Rozhodnutí NS

4 Tdo 1304/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:4 Tdo 1304/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1304.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Pokus trestného činu
Těžké ublížení na zdraví úmyslné
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1304/2018-41


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2018 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2018 sp. zn. 1 To 41/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 7/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.


Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 54 T 7/2016 uznal obviněného J. K. vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku citovaného rozsudku.

Za to, a současně za sbíhající se přečin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 32 T 13/2016, mu byl podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu dále byl uložen trest propadnutí věci, a to celokovového nože s pouzdrem, který tvoří přílohu spisu. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zrušil výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 32 T 13/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému též povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, částku ve výši 43 171 Kč.

Citovaný rozsudek napadl odvoláním obviněný a to proti všem jeho výrokům a taktéž státní zástupce v neprospěch obviněného, přičemž napadl pouze jeho výrok o trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 1 To 41/2017 o těchto odvoláních rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný proti cit. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 1 To 41/2017 podal dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 4 Tdo 1577/2017 zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 1 To 41/2017 a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vrchní soud v Olomouci na základě výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu věc znovu projednal a rozhodl, když dne 8. 3. 2018 rozhodl pod sp. zn. 1 To 41/2017 rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného J. K. částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku, a dále ve výroku o trestu a náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného J. K. vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že:

1) dne 28. 3. 2016, v době kolem 16:30 hodin, na přesně neurčeném místě silnice č. 464 mezi obcemi H., okr. O., a V., okr. N. J., poté, kdy jako řidič osobního motorového vozidla značky Ford Mondeo v důsledku slovních rozepří s družkou M. V., vozidlo zastavil a jmenovanou neúspěšně vyzval, aby v další rozepři již nepokračovala, z prostoru kapsy předních levých dveří vozidla vyňal tam položený celokovový nůž charakteru dýky, délky čepele 12,5 cm a největší šířky 2,3 cm, který uchopil do své pravé ruky, a přestože si byl vědom, že aktivním užitím tohoto nože vůči horní části těla jiné osoby může způsobit velmi vážná poranění, včetně životně důležitých orgánů, otočil se směrem dozadu tak, že se zvedl, kolenem opřel o středovou loketní opěrku a tělem se naklonil mezi opěradla předních sedadel vozidla čelně k zadnímu sedadlu, v jehož pravé části (za sedadlem spolujezdce) M. V. seděla, načež proti jmenované nečekaně zaútočil opakovanými výpady rukou ozbrojenou označeným nožem, který svíral ve své pravé ruce, přičemž M. V. silou nejméně střední intenzity nejméně dvakrát bodl do těla, kdy tato v důsledku napadení utrpěla
- bodnou ránu lokalizovanou na levé straně hrudníku, v úrovni předního okraje podpažní jamky, ve výšce dolního okraje hrudní kosti o délce 2 cm, z níž vycházel bodný kanál pronikající shora dolů a vzad přes stěnu přední strany trupu v přibližné délce 7 cm do dutiny břišní, kde zasahoval slezinu při jejím dolním pólu a způsoboval její drobné krvácení do dutiny břišní,
- bodnou ránu lokalizovanou na zevní straně střední části levého stehna o délce 2 cm, z níž vycházel bodný kanál směřující zezadu dopředu a vzhůru délky 6 cm a
- řeznou ránu na malíkové hraně levé ruky, v místě nad dlaňovou stranou pátého záprstního skloubení o délce 2 cm zasahujícího pouze do podkoží,
v důsledku kterýchžto zranění, obecně si vyžadující dobu léčení 4-5 týdnů, bylo nutno realizovat odborné lékařské zákroky s cílem eliminace případných vážnějších následků, což si vyžádalo hospitalizaci, ukončenou negativním reversem M. V.,

přičemž pouze náhodou nezpůsobil tímto útokem poškozené poranění důležitých orgánů, konkrétně slezinné tepny, žaludku a tlustého střeva, ledviny a nadledvinné tepny či srdečnice,

přičemž tohoto jednání se dopustil, přestože byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2000 sp. zn. 2 T 191/96 odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 222 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, kdy mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, který vykonal dne 12. 3. 2007.
Za to, jakož i za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, a současně za sbíhající se přečin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 32 T 13/2016, byl obviněnému podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu dále byl uložen trest propadnutí věci, a to celokovového nože s pouzdrem, který tvoří přílohu spisu. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zrušil výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 32 T 13/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému též povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, částku ve výši 43 171 Kč.

Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě zamítnuto.

Obviněný proti cit. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2018 sp. zn. 1 To 41/2017 podal dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení včetně obsahu jednotlivých soudních rozhodnutí a posléze obsahově vymezil uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný má za to, že se Vrchní soud v Olomouci při svém novém rozhodování ve věci neřídil právně závazným názorem Nejvyššího soudu. Odvolací soud žádným způsobem neodůvodnil, proč jednání obviněného kvalifikoval jako pokus těžké újmy na zdraví a v této souvislosti mu opětovně vytýká nesprávné hmotněprávní posouzení jeho jednání jako pokusu zločinu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Jednak z toho důvodu, že jeho jednání do fáze pokusu s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem daného případu nedospělo, a jednak i z toho důvodu, že jeho jednání – resp. následek na zdraví, který svým jednáním poškozené M. V. způsobil – neměl a nemá charakter těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jak ostatně konstatoval v rámci svého zrušujícího usnesení již Nejvyšší soud.

Obviněný dále uvádí, že je nutno mít na paměti, že ne každé poškození důležitého orgánu musí být považováno za těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Musí být současně splněno, že se jedná o poškození důležitého orgánu, při němž vzniká nebezpečí pro život, nebo jiný závažný déle trvající nebo trvalý následek. Právě k naplnění tohoto předpokladu v tomto konkrétním případě nedošlo. V případě nebezpečí pro život musí jít o poranění, které je provázeno některou život ohrožující komplikací – viz rozhodnutí R II/1965 Sb. rozh. tr. Sám znalec MUDr. Dokoupil v rámci svého výslechu před soudem uvedl, že jím vyjmenovaná ohrožení života byla pouze potencionální, ale nenastala. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 114/2013, popř. 3 Tdo 92/2009) je třeba zkoumat, zda bodná rána pronikající do dutiny břišní způsobovala bezprostřední nebezpečí pro život a jak aktuální bylo riziko závažnějšího následku. Sám znalec akutní riziko závažného následku na zdraví poškozené v podstatě vyloučil. Dále je nutno specifikovat i charakter zákroku při přijetí v nemocnici, kde došlo pouze k sešití na povrchu těla, nikoli v dutině břišní. Podle citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze vyjít pouze ze závěrů znalce, že bodné zranění trupu penetrující do dutiny břišní a nepatrně zraněný orgán je v soudně lékařské praxi hodnoceno jako těžké zranění.

Dále obviněný uvádí, že stranou pozornosti soudů obou stupňů zcela zůstalo i prokázání mechanismu vzniku všech zranění, která poškozená utrpěla, kdy znalec sice vyloučil, že by k nim mohlo dojít pádem na nůž, nicméně jeho další závěry jsou spíše pravděpodobnostní. Znalec sám uvedl, že k mechanismu vzniku jednotlivých zranění, k intenzitě působícího násilí i k pořadí vzniku jednotlivých zranění by se mohl relevantně vyjádřit až po doplnění výpovědi poškozené, případně obviněného, k čemuž však nedošlo. K zodpovězení těchto otázek by se mohl vyjádřit pouze znalec z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika. Tento posudek však vůbec nebyl zpracován, i když jej obhajoba navrhovala k provedení jak před soudem prvního stupně, tak před soudem druhého stupně. Soudy se vůbec nezabývaly otázkou, zda ke vzniku zranění mohlo dojít v důsledku změny polohy poškozené, a to jen v důsledku té skutečnosti, že obviněný nůž při konfliktu držel a poškozená se ve vozidle pohybovala směrem k noži.

Obviněný má za to, že se jedná o vady důkazního řízení, jak je vymezil v rámci své rozhodovací praxe Ústavní soud, neboť v daném případě zde jsou tzv. opomenuté důkazy, jako je obhajobou navrhovaný vyšetřovací pokus ve vozidle obviněného či zpracování znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, kdy se jedná o důkazy, které soudy obou stupňů odmítly provést bez toho, aniž by svůj postup věcně a adekvátně odůvodnily, kdy současně ve věci obviněného došlo i k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení, neboť podle názoru obviněného odůvodnění soudních rozhodnutí ve věci obviněného nerespektuje obsah provedeného dokazování.

Vůbec pak nebyly prokázány závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu týkající se mechanismu vzniku jednotlivých zranění na těle poškozené, když jen z faktu, že obviněný nůž držel a mířil jím do středu zadní sedačky, nelze dovozovat, že obviněný poškozené rány aktivně zasazoval tak, jak uvádí bez náležitého prokázání této skutečnosti soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí. Soud prvního stupně tak pouze dovozuje, že poškozená spíše před útokem nožem uhýbala. Závěr o další vedené ráně, která měla zasáhnout stehno poškozené, je pak čirou spekulací, neboť ke vzniku tohoto zranění se odpovídajícím způsobem nebyl schopen vyjádřit ani obviněný, ani poškozená a slyšená svědkyně V., a ani slyšený znalec. Znalec byl pouze schopen uvést, že se poloha poškozené a obviněného ve vozidle minimálně jedenkrát musela změnit. Mechanismus vzniku jednotlivých zranění je tak pouze teorií soudů. Podle názoru obviněného soudy nemohou činit závěry z oboru, k němuž je potřeba odborných znalostí, které soud nemá (obor kriminalistika, specializace forenzní biomechanika).

Soudy tak postavily svůj závěr především na závěrech znaleckého posudku provedeného soudním znalcem MUDr. Dokoupilem. Při zpracování posudku však znalec neměl k dispozici doplněnou výpověď poškozené, kdy s touto výpovědí byl znalec seznámen až v rámci svého výslechu, ovšem bez toho aniž by byl znalec výpovědi poškozené přítomen a mohl jí tak pokládat otázky týkající se upřesnění její polohy ve vozidle, atd. Sám znalec uvedl, že není schopen říci, jak vznikla další dvě poranění poškozené (na stehně a řezná rána na levé ruce). Podle obviněného tak měl soud minimálně přistoupit k doplňujícímu výslechu poškozené za přítomnosti znalce.

S ohledem na skutečnosti shora uvedené má obviněný za to, že jeho jednání popsané ve výroku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně mohlo naplnit toliko kvalifikační znaky „prostého ublížení na zdraví“ podle § 146 či § 147 tr. zákoníku, kdy v návaznosti na skutečnost, že souhlas poškozené, coby družky obviněného, s tímto trestním stíháním nebyl dán, resp. byl vzat zpět, mělo být trestní stíhání obviněného zastaveno jako nepřípustné podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř.

V rámci otázky trestu má obviněný za to, že ani zde se odvolací soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu. V daném případě je nutno při ukládání trestu v rámci zákonné sankce přihlížet k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě znak trestného činu naplněn, kdy tato intenzita je v tomto konkrétním případě dána pouze tím, že v minulosti spáchal a byl odsouzen za pokus trestného činu spadajícího pod kvalifikační znak podle ustanovení § 145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Podle názoru obviněného byla postupem soudů porušena zásada zákazu dvojího přičítání téhož, což mělo v konečném důsledku vliv na druh a výši trestu. Není možné považovat za odpovídající, aby rozdíl mezi dokonaným trestným činem a trestným činem ve stadiu pokusu byl toliko 6 měsíců.

Dovolatel proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Současně obviněný požádal, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu předmětného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a o propuštění obviněného z výkonu trestu na svobodu.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání taktéž nejprve rekapitulovala předchozí průběh řízení v této věci i obsah dosavadních rozhodnutí soudů a uvedla, že stejné námitky obviněný uplatnil již v podaném odvolání. Vrchní soud v Olomouci postupoval v intencích předchozího zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu a těmito námitkami, opětovně vyjádřenými v dovolání, se náležitě a dostatečně podrobně zabýval. Jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými a soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů. Obviněný tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít v jeho prospěch. Svými námitkami se tedy domáhá odlišného hodnocení důkazů, přičemž takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci.

Jelikož výhrady obviněného nelze mít za důvodné, neboť napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo třeba napravit cestou dovolání, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Současně vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v neveřejném zasedání a to i pro případ rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2018 sp. zn. 1 To 41/2017 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Obviněným uplatněný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V prvé řadě je nutno uvést, že odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2018 sp. zn. 1 To 41/2017 přesně postupoval v intencích zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 4 Tdo 1577/2017. Odvolací soud na jeho základě opětovně provedl stěžejní důkazy, které měly vliv na posouzení závažnosti i mechanismu vzniku zranění poškozené a posléze přehodnotil právní kvalifikaci jednání obviněného. Přitom vzal v úvahu výhrady Nejvyššího soudu, jež byly vyjádřeny v jeho zrušujícím usnesení, a jednání obviněného posoudil jako trestný čin těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž na základě toho i pozměnil skutkovou větu, aby odpovídala nové právní kvalifikaci jednání obviněného. Nejvyšší soud s tímto právním posouzením jednání obviněného zcela souhlasí, kdy v předchozím zrušujícím usnesení jasně naznačil, že je na posouzení odvolacího soudu, zda jednání obviněného dospělo do stadia pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví.

Jak již Nejvyšší soud ve svém usnesení jednou uvedl, z dokazování vyplývá, že obviněný za použití nože nejméně dvakrát bodnul poškozenou, z toho nejméně jednou do levé části hrudníku, kde způsobil poškozené bodnou ránu v přibližné délce asi 7 cm, a nejméně jednou do střední části levého stehna, kde způsobil poškozené bodnou ránu v přibližné délce asi 6 cm. Z uvedeného je zřejmé, stejně jako ze znaleckého posudku, že útok proti tělesné integritě musel být obviněným veden nejméně střední silou. Tomu odpovídá i zjištění z oboru mechanoskopie, kdy bylo zjištěno, že při útoku byla poškozena podprsenka poškozené, přičemž stěžejní poškození bylo lokalizováno v místě zesíleného stehu, případně kostice, a podprsenka poškozené byla navíc vyrobena z materiálu imitace kůže, jedná se tedy o pevnější materiál oproti běžné látce, což jednoznačně svědčí o použití větší síly. Z hloubky bodných kanálů je také zřejmé, že k nim nemohlo dojít pasivním postavením obviněného a aktivním jednáním poškozené ve smyslu, že sama poškozená na zbraň „naběhla“. Toto potvrzují i výsledky znaleckého posudku, kde je uvedeno, že poškozená by sama ztěžovala vznik takovéhoto poranění, neboť by trupem uhýbala, kdyby došlo k úklonu, jak bylo popisováno. Je také zjevné, že se poškozená musela snažit útoku uhýbat nebo se bránit tím, že měnila svoji polohu na sedadle, jinak by nemohlo dojít k bodné ráně na levém stehně poškozené, jehož vznik během celého trestního řízení nedokázali důvěryhodně popsat ani obviněný, ani poškozená.

Znalec z ústavu soudního lékařství MUDr. Marek Dokoupil, MBA, při svém opakovaném výslechu zcela odkázal na závěry svého znaleckého posudku, kdy konkretizoval, jak probíhala léčba poškozené. Zopakoval, že poškozená v přímém ohrožení života nebyla, ale pokud by slezina byla zasažena jen o pár centimetrů dále, došlo by k masivnímu krvácení, v důsledku čehož může člověk vykrvácet i při poskytnutí lékařské péče.

Obviněný tak zcela zřejmě jednal alespoň v úmyslu nepřímém, neboť musel vědět, že útokem vedeným do oblasti trupu poškozené může poškodit některý z životně důležitých orgánů v něm uložených. Každá osoba průměrného intelektu si je vědoma toho, že v břišní dutině jsou uloženy životně důležité tělesné orgány, které může pachatel svým útokem poranit. Tato skutečnost je obecně známa a nevyžaduje žádnou podrobnější medicínskou erudici. Této skutečnosti si tak musel být vědom i obviněný, když k útoku užil bodnořezný nástroj v podobě nože o délce čepele 12,5 cm, takže tím byl útok směřovaný vůči poškozené ještě intenzivnější. Bylo pak jen souhrou náhod, nezávislých na vůli obviněného, že významně neporušil životně důležité orgány poškozené.

V daném případě provedené hodnocení důkazů tak zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů ve svém souhrnu plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotněprávní posouzení skutku. Na tomto místě je k námitkám obviněného ještě třeba poznamenat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje.

Lze tedy shrnout, že na základě tohoto zjištěného skutkového stavu v rámci intencí zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu, je pak kvalifikace jednání obviněného jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku zcela přiléhavá. Nejvyšší soud proto plně souhlasí s právní kvalifikací jednání obviněného, kterou učinil odvolací soud ve svém rozsudku, a nemá k tomu žádných námitek.

Nejvyšší soud v tomto případě taktéž neshledal žádné důvody, které by opodstatňovaly jakýkoli zásah do výroku o trestu. Je třeba zdůraznit, že k zásahu Nejvyššího soudu do výroku o uloženém trestu, resp. do otázky jeho přiměřenosti, lze přistoupit pouze a výhradně v krajních případech, kdy je zcela zřejmá (extrémní) nepřiměřenost trestu mající rozměr libovůle soudů při ukládání trestu. Tedy např. za situace, kdy soudy uloží trest, aniž by jej jakkoliv odůvodnily, nebo by nebylo z jejich rozhodnutí seznatelné, na základě jakých konkrétních skutečností bylo přistoupeno k uložení konkrétního trestu apod. V takovém případě by Nejvyšší soud nemohl pouze z důvodu absence dovolacího důvodu k přezkumu dané problematiky rezignovat na svou povinnost přezkumu rozhodnutí, z kterého je patrná nezákonnost a porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Pokud však soudy, podrobně rozvedly skutečnosti, které opodstatňovaly uložení konkrétní sankce, byť z pohledu dovolatele nepřiměřeně přísně, nelze přistoupit k přezkumu a následné kasaci rozhodnutí pouze z toho důvodu, že dovolací soud by se klonil k uložení trestu o něco mírnějšího, neboť by tím došlo k zásahu do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů, ke kterému není dovolací soud v takové situaci oprávněn. V opačném případě by se dokonce mohlo jednat o svévůli dovolacího soudu, který by zasahoval do výroku o trestu i za situace, kdy soudy náležitě a podrobně odůvodnily druh a výměru trestu a v podstatě by je nebylo možno zavázat právním názorem, jenž by naznačil pochybení, které ve svém postupu při ukládání trestu učinily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. 11 Tdo 812/2017).

Není tak možno souhlasit s námitkami obviněného v otázce trestu. Odvolací soud postupoval plně v souladu se závěry Nejvyššího soudu ve zrušujícím usnesení. Pokud jde o ukládaný trest, uvedený soud jej dostatečně odůvodnil již ve svém předchozím rozhodnutí, přičemž v následném rozsudku ze dne 8. 3. 2018 výši trestu pozměnil v intencích změny právního posouzení jednání obviněného a snížil mu původně uložený trest odnětí svobody o půl roku. Tento trest byl obviněnému uložen v sazbě, která je stanovena v § 145 odst. 2 tr. zákoníku a to blíže její dolní hranici. Uvedená námitka obviněného směřující vůči uloženému trestu odnětí svobody v žádném případě nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož nemá žádnou návaznost na právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné právní posouzení, ale nenaplňuje ani žádný jiný z dovolacích důvodů včetně důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dovolatelem ani formálně uplatněn nebyl. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Pokud jde o všechny další námitky obviněného, které uplatnil ve svém posledním mimořádném opravném prostředku, tak tyto lze označit za bezpředmětné. Jsou totiž pouhým opakováním výhrad, které již uplatnil v předchozím soudním řízení a to i v prvním dovolání. Nejvyšší soud se k nim již dostatečně vyjádřil ve svém předchozím zrušujícím usnesení, kde dostatečně uvedl, z jakých důvodů nejsou námitky obviněného přijatelné v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku. Žádné nové důkazy v dalším řízení provedeny nebyly a skutkový stav tak ve všem podstatném zůstal neměnný. Nejvyšší soud proto nespatřuje nejmenší důvod se vyjadřovat k neustále stejným a opakovaným námitkám dovolatele. Z tohoto důvodu lze, pokud jde o tyto ostatní námitky, pouze odkázat na dřívější zrušující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 4 Tdo 1577/2017.

S ohledem na veškerá výše uvedená zjištění a vyslovené závěry Nejvyšší soud jen z těchto stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněného J. K., a to jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S ohledem na výše uvedené nebylo nutné ani vhodné rozhodovat v intencích ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. o odložení, případně o přerušení výkonu rozhodnutí.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
    V Brně dne 30. 10. 2018


    JUDr. František Hrabec
    předseda senátu