Rozhodnutí NS

21 Cdo 2324/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/09/2018
Spisová značka:21 Cdo 2324/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2324.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/24/2018
III.ÚS 4265/18
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
01/22/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 2324/2018-166


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce L. W., zastoupeného JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 705/16, proti žalované České aerolinie a. s. se sídlem v Praze 6 - Vokovicích, Evropská č. 846/176a, IČO 45795908, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Husova č. 242/9, o určení trvání pracovního poměru a neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 383/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2018, č. j. 30 Co 350/2017-137, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Aleny Vlachové, advokátky se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Husova č. 242/9.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, č. j. 30 Co 350/2017-137, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. - jako je tomu v projednávané věci - je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn; takovým vymezením není přesvědčení dovolatele, že „právní otázka, pro kterou byla žaloba žalobce zamítnuta, má být dovolacím soudem vyřešena a posouzena jinak“, ani jeho tvrzení, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci“; způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)]. V dovolacím řízení proto nelze pro tuto vadu pokračovat.

Ostatně, dovolání žalobce není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, který byl uveřejněn pod č. 75/1997 v časopise Soudní judikatura, a v něm vyjádřený právní názor, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců (§ 64 zákoníku práce, nyní § 72 zákoníku práce) podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný, že nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru, a že po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou; to platí i v řízení o žalobě na určení, že pracovní poměr trvá; dále srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, který byl uveřejněn pod č. 51/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že na základě žaloby o určení, že pracovní poměr trvá, nelze posuzovat otázku platnosti rozvázání pracovního poměru a že soud se v řízení omezí toliko na zjištění, zda existuje úkon způsobilý být ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 zákoníku práce (nyní § 48 odst. 1 zákoníku práce) důvodem k rozvázání pracovního poměru] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 9. 10. 2018


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu