Rozhodnutí NS

4 Tdo 1287/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:4 Tdo 1287/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1287.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 147 odst. 1 tr. zákoníku
§ 147 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1287/2018-24


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2018 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 10 To 20/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 52/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 1 T 52/2017, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný se těchto trestných činů dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„dne 26. 6. 2016 kolem 18.25 hod., v obci L., soudní obvod M., řídil směrem od N. M. ul. po silnici č. II/101 bezprostředně po požití většího množství alkoholu ve stavu střední opilosti (1,89-1,98 g/kg alkoholu v krvi) rychlostí v rozmezí 112-124 km/h osobní motorové vozidlo tovární značky Alfa Romeo, při projíždění levotočivého oblouku v místech křižovatky s ulicí L. nám. došlo vlivem výše specifikovaného ovlivnění alkoholem a nepřiměřené i nepovolené rychlosti ke ztrátě stability vozidla, k částečnému pohybu vozidla vpravo mimo komunikaci s nárazy do obrubníku s následným bočním smykem doleva napříč komunikací vlevo mimo vozovku, kde na travnatém pásu došlo k nárazu zadní části vozidla do sloupu telefonního vedení s betonovou patkou, následně do betonového sloupku oplocení pozemku, po kterém se vozidlo přetočilo na pravý bok a sunulo se po něm do konečné polohy na zahradu zmíněného domu, přičemž na pravém předním sedadle sedící spolujedoucí R. R. utrpěl závažné poranění hlavy s pohmožděním mozku, krvácením pod omozečnice obou čelních laloků, zakrvácením do mozkových komor provázeným poruchou vědomí a mozkových funkcí (paměť, řeč, učení, koncentrace, úsudek apod.), poruchou hybnosti zejména pravostranných končetin, kdy léčení takového poranění trvá v řádu měsíců, než dojde při intenzivní rehabilitaci k úpravě či podstatnému zlepšení psychických a pohybových funkcí“.

Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému a nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho mu byl uložen podle § 73 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 36 měsíců.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR, IČ: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3 odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. R., bytem M. nám., L. odkázán se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 1 T 52/2017, podal obviněný odvolání. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze tak, že jej usnesením ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 10 To 20/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání uvedl, že Krajskému soudu v Praze nevznikly sebemenší pochybnosti o tom, kdo byl za volantem havarovaného vozidla v okamžiku nehody, a že byl tudíž řidičem obviněný. Závěry Okresního soudu v Mělníku považoval Krajský soud v Praze za naprosto správné, přitom dle slov obviněného zůstaly bez povšimnutí důkazy a neprojednané verze obhajoby. Namítal, že v přípravném řízení a ani v hlavním líčení nebyly provedeny žádné důkazy k jiným možným verzím posuzovaného skutku, ačkoliv to bylo povinností orgánů činných v trestním řízení. Následně položil několik otázek, jimiž rozporoval dosavadní skutková zjištění a o kterých měl za to, že nebyly v řízení řešeny. Podle obviněného byla například snadno proveditelná i pravděpodobná verze o tom, že on jako spolujezdec se při nehodě nárazem sesunul vpravo do prostoru, kam se z leva ze shora do prava nasunul od volantu tváří dolů poškozený, když se pustil volantu a sklouzl i s nohama na místo spolujezdce. Tak se mělo stát ještě před příchodem prvních svědků, kteří měli poté obviněného spatřit, jak se pokouší vymanit zpod těla nahoru na poškozeného. Odvolací soud proto podle něj měl a mohl zareagovat na nápadně jednostranné vedení dokazování a nepodložené hodnocení důkazů soudu prvního stupně, zvlášť když celá věc setrvávala v poloze důvodné pochybnosti o celém samotném skutku případu. Rovněž vyjádřil názor, že je nepřehlédnutelná úvaha z hlediska obecně uznávaných morálních hodnot ohledně toho, že obžalovaný se nestydí svalovat vinu na chudáka těžce zraněného kamaráda – tento byl v řízení opakovaně v protokolu usvědčen ze lži a sofistikovaně si tu něco pamatuje tu něco ne – nabízí zamyšlení nad tím, že všechno je v skutku jinak, než jak skutkový základ vymodeloval v přípravném řízení vyšetřovací orgán …. Na závěr uvedl, že bylo zapotřebí jeho vinu prokázat bez okolností vzbuzujících pochybnosti, v mnohem pečlivějším a preciznějším souboru důkazů o skutkovém stavu a nevyvratitelném ztotožnění pachatelství obviněného. S ohledem na to, že obě rozhodnutí soudů nižších stupňů stojí na hmotněprávně nepodložených základech, navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a usnesení Krajského soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 10 To 20/2018 zrušil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření velmi stručně shrnul obsah dovolání obviněného, přičemž konstatoval, že z obsahu dovolací argumentace je patrno, že obviněný jen opakuje své výhrady z předchozích stadií trestního řízení, s nimiž se oba soudy logicky a srozumitelně vypořádaly. Z hlediska posouzení podaného dovolání a rozhodnutí o něm bylo podle jeho názoru podstatné to, že výhrady obviněného pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních nikoliv procesních. Proto v jeho rámci nelze zásadně napadat proces dokazování jako celek ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Z nich je naopak dovolací soud povinen vycházet a pouze v jejím rámci může zvažovat právní posouzení skutku. Porovnal-li státní zástupce uvedené s dovolací argumentací obviněného, dospěl k závěru, že obsahem dovolací argumentace obviněného je pouze polemika s provedenými důkazy a jejich hodnocením, potažmo nesouhlas se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, jejichž správnost potvrdil také soud odvolací. Obviněný ve svém dovolání předkládal pouze vlastní verzi skutkového děje, z níž se má podávat, že vozidlo ve skutečnosti neřídil on, ale poškozený. Důvodem, proč tak obviněný činí, je obava z uloženého trestu a nechuť nést následky spáchaných trestných činů, k čemuž zneužívá také skutečnosti, že poškozený si s ohledem na utrpěné poranění mozku nepamatuje některé podstatné okolnosti předcházející dopravní nehodě. Verze obviněného však byla provedenými důkazy bezpečně vyvrácena, přičemž státní zástupce považoval za plně dostačující odkázat na výstižnou, přesvědčivou a také věcně správnou argumentaci obsaženou v rozhodnutích obou soudů.

S ohledem na uvedené státní zástupce dovodil, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a proto navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Na závěr vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud pro případ odlišného stanoviska učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 10 To 20/2018 je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný J. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného R. R. a znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a z oboru forenzní biomechanika) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolání spočívá v předestření jeho vlastní verze skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Přitom zejména Okresní soud v Mělníku v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání výše uvedených přečinů. To potvrdil také Krajský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání obviněného, jehož obsahem byly námitky směřující do oblasti skutkové. Odvolací soud se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž uzavřel, že není pochyb o vině obviněného, resp. o tom, že byl řidičem havarovaného automobilu. Dostatečně se vypořádal i s námitkami obviněného týkající se odmítnutí návrhu na doplnění dokazování, jakož i neobstarání a neprovedení všech důkazů, jež obviněný požadoval. Odvolací soud správně uvedl, že absence takových důkazů nemohla navodit stav tzv. důkazní nouze, neboť ostatními důkazy byl spolehlivě ze spáchání uvedených přečinů usvědčen.

Je třeba zmínit, že dovolací námitky obviněného formulované do otázek (například zda poškozený věděl o tom, že obviněný nemá řidičské oprávnění, či jak se obviněný dostal k faktické možnosti řídit havarované vozidlo) nesouvisejí s předmětem daného trestního řízení a nemají tedy ani vliv na učiněný závěr o tom, že v inkriminovanou dobu byl řidičem právě on. Ani další v dovolání obsažená tvrzení nemohou obstát. Obviněný v nich osočil orgány činné v trestním řízení z jednostranného a vůči jeho osobě zaujatého vedení tohoto řízení, neboť si dle něj učinily názor na obviněného jako na někoho, kdo se nestydí svalovat vinu na chudáka těžce zraněného kamaráda. Nejvyšší soud však musí konstatovat, že takový přístup ze strany policejního orgánu ani soudů nižšího stupně není zřejmý, naopak především řádná odůvodnění rozhodnutí obou soudů svědčí o zcela nestranném a objektivním vedení.

Námitky obviněného K. podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejichž podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, když je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.

Byť obviněný ve svém dovolání uvedl, že obě rozhodnutí soudů nižších stupňů stojí na hmotněprávně nepodložených základech, je zřejmé, že nenamítal nesprávné hmotněprávní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nýbrž rozporoval učiněná skutková zjištění. Nejvyšší soud znovu uvádí, že mu není primárně umožněno zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhé stupně s výjimkou tzv. extrémního nesouladu. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Mezi provedenými důkazy Okresního soudu v Mělníku na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé, z nichž ve svém rozhodnutí vycházel i Krajský soud v Praze, nelze rozhodně spatřovat extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů vycházela z výpovědí několika svědků, kteří ať již přímo viděli průběh autonehody (svědkyně J. H.), tak byli na místě přítomni bezprostředně poté, přičemž jejich výpovědi si navzájem neodporovaly, naopak se ve všech podstatných skutečnostech shodovaly. To platí i pro znalecké posudky, jež byly vypracovány znalci z oboru doprava a forenzní biomechanika a z lékařského hlediska z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Znalecké posudky dostatečně jasně vyvracejí závěr o tom, že by se v průběhu nehodového děje vzájemně vyměnila posádka ve vozidle, jak tvrdí obviněný, a to ať už z technického hlediska, tak s ohledem na způsob poranění obviněného a poškozeného.

Je tedy namístě uzavřít, že Okresní soud v Mělníku měl k dispozici dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění ve svém souhrnu nevyvolávají žádným způsobem pochybnosti o vině obviněného. Nejvyšší soud tedy neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího. Krajský soud v Praze proto dospěl ke správnému závěru, když po přezkoumání věci ve smyslu § 254 tr. ř. odvolání usnesením zamítl.

S ohledem na vše shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 10. 2018


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu