Rozhodnutí NS

28 Cdo 3093/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/13/2018
Spisová značka:28 Cdo 3093/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3093.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Zmírnění křivd (restituce)
Pozemkový úřad
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3093/2018-597


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 136/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. dubna 2018, č. j. 26 Co 49/2018-457, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Dolečka, advokáta se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou výrokem I. rozsudku ze dne 1. 12. 2017,
č. j. 6 C 136/2017-327, nahradil projev vůle žalované k uzavření (ve výroku obsažené) smlouvy se žalobcem o bezúplatném převodu pozemků p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY, obci XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY, k uspokojení jeho nároku jako oprávněné osoby na převod náhradních pozemků za pozemky, které mu nelze vydat (§ 11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zákon o půdě“), a žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 29.213,70 Kč (výrok II.).


Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. 26 Co 49/2018-457, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o převod pozemků p. č. XY a XY v k. ú. XY, potvrdil (výrok I.), a v části výroku I., jíž byl nahrazen projev vůle ohledně pozemku
p. č. XY v k. ú. XY, a ve výroku II. jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce (jakož i jeho právního předchůdce) byl liknavý až svévolný, neboť délka správních řízení byla zcela nepřiměřená, veřejné nabídky náhradních pozemků nebyly dostatečné, že žalobce se opakovaně neúspěšně domáhal přecenění svého nároku, že ke dni 27. 3. 2018 byl jeho restituční nárok uspokojen jen částečně v rozsahu 29.044,35 Kč dosud nepravomocnými rozhodnutími soudů, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo sporu o tom, že žalovaná nárok žalobce za nevydané pozemky ocenila hodnotou 99.508,83 Kč, avšak v odvolacím řízení (po provedené blokaci) udávala zůstatek ve výši 89.745,59 Kč. Dále dovodil, že v situaci, kdy původní pozemky, jejichž spoluvlastníkem byl právní předchůdce žalobce, byly v době přechodu na stát sice formálně vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existovala územně plánovací dokumentace, vykoupení bylo provedeno za účelem výstavby, následovala bezprostřední realizace výstavby), je třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu, a že ocenění náhradních pozemků se provádí podle jejich současného stavu v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 (vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb.). Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, pokud vyšel ze znaleckého posudku předloženého žalobcem, který zohlednil stav nárokovaných pozemků k datu jeho vypracování, a to dle jejich druhu zapsaného v katastru nemovitostí, tj. jako trvalý travní porost (na rozdíl od znaleckého posudku předloženého žalovanou, jímž tyto pozemky byly bez vysvětlení oceněny jako ostatní plocha), přičemž zdůraznil, že ať již by soud vycházel z kteréhokoli z těchto posudků, nedošlo
by k překročení žalovanou tvrzené výše restitučního nároku žalobce. Pokud jde o vhodnost žalobcem vybraných náhradních pozemků, vyšel odvolací soud shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že jsou v katastru vedeny jako trvalý travní porost a že jsou součástí zemědělského půdního fondu (což nebrání jejich využívání k lyžování během zimního období, neboť nejsou zastavěny), nenachází se na nich stavba vleku, netvoří neoddělitelnou součást sportovního areálu a jsou schopny samostatného užívání, přičemž v ostatních ročních obdobích nic nebrání jejich zemědělskému využívání (pozemek p. č. XY se nachází uprostřed lesa mezi dvěma sjezdovkami, není na něm žádná stavba a
není ani přímou součástí žádné sjezdařské trati, a pozemek p. č. XY se nachází u místní silnice, rovněž není zastavěn žádnou stavbou, v zimní sezóně je používán částečně jako dojezd sjezdařské tratě). Neshledal tudíž žádných překážek, pro něž by pozemky parc. č. XY a č. XY nemohly být žalobci převedeny jako pozemky náhradní.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž jeho přípustnost shledává v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení a) „otázky liknavosti žalované vůči oprávněné osobě, když ji dovodil mj. z délky správního řízení, řádně nezohlednil rozsah veřejných nabídek pozemků, v nichž mohly oprávněné osoby své nároky uspokojovat, a přičítal dovolatelce k tíži skutečnost, která nebyla v řízení zkoumána a postavena na jisto“, b) „otázky vhodnosti žalobcem požadovaných pozemků k převodu, když byly jako náhradní vydány pozemky tvořící funkční celek se sportovním areálem“, a c) otázky ocenění náhradních pozemků. Dovolateka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017 a sp. zn. 28 Cdo 4447/2017 a odvolacímu soudu především vytýká, že v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2772/2015 učinil právní závěr o její údajné liknavosti s poukazem na délku období do rozhodnutí o restitučních nárocích (tj. správního řízení, jež vydání restitučního rozhodnutí předcházelo), které však není relevantním obdobím. Podle jejího názoru si „průtah v řešení restitučního nároku způsobili především žalobci zahájením řízení podle části páté o. s. ř., jímž napadli první rozhodnutí, které bylo v jejich věci vydáno“; nedostatečnost veřejných nabídek nebyla v řízení prokázána a názor odvolacího soudu, že restituční nárok podhodnotila, je nesprávný a nepřezkoumatelný. K otázce vhodnosti náhradních pozemků namítá, že podle judikatury dovolacího soudu nemůže být vydán pozemek, „u něhož by v přímé restituci byla dána zákonná překážka vydání oprávněné osobě“; z toho pak dovozuje, že je-li jednou ze zákonných překážek vydání pozemku jeho přináležitost, resp. funkční souvislost se sportovním areálem, je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, když jím umožnil vydání pozemků, které jsou sjezdovkami
a které tvoří funkční celek s lyžařským areálem. Dále odvolacímu soudu vytýká, že cena náhradních pozemků byla stanovena na základě posudku žalobce bez zohlednění, že se jedná o sjezdovky, byť předložila jiný znalecký posudek oceňující tyto pozemky dle tohoto způsobu jejich využití jinou cenou. Poukázala i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.
28 Cdo 4792/2014, v němž byl zaujat názor, že cena náhradního pozemku se stanoví podle jeho stavu k aktuálnímu datu, z čehož podle ní vyplývá, že při ocenění žalobcem nárokovaných pozemků musí být zohledněno, že tvoří součást lyžařského areálu. Dále dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že ačkoliv strany předložily odporující si znalecké posudky, neprovedly výslech znalců (viz R 45/1984), neodstranily jejich rozpory a přiklonily se ke znaleckému posudku předloženému žalobcem. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů ve vyhovujících výrocích, jimiž byl nahrazen projev její vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a č. XY, zrušil.


Žalobce se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s dovoláním napadeným výrokem I. rozsudku odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony),
a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Pokud jde o otázku liknavosti žalované vůči žalobci při uspokojování jeho restitučního nároku podle zákona o půdě, lze pro stručnost plně odkázat na odůvodnění a závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, v němž ve věci týchž účastníků (a dalšího žalobce M. H., jehož žaloba byla v nyní posuzované věci projednávána samostatně) dospěl k závěru, že hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit nejen za liknavý, nýbrž i žalobce diskriminující, není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci (jež jsou logicky v nyní posuzované věci totožné).

Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud neodchýlil ani při řešení otázky, zda žalobcem požadované pozemky jsou vhodné k převodu jako pozemky náhradní (§ 11a odst. 1 zákona o půdě).

Vhodnými náhradními pozemky se rozumí pozemky, jež by byly - nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. dovolatelky - zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn.
28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn.
28 Cdo 4400/2015).


Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zákona č. 503/2012 Sb., zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).


Při posuzování existence funkční souvislosti pozemků se stavbou je pak nutno přihlížet k celkovému účelovému propojení dotčených pozemků s ostatními nemovitostmi, tvořícími vzájemně provázaný areál. Zákon o půdě totiž slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě může převážit nad právem na naturální restituci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017). V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006,
se Nejvyšší soud současně podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení areálu a současně formuloval i některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící restituci podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Zmíněná kritéria přitom nemají kumulativní ani taxativní charakter (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, případně jeho usnesení ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda funkce,
již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v redukované míře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, a ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013). Nadále je rovněž třeba brát v úvahu i rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, dle něhož institut překážek vydání nemovitosti podle § 11 zákona o půdě stanovuje výjimku z účelu restitucí, jímž je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má mít vždy snaha o restituci
in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, bod 37, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3714/12, bod 11). Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, a dále nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne
22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03).


Odvolací soud se výše rozvedených judikaturních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, když se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem dané věci - v níž bylo zjištěno, že pozemek p. č. XY se nachází uprostřed lesa mezi dvěma sjezdovkami, není na něm žádná stavba a není ani přímou součástí žádné sjezdařské trati,
a že pozemek p. č. XY se nachází u místní silnice, rovněž není zastavěn žádnou stavbou, v zimní sezóně je používán
částečně jako dojezd sjezdařské tratě, v ostatních ročních obdobích nic nebrání jejich zemědělskému využití - dovodil, že jde o pozemky vhodné k převodu na žalobce, coby pozemky náhradní, jejichž funkce částečného dojezdu sjezdařské trati (a to navíc pouze pokud se jedná o pozemek p. č. XY, neboť pozemek parc. č. XY není součástí žádné sjezdařské trati) nijak nebrání jejich zemědělskému využití, pročež v projednávané věci veřejný zájem na zachování vlastnického práva dovolatelky
nad restitučním zájmem oprávněné osoby zjevně nepřevažuje (srov. též závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v již citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, vydaném ve skutkově obdobné věci týchž účastníků (a dalšího žalobce M. H.), týkající se bezúplatného převodu dalších pozemků nacházejících se v témže lyžařském areálu jako v nyní posuzované věci.


Námitka dovolatelky, že cena náhradních pozemků byla stanovena na základě posudku žalobce bez zohlednění skutečnosti, že „se jedná o sjezdovky“ a že tak neobstojí závěr odvolacího soudu, že vyhláška č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., bez dalšího neumožňuje zohlednit způsob faktického využití pozemku, není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit. Nejvyšší soud již dříve akcentoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud [jenž na rozdíl od tvrzení žalované vycházel ze skutkového zjištění,
že pozemek p. č. XY se nachází uprostřed lesa mezi dvěma sjezdovkami, není na něm žádná stavba a
není ani přímou součástí žádné sjezdařské trati, a že pozemek p. č. XY se nachází u místní silnice, rovněž není zastavěn žádnou stavbou, v zimní sezóně je používán částečně jako dojezd sjezdařské tratě a není tedy sjezdařskou tratí samotnou (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014)]. Se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, je navíc rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, když odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku, jenž zohlednil stav pozemků k datu jeho vypracování.

K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Protože dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalobci v tomto řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalované, sepsaného advokátem. Podle § 9 odst. 3 písm. b) a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 2.500,- Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobce právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.800,- Kč.


P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 11. 2018


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu