Rozhodnutí NS

4 Tdo 684/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/29/2020
Spisová značka:4 Tdo 684/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.684.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 3011/20

II.ÚS 3152/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 684/2020-2732
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovoláních obviněných J. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, J. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, D. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, a obviněného V. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 3 To 39/2019, v trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. R., J. P., D. D. a V. B. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 41 T 8/2017, byli obvinění J. R., J. P., D. D. a V. B. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku, ve znění platném do 30. 6. 2016, za jednání spočívající v tom, že

všichni obvinění ve společném úmyslu zkrátit daňovou povinnost nově zakoupené ready made společnosti D., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen D.) na dani z přidané hodnoty (dále jen DPH) v souvislosti s pořizováním zboží z jiného členského státu Evropské unie touto společností, se nejméně v době od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2011 v XY a jinde podíleli na nákupu materiálů s obsahem drahých kovů od slovenské společnosti Caprice, s. r. o., IČ: 44609981, se sídlem Slovenská republika, Bratislava, Svetlá 1 (dále jen Caprice), a jeho přeprodejem tuzemské společnosti G., , IČ: XY, se sídlem XY (dále jen G.), která téhož dne přeprodávala shodné zboží dalším podnikatelským subjektům v tuzemsku, ačkoli si byli vědomi toho, že ekonomická situace společnosti D. neumožňuje odvádět z realizovaných prodejů tohoto zboží v tuzemsku DPH, fakturovanou činnost v oblasti níže uvedených obchodů s cennými kovy tato společnost provádí jako ekonomicky ztrátovou činnost a bude figurovat v řetězci obchodních společností pouze jako fakturační mezičlánek (tzv. mising trader), přičemž jednotliví obvinění se podíleli na shora uvedeném jednání konkrétně tak, že:

1) obviněný V. B., manažer společnosti G., po utlumení obchodní činnosti společností K., a následně i K., jejichž jednatelem byl obviněný D. D. a které byly nejméně od konce roku 2009 výhradním velkododavatelem cenných kovů společnosti G. na pozici missing trader (fakturačního mezičlánku), pověřil obviněného D. D., aby zajistil na tuto pozici jinou společnost s odlišným jednatelem, po zakoupení společnosti D. se prostřednictvím obviněného D. D. spolupodílel na řízení této společnosti při obchodu s drahými kovy, určoval rozsah, cenu i splatnost zakázek, termíny dodávek a jejich faktickou realizaci na území ČR, osobně znal dodavatele společnosti D. - slovenskou společnost Caprice, byl přítomen jednání o uzavření obchodního vztahu mezi společnostmi Caprice, D. a G. a osobně bez jakékoli součinnosti či kontroly ze strany společnosti D. od zástupců společnosti Caprice odebíral zboží, a to bez potvrzení dodacích listů a provedených testů kvality zboží v souladu se smluvními podmínkami, a toto zboží téhož dne jménem společnosti G. dále prodával v tuzemsku dalším společnostem, společnost D. současně též ekonomicky ovládal, neboť obdržel od obviněného D. D. elektronický klíč k jejímu účtu a přebíral od něho také finanční prostředky v hotovosti, vybrané na jeho pokyn z účtu společnosti, obviněný V. B. tak byl iniciátorem vzniku společnosti D. jako obchodníka s cennými kovy, byl detailně obeznámen s její ekonomickou situací a s principem a systémem řetězového obchodování mezi výše uvedenými společnostmi, byl si vědom, že v obchodech s cennými kovy společnost D. vystupovala pouze jako fakturační mezičlánek (tzv. missing trader - ztracený obchodník), neboť v předchozí době byl odborným způsobem zapojen do obchodních řetězců, kde na pozici fakturačního mezičlánku byli postupně společnosti formálně ovládané obviněným D. D. v pozici jednatele, a to K., a K., a jako manažer společnosti G. a druh jediné jednatelky této společnosti na předstírané obchodní činnosti společnosti D. ekonomicky profitoval,

2) obviněný D. D. z podnětu obviněného V. B. po dohodě s obviněnou J. R. inicioval zakoupení společnosti D. jakožto obchodníka s drahými kovy a od počátku se podílel na obchodní činnosti této společnosti, osobně komunikoval s dodavatelem i odběratelem drahých kovů, neboť byl přítomen jednání o uzavření obchodních vztahů mezi společnostmi Caprice, D. a G., a prostřednictvím J. R. a J. P. plnil pokyny V. B., zastupujícího společnost G. jako výhradního odběratele drahých kovů, kterému též předával finanční hotovost, vybíranou podle pokynů obviněného V. B. z účtu společnosti D., přičemž s obviněným V. B. spolupracoval v oblasti obchodů s drahými kovy již v předchozích letech jako jednatel společností K., a K.,

3) obviněný J. P. po dohodě se svou matkou, obviněnou J. R., zakoupil prostřednictvím obviněného D. D. jako společník dne 12. 2. 2010 společnost D., v níž přijal funkci jediného jednatele, byl obeznámen s obchodní činností společnosti, neboť byl přítomen jednání o obchodních vztazích mezi společnostmi Caprice, D. a G., měl přístup k bankovním účtům společnosti, vybíral finanční hotovost a podepisoval daňová přiznání k DPH za jednotlivá zdaňovací období, zpracovaná jeho matkou obviněnou J. R., fakticky však do obchodů a řízení společnosti nijak nezasahoval,

4) obviněná J. R. jako účetní společnosti a osoba zplnomocněná k jednání za společnost D. se svým synem J. P., jednatelem společnosti, měla společně s obviněným D. D. rozhodující vliv na činnost této společnosti, jako účetní společností K., a K., byla obeznámena s principem řetězového (karuselového) obchodování i záporného ekonomického efektu uzavíraných smluv se společností G. při prodeji drahých kovů, přesto z podnětu obviněného D. D. přesvědčila svého syna J. P., aby se stal společníkem společnosti D. a přijal formální funkci jejího jediného jednatele, na základě plné moci byla oprávněna jednat za společnost D., měla dispoziční oprávnění k jejím bankovním účtům i oprávnění nakládat s jejími finančními prostředky, přijímala a vystavovala faktury, rozhodovala o obsahu a formě podání daňových přiznání, měla výhradní pověření pro komunikaci s finančním úřadem a komunikovala s dodavatelem i odběratelem drahých kovů, byla tedy v plném rozsahu obeznámena s ekonomickou situací společnosti D. a její ekonomickou neschopností dostát svým zákonným závazkům, daňová přiznání k DPH v jednotlivých měsících po dobu, kdy povinnost k odvodu DPH trvala, za některé měsíce nepodala vůbec či je podala dodatečně a uvedla v nich úmyslně nepravdivé údaje,

přičemž všichni obvinění se na předmětném obchodování podíleli s vědomím, že společnost D. nakupuje materiály s obsahem drahých kovů od slovenské společnosti Caprice bez DPH na vstupu a následně je prodává v tuzemsku již s DPH, kdy je povinna přiznat daň na výstupu, která však s ohledem na ztrátovou ekonomickou činnost společnosti uhrazena nebude, neboť společnost nemá a nikdy neměla k takovému plnění dostatek finančních prostředků, a že daňová přiznání ze strany společnosti D. budou vystavována buď s nárokem na odpočet DPH za fiktivní vykazované platby společnosti v tuzemsku, popřípadě nebudou odpovědnými osobami podávána vůbec a daň tak bude po celou dobu při níže vykazované obchodní činnosti společnosti s drahými kovy krácena měsíčně v řádech milionů Kč,

tedy obvinění V. B. a D. D. se po vzájemné dohodě prostřednictvím osob odpovědných za podání daňového přiznání J. R. a J. P. na základě společného obchodování s drahými kovy v úmyslu neodvést DPH ve výši odpovídající skutečně realizovaným obchodům, v rozporu se zákonnou povinností podávat daňová přiznání včas a řádně, podíleli na tom, že společnost D. v některých zdaňovacích obdobích daňové přiznání k DPH nepodala anebo je podávala vědomě nepravdivá se započtením fiktivní uhrazené daně na vstupu, a takto konkrétně jednali v níže popsaných případech, kdy

1. za zdaňovací období červenec 2010 nepodala společnost D. na Finanční úřad pro Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že vlastní daňová povinnost za toto období činila nejméně 913.207 Kč, a to na základě uskutečněného zdanitelného plnění, resp. vystavené faktury a přijaté úplaty od společnosti G., čímž zkrátili DPH nejméně o částku 913.207 Kč,

2. za zdaňovací období srpen 2010 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 21.986.523 Kč (základ daně) a 4.397.305 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 65 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 32.638 Kč, ačkoli ta činila ve skutečnosti nejméně 4.429.943 Kč, a to na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti G., a tímto fiktivním a nijak nedoloženým odpočtem daně zkrátili DPH po odečtení daňové povinnosti nejméně o částku 4.397.305 Kč,

3. za zdaňovací období září 2010 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 17. 636.821 Kč (základ daně) a 3.527.364 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 65 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 102.886 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti G. ve skutečnosti nejméně 3.630.250 Kč, čímž zkrátili DPH po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 3.527.364 Kč,

4. za zdaňovací období říjen 2010 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla spol. D. na řádku 40 nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 23.505.226 Kč (základ daně) a 4.701.045 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila a na řádku 65 uvedla spol. D. nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 3.543 Kč, ačkoli ta činila ve skutečnosti nejméně 4.704.588 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 4.701.045 Kč,

5. za zdaňovací období listopad 2010 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 25.963.527 Kč (základ daně) a 5.192.705 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 65 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 14.994 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti G. ve skutečnosti nejméně 5.207.699 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 5.192.705 Kč,

6. za zdaňovací období prosinec 2010 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 25. 1. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 37.519.123 Kč (základ daně) a 7.503.825 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 65 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 46.290 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti G. ve skutečnosti nejméně 2.155.214 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 2.108.924 Kč,

7. za zdaňovací období leden 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 27.923.968 Kč (základ daně) a 5.584.794 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla spol. D. nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 61.120Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti G. ve skutečnosti nejméně 5.645.914 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 5.584.794 Kč,

8. za zdaňovací období únor 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 62.987.562 Kč (základ daně) a 12.597.512 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 81.361 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti G. ve skutečnosti nejméně 12.678.873 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 12.597.512 Kč,

9. za zdaňovací období březen 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 67.020.150 Kč (základ daně) a 13.404.030 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 138.851 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti G. ve skutečnosti nejméně 13.542.881 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 13.404.030 Kč,

10. za zdaňovací období duben 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 25. 5. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 52.156.302 Kč (základ daně) a 10.431.260 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 9.482 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti G. ve skutečnosti nejméně 10.433.644 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 10.424.162 Kč,

11. za zdaňovací období květen 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 29. 6. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 54.987.638 Kč (základ daně) a 10.997.527 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 11.550 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti G. ve skutečnosti nejméně 11.009.077 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 10.997.527 Kč,

12. za zdaňovací období červen 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 25. 7. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 37.192.589 Kč (základ daně) a 7.438.518 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 33.035 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti G. ve skutečnosti nejméně 7.435.886 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 7.402.851 Kč,

13. za zdaňovací období červenec 2011 nepodala společnost D. na Finanční úřad pro Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že vlastní daňová povinnost za toto období činí nejméně 5.222.084 Kč, a to na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti G., a takto zkrátili DPH nejméně o částku 5.222.084 Kč,

14. za zdaňovací období srpen 2011 nepodala společnost D. na Finanční úřad pro Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že vlastní daňová povinnost za toto období činí nejméně 5.433.924 Kč, a to na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti G., a takto zkrátili DPH nejméně o částku 5.433.924 Kč,

15. za zdaňovací období září 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 27. 10. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 40.295.398 Kč (základ daně) a 8.059.080 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 33.035 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti G. ve skutečnosti nejméně 7.975.263 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 7.942.228 Kč,

16. za zdaňovací období říjen 2011 nepodala společnost D. na Finanční úřad pro Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že vlastní daňová povinnost za toto období činí nejméně 7.091.747 Kč, a to na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti G., a takto zkrátili DPH nejméně o částku 7.091.747 Kč,

17. za zdaňovací období listopad 2011 nepodala společnost D. na Finanční úřad pro Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že vlastní daňová povinnost za toto období činí nejméně 7.528.068 Kč, a to na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti G., a takto zkrátili DPH nejméně o částku 7.528.068 Kč,

18. za zdaňovací období prosinec 2011 nepodala společnost D. na Finanční úřad pro Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že vlastní daňová povinnost za toto období činí nejméně 3.837.099 Kč, a to na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti G., a takto zkrátili DPH nejméně o částku 3.837.099 Kč,

celkově tak obvinění J. R., J. P., D. D. a V. B. společným úmyslným jednáním zkrátili ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu 1, Územní pracoviště pro Prahu 1, daňovou povinnost k DPH společnosti D. - po započtení vykazovaných nákladů ve výši 298.000 Kč, včetně DPH ve výši 59 600 Kč, a po odečtení přiznané daňové povinnosti - v celkovém rozsahu nejméně o 118.246.976 Kč.

Za tuto trestnou činnost soud prvního stupně všem obviněným podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložil tresty odnětí svobody, a to V. B. ve výměře sedmi let, J. R. ve výměře šesti let a šesti měsíců, J. P. ve výměře pěti let a D. D. ve výměře pěti let a šesti měsíců. Pro výkon trestu byli všichni obvinění podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněný J. P. byl navíc podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku postižen i trestem zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let.

Odvolání všech obviněných proti shora citovanému rozsudku Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 3 To 39/2019, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadli následně všichni obvinění dovoláními, v nichž všichni shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obvinění J. R., J. P. a D. D. též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a obvinění J. R. a J. P. rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Obviněná J. R. v odůvodnění tohoto mimořádného prostředku namítla, že ve věci rozhodoval odvolací senát, který nebyl náležitě obsazen. Obvinění byli odňati zákonnému soudci a tím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Tato vada podle mínění dovolatelky zapříčinila i konečné nesprávné hmotněprávní posouzení jejich jednání. V uvedené souvislosti připomněla, že těsně před zahájením veřejného zasedání odvolacího soudu dne 24. 1. 2020 nahradila původně ustanoveného člena senátu Mgr. Stanislava Králíka JUDr. Hana Hrnčířová. Na tuto náhlou změnu dodatečně reagovala stížností, na kterou místopředseda Vrchního soudu v Praze JUDr. Jan Sváček odpověděl dopisem ze dne 9. 3. 2020 sp. zn. Tpj 64/2020, v němž jako důvod změny uvedl zajištění plynulého chodu věcí v senátu. Připustil tedy „manipulaci“ s programem jednání, což je porušením čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích a konečně i samotného rozvrhu práce vrchního soudu platného od 1. 12. 2019, resp. od 2. 1. 2020. V obou posledně uvedených interních dokumentech je totiž zakotvena zásada, podle níž lze původně nominovaného soudce nahradit jiným členem senátu pouze ve výjimečných případech, jimiž jsou podjatost, nemoc, dovolená či jiná odůvodněná absence takového soudce, jak ji definoval Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15. Takový pádný důvod ovšem po výtce dovolatelky v posuzovaném případě neexistoval. Nerespektování rozvrhu práce pak podle jejího přesvědčení fakticky vedlo k tomu, že o velmi složité a obsáhlé trestní materii rozhodovala soudkyně, která nastoupila na stáž k vrchnímu soudu teprve dne 8. 1. 2020 a zde se během svého krátkého (šestnáctidenního) působení nemohla s touto trestní věcí seznámit dostatečně podrobně. Namítaným postupem tedy došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyslovil právní větu, podle níž zákonné složení trestního senátu musí být zřejmé již po podání opravného prostředku a toto složení lze měnit pouze ve výjimečných případech podle pravidel a zásad uvedených v zákoně o soudech a soudcích a podle pravidel stanovených rozvrhem práce platným v okamžiku nápadu věci.

V další části podání obviněná odvolacímu soudu vytkla, že zcela ignoroval fakt, že se v řízení dosud nepodařilo prokázat její úmyslné zavinění ve vztahu ke zkrácení daně popsaném ve výroku rozsudku. Ve spise není podle jejího názoru založen jediný přímý či nepřímý důkaz, který by ukazoval alespoň na její srozumění s tím, že prostřednictvím společnosti D. docházelo ke zkrácení DPH v rámci tzv. karuselu (podvodného obchodního řetězce). Pokud u ní jako u účetní společnosti vůbec bylo možno dovodit nějaké zavinění, pak jedině ve formě nevědomé nedbalosti. Pak by ovšem nemohla být odpovědná za úmyslný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Opačný závěr soudů je podle dovolatelky důsledkem důkazního postupu znamenajícího porušení principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Soud prvního stupně totiž neakceptovatelně přenesl důkazní břemeno na ni samotnou, když k úvaze, podle níž obviněnou a jednatelem schválená přiznání k DPH obsahovala odpočty zboží a služeb prokazatelně neexistující, připojil konstatování, že „negativní důkaz jak známo opatřit nelze“. Zcela tak rezignoval na zjišťování skutkového stavu, neboť i negativní skutečnosti lze určitými způsoby prokazovat. Namísto toho nepřípustně postupoval v duchu tzv. negativní důkazní teorie, podle níž nemožnost něco dokázat jde k tíži obžalovaného. Ta je ovšem v trestním řízení zcela vyloučena. V následném usnesení Vrchního soudu v Praze po výtce obviněné není jediná zmínka o tom, jak se s touto námitkou obhajoby vypořádal. Přitom šlo o vadu, kterou bylo řízení zatíženo od samého počátku, kdy orgány činné v trestním řízení patrně díky své liknavosti ani nenašly účetnictví společnosti. Jako argument, že obviněná musela vědět o tzv. karuselových obchodech, rozhodně nemohl postačit zavádějící poukaz na další vedená trestní řízení. Žádná ze zmiňovaných věcí dosud nebyla pravomocně skončena. Městský soud podle názoru dovolatelky nevěnoval patřičnou pozornost otázce spolupachatelství obviněných. Tuto formu trestné součinnosti vzal jako fakt bez podrobnějšího dokazování úmyslu všech aktérů trestné činnosti směřujícího ke zkrácení daně společným jednáním dvou nebo více osob. Sama dovolatelka se přitom nijak na obchodování společnosti D. nepodílela, byla jen její účetní a za dobu platnosti její plné moci nebyly uzavřeny žádné smlouvy a společnosti nevznikly ani žádné závazky. Jakmile zjistila nesrovnalosti v obchodování s obviněným B., chtěla je ukončit. Nalézací soud porušil zákon i při provádění a hodnocení důkazu znaleckým posudkem Ing. Václava Poloka. Opatření o přibrání znalce ze dne 22. 10. 2015 bylo obhajobě doručeno až dne 25. 1. 2016, tedy až poté, co již byl samotný posudek dne 31. 12. 2015 vypracován. Takový postup odporoval ustanovení § 105 tr. ř., neboť obhajobě nedával možnost podat námitky proti osobě znalce a případně i proti otázkám, které mu byly položeny. Znovu tedy nebylo respektováno právo obviněných na spravedlivý proces. Znalecký posudek navíc trpěl podstatnými vadami. Znalec především neměl k dispozici veškeré účetní doklady nezbytné pro komplexní posouzení věrného a poctivého obrazu účetnictví společnosti. Posudek obsahoval mnoho nesprávných a matoucích odkazů na právní předpisy a naopak v něm absentuje řádný popis metody užité při jeho zpracování. Soud přesto ani jednu z vytýkaných vad v hlavním líčení nenapravil. Přestože obviněná předložila vlastní znalecký posudek Ing. Bc. Jany Sonnleitnerové, která dospěla ke zcela odlišným závěrům než Ing. Polok, soud nezadal ani zpracování revizního znaleckého posudku. Ačkoli obviněná na tyto závažné procesní vady upozorňovala již v řádném opravném prostředku, odvolací soud se jejími zásadními námitkami vůbec nezabýval. Jeho rozhodnutí lze tedy pokládat za nepřezkoumatelné.

S ohledem na výše rekapitulované důvody obviněná J. R. navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2020 sp. zn. 3 To 39/2019, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 41 T 8/2017, i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a poté Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný J. P. na podkladě stejných argumentů jako spoluobviněná J. R. v dovolání namítl porušení svého práva na zákonného soudce při projednání jeho odvolání a z něj dovozuje existenci vady řízení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Ve vztahu k hmotněprávnímu posouzení skutku pak uvedl, že provedené důkazy neumožňovaly přijmout nepochybný závěr o společném úmyslu obviněných krátit daň, jestliže jim nebyla prokázána soustavnost a systematičnost protiprávního jednání. Na jeho vlastní úmyslné zavinění podle jeho názoru neukazuje už samotný popis skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, kde se explicitně konstatuje, že nebyl s činností společnosti D. zcela srozuměn. Za nesprávné v tomto směru označil i městským soudem akcentované argumenty o opaku, a sice, že se zúčastnil jednání se společnostmi Caprice a G., měl přístup k bankovním účtům společnosti, podepisoval daňová přiznání a že platby z účtu nad 50.000 Kč byly bankami vyhodnoceny jako platby jím zadané. Obviněný má za to, že přístup do elektronického bankovnictví měl spoluobviněný V. B. či jednatelka společnosti G. Ž. G. Podle něj ze svědeckých výpovědí zřetelně vyplynulo, že fakticky vykonával jiné předměty činnosti společnosti než je obchod s drahými kovy a že v dané oblasti plně důvěřoval spoluobviněnému D. D. a účetní společnosti. Měl za to, že obchody probíhají řádně. Ani on ani jeho matka J. R. obchod s cennými kovy neovládali a nerozuměli mu. Předpokládali tedy, že je vše v pořádku. Dovolatel se sice zúčastnil první schůzky při domluvě obchodu s drahými kovy, ale aktivně do ní nezasahoval. Žádná trestná činnost při ní ovšem plánována nebyla. S obviněným V. B. se viděl maximálně třikrát. Nevídali se tedy pravidelně, jak chybně konstatoval soud. Nebylo to možné už pro jeho dlouhodobou hospitalizaci a rekonvalescenci. Vlastní aktivity, které vyvíjel pro společnost, dovolatel popsal řádně během přípravného řízení. Určitě nezastával funkci bílého koně, jak uvedl soud prvního stupně. Obchody s drahými kovy konzultoval s D. D., stejně jako všechna podání, která podepisoval. Pochybnosti o legálnosti těchto obchodů se společností G. mu vnukla až matka. Do té doby byl přesvědčen, že ekonomická činnost společnosti D. probíhá v souladu s právními předpisy, a naopak nemohl vědět, že páchá trestnou činnost. Důkaz, který by tuto jeho obhajobu vyvracel, ve spise založen není.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podle dovolatele rovněž nevyplývá, jakým způsobem došlo k výpočtu výše škody způsobené údajným trestným činem. Za zásadní a zároveň neodstranitelnou vadu řízení v tomto směru považuje skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nezajistily účetnictví společnosti, ačkoli jim na základě provedených výslechů a podaných vysvětlení bylo známo, kde se právě nachází. Dovolatel rovněž předestřel otázku, kam se poděly finanční prostředky v řádech desítek milionů Kč, jestliže to policejní orgán při prověřování nezjistil a žádný vysoký vklad na jeho bankovní účet či na bankovní účet spoluobviněné J. R. nezaznamenal. Ani k tomuto jeho argumentu nezaujaly soudy kvalifikovaný postoj a dospěly k takovým právním závěrům, které jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Pokud jde o výpočet zkrácené daně, vycházely ze znaleckého posudku Ing. Václava Poloka, v němž se však vyskytlo mnoho věcných a zásadních chyb. Znalec neměl potřebnou odbornost. Specializuje se na daňovou evidenci, která se rovná výrazu „jednoduché účetnictví“, a nebylo tedy možné, aby zpracovával posudek z oblasti DPH v rámci mezinárodního obchodu. Kromě toho nedisponoval ani dostatečnými podklady, což ostatně i sám připustil. Své závěry tedy opíral o pouhé domněnky a odhady. Při zpracování posudku používal nesprávné právní předpisy. Oproti tomu znalkyně Ing. Bc. Jana Sonnleitnerová, DiS, v oponentním posudku, podpořeném expertízou uznávaného daňového poradce a lektora na vysoké škole R., dospěla k závěru, že na základě předložených podkladů nelze stanovit ani vznik škody ani její výši. Na základě rozporů obou posudků obhajoba navrhla zadání revizního znaleckého posudku, což ovšem soud prvního stupně odmítl. I v tomto bodě se tak dopustil zásadní procesní chyby. Pokud existují dva znalecké posudky s různými závěry, revizní znalecký posudek zpracován být měl. Obhajoba navíc nedostala možnost Ing. Polokovi formulovat otázky, čímž bylo porušeno právo obviněných na spravedlivý proces. Soud prvního stupně také vůbec neuvedl, proč považoval kvalifikované názory Ing. Sonnleitnerové za irelevantní.

Dovolatel uzavřel, že na základě provedených důkazů bylo možno uvažovat o několika verzích skutkového stavu. Soudy si vybraly tu, která šla k jeho tíži a tím porušily zásadu in dubio pro reo. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 3 To 39/2019, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 41 T 8/2017, zrušil i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. zároveň požádal předsedu dovolacího senátu, aby ještě před rozhodnutím o opravném prostředku odložil nebo přerušil výkon uloženého trestu odnětí svobody.

Obviněný D. D. v dovolání poukázal na nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, který podle jeho mínění „porušil pravidla pro hodnocení důkazů“ takovým způsobem, že jeho postup je v zájmu spravedlivého procesu nutno podrobit dovolacímu přezkumu, přestože jde o otázku skutkovou. Dovolatel míní, že pro závěr o jeho vině neexistuje jediný důkaz. Ve skutečnosti nebylo zjištěno, v čem měla spočívat jeho údajná trestná činnost, resp. jakým konkrétním způsobem měl on sám naplnit skutkovou podstatu zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Soudy nepřihlédly k jeho postavení ve společnosti D., v níž nezastával ani pozici jednatele ani účetního, neměl v ní ani žádné jiné formální postavení a nemohl mít tedy žádný vliv ani na podání nebo obsah inkriminovaných daňových přiznání. Faktury nepodepisoval a neměl žádné daňové povinnosti vyplývající z podnikání společnosti, což ve svých výpovědích potvrdili spoluobvinění i další svědci. Stejně tak ani nezakládal bankovní účty společnosti, neměl přístup k internetovému bankovnictví ani dispoziční oprávnění k účtům společnosti a nevybíral z nich ani žádnou finanční hotovost. Za údajné nepodání daňového přiznání nemohl nést odpovědnost. Se správcem daně následně nekomunikoval a neobdržel tak ani jeho výzvy, platební výměry či jiné písemnosti. Nebylo prokázáno, že by obvinění jakkoli manipulovali s daní na vstupu nebo výstupu. Stejně tak podle dovolatele nebyla spolehlivě zjištěna ani výše škody. Bez účetnictví společnosti neexistovaly pro její objektivizaci dostatečné podklady. K tomuto závěru ostatně dospěla i znalkyně Ing. Sonnleitnerová, která uvedla, že výpočet znalce Ing. Poloka je sice podrobný, ale ničím nepodložený. Pokud soudy přesto vycházely právě z jeho posudku, aniž by nechaly zpracovat revizní znalecký posudek, porušily standardy spravedlivého procesu. Dovolatel zdůraznil, že pro potřeby trestního řízení je vždy nutno jednoznačně a objektivně stanovit, jaký byl skutečný základ daně a z toho vyplývající daňová povinnost. Bez zajištění řádně vedeného účetnictví to však nebylo možné a orgány činné v trestním řízení se ocitly v důkazní nouzi. Pak ovšem soudy nemohly dojít k závěru o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu v jeho jednání.

I obviněný D. D. v dovolání upozornil na to, že před projednáním řádného opravného prostředku došlo k náhlé změně ve složení senátu, kdy soudkyně JUDr. Hrnčířová byla k dané trestní věci přidělena krátce před zahájením veřejného zasedání a zjevně tak nemohla mít dostatek času k podrobnému a řádnému nastudování spisu. O této změně nebyl předem vyrozuměn a tím došlo k porušení jeho základních lidských práv. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 3 To 39/2019, jako odvolacího soudu, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 41 T 8/2017, a odvolacímu soudu přikázal věc k opětovnému projednání a rozhodnutí.

Obdobně jako ostatní dovolatelé i obviněný V. B. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především v tom, že napadená rozhodnutí trpí vadou spočívají v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Soudům se podle jeho přesvědčení nepodařilo v jeho jednání prokázat obligatorní znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016. Nebylo zjištěno, jakým způsobem se měl podílet na tom, že společnost D. nepodávala daňová přiznání, nebo je podávala úmyslně nesprávná, a jak tedy uvedl správce daně v omyl. Na podání či nepodání daňových přiznání společnosti sám neměl žádný vliv. Pokud by se skutečně měl nějakým způsobem podílet na jednání statutárního orgánu společnosti se správcem daně, jednalo by se nanejvýš o trestnou součinnost v podobě pomoci nebo organizátorství, avšak nikoli spolupachatelství. Nedbalý přístup k plnění povinností vůči finančnímu úřadu ze strany společnosti mu nelze přičítat k tíži, jestliže v jejich strukturách nezastával žádnou funkci. V návaznosti na tom dovolatel připomněl, že v trestním řízení je to stát, kdo nese důkazní břemeno, a jestliže po provedeném dokazování přetrvávají důvodné pochybnosti o relevantních okolnostech stran skutku či osoby pachatele, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Opačný přístup je nutno považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Právě v posuzované trestní věci soudy po jeho výtce nepřipustily možnost, že by on sám mohl být obětí trestné činnosti páchané organizovanou skupinou osob ve složení J. R., J. P., D. D. a A. J., ačkoliv právě tato varianta skutkového děje se z obsahu zajištěných důkazů nabízí jako nejpravděpodobnější. Žádný se soudů se nevypořádal s jeho námitkou, že účty D. byly ovládány převážně ze Slovenska, kde žila svědkyně J., jinak trestně stíhaná pro jednání obdobného charakteru. Dovolatel přitom žije v XY a nepovažuje za logické, aby z opatrnosti jezdil do stovky kilometrů vzdálené XY kvůli provedení finančních transakcí elektronickou cestou. Z důkazního hlediska pak považuje za zásadní schůzku, která se měla uskutečnit v XY roku 2010 a na níž měly být domluveny podmínky celého obchodu mezi společnostmi D., Caprice a G. Trvá na tom, že se jí nezúčastnil. Pokud spoluobvinění tvrdili opak, pouze tím chtěli přenést hlavní břímě viny na něho. Ani s tímto jeho tvrzením se však soudy nikterak nevypořádaly. Není ani pravdou, že určoval rozsah, cenu i splatnost zakázek, termíny dodávek a jejich faktickou realizaci na území České republiky. I v tomto ohledu jde o vykonstruované obvinění ze strany skutečných pachatelů trestného činu. Žádné přímé důkazy o jeho vině ani ucelený řetězec důkazů nepřímých pořízeny nebyly. Dovolatel je přesvědčen, že vůdčí osobou celého obchodu byla spoluobviněná J. R., která již s obchodem s cennými kovy byla obeznámena z dob fungování společností K., a K., taktéž prověřovaných orgány činnými v trestním řízení pro daňové úniky. Byť byla věc odložena, i tehdy se „záhadně“ ztratilo účetnictví zmíněných společností. Naopak G. dělala vždy maximum pro to, aby měla tyto záležitosti v naprostém pořádku, a snažila se předejít i možnému pochybení u svých obchodních partnerů. Se společností D. obchodovala na základě řádně uzavřených rámcových smluv. Domnívá-li se soud prvního stupně, že tyto smlouvy byly pouze formální a nebyly stranami dodržovány s výjimkou extrémně nevýhodného ustanovení o ceně, není jeho přesvědčení znovu ničím podloženo a jedná se o pouhou spekulaci. Už vůbec nebyl prokázán úmysl dovolatele zkrátit daň a pochybnosti podle jeho mínění vzbuzuje i způsob, jakým soudy určily výši škody vzniklé trestným činem. Obdobně jako ostatní obvinění zpochybnil hodnotu znaleckých závěrů Ing. Poloka, vyzdvihl naopak závěry znalkyně Ing. Sonnleitnerové a soudům vytkl, že neprovedly důkaz revizním znaleckým posudkem.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně adresoval předsedovi senátu Nejvyššího soudu podnět k rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti uloženého trestu do doby rozhodnutí o dovolání.

K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

Námitku dovolatelů ohledně změny v obsazení senátu odvolacího soudu v době těsně před konáním veřejného zasedání označil z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. za právně relevantní, ale současně za zjevně neopodstatněnou. Blíže k ní rozvedl, že v mezidobí od nápadu určité věci k soudu až do jejího rozhodnutí může dojít i k takové situaci, která vyžaduje změnu ve složení senátu, jemuž byla přidělena. Změny rozvrhu práce u soudů, počítaje v to i zařazení kmenových soudců a soudců stážistů do jednotlivých oddělení, jsou obvyklou a přípustnou praxí, a pokud již ke změně v osobě rozhodujícího soudce nebo člena senátu dojde, nelze ji brát a priori jako změnu záměrnou, účelovou nebo svévolnou, která by měla znamenat porušení práva obviněného na zákonného soudce. Státní zástupce také nesouhlasí s názorem dovolatelů, že pro složení senátu by měl být rozhodující stav upravený rozvrhem práce ke dni nápadu věci na soud a poté už by do něj nemělo být zasahováno. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1588/2016, konstatoval, že z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je rozhodné, zda se na příslušném úkonu podíleli soudci určení rozvrhem práce ve znění účinném ke dni provedení tohoto úkonu. Právě tak se stalo v projednávaném případě, neboť podle rozvrhu práce vrchního soudu ke dni 24. 1. 2020, kdy bylo konáno veřejné zasedání o odvolání obviněných, bylo stanoveno, že senát č. 3 je tvořen třemi předsedy senátu, a sice JUDr. Bohuslavem Horkým, JUDr. Jiřím Hnilicou a Mgr. Stanislavem Králíkem, a jedním členem senátu, jímž byla JUDr. Hana Hrnčířová. Pokud se tedy zmíněná soudkyně podílela na rozhodnutí odvolacího senátu, v rozporu s rozvrhem práce to nebylo.

K argumentům obviněných, jejichž prostřednictvím namítali naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce předeslal, že jde toliko o opakování jejich obhajoby známé z předchozích fází trestního řízení, jejíž podstatou bylo zpochybnění skutkových závěrů formulovaných ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takové výhrady však obecně vzato pod uplatněný ani žádný jiný důvod dovolání podřadit nelze. Při hodnocení důkazů se navíc soudy podle mínění státního zástupce nedopustily žádných pochybení, která by odůvodňovala výjimečný dovolací přezkum z důvodu tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými závěry na straně druhé. Skutková věta v rozsudku městského soudu pak přesně vymezuje, jak se ten který ze spolupachatelů podílel na trestném činu. Pokud se obvinění s poukazem na svou roli či postavení ve společnosti D. dovolávají toho, že se ze své pozice nemohli dopustit úmyslného zkrácení daně, jde ve všech případech o hmotněprávní námitku jen zdánlivě. Vesměs všichni totiž svoji úlohu ve společnosti v rozporu se skutkovými závěry soudů umenšují, bagatelizují či převrací. V tomto ohledu státní zástupce pouze dodal, že v základní skutkové podstatě trestného činu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje žádná speciální vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele. Tím může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu či jinému subjektu vyměřena vůbec, nebo nebyla vyměřena v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem a v důsledku toho byla zkrácena ve větším rozsahu, případně byla v tomto rozsahu vylákána neoprávněná výhoda. Na úmysl všech obviněných soudy správně usuzovaly ze zjištěných okolností činu, rozsahu a počtu spáchaných útoků, systematičnosti trestně relevantního jednání, jeho dlouhodobosti a podílů jednotlivých aktérů na něm, které bezesporu naplňovaly pojem spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku. Podle státního zástupce je nutno odmítnout i tvrzení dovolatelů, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zcela nepřezkoumatelná. Ta byla naopak odůvodněna řádně, srozumitelně a logicky, soudy se v nich vypořádaly se všemi námitkami obviněných, stran každého z nich provedly podrobné rozbory důkazního stavu a objasnily jeho postavení v systému vytvořeném za účelem krácení daně. Pokud někteří dovolatelé namítali porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny k jejich tíži, učinili tak nejen z pohledu uplatněného dovolacího důvodu právně irelevantně, ale zároveň nedůvodně. V dané věci se nejedná o případ, kdy by skutkové verze předkládané obviněnými nebyly vyvráceny. Přisvědčit podle státního zástupce nelze ani námitkám dovolatelů směřujícím vůči způsobu stanovení výše škody. Vedle toho, že jde opět o výhrady skutkové, jim nelze přiznat opodstatnění ani po věcné stránce, tak soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku trefně poukázal na to, že prokazatelnost přijatých a uskutečněných zdanitelných plnění lze i přes absenci účetních dokladů společnosti D. doložit účetními doklady dodavatelů a odběratelů. Znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, znalce Ing. Václava Poloka, byla jednoznačně stanovena minimální výše zkrácené DPH z fakturálně doložitelných obchodů s drahými kovy na částku 118.246.976 Kč. Škoda vzniklá státu na daňových únicích byla snadno vypočitatelná s ohledem na základní vstupní informace, tj. jaké zboží bylo ze zahraničí dovezeno bez DPH a v jaké výši tato daň měla být následně zaplacena. Znalecký posudek tedy neměl až tak zásadní význam a posloužil spíše jen jako podpůrný důkaz. Závěry, k nimž v něm Ing. Polok dospěl, soudy zcela správně považovaly za dostatečné. Nesprávný odkaz znalce na neúčinný zákon o DPH nelze považovat za tak významnou vadu, aby jeho posudek zcela znehodnocovala. Zvláště pokud znalec své pochybení napravil při výslechu v hlavním líčení. Soud rovněž zdůvodnil, proč nepřihlédl k závěrům vysloveným znalkyní Ing. Bc. Janou Sonnleitnerovou. Dalšího (revizního) znaleckého zkoumání věci proto nebylo třeba a postup soudů v tomto směru za opomenutí důkazu a tím i porušení práva na spravedlivý proces považovat nelze.

V závěrečné části vyjádření státní zástupce shrnul, že rozhodnutí soudů obou stupňů ani řízení jim předcházející nebyly zatíženy žádnou z vad naplňujících dovolateli deklarovanými důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., v důsledku čehož obvinění J. R. a J. P. důvodně neuplatnili ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná a dovolání obviněných D. D. a V. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podaná z jiných důvodů, než jsou uvedeny v zákoně. Připomněl, že navrhované rozhodnutí lze podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Všechna dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jejich přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřují proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněných proti rozsudku, jímž byli uznání vinnými a byly jim uloženy tresty.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda námitky, o které je obvinění opírají, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který uplatnili obvinění J. R. a J. P., je existence vady rozhodnutí soudu druhého stupně spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.

Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu je v dané trestní věci vyloučena, neboť Vrchní soud v Praze projednal odvolání obviněných ve veřejném zasedání a rozhodl o nich po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo některou z obviněnými namítaných vad zakládajících existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nebo podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušný je soud tehdy, pokud ve věci rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudů v trestním řízení. Typicky jde o případy, kdy v prvním stupni věc soudil okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. ř.), přestože se trestní stíhání vedlo pro trestný čin, o němž měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. konat řízení krajský soud. Obdobně by byla věcná nepříslušnost okresního soudu založena i tím, že rozhodl o dílčích útocích pokračujícího trestného činu uvedeného v § 17 odst. 1 tr. ř. a o uložení společného trestu za něj podle § 45 tr. zákoníku, ačkoli k projednání takového trestného činu je v prvním stupni věcně příslušný krajský soud. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by naopak nebyl dán tehdy, pokud by místo jinak věcně příslušného okresního soudu rozhodoval krajský soud, protože v takové situaci by se uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že „rozhodl soud vyššího stupně“. Náležitě obsazen pak není soud zejména tehdy, jestliže jeho složení neodpovídá ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Tak tomu bude zejména v případech, kdy namísto senátu věc rozhodoval samosoudce, dále tehdy, když věc rozhodoval senát složený z předsedy senátu a přísedících, ačkoli náležela senátu složenému výhradně ze soudců nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na jeho rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu apod.

Nutno zdůraznit, že žádnou z výše uvedených vad řízení obvinění v podaných dovoláních kvalifikovaně nenamítli. Tvrzenou existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. opřeli o výhradu, která se vymyká zákonodárcem původně zamýšlenému obsahovému vymezení citovaného zákonného ustanovení a která je poplatná jeho extenzivnějšímu a v poslední době mezi obhájci velmi módnímu a hojně rozšířenému výkladu. Podle něj je třeba za vadu řízení spočívající v porušení práva obviněného na zákonného soudce považovat i situace, kdy ve věci rozhodovali, resp. se podíleli na rozhodování jiní soudci či přísedící, než jak vyplývalo z rozvrhu práce dotčeného soudu, přestože jinak byl soud (senát) z hlediska shora uvedených ustanovení zákona o soudech a soudcích obsazen správně. Z tohoto pohledu tak sice lze jejich námitku podřazenou pod tento dovolací důvod považovat za právně relevantní, ale Nejvyšší soud jí nicméně nepřiznal přisuzované opodstatnění.

Jak již dovolací soud naznačil, není to poprvé, co byl s podobnou argumentací obhajoby konfrontován. Při své rozhodovací praxi však vychází z názoru prezentovaného např. ve státním zástupcem citovaném usnesení ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1588/2016, podle nějž není z pohledu uplatňovaného dovolacího důvodu rozhodné to, jak byl senát podle rozvrhu práce složen ke dni nápadu věci k danému soudu, nýbrž stěžejní je, zda se na provedení příslušného procesního úkonu a rozhodování s ním spojeného (v daném případě tedy veřejného zasedání o odvolání konaného dne 24. 1. 2020) podíleli soudci určení rozvrhem práce účinným ke dni, kdy k úkonu došlo. Dovolatelé v každém případě nebrojili proti tomu, že jejich řádné opravné prostředky projednával senát č. 3 Vrchního soudu v Praze. V něm ke dni konání veřejného zasedání působili podle tehdy účinného znění rozvrhu práce předsedové senátu JUDr. Bohuslav Horký, JUDr. Jiří Hnilica a Mgr. Stanislav Králík a jako soudkyně JUDr. Hana Hrnčířová. Její angažmá na práci senátu, včetně jejího přidělení k rozhodování o podaných opravných prostředcích v posuzované trestní věci, tak zjevně za porušení práva na zákonného soudce považovat nelze, neboť v pozici zákonného soudce obviněných byla. Jinou věcí by bylo, pokud by se na rozhodování podílela v pozici předsedkyně senátu, neboť takové postavení jí nepříslušelo. To se ovšem nestalo, protože v takovém postavení rozhodoval JUDr. Jiří Hnilica, který byl zároveň určen i jako soudce zpravodaj, u něhož se zcela logicky a především očekává i detailní nastudování a znalost spisu. V tomto směru není bez významu ani to, že obvinění svými opravnými prostředky vymezili obsah odvolacího přezkumu na konkrétní otázky, jimiž bylo třeba se zabývat (k tomu viz § 254 odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud přitom nesdílí jejich přesvědčení, že se jednalo o skutkově či právně navýsost komplikovanou kauzu, která by vyžadovala nadstandardně dlouhé studium spisového materiálu od všech členů rozhodujícího senátu a že nebylo reálné a v časových možnostech a silách jmenované soudkyně, aby se s věcí seznámila v rozsahu nezbytném pro zodpovědné posouzení všech odvolacích námitek a zaujetí uváženého odborného stanoviska k nim. Tato konstrukce dovolatelů se pohybuje v pásmu čiré spekulace a lze ji považovat za námitku ryze účelovou. Je třeba připomenout, že v průběhu veřejného zasedání byli všichni obvinění zastoupeni přítomnými obhájci a ti měli dostatečný prostor k tomu, aby proti složení odvolacího senátu vznesli kvalifikované výhrady. To však neučinili a nesprávnost složení senátu začali reklamovat až v reakci na konečný výsledek odvolacího řízení, který nesplnil jejich očekávání a představy. V souvislosti s tím, že někteří dovolatelé zároveň brojili i proti okolnosti, že nebyli včas informováni o změně ve složení odvolacího senátu, z čehož dovozují porušení svých práv, je možno poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 15/2014, z něhož vyplývá, že v takovém případě se sice jedná o procesní pochybení v postupu soudu, ale nikoli takové, aby naplňovalo důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Tento dovolací důvod byl proto dovolateli uplatněn zjevně neopodstatněně.

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu předchozího trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na výše rozvedená výkladová východiska k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že mu valná část námitek obviněných neodpovídá. To se týká jednak jejich výhrad směřujících vůči rozsahu provedeného dokazování, kdy soudům vytkli, že bezdůvodně nevyhověly jejich návrhům na doplnění dokazování o revizní znalecký posudek z oboru ekonomie, odvětví účetnictví, a jednak argumentace, jejímž prostřednictvím brojili proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, zejména pak ve vztahu k posouzení subjektivní stránky jimi spáchaného trestného činu a určení výše způsobené škody, jakožto znaku kvalifikované skutkové podstaty. Byť také dovolatelé formálně reklamovali nesprávné právní posouzení svého jednání jako spolupachatelství (§ 23 tr. zákoníku) zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve skutečnosti své mimořádné opravné prostředky založili zejména na polemice se skutkovými závěry soudů, domáhali se každý za sebe a zároveň částečně k tíži ostatních spoluobviněných zásadní revize skutkového stavu ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítali vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnili primárně na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

K výše uvedenému závěru Nejvyšší soud dospěl při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny pak ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.

Žádnou z výše uvedených závažných vad řízení však dovolací senát v posuzované trestní věci nezjistil.

K námitce obviněných, že soudy nevyhověly jejich návrhu na provedení revizního znaleckého posudku pro účely výpočtu minimální výše DPH zkrácené v důsledku jejich trestné činnosti, je předně zapotřebí připomenout, že trestní řád neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování nezbytného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nutné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ten podle názoru dovolacího senátu v nynější trestní věci naplněn byl.

Dovolatelům lze v obecné rovině přisvědčit potud, že soud ani v tomto směru nesmí svým postupem vybočit z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, nebo - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - alespoň vyložit důvody tohoto odmítavého postoje v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, tak v podstatě vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny důkazy, jež navrhla ta či ona procesní strana (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí i v tomto směru jeho rozhodnutí respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

Výše rozvedené postuláty „fair procesu“ však soudy bezezbytku respektovaly. Soud prvního stupně rozhodl mezi jinými o zmíněném důkazním návrhu přímo v hlavním líčení dne 16. 8. 2018, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 2224 spisu). Proč mu nevyhověl pak ústavně konformním způsobem zdůvodnil na str. 50 písemného vyhotovení rozsudku (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Ve veřejném zasedání odvolacího soudu konaném dne 24. 1. 2020 obvinění prostřednictvím svých obhájců výslovně uvedli, že žádné návrhy na doplnění dokazování, o nichž by bylo nutno rozhodnout, nemají. Obhájce obviněné J. R. JUDr. Vladimír Pelc, Ph.D. dokonce na cílený dotaz předsedy senátu sdělil, že zmíněný důkaz má být proveden až soudem prvního stupně poté, co jeho rozhodnutí bude zrušeno a věc mu bude vrácena k dalšímu řízení (viz protokol na č. l. 2418 spisu). I přesto vrchní soud v bodě 21. odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil, proč ani on nepovažoval vypracování revizního znaleckého posudku za nezbytné. Je tedy evidentní, že k opomenutí žádného důkazu, které by znamenalo nepřípustný zásah do ústavně garantovaného práva obviněných na spravedlivý proces, v dané trestní věci nedošlo.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zároveň nelze dovodit, že by k reklamovaným skutkovým zjištěním dospěly po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založily na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Nutno zdůraznit, že již Městský soud v Praze se analýze obsahu jednotlivých důkazů věnoval s maximální pečlivostí. S obhajobou obviněných, kterou v zásadě každý z nich zopakoval i ve svém dovolání, se vypořádal vyčerpávajícím způsobem, přičemž přesvědčivě a v souladu s pravidly formální logiky vysvětlil, na základě jakých skutečností měl jejich vinu stíhaným skutkem za prokázanou. Na v podstatě totožnou procesní (skutkovou) argumentaci pak v rámci následného přezkumu patřičně reagoval také vrchní soud a jestliže vůči zjištěnému skutkovému stavu věci a na něj navazujícím právním závěrům ohledně naplnění všech zákonných znaků přisouzeného trestného činu společným jednáním dovolatelů (a to včetně objektivní a subjektivní stránky) neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v daném ohledu odůvodnil plně v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Dovolací senát tedy nesdílí názor dovolatelů, že by dosavadní řízení a jeho výsledek byly projevem nepřípustné soudní libovůle.

Za právně relevantní z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno s jistou mírou tolerance považovat toliko ty pasáže dovolání obviněných, kdy každý z nich poukazoval na své formální postavení ve společnosti D. a v návaznosti na tom dovozoval, že právě jeho pozice či aktivity v rámci obchodní činnosti tohoto plátce DPH a priori vylučovala závěr o jeho přímém či nepřímém úmyslu krátit DPH. Ani tuto námitku však Nejvyšší soud nepovažoval za opodstatněnou. Jak naopak příznačně podotkl vyjadřující se státní zástupce, pachatelem daňového deliktu nemusí být nutně pouze subjekt daně, ale v podstatě kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí (spoluzpůsobí), že daň nebyla vyměřena v souladu s právními předpisy a byla tak zkrácena nejméně ve větším rozsahu (zde v konečném výsledku ve velkém rozsahu). Tuto charakteristiku vědomé a koordinované počínání všech dovolatelů nepochybně splňovalo. Subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nemusí být (a v praxi zpravidla ani nebývá) zásadně totožný. Pracovní náplň toho kterého ze spoluobviněných při „podnikání“ společnosti D. tak nelze považovat za okolnost, která by ho sama o sobě bez dalšího mohla zbavit odpovědnosti za jeho protiprávní jednání a tedy i trestněprávních důsledků s ním spojených.

Lze tedy uzavřít, že dovolání všech obviněných byla dílem opřena o námitky, které z hlediska uplatněného dovolacího důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly jakoukoli relevanci a současně je nebylo možno podřadit ani pod žádný jiný z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a dílem o výhrady, které z pohledu tohoto ustanovení neměly žádné opodstatnění. Jelikož bylo již výše konstatováno, že ani námitky dovolatelů podřazené pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nebyly shledány důvodnými, proto ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebyl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto všechna podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.

Pokud jde o podněty některých obviněných k odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu Nejvyššího soudu žádné důvody pro rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Jelikož se přitom nejedná o řízení návrhové, samostatné negativní rozhodnutí v tomto smyslu vydávat nebylo nutné.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2020


JUDr. František Hrabec
předseda senátu