový přístup obviněná měla. Třebaže jednatelka poškozené společnosti obviněné předala veškerá data v rozporu s pravidly stanovenými zákonem č. 300/2008 Sb. a vyhláškou č. 194/2009 Sb., a ta tak s jejím svolením datovou schránku používala též v rozporu s uvedenými pravidly, nemá tato okolnost vliv na správnost závěru, že obviněná svým jednáním, kdy předmětné dokumenty padělala a přeposlala zjištěným postupem, datovou schránku jako počítačový systém a nosič informací zneužila ve svůj prospěch.
56. V případě padělání obsahu se jedná o vyhotovení v datové zprávě zasílaného textu, který se nezakládá na pravdivých okolnostech. Vyhotovení takové nepravdivé informace, která se stane obsahem datové zprávy a je zaslána jako příjemci jiné osobě do jí zpřístupněné datové schránky, má povahu falešného elektronického dokumentu, a jde o falšování údajů souvisejících s počítači, neboť představuje obdobu padělání listin (nejen veřejných). Vychází se z myšlenky, že stále více informací má dnes elektronickou podobu, a proto je zapotřebí chránit je před paděláním. Zatímco padělaná listina je mnohdy rozeznatelná od originální, při změně dat není padělání zjevné. Proto i v případě, že osoba, která má přístup k datové schránce, jež slouží k přenosu informací, do datové schránky vloží obsahově zcela smyšlenou informaci, kterou navíc podepíše jménem jiné osoby, a tuto zprávu (dokument) odešle do datové schránky příslušné osoby, se dopouští padělání obsahu uloženého v počítačovém systému.
58. Na základě těchto úvah a závěrů Nejvyšší soud shledal, že obviněná naplnila po objektivní stránce formální znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť bylo na základě provedeného dokazování objasněno, že obviněná získala přístup k počítačovému systému a nosiči informací (datové schránce), a padělala data v počítačovém systému uložená, protože vytvořila dokument jménem oprávněné osoby k přístupu do datové schránky ve smyslu § 8 odst. 3 zák. č. 300/2008 Sb., která takový dokument nevyhotovila, a jeho obsah byl smyšlený, a to se záměrem, aby tato vytvořená data byla považována za pravá.
b) K subjektivní stránce
c) K subsidiaritě trestní represe a principu ultima ratio
68. Obviněná rovněž namítala, že soudy nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, protože se domáhala toho, že jde o případ, který není trestným, a to mimo jiné pro malou obezřetnost jednatelky poškozené společnosti, která porušila pravidla vztahující se k datovým schránkám, a zdůraznila i zásadně občanskoprávní rozměr uvedené problematiky.
VII. Závěr
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu