Rozhodnutí NS

4 Tdo 986/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/29/2018
Spisová značka:4 Tdo 986/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.986.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Dotčené předpisy:§ 265i písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 986/2018-20


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. 8 To 11/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 118/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.


Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. 2 T 118/2017 uznal obviněného M. H. vinným spácháním zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v blíže nezjištěné době od měsíce září roku 2014 do 13. 6. 2015 nejdříve v B. na ulici M. v restauraci M. r. vylákal od poškozeného pod smyšlenou záminkou zprostředkování koupě bytu zálohu ve výši 90 000 Kč a následně na různých místech v B. převzal od poškozeného další zálohy až do celkové výše 515 000 Kč, a to za účelem koupě bytu pro poškozeného, který mu měl být prodán za částku 2 000 000 Kč, kdy průběžně tyto zálohy použil pro svoji potřebu, poškozenému nic nevrátil a tímto způsobil poškozenému K. Ř., v B., trvale bytem B., B., celkovou škodu ve výši 515 000 Kč.

Za to a za sbíhající se zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 2 T 54/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 13 To 209/2016, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1560/2016, a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 13 To 209/2016, obviněnému uložil podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let.

Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice se ostrahou.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 2 T 54/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 13 To 209/2016, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1560/2016, a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 13 To 209/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému K. Ř., trvale bytem B., B., škodu ve výši 515 000 Kč.

Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. 8 To 11/2018 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný M. H. dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a znění vydaných rozhodnutí soudů a posléze vymezil uplatněné dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Podle názoru obviněného právní posouzení skutku není v souladu s tím, jak je vyjádřeno v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Skutková zjištění nepovažuje obviněný za správná a úplná. Soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a v důsledku toho došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.

Bez právního významu je také to, zda obviněný měl či neměl oprávnění ke zprostředkovatelské činnosti. Stejně tak je nerozhodné, že nebyly sepsány žádné smlouvy a domluva byla toliko jen ústní.

Podmínkou realizace kontraktu bylo složení zálohy na byt poškozeným v celkové výši 1 000 000 Kč. Sám poškozený opakovaně potvrdil, že záloha na byt byla propadná. S tímto rizikem do kontraktu vstupoval, podmínky kontraktu mu byly předem známy a tyto bez dalšího akceptoval. S ohledem na to, že J. D. řekl, že vrátí částku 340 000 Kč poškozenému, obviněný měl za to, že si může tuto částku ponechat.

Obviněný má tudíž za to, že v hlavním líčení nebylo jednoznačně prokázáno, že se dopustil protiprávního jednání. Také se neztotožňuje se závěry soudů stran uloženého trestu. Trest, který mu byl uložen, je podle obviněného ve zjevném rozporu s účelem trestu. Soudy obou stupňů v dostatečné míře nepřihlédly k okolnostem, které mu polehčovaly.

Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. 8 To 11/2018 v celém rozsahu zrušil a aby v souladu s § 265l tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Do dne konání neveřejného zasedání se Nejvyšší státní zastupitelství k podanému dovolání nevyjádřilo.

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. 8 To 11/2018 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolatelem uplatněný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že o takovou situaci se jedná i v případě obviněného H. Ten sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale v převážné části dovolání pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Výhrady obviněného, v jejichž rámci poukazuje na nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně tvrzení, že obviněný jednoznačně uvedl jaký byt a za jakých podmínek poškozenému nabízel), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil námitku v tom smyslu, že by soudy učiněné skutkové zjištění nenaplňovalo zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Pokud to přesto v následné pasáži dovolání uvádí, vychází evidentně z odlišného skutkového stavu, který sám konstruuje na bázi jiného hodnocení provedených důkazů. Je tudíž třeba konstatovat, že obviněný se ve skutečnosti svým dovoláním domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Uvedené námitky tak nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Jak již bylo zmíněno shora, Nejvyšší soud nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Tento postup přichází v úvahu, je-li shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, tedy když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, resp. když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popř. když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Městským soudem v Brně v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná.

Nejvyšší soud proto plně souhlasí s právní kvalifikací jednání obviněného, kterou učinil nalézací soud a poté ji potvrdil i soud odvolací. Uvedené námitky obsažené v dovolání tak jsou pouhým opakováním výhrad ze strany obviněného, které již ve skutečnosti uplatnil v předchozím soudním řízení a co je hlavní, vycházejí z jiných skutkových okolností, než jak byly shledány předchozími soudy.

Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Obviněný je z trestné činnosti usvědčován především svědeckou výpovědí poškozeného K. Ř., svědeckou výpovědí P. Ř., jakož i výpovědí jeho samotného, když nedokázal odpovědět na zásadní otázky jako např., o prodej kterého konkrétního bytu šlo či kdo je osoba „P. ze Z.“, jenž v celém případu podle obviněného hrál důležitou roli. Jednalo se tak o výpověď zmatečnou a nevěrohodnou. Obviněný byl z trestné činnosti usvědčen i listinnými důkazy založenými ve spise, a to zejména výpisy z účtu P. Ř., výpisy z účtu poškozeného K. Ř. a směnkou vystavenou obviněným poškozenému na částku 515 000 Kč. Nelze přehlédnout ani podání vysvětlení J. D. ze dne 31. 10. 2016, který uvedl, že obviněný prodával byt, ale už neví kde a jak. Polemika obviněného s důkazy, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, nebo dokonce přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Pouze pro doplnění výše uvedeného a pro větší názornost Nejvyšší soud pokládá za vhodné dodat následující. Skutečnost, že obviněný nemá příslušná oprávnění k soustavné zprostředkovatelské činnosti, nemá v posuzovaném případě z pohledu trestního práva žádnou relevanci, stejně jako fakt, že smlouva o zprostředkování mezi obviněným a poškozeným byla uzavřena ústně a nikoli písemně. Nalézací soud tyto skutečnosti žádným způsobem neuvedl ve skutkové větě jeho rozsudku. Soud prvního stupně jimi pouze v odůvodnění svého rozsudku podtrhnul úmysl obviněného žádnou koupi bytu nezprostředkovat a pouze toliko z poškozeného vylákat co největší množství peněz, které by užil pro svoji osobní potřebu a fakt, že se touto činností neživil a nepostupoval standardním způsobem. Stejně tak není možné, aby si obviněný částku, kterou mu poskytl poškozený za určitým účelem, ponechal jen proto, že mu svědek D. řekl, že poškozenému částku 340 000 Kč vrátí on. Poškozený obviněnému částku poskytl za určitým účelem, a pouze na ten měla být použita. V případě, že by již nebylo možno ji použít k dojednanému účelu, byl obviněný povinen ji vrátit poškozenému. Nelze se ztotožnit s tím, že by tato částka připadla obviněnému jako provize za zprostředkování koupě bytu i v tom případě, kdyby nakonec k žádné koupi nedošlo. Obviněný jednoznačně poškozeného uvedl v omyl za účelem sebe obohatit.

V daném případě provedené hodnocení důkazů zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotněprávní posouzení skutku. Na tomto místě je k námitkám obviněného ještě třeba poznamenat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně splňují.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Aby byl tento dovolací důvod naplněn, musel by Krajský soud v Brně zamítnout řádný opravný prostředek obviněného z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože by nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. odvolání nepodal obviněný opožděně, ale včas, odvolání podal obviněný opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení). Nebo by Krajský soud v Brně takové odvolání musel odmítnout pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoliv obviněný nebyl řádně poučen nebo mu nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad. To však namítáno v dovolání není a z obsahu procesního spisu rovněž nevyplývá, že by k takovému pochybení došlo.

Dovolání obviněného současně nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani z toho pohledu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo takovými vadami, které by naplňovaly nějaký z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněným uplatňované námitky k postupu soudu prvního a druhého stupně totiž nenaplňují žádný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný v dovolání brojil proti zjištěnému skutkovému stavu nalézacím soudem, který podle obviněného žádným způsobem nevyplývá z provedeného dokazování. Nejvyšší soud se však zcela ztotožnil se závěry nalézacího a odvolacího soudu a dospěl k názoru, že postup a rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nenaplňuje žádný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a tudíž nebyl a ani nemohl být naplněn obviněným uplatňovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud také v daném případě neshledal důvody, které by opodstatňovaly jakýkoli zásah do výroku o trestu. Vzhledem k dlouholeté tendenci extenze přezkumu soudních rozhodnutí dovolacím soudem pod soustavným tlakem na rozšiřování rozsahu dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. směřujících k povinnosti přezkoumávat i další otázky nepodřaditelné pod taxativně vymezené dovolací důvody, nelze výše uvedené závěry k rozsahu přezkumu výroku o trestu vnímat absolutně. Zde je ale třeba zdůraznit, že k zásahu Nejvyššího soudu do výroku o uloženém trestu, resp. do otázky jeho přiměřenosti, lze přistoupit pouze a výhradně v krajních případech, kdy je zcela zřejmá (extrémní) nepřiměřenost trestu mající rozměr libovůle soudů při ukládání trestu. Tedy např. za situace, kdy soudy uloží trest, aniž by jej jakkoliv odůvodnily, nebo by nebylo z jejich rozhodnutí seznatelné, na základě jakých konkrétních skutečností bylo přistoupeno k uložení konkrétního trestu apod. V takovém případě by Nejvyšší soud nemohl pouze z důvodu absence dovolacího důvodu k přezkumu dané problematiky rezignovat na svou povinnost přezkumu rozhodnutí, z kterého je patrná nezákonnost a porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Pokud však soudy, jako v posuzovaném případě obviněného H., podrobně rozvedly skutečnosti, které opodstatňovaly uložení sankce, byť z pohledu dovolatele nepřiměřeně přísné, nelze přistoupit k přezkumu a následné kasaci rozhodnutí pouze z toho důvodu, že dovolací soud by mohl vnímat tento trest jako přísnější, neboť by tím došlo k zásahu do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů, ke kterému není dovolací soud v takové situaci oprávněn. V opačném případě by se dokonce mohlo jednat o svévůli dovolacího soudu, který by zasahoval do výroku o trestu i za situace, kdy soudy náležitě a podrobně odůvodnily druh a výměru trestu a v podstatě by je nebylo možno zavázat právním názorem, jenž by naznačil pochybení, které ve svém postupu při ukládání trestu učinily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. 11 Tdo 812/2017).

Ze shora uvedeného pak vyplývá i závěr Nejvyššího soudu, podle kterého za situace, kdy argumentace dovolatele obsažená v textu posuzovaného dovolání směřuje proti tomu, že uložený trest je ve zjevném rozporu s účelem trestu [aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], není naplněn žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani podle § 265b odst. 2 tr. ř. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.

Nejvyšší soud se tak ztotožnil s výsledným názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Ve svém konečném výsledku musí dovolací soud konstatovat, že veškeré obviněným uplatněné námitky zákonné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nenaplnily. K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil již v minulosti i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, v němž mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem ke všem výše konstatovaným zjištěním a závěrům pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. H. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když obviněný sice deklaroval výše cit. dovolací důvody, avšak způsob jakým předmětné námitky uplatnil, je ve skutečnosti svým obsahem nenaplňují a nijak jim neodpovídají. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání po předchozím splnění podmínek obsažených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
    V Brně dne 29. 8. 2018


    JUDr. František Hrabec
    předseda senátu