Rozhodnutí NS

8 Tdo 775/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/14/2019
Spisová značka:8 Tdo 775/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.775.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Omyl skutkový
Podvod
Subjektivní stránka
Škoda větší
Úmysl nepřímý
Dotčené předpisy:§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
§ 18 odst. 1 tr. zákoníku
§ 138 odst. 1 tr. zákoníku
§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
§ 125 tr. ř.
§ 134 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:CD EU
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 3723/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 775/2019-276


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání obviněné D. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Kroměříž, přechodně XY, okres Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 6 To 31/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 16/2018, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. N. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 12. 2018, sp. zn. 9 T 16/2018, byla obviněná D. N. uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustila skutkem popsaným tak, že
v přesně nezjištěnou dobu před 11. 6. 2015 na nezjištěném místě v okresu Kroměříž, v úmyslu obohatit se, telefonicky požádala D. L., nar. XY, o zápůjčku finanční částky v celkové výši 103.000 Kč s tím, že vypůjčené peníze vrátí co nejdříve, ač věděla, že vypůjčené peníze nebude schopna takto vrátit, neboť v době zápůjčky byla bez zaměstnání a měla několik předchozích neuhrazených finančních závazků ve výši několika set tisíc Kč, na základě dispozice obviněné zaslané v SMS zprávě jí poškozený dne 11. 6. 2015 zaslal ze svého bankovního účtu č. XY na údajně bankovní účet obviněné č. XY požadovanou zápůjčku ve dvou částkách, a to 48.000 Kč a 55.000 Kč, kdy se však nejednalo o bankovní účet obviněné, ale o účet jejího syna M. N., ze kterého byly peníze bez vědomí poškozeného následně zaslány jiné osobě, ve sjednané lhůtě ani později vypůjčené peníze ani přes opakované výzvy poškozeného vůbec nevrátila a způsobila mu tak škodu ve výši 103.000 Kč.

2. Obviněná D. N. byla za tento přečin podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
    3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozhodl usnesením ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 6 To 31/2019, o odvolání obviněné podaném proti shora citovanému rozsudku tak, že ho podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
    II. Dovolání obviněné

    4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro nesprávnost právního posouzení činu, jímž byla uznána vinnou, protože poškozeného neuvedla v omyl, neboť si mohl ověřit, že není solventní a nebyl prokázán její úmysl, že poškozeného chtěla uvést v omyl, neboť sama jednala v omylu, když získané peníze půjčila B. A., který je trestně stíhán pro podvod, kterého se dopustil i vůči ní. Tvrdila, že jednala ve skutkovém omylu, a pokud soud neprovedl jí navrhované důkazy, jedná se o důkazy tzv. opomenuté.
      5. Tvrzení, že poškozeného obviněná neuvedla v omyl, založila na existenci neomluvitelnosti omylu poškozeného D. L. o svých majetkových poměrech, protože poškozený mohl v době poskytnutí finančních prostředků vědět o tíživé situaci obviněné, jelikož již existoval veřejně dostupný záznam v insolvenčním rejstříku ohledně jejího insolvenčního řízení, které započalo v roce 2013, a to i přesto, že bylo v době zápůjčky insolvenční řízení zastaveno, neboť informace jsou v insolvenčním rejstříku uchovány po dobu pěti let od skončení tohoto řízení. Krom toho podle obviněné existovaly i další důkazy, které svědčily o tom, že poškozený musel vědět, že se nachází ve špatné finanční situaci, a mohl si to zjistit. Tím byla vyloučena omluvitelnost jeho údajného omylu, že je schopna mu zapůjčené peníze včas vrátit. Podle obviněné však soudy na skutečnost, že poškozený jednal v omluvitelném omylu, zcela rezignovaly.

      6. K absenci úmyslného zavinění obviněná zmínila, že sama jednala v omylu, do něhož byla uvedena B. A., jenž se vůči ní dopustil podvodného jednání, za které je proti němu vedeno trestní stíhání, neboť od ní podvodně ty finanční prostředky, které si půjčila od poškozeného D. L., vylákal s příslibem jejich zhodnocení, což podložila usnesením Policie České republiky o zahájení jeho trestního stíhání. Skutečným příjemcem půjčených peněz byl B. A., který ji ujišťoval, jak její peníze velice výhodně zhodnotí, a proto ona sama jednala v negativním skutkovém omylu podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku, a nemohla poškozeného úmyslně uvést v omyl. Soudům vytkla, že její vztah s B. A. s potřebnou váhou nebraly do úvahy a neprovedly několik důkazů týkajících se uvedených skutečností, přestože měly zásadní dopad na objasnění jí tvrzených vazeb svědčících o negativním skutkovém omylu. Za zásadní považovala, že nebyl důkaz proveden obžalobou na B. A. podanou Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 29 T 1/2019, ani nebyly jako svědkyně vyslechnuty M. N. a T. B., což považovala za závažnou vadu řízení spočívající v existenci tzv. opomenutých důkazů.
        7. Dále obviněná namítala, že z provedeného dokazování není jednoznačné, zda D. L. poskytoval peníze jako zápůjčku přímo jí nebo byla pouhým zprostředkovatelem zápůjčky finančních prostředků B. A., s tím, že místo pro poskytnutí těchto peněžních prostředků nemohlo být pro posouzení příčinné souvislosti významné. Stejně tak není podstatné, na jaký účet byly peněžní prostředky poškozeným zaslány, protože případný omyl o těchto skutečnostech nebyl v příčinné souvislosti se vznikem škody poškozenému.
          8. Na nesprávnosti použité právní kvalifikace se podílel i vadný popis skutku, z něhož není patrné, ohledně jaké podstatné skutečnosti měla obviněná uvést poškozeného v omyl, avšak současně zdůraznila, že pokud tento omyl měl spočívat v tom, že zamlčela svou nepříznivou majetkovou situaci, o omyl se jednat nemohlo, protože soudem zjišťované okolnosti popírá. Za další vady v dokazování a hodnocení důkazů obviněná považovala, že soudy nabyly přesvědčení, že spáchala výše popsaný přečin na základě jednoho jediného důkazu, kterým byla svědecká výpověď poškozeného D. L., kdy tento důkaz soudy nedůvodně považovaly za věrohodný. Jestliže soudy jí vytýkané vady v provedených důkazech a jejich nesprávné hodnocení nevyhodnotily v její prospěch, postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
            9. V závěru dovolání obviněná zdůraznila, že trpí následky činu B. A., když v rámci oddlužení řeší úpadek, kterému jeho trestní jednání přispělo, a v důsledku něhož byla i ona oklamána. Kriminalizaci svého činu, u něhož se sama stala obětí, považuje za nepřijatelnou a hrubě nemorální. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání, eventuálně aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem.
                III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

            10. K podanému dovolání ve vyjádření podaném v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství poukázala na to, že podané dovolání bylo uplatněno z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s námitkou nesprávnosti právního posouzení skutku jako podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kdy nesprávnost právního posouzení spatřovala jednak v neomluvitelnosti omylu poškozeného, kterou měla na mysli jeho chybějící obezřetnost při akceptaci jejího požadavku na zapůjčení požadovaného finančního obnosu za dohodnutých podmínek, a dále v absenci svého úmyslného zavinění.
              11. K námitce neomluvitelnosti omylu poškozeného státní zástupkyně poukázala na na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že samotná možnost podvedené osoby, aby si zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu. O podvodné jednání jde tudíž i tehdy, pokud je podvedený schopen si zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, ale je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1641/2014). Okolnostmi, které byly pro poškozeného rozhodné pro uskutečnění závazkového vztahu, byl jednak příslib vrácení peněz „co nejdříve“, a jednak zamlčení informace o dalším použití peněz, resp. o okolnostech spojených s osobou B. A., z čehož však nelze automaticky usuzovat, že by byla trestní odpovědnost obviněné vyloučena pouze kvůli nedostatečné míře obezřetnosti poškozeného.
                12. Státní zástupkyně k výhradě obviněné, že sama jednala v omylu vyvolaném B. A., a že u ní šlo o skutkový omyl podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku, poukázala na podstatu takové okolnosti, která má vztah ke skutkovým skutečnostem, a proto není pro hmotněprávní stránku věci z hlediska naplnění znaku trestného činu rozhodnou. Obviněná svou nevinu opírala o vazbu na B. A., který jí slíbil zhodnocení jejích finančních prostředků, pokud mu pomůže odblokovat jeho bankovní účty, avšak bez toho, aby uvedené skutečnosti dala poškozenému na vědomí. Obviněná však nedisponovala žádnou mírou jistoty, že závazek bude ze strany B. A. dodržen, když navíc s ním z minulosti měla špatné zkušenosti. Ze všech uvedených důvodů státní zástupkyně považovala za správný právní závěr odvolacího soudu, že obviněná jednala za podmínek podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v nepřímém úmyslu, neboť za těchto okolností musela být srozuměna s tím, že se jí splnění příslibu vůči poškozenému nepodaří dodržet.
                  13. V neprovedení navrhovaných důkazech státní zástupkyně neshledala vady, na něž obviněná poukazovala, nepřisvědčila jim a shrnula, že příslušná spisová dokumentace obsahovala dostatečné materiály pro všechny rozhodné otázky. Nešlo o tzv. opomenuté důkazy, neboť zejména odvolací soud odůvodnil, proč k nim nebylo nutné pro bližší objasnění skutkového stavu přihlížet.
                    14. Ze všech shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné D. N. tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
                    IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

                    15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
                      16. Dále Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněnou uplatněné argumenty obsahově naplňují jí zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí může být podrobeno věcnému přezkumu jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

                      17. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Takto vyjádřená právní úprava určuje, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
                        18. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
                          19. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, protože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
                            20. Uvedené zásady však není možné vykládat restriktivně [srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), aj.], protože ve výjimečných případech je připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, a to při shledání extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější.

                            21. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
                                V. Ke skutkovým námitkám

                            22. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že obviněná na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila částečně výhrady směřující proti procesním postupům soudů nižších stupňů, což s označeným důvodem formálně nekoresponduje, neboť vytýkala provedenému dokazování jeho neúplnost, pokud jí soudy nevyhověly v návrhu na doplnění dokazování o obžalobu podanou proti panu B. A. a výslechy M. N. a T. B., nebo že rozhodnutí spočívá na výpovědi D. L. jako jediném důkazu. Brojila proti nedostatečnému popisu skutkových zjištění a vytýkala, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato tvrzení na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákonem vymezený nedopadají, ale Nejvyšší soud ve smyslu zásady, že je povinen vždy zkoumat, zda byla dodržena pravidla stanovená pro spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), i podle nich zkoumal, zda soudy dodržely zákonem i mezinárodními normami vymezené postupy a zásady, a to se zřetelem na zásadu, že není smyslem dovolacího řízení, aby v něm Nejvyšší soud rekapituloval důkazy, jež soudy nižších stupňů provedly a vyhodnotily.
                              23. K námitce obviněné, že soudy neprovedly potřebné dokazování nebo že se nezabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi, soud prvního stupně v průběhu dokazování provedl všechny rozhodné důkazy, zejména byli vyslechnuti svědci D. L., B. A. a M. N., a byla provedena řada listinných důkazů (výzvy k úhradě dlužné částky zaslané právní zástupkyní poškozeného obviněné a její reakce na ně formou dopisu, usnesení Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 18 C 196/2016, sdělení Č. s. o majitelích bankovních účtů a finančních transakcích, sdělení Úřadu práce České republiky o evidování obviněné jako uchazečky o zaměstnání, a usnesení Policie České republiky č. j. KRPM-13719-460/TČ-2017-140070, o zahájení trestního stíhání proti B. A.). Tyto důkazy soud hodnotil, a to i v reakci na obhajobu obviněné, kterou neopomenul (srov. strany 2 a 3 rozsudku).
                                24. S ohledem na uvedený rozsah provedeného dokazování nelze přiznat opodstatněnost námitce obviněné mířící proti tomu, že soudy se opíraly výhradně o jediný důkaz, kterým byla výpověď poškozeného, protože je patrné, že zjištěný skutkový stav je založen na celém souhrnu provedených důkazů, na jejichž podkladě soud prvního stupně posuzoval i obsah výpovědi poškozeného, a podrobně vysvětlil, že jí uvěřil proto, že je podpořena i listinným důkazem, konkrétně usnesením Policie České republiky č. j. KRPM-13719-460/TČ-2017-140070, o zahájení trestního stíhání proti B. A., které vypovídá i o dalších finančních transakcích mezi poškozeným a B. A., jež provedli zcela samostatně, což nalézací soud utvrdilo v tom, že půjčka byla realizována tak, jak popsal poškozený (srov. strana 3 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k obdobným výhradám obviněné uplatněným v odvolání rovněž zkoumal vytýkané skutečnosti a zabýval se jak její obhajobou, tak i výpovědí poškozeného, a to v návaznosti i na další důkazy, zejména spojené s časovými souvislostmi poskytnutí, odeslání a přeposlání finančních prostředků, kdy po přezkoumání zjištěných závěrů neshledal důvod pro nevěrohodnost svědka D. L. (srov. strana 3 usnesení odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že soudy se namítanou skutečností dostatečně zabývaly a adekvátně na ni reagovaly.

                                25. Pokud soud prvního stupně nevyhověl návrhům obviněné na doplnění dokazování a v odůvodnění rozsudku nevyložil důvody, které ho vedly k neprovedení výslechů svědkyň M. N. a T. B., tak pochybil. Za něj se však této úlohy zhostil odvolací soud, který se důkazními návrhy obviněné znovu sám z hlediska jejích výhrad uplatněných v odvolání zabýval, a to i se zřetelem na stávající obsah provedeného dokazování. Posuzoval jeho rozsah i s ohledem na hodnotu důkazů, které byly zajištěny a soudem prvního stupně provedeny. Po vlastním uvážení rozhodných skutečností poté dospěl k témuž závěru, že provádět další obviněnou požadované dokazování, by bylo nadbytečné včetně vyžádání obžaloby podané proti B. A., což obviněná navrhovala nově ve svém odvolání. Odvolací soud tak, když sám přezkoumal důvodnost návrhu na výslech shodných svědků, v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí vysvětlil, že takové důkazní návrhy nejsou opodstatněné pro zjevnou nadbytečnost, neboť by nemohly objasnit okolnosti podstatné pro předmětné jednání obviněné. Je zřejmé, že konfrontoval jak návrh, tak i své závěry s obsahem důkazních prostředků a z nich plynoucích okolností, které podrobil logickému srovnání a posouzení v návaznosti na skutečnosti, které pro závěry o vině obviněné měly význam (srov. strany 2 a 3 usnesení odvolacího soudu).
                                  26. Na základě takto učiněných závěrů Nejvyšší soud shledal, že neprovedené důkazy nelze považovat za tzv. opomenuté. Opomenutým důkazem je zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jiná je ovšem situace u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obviněného. Pravidla spravedlivého procesu tak nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996, nález sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002 a další)]. V přezkoumávané věci o ně nešlo, neboť se nejednalo o důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 5 odst. 6. tr. ř. (§ 125 tr. ř.). Tudíž nešlo o porušení pravidel spravedlivého procesu (články 36 odst. 1, 37 odst. 3, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). O opomenuté důkazy nešlo i proto, že ty se týkají procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Jak bylo výše uvedeno, o takovou situaci se v této přezkoumávané věci nejednalo.
                                  27. Jestliže obviněná v dovolání rovněž namítala, že v popisu skutku nejsou uvedeny skutečnosti rozhodné pro naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou, s tvrzením, že zejména pro závěr o uvedení poškozeného v omyl není ve skutku dostatek potřebných zjištění, je třeba zdůraznit, že skutková zjištění dávají potřebný skutkový podklad pro právní závěry, které soudy dovodily a jež v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vysvětlily. Obviněná však ty skutečnosti, které byly podkladem pro právní závěry soudů, odmítala, neboť vycházela ze své vlastní verze, v níž tvrdila, že poškozený o jejích špatných finančních poměrech věděl, případně si je měl ověřit a v rozporu s popsanými skutečnostmi ve výroku o vině rovněž tvrdila, že poškozeného informovala o tom, že půjčené peníze budou předány B. A. a že účet, jenž poškozenému dala k dispozici, je účtem jejího syna, nikoliv jejím. Tyto skutečnosti, které vyplývaly výhradně z její vlastní výpovědi, skutečně v popisu skutku uvedeny nejsou, a to proto, že nevyplynuly z výsledků provedeného dokazování. Z něho vzešly ty okolnosti, jak je soud ve výroku o vině zaznamenal, a které zcela důvodně slouží jako podklad pro závěry o vině obviněné. Její výpověď, jak bylo doloženo výše, jako věrohodná shledána nebyla.

                                  28. S ohledem na uvedené námitky obviněné Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článku 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Soudy dostatečně přihlížely ke své povinnosti důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000). Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů (viz nález ze dne 17. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), které však zjištěny nebyly, neboť v této věci byla věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření důkazů, které obviněnou usvědčovaly, a soudy je tedy pečlivě posuzovaly. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
                                    29. V této souvislosti z obsahu napadených rozhodnutí a trestního spisu Nejvyšší soud shledal, že soudy se v předchozích stadiích řízení všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly a věnovaly se jak obhajobě obviněné, tak i jejím námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03].
                                      30. Z uvedených důvodů, kdy výsledky provedeného dokazování dávají dostatečný podklad pro závěry o vině obviněné, nebyl prostor pro námitky o porušení presumpce neviny a z ní pramenícího principu in dubio pro reo, jak obviněná vytýkala, neboť při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy soudy splnily svou povinnost zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, a to i přesto, že se jednalo buď o rozpory nepodstatné, které se v žádném případě netýkaly rozhodných skutkových okolností relevantních z hlediska ustálení skutkového děje a navazujícího právního posouzení nebo takové rozpory, které se sice týkaly relevantních skutkových okolností, ale nebyly způsobilé zásadně přispět ke změně právního posouzení. Rozpory rovněž nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných odlišností ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09], čemuž soudy v posuzované věci dostály.
                                        31. V přezkoumávané věci Nejvyšší soud zejména s ohledem na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které vysvětlily všechny podstatné skutečnosti týkající se rozsahu provedeného dokazování, shledal, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněné vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Nejvyšší soud proto žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neobjevil, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
                                            VI. K právním výhradám
                                        32. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ověřil správnost učiněných skutkových závěrů, mohl na jejich podkladě posuzovat důvodnost právních námitek, které obviněná v dovolání rovněž uplatnila.
                                          33. Podle obsahu podaného dovolání se podává, že obviněná nedostatky v právním posouzení jí za vinu kladeného přečinu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spatřovala v nenaplnění znaku uvedení v omyl, neboť tvrdila, že poškozený musel a měl vědět o její špatné finanční situaci, neprojevil dostatečnou opatrnost a předem si nezjistil informace o jejích majetkových poměrech z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku, v němž byl v době poskytnutí zápůjčky záznam o jejím nedávno proběhlém insolvenčním řízení. Poukázala na nedostatky v příčinné souvislosti mezi zamlčenými skutečnostmi a vznikem škody a vytýkala nesprávnost závěru o úmyslném zavinění, protože sama jednala v omylu, ve který byla uvedena B. A. Protože tyto výhrady se týkají hmotněprávních otázek, jsou v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud na jejich podkladě dále posuzoval jejich důvodnost.
                                          a) k námitce absence znaku uvedení v omyl
                                            34. Námitka obviněné směřovala proti tomu, že v činu kladeném jí za vinu nebyl naplněn znak, že jiného uvedla v omyl, neboť tvrdila, že poškozený její finanční situaci znal, a navíc si z veřejně dostupného zdroje mohl zjistit informace o její solventnosti, a tedy k žádnému uvedení v omyl nedošlo.
                                              35. Uvedené výhradě soudy věnovaly pozornost zejména v průběhu prováděného dokazování, za tím účelem shromáždily potřebné důkazy a na jejich podkladě soud prvního stupně v přezkoumávaném rozhodnutí rozvedl, že v době, kdy si obviněná od poškozeného finanční prostředky ve výši 103.000 Kč půjčila, věděla, že nemá dostatek prostředků, aby je mohla vrátit. Byla bez zaměstnání a měla několik předchozích neuhrazených finančních závazků, což poškozenému zamlčela, jakož i to, že účet, který mu k této příležitosti předala, není jejím účtem. V tom soud shledal naplnění znaku uvedení v omyl poškozeného, resp. zamlčení podstatné skutečnosti ve smyslu § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože vyšel z výpovědi poškozeného pana D. L., který uvedl že půjčoval obviněné peníze v domnění, že je půjčuje pouze jí, že je zasílá na její účet, a že mu je ona vrátí, neboť kdyby věděl, že peníze jsou pro někoho jiného, tak by jí je nepůjčil (srov. stranu 3 rozsudku soudu prvního stupně).
                                                36. Odvolací soud k odvolání obviněné zkoumal správnost soudem prvního stupně učiněných závěrů, které ohledně znaku uvedení v omyl neměnil, ale v bodě 10. rozvedl, že obviněná slibovala poškozenému při získání půjčky její vrácení v krátké době, přestože věděla, že takovému slibu dostát nemůže, protože nemá prostředky, z nichž by peníze vrátila. Odvolací soud reagoval i na obhajobu obviněné o údajné možnosti získání zhodnocení peněz od svědka B. A., ač bylo zjevné, že obviněná neměla žádnou jistotu, že peníze budou uvedeným způsobem zhodnoceny, a to jak pro charakter investice, tak i s ohledem na předchozí přístup této osoby k jejím vkladům. Podle odvolacího soudu pouze spoléhala při vlastní finanční nedostatečnosti na nejistou událost, z níž chtěla zapůjčené peníze vrátit, když věděla o rizikovosti takového vkladu s ohledem na nedobré zkušenosti s obdobnými investicemi v minulosti. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že obviněná po objektivní stránce naplnila znaky přečinu podvodu, protože si peníze půjčila v době, kdy její majetkový stav jí nedovoloval zapůjčené prostředky vrátit, což však poškozenému zamlčela.
                                                  37. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů ztotožnil, protože vycházely ze všech rozhodných skutečností, a proto jen pro úplnost dodává, že přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Větší škodou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 50.000 Kč. Soudy podle tzv. právní věty shledaly, že obviněná přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchala v alternativě, že uvedla jiného v omyl a zamlčela podstatné skutečnosti.
                                                    38. O naplnění znaku „uvedení v omyl“ jde, když pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvedení v omyl může být spácháno konáním [srov. přiměřeně rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 1995, sp. zn. 3 To 508/95 (uveřejněné pod č. 45/1996 Sb. rozh. tr.), rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1980, sp. zn. Tzv 13/80 (uveřejněné pod č. 13/1981 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 1998, sp. zn. 3 Tz 71/98 (uveřejněné pod č. 44/1999 Sb. rozh. tr.)], opomenutím, anebo konkludentním jednáním [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1977, sp. zn. 1 Tz 1/77 (uveřejněný pod č. 57/1978 Sb. rozh. tr.), nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 1. 1981, sp. zn. 11 To 64/80 (uveřejněné pod č. 46/1981 Sb. rozh. tr.)]. Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací.
                                                      39. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, jež by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp., že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. (§ 140-421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2054).
                                                        40. Vzhledem k tomu, že podstatou právních námitek obviněné pro naplnění znaku uvedení v omyl nebo zamlčení podstatných skutečností je tvrzení, že bylo na poškozeném, aby si sám z insolvenčního rejstříku ověřil, zda je schopna svému závazku dostát, je třeba uvést, že poškozený v projednávané věci žádnou takovou povinnost neměl, a ani se nedalo za daných skutečností očekávat, že tak učiní, protože pro takové chování neměl důvod.
                                                          41. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že i když je insolvenční rejstřík veřejný seznam, který slouží jako hlavní zdroj informací o konkrétních dlužnících a insolvenčních řízeních a je díky němu možné sledovat celé řízení on-line, neznamená to, že každý je povinen před uzavření půjčky ověřovat, zda není druhý účastník smlouvy uveden v tomto seznamu. Efektivita zveřejnění určité skutečnosti v insolvenčním rejstříku je natolik ultimatívni, že není možné bez dalšího dovozovat povinnost neustálé a kontinuální kontroly obsahu insolvenčního rejstříku. Lze spíše dovodit, že každý se má chovat obezřetně, pečlivě, a má si zjistit všechny rozumně předvídatelné informace, není však současně možné dovodit, že tak musí činit. Vždy se v takovém případě bude zkoumat dobrá víra, resp. míra rozumné obezřetnosti (srov. HAVEL, B.; Pár poznámek k insolvenčnímu rejstříku. Zpravodaj Jednoty českých právníků. In: Codexis. 3. číslo. Pražské sdružení Jednoty českých právníků, 2008, s 38 – 43. ISSN 2464-5982).

                                                          42. Obsah inslovenčního rejstříku tvoří zejména údaje do něj zapisované na základě § 420 a 421 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále „insolvenční zákon“). Je-li dlužník fyzickou osobou, zapisuje se do seznamu dlužníků jeho jméno, příjmení, bydliště, rodné číslo, a nemá-li rodné číslo, datum narození; jde-li o fyzickou osobu, která má podle zvláštního právního předpisu sídlo, zapíše se do seznamu dlužníků i její sídlo. Zmíněné údaje zapíše insolvenční soud do seznamu dlužníků, jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nejpozději však do 7 dnů po tomto okamžiku. Informace jednou v insolvenčním rejstříku zveřejněná, v něm zůstává podle § 425 insolvenčního zákona velmi dlouho, a to po dobu pěti let od jejího zveřejnění. Po pěti letech se informace veřejnosti znepřístupní. Insolvenční rejstřík tak neslouží jako neuzavřené difamující medium, ale pouze po rozumnou dobu udržuje pro veřejnost dostupné informace o insolvenčních řízeních, což by mělo vést ke zvýšení právní jistoty při uzavírání smluv a při podobných jednáních (srov. HAVEL, B.; Pár poznámek k insolvenčnímu rejstříku. Zpravodaj Jednoty českých právníků. In: Codexis. 3. číslo. Pražské sdružení Jednoty českých právníků, 2008, s 38 – 43. ISSN 2464-5982).
                                                            43. V přezkoumávané věci byla obviněná v insolvenčním rejstříku vedena minimálně od 18. 9. 2013, kdy byl insolvenčnímu soudu Krajského soudu v Brně doručen návrh na povolení oddlužení (viz usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. KSBR 29 INS 25931/2013, č. l. 35 a 36), který byl sice dne 4. 10. 2013 vzat obviněnou zpět, nicméně záznam o proběhlém řízení byl v insolvenčním rejstříku uchován až do roku 2018. V roce 2016 však podala návrh nový.

                                                            44. V této trestní věci je však podstatné, že poškozený D. L. byl fyzická osoba, která nemá žádnou formální povinnost zjišťovat solventnost osoby, jíž soukromě půjčuje peníze, tak jako je tomu například u banky, u níž je poskytování úvěrů jedním z hlavních předmětů podnikání. K tomu je ovšem vybavena odborným aparátem, jehož úkolem je mimo jiné správně zhodnotit míru případného rizika úvěru (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007).
                                                              45. Ze všech těchto důvodů i v tomto případě platí, že o podvodné jednání ve smyslu § 209 tr. zákoníku jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, protože poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 – (uveřejněné pod č. 1/2004 – T 648 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada platí i v trestném jednání obviněné, kdy si poškozený sice mohl v insolvenčním rejstříku ověřit, zda obviněná není osobou, u které by probíhalo insolvenční řízení, případně bylo takové řízení již úspěšně ukončeno či z rozhodnutí insolvenčního soudu zastaveno, avšak proto, aby takové ověření předtím, než ji peníze půjčil, učinil, neměl žádný konkrétní důvod. Obviněnou povrchně znal, neboť s ní byl již v minulosti v kontaktu, dokonce se osobně viděli a obviněná mu proto, aby si něco ověřoval, nedala žádný konkrétní důvod. D. L. obviněné již v minulosti finanční prostředky půjčoval, jež bez problému vrátila, jak plyne z tvrzení obviněné i poškozeného (viz. č. l. 43 a 50 nebo 143 a 155). Na základě této zkušenosti neměl poškozený důvod obviněné nevěřit, aniž by se dále zajímal o její současné majetkové poměry, lustroval ji v insolvenčním rejstříku či zjišťoval další okolnosti zápůjčky, kdy informace ohledně situace obviněné, účelu zápůjčky a dalších skutečností se poškozený dozvěděl až s časovým odstupem v době, kdy již byla obviněná pro své dluhy neschopná zápůjčku splatit.

                                                              46. S ohledem na tyto skutečnosti a se zřetelem na okolnosti, za nichž byl čin spáchán, je nutné poukázat na to, že z obsahu výpovědi poškozeného D. L. (č. l. 155 a 156) vyplývá, že po telefonické domluvě s obviněnou jí zaslal na účet, o kterém se domníval, že patří jí, finanční částku 103.000 Kč, s tím, že zápůjčku potvrdí vystavenou směnkou následující den. K předání směnky však nikdy nedošlo a obviněná začala tvrdit, že peníze byly zaslány na účet třetí osoby. Na přesném datu vrácení peněz domluveni nebyli, ale šlo o zápůjčku na krátkou dobu, pod kterou si poškozený představoval asi dva měsíce, úroky stanoveny nebyly. Přesný účel zapůjčených peněz poškozeného nezajímal, avšak uvedl, že kdyby věděl, že peníze budou přeposlány svědkovi B. A., tak by je obviněné nepůjčil. Od počátku tak myslel, že se jedná o zápůjčku mezi ním a obviněnou, což je také hlavním důvodem, proč momentálně vymáhá peníze po ní.
                                                                47. Z uvedeného je zřejmé, že poškozený finanční částku obviněné zapůjčil na základě ústní dohody, jejíž podmínky byly dány jen stručně. Tento způsob sjednání dohody nebrání tomu, aby taková dohoda byla platná i tehdy, když doba splatnosti nebyla výslovně uvedena. Pro smlouvu o zápůjčce zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník nestanoví žádnou formu, takže může být uzavřena písemně, ústně, nebo také konkludentně. Podstatnými náležitostmi smlouvy o zápůjčce jsou podle § 2390 občanského zákoníku přenechání zastupitelné věci zapůjčitelem vydlužiteli tak, aby ji užil podle libosti a povinnost vydlužitele po čase vrátit zapůjčiteli věc stejného druhu. Smlouva o zápůjčce je tedy reálnou smlouvou o půjčení, tj. dočasném přenechání zastupitelných věcí k užití jinému. Vedle podstatných náležitostí této smlouvy však existují i ty nepodstatné, mezi něž patří nejčastěji stanovení splatnosti zápůjčky a takovou náležitostí je i sjednání účelu, pro který se zápůjčka poskytuje. Co se týká splatnosti zápůjčky, smluvní strany si obvykle sjednají termín jejího splacení. Pro případ, že tak neučiní, tj. pokud se jedná o zápůjčku na dobu neurčitou, zákon stanoví pravidlo, že zápůjčka se stane splatnou výpovědí, kterou může učinit jak zapůjčitel, tak vydlužitel. Smlouvu lze vypovědět, jakmile je uzavřena. Zákonná výpovědní doba je šest týdnů, strany však mohou ujednat výpovědní dobu jinou. V případě, že nejsou ujednány úroky, může vydlužitel zápůjčku splatit i bez výpovědi (srov. HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 659 – 687). Nelze tedy nijak zpochybňovat platnost dohody mezi obviněnou a poškozeným, která byla uzavřena pouze ústně, neboť nutnost jakékoli její formy z občanského zákoníku nevyplývá. Podmínku přenechání zastupitelné věci (v tomto případě peněz) není nutné dále rozebírat, neboť její splnění je zcela jasné z provedeného dokazování. Dále vzhledem k výše uvedenému a tomu, že přesný termín vrácení zápůjčky mezi obviněnou a poškozeným nebyl sjednán, jelikož si ujednali pouze to, že obviněná vrátí peníze co nejdříve, kdy z výpovědi poškozeného D. L., které soud uvěřil, vyplynulo, že si pod tímto pojmem představoval dobu asi do dvou měsíců, lze usuzovat, že obviněná mu měla peníze ve sjednané krátké době vrátit, a pokud tak neučinila, uvedla jej v omyl, protože pro to, aby tak mohla učinit, neměla v době, kdy si peníze půjčovala splněny žádné podmínky, a tedy jednala zcela v rozporu s realitou.
                                                                  48. Kromě uvedeného však obviněná poškozenému zamlčela, že bankovní účet není její, a tedy, že poškozený peníze zasílá na účet třetí osoby (ona žádný ani neměla). Tato skutečnost sama o sobě by nebyla nikterak významná, neboť u zápůjčky není rozhodné, k jakému účelu peníze mají sloužit, pokud by půjčená částka nebyla určena jiné osobě, na jejíž spolehlivosti záleželo navrácení půjčky poškozenému. Ten o uvedených záměrech obviněné měl vědět, právě proto, že od této skutečnosti obviněná odvíjela případnou možnost jejich vrácení. Pro poškozeného šlo o důležitou a podstatnou okolnost, neboť jak sám uvedl, kdyby tyto informace od obviněné měl, tak by jí uvedenou částku nikdy nepůjčil. Není pochyb, že vědomost obviněného o tom, že vrácení peněz bude spojeno se zcela nereálnou transakcí, do níž peníze poškozená hodlala investovat, bylo rozhodujícím zjištěním. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku šlo o okolnosti pro rozhodnutí poškozeného zásadní (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 24/2006, č. 51/2011 nebo č. 45/2008 Sb. rozh. tr.).
                                                                    49. Protože se oba soudy otázkou uvedení poškozeného v omyl a zamlčení podstatných skutečností dostatečně zabývaly, Nejvyšší soud jejich závěry o naplnění objektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku považoval za správné.
                                                                    b) k námitce absence naplnění subjektivní stránky

                                                                    50. S ohledem na námitky obviněné směřující proti zavinění, že nejednala úmyslně, jestliže sama byla uvedena v omyl, který měl přímý vliv na její subjektivní pohled na schopnost peníze vrátit, je nejprve vhodné poukázat na úvahy, které soudy na podkladě této její obhajoby posuzovaly. Přestože soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná čin spáchala v úmyslu přímém (srov. strana 3 rozsudku soudu prvního stupně), odvolací soud se s ním neztotožnil a v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí vysvětlil, že šlo o úmysl nepřímý. Především zdůraznil, že obviněná již v roce 2013 podala návrh na povolení oddlužení, které se nerealizovalo, avšak v roce 2016, kdy její zadlužení bylo více jak milionové, tento návrh podala znovu. Z těchto důvodů věděla, že její finanční situace jí vrácení uvedené zápůjčky neumožňuje. Skutečnost, že byla oklamána B. A., odvolací soud zvažoval se závěrem, že musela vědět, že nemá žádnou jistotu, že její peníze budou zhodnoceny a vráceny, a to s ohledem na charakter investice a především na předchozí přístup B. A., který své sliby nikdy nevyplnil. Spoléhala tak při vlastní finanční nedostatečnosti na nejistou událost, když o rizikovosti tohoto vkladu věděla, a to tím spíše, když B. A. dávala sama své finanční prostředky, které jí nevracel. Z těchto důvodů odvolací soud shledal splněnými podmínky nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. body 9. a 10. usnesení odvolacího soudu).
                                                                      51. Nejvyšší soud se s tímto závěrem odvolacího soudu ztotožnil, neboť má podklad v dalších skutečnostech popsaných v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, zejména však ve skutkových zjištěních, a není proto pochyb o tom, že závěr o zavinění obviněné je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozh. č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud okolnosti subjektivního charakteru dovozoval nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž podle zásad logického myšlení usuzoval na vnitřní vztah obviněné k tomu, že poškozeného uvádí v omyl, protože půjčené peníze není schopna vrátit (srov. rozh. č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. K tomu je vhodné zdůraznit, že při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale je třeba na něj usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 60/1972-IV.)].
                                                                        52. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že uvedené závěry odvolacího soudu korespondují s tím, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání a subjektivní stránka je psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, ale je třeba na něj usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
                                                                          53. Z hlediska subjektivní stránky se v případě zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku jedná o trestný čin úmyslný (§ 15 tr. zákoníku), který může být spáchán jak v úmyslu přímém, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], tak v úmyslu nepřímém, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
                                                                            54. O nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, který odvolací soud u obviněné shledal, se jedná, když pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
                                                                              55. Posoudí-li se v projednávané věci soudy učiněná skutková zjištění z hlediska jejich dostatečnosti jako skutkového podkladu, jsou v nich obsaženy všechny rozhodné skutečnosti. Zejména je v nich výslovně zdůrazněno, že obviněná „… v úmyslu obohatit se, telefonicky požádala D. L., nar. XY, o zápůjčku finanční částky v celkové výši 103.000 Kč s tím, že vypůjčené peníze vrátí co nejdříve, ač věděla, že vypůjčené peníze nebude schopna takto vrátit, neboť v době zápůjčky byla bez zaměstnání a měla několik předchozích neuhrazených finančních závazků ve výši několika set tisíc Kč …“, a dále „… ve sjednané lhůtě ani později vypůjčené peníze ani přes opakované výzvy poškozeného vůbec nevrátila a způsobila tak D. L. škodu ve výši 103.000 Kč.“ Z tohoto popisu skutku je zřejmé, že je v něm dostatečně obsaženo, že ač obviněná věděla, že poškozenému uvádí nepravdivě, že peníze vrátí, a zamlčuje další rozhodné skutečnosti (je zadlužená, bez zaměstnání a nemá jakkoli reálnou šanci peníze vrátit, a že peníze chce předat B. A.), peníze od poškozeného vylákala, když byla srozuměna, že sama finanční prostředky nemá a B. A. své sliby vůči jejím penězům nikdy nesplnil. Byla tedy smířena s tím, že peníze od B. A. nedostane, a tedy je poškozenému nebude moci nikdy sama vrátit. Bylo proto odvolacím soudem zcela správně shledáno, že se jednalo o nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, protože způsobení škody poškozenému nebylo jejím cílem [v takovém případě by se jednalo o úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, o nějž se podle odvolacího soudu nejednalo], ale pokud k ní došlo, byla tím srozuměna.
                                                                              56. Pokud obviněná v rámci své obhajoby tvrdila, že nemohla jednat zaviněně, když sama jednala ve skutkovém omylu podle § 18 tr. zákoníku, ve který byla uvedena B. A., lze i v té souvislosti poukázat na závěr vyjádřený odvolacím soudem, že nelze přistoupit na obhajobu obviněné spojenou s tím, že měla být oklamána svědkem B. A. a ke vrácení peněz nedošlo jen proto, že on jí podvedl. Odvolací soud zdůraznil, že na pravdivost jeho slov nemohla spoléhat, protože B. A. v minulosti dávala finanční prostředky, přičemž ten se vymlouval a ani tyto částky nevracel (srov. usnesení odvolacího soudu strana 4).
                                                                                57. V souladu s odvolacím soudem proto Nejvyšší soud konstatuje, že ze zjištěných skutkových okolností plyne správnost závěru, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu, pokud poškozeného uváděla v omyl, i k vzniklému následku spočívajícímu ve způsobení větší škody. Uvedené právní závěry jsou podloženy skutkovými závěry, a proto nemohl být v jejím činu shledán skutkový omyl. O ten se jedná podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku v případě, že pachatel při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu a nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 248 a násl.). Vzhledem k tomu, že v přezkoumávané věci byly dostatečně a jasně objasněny a prokázány všechny skutkové okolnosti, a u všech bylo zjištěno, že obviněná o nich věděla a znala rozhodné souvislosti, které měly význam pro spáchání činu, nejde v této věci o případ skutkového omylu. Obviněná sice byla zřejmě B. A. nepravdivě informována, ovšem tato skutečnost pro ní nebyla nepředvídatelnou. B. A. znala asi od roku 2010 a jeho sliby neměly za daných skutečností reálný podklad. Peníze mu v době spáchání přečinu podvodu posílala soustavně již několik měsíců s tím, že B. A. potřeboval odblokovat účet v bance, na kterém měl mít větší množství finančních prostředků. Těmto jeho tvrzením obviněná nemohla objektivně věřit, protože jí slíbil, že jí pomůže peníze zhodnotit a překonat tak její špatnou finanční situaci a dluhy, aby se mohla vyhnout insolvenci, takto však nejednal, naopak ji stále tvrdil, že mu finanční prostředky nestačily nebo byly zaslány pozdě a za to musí platit pokutu, jinak mu peníze neuvolní. Předložil jí i falešné e-mailové zprávy ze dne 16. 3. 2015, které mu měly být zaslány od generálního ředitele Č. s. P. K., a kterými chtěl dodat na věrohodnosti svých tvrzení. Výnosem pro obviněnou pak měla být podle slibů částka 5.000.000 Kč. Šlo o částku, které nemohla věřit, protože přesahovala jakékoliv objektivní a skutečné možnosti, obzvláště, když z nich dříve nikdy nic nedostala, přestože B. A. postupně sama nebo prostřednictvím svého syna zaslala 1.088.820 Kč. Nemohla proto rozumně očekávat, že se tak stane v případě peněz půjčených od poškozeného D. L. (srov. usnesení Policie České republiky č. j. KRPM-13719-460/TČ-2017-140070, ze dne 11. 9. 2018 o zahájení trestního stíhání proti B. A. na č. l. 186 až 187 a 206 až 209). Pro takový závěr nebyly žádné rozumné důvody. Ze všech zjištěných skutečností je tedy zřejmé, že se o negativní skutkový omyl nejedná, ale že jde jen o obviněnou neúčinně uplatňovanou a výsledky provedeného dokazování vyvrácenou obhajobu.
                                                                                  58. Nejvyšší soud se se závěry soudů nižších stupňů ztotožnil, protože není pochyb, že obviněná vůči poškozenému jednala způsobem, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán, a že mu tímto jednáním, resp. v jeho důsledku způsobila větší škodu, a to v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
                                                                                  c) k příčinné souvislosti
                                                                                    59. Na základě těchto závěrů soudů obou stupňů se nelze ztotožnil s námitkou obviněné, že by škoda, která vznikla na majetku poškozeného D. L., nebyla v příčinné souvislosti s činem, který jí je kladen za vinu, protože vznik této škody je přímým důsledkem toho, že obviněná poškozeného podvedla a uvedené peníze od něj vylákala. Nejvyšší soud, jenž v úvahách soudů, především soudu odvolacího nezjistil podstatné nedostatky, poukazuje na to, že jeho úvahy mají oporu v zákonných a judikaturou i teorií vymezených pravidlech, z nichž je vhodné připomenout, že mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. V přezkoumávané věci není pochyb o tom, že bylo bezpečně zjištěno příčinné působení jednání obviněné na trestním zákoníkem chráněné společenské vztahy i to, že toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu § 15 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Zavinění obviněné zahrnuje všechny znaky charakterizující objektivní stránku přečinu, který jí je kladen za vinu i příčinný vztah mezi jejím jednáním a následkem (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).
                                                                                      60. Jestliže obviněná svou trestní odpovědnost odmítala, protože sama důvěřovala B. A. a zdůrazňovala, že jím byla podvedena, je třeba uvést, že tato skutečnost příčinnou souvislost mezi jejím jednáním a následkem nepřerušuje, protože určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).

                                                                                      61. Lze jen shrnout, že jednání obviněné spočívalo v předstírání schopnosti peníze vrátit a zamlčení své zadluženosti a nedostatku finančních prostředků poškozenému či nesdělení pravého účelu zápůjčky. Toto její jednání bylo prostředkem k tomu, aby se ke škodě cizího majetku obohatila. To znamená, že z hlediska naplnění znaků citovaného přečinu bylo relevantní jen takové její jednání, které předcházelo transferu peněz z dispozice poškozeného do její dispozice. Jen takové jednání totiž může být v příčinné souvislosti s následkem, který má podobu úbytku majetku na straně poškozeného. Jednání, které spadá do stadia poté, co se zmíněný transfer uskutečnil, již tuto povahu nemá a nemůže být proto považováno za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků citovaného přečinu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010).
                                                                                      VII. Závěr

                                                                                      62. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněné není důvodné, protože bylo soudy objasněno po všech stránkách, že obviněná naplnila znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tento závěr mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
                                                                                        P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                                                                                        V Brně dne 14. 8. 2019

                                                                                        JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu