Rozhodnutí NS

29 Cdo 123/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:29 Cdo 123/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.123.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 213 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 123/2018-273


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce L. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, PSČ 120 00, proti žalovanému P. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Ovenecká 871/13, PSČ 170 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 305/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2017, č. j. 5 Cmo 43/2017-176, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2017, č. j. 5 Cmo 43/2017-176, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. listopadu 2016, č. j. 59 Cm 305/2015-146, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 21. srpna 2015, č. j. 59 Cm 305/2015-9, jímž původně uložil žalovanému (P. H.), aby zaplatil žalobci (L. P.) směnečný peníz ve výši 200.000,- Kč s 6% úrokem od 5. prosince 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 666,66 Kč a náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. § 20 odst. 1, § 28 odst. 1 a 2, § 30, § 32 odst. 1, § 47 odst. 1 a 2, § 48 odst. 1, § 75, § 76 odst. 3, § 77 odst. 1 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, a na ustanovení § 118a odst. 1 a 3 a § 175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a vycházeje ze skutkového stavu zjištěného na základě provedených důkazů [směnkou, o jejímž zaplacení soud prvního stupně rozhodl směnečným platebním rozkazem – dále jen „sporná směnka“, účastnickým výslechem žalovaného a výslechem svědků L. Š., P. S. (původní majitelky sporné směnky) a P. J.]
– především zdůraznil, že sporná směnka je platná a byla převedena na nového majitele (žalobce) po uplynutí lhůty k protestu; indosament tak má jen účinky obyčejného postupu a žalovaný mohl uplatnit i námitky vyplývající ze vztahu k předchozímu majiteli směnky.

Současně uzavřel, že žalovaný neprokázal (přes poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.) jím tvrzený důvod vystavení směnky (tj., že směnka zajišťovala závazek žalovaného umožnit původní majitelce směnky bydlení v domě specifikovaném v důvodech rozsudku). Proto rozhodl o ponechání směnečného platebního rozkazu v celém rozsahu v platnosti.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. března 2017, č. j. 5 Cmo 43/2017-176, rozsudek soudu prvního stupně změnil a směnečný platební rozkaz zrušil; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se v prvé řadě ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně platnosti sporné směnky, včetně toho, že žalovanému přísluší kauzální námitky.

Na rozdíl od soudu prvního stupně však – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a neshledávaje potřebu doplnit dokazování − měl za prokázané, že sporná směnka „má zajišťující charakter“ k závazku žalovaného zajistit ubytování původní majitelce sporné směnky v domě žalovaného nejméně jeden rok. Důvod vystavení sporné směnky měl za „objasněný“ výslechem žalovaného i svědků „pana J. a Š.“. „Zánik této kauzy směnky byl potvrzen i výslechem svědkyně (původní majitelky sporné směnky).

Jelikož žalovaný (podle názoru odvolacího soudu) prokázal zajišťující funkci směnky, jakož i zánik závazku směnkou zajištěného, a ubránil se tak povinnosti uložené směnečným platebním rozkazem, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a směnečný platební rozkazu zrušil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky týkající se výkladu ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., když v tomto směru má rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu citovanou v dovolání.

Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že dospěl k jinému skutkovému závěru, než soud prvního stupně, aniž by zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, zejména pak důkazy výslechem svědků. Podle dovolatele, chtěl-li odvolací soud učinit jiné skutkové závěry, musel „důkazy k tomu vedoucí“ zopakovat..

Dále dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, když „se mu (…) nedostalo žádného poučení, že jeho tvrzení ohledně kauzy směnky se jeví neprokázané a že by měl navrhnout důkazy (vyvracející kauzu tvrzenou žalovaným)“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, respektive aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 213 o. s. ř., když v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu rozporné s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).

Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení nebo svědků, a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).

Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98).

K tomu srov. též důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017 a ze dne 20. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 113/2017, včetně tam zmíněné judikatury.

V projednávané věci odvolací soud výše uvedené zásady nerespektoval, když na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, zejména výpovědí svědků a žalovaného, dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, aniž by tyto důkazy zopakoval.

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 5. 2019



JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu