Rozhodnutí NS

7 Tdo 404/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/24/2019
Spisová značka:7 Tdo 404/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.404.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Obchodování s lidmi
Týrání osoby žijící ve společném obydlí
Dotčené předpisy:§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 168 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku
§ 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/20/2019
I.ÚS 2359/19
I.ÚS 2359/19
JUDr. David Uhlíř
odmítnuto
11/09/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 404/2019-3010


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 24. 4. 2019 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných R. F., nar. XY v XY, bytem XY, a L. F., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 2 To 63/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 7/2017, takto:

I.

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného L. F. zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, č. j. 2 To 63/2018-2859, v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného L. F. proti výroku o uložení peněžitého trestu a náhradního trestu odnětí svobody a současně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2018, č. j. 4 T 7/2017-2677, ve výroku, kterým byl obviněnému L. F. podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. F. odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2018, č. j. 4 T 7/2017-2677, byl obviněný R. F. uznán vinným v bodě 1) zločiny obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle § 168 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku a podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy a náhradě škody. Obviněný L. F. byl uznán vinným v bodě 1) zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 300 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na pět měsíců. Kromě toho mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obvinění uvedených trestných činů dopustili v podstatě tím, že

v bodě 1) obvinění R. F. a L. F. v období nejméně od jara roku 2012 do října 2016 na základě vzájemné dohody, v úmyslu získat značný majetkový prospěch, přiměli poškozeného J. M. v období od jara 2012 do konce měsíce října 2016, poškozeného S. V. v období od jara 2012 do prosince 2014, poškozeného A. H. v období od počátku léta 2015 do 13. 12. 2015 a poškozeného D. V. cca po dobu 3 týdnů v období od měsíce prosince 2013 do 29. 1. 2014, za použití násilí a pohrůžek násilí, k výkonu různých zejména úklidových prací v kancelářích a v dopravních prostředcích v XY a na dalších místech ve XY, zneužívaje jejich tísně a závislosti, které u nich vyvolali, když jim zadržovali jejich doklady a udržovali je v jejich neschopnosti se v cizím státě bez dostatečného množství finančních prostředků a pro nedostatečnou znalost anglického jazyka z jejich vlivu vymanit, přičemž pokud nechtěli nebo se pokusili jejich příkazy nerespektovat, byli donuceni k výkonu zajištěné práce bitím nebo pohrůžkou primárně od obviněného R. F. Za vykonanou práci jim obvinění nevypláceli peníze, na které měli nárok, ale jen jejich neadekvátní poměrnou část a o zbytek se pro svoje obohacení dělili, kdy k jejich škodě získali neoprávněný majetkový prospěch nejméně 1 350 000 Kč, přičemž ze strany obviněného R. F. docházelo po celou dobu v místě jejich společného bydliště k nejintenzivnějšímu zlostnému a výbušnému psychickému ponižování a fyzickému trestání poškozeného J. M., který toto hrubé a bezcitné jednání pociťoval jako těžké příkoří, přesto se obviněným ve všem pasivně a v rámci naučené bezmoci podřizoval, včetně výkonu veškerých po něm i v domácnosti požadovaných prací, aby psychické, ale i fyzické útoky proti své osobě minimalizoval.

v bodě 2) obviněný R. F. byl uznán vinným pro skutek posouzený jako přečin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku, ale proti tomuto bodu nevznesl v dovolání žádné námitky, a tudíž tato část rozhodnutí nebyla předmětem přezkumu v dovolacím řízení.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obvinění R. F. a L. F., státní zástupce v neprospěch obviněného R. F. a poškozený D. V. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2018, č. j. 2 To 63/2018-2859 napadený rozsudek doplnil o odkaz poškozeného D. V. podle § 229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných a státního zástupce zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný R. F. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasí s posouzením jeho jednání jako zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť toto ustanovení má chránit před jednáním, kdy je někdo proti své vůli přinucen k určité činnosti a mělo by se jednat o nejzávažnější případy mimořádné společenské škodlivosti. Odvolací soud však nedocenil, že všichni poškození odešli za prací dobrovolně s motivem vyššího příjmu, nebyli nuceni k samotným nuceným pracím, ty fakticky akceptovali podle nabídky ve Velké Británii a věděli, o jaké práce se jedná. Poškození si byli vědomi, že budou vykonávat práce, které jsou považovány za podřadné a souhlasili s tím. Dobrovolně odjeli do Velké Británie poté, co jim byla taková možnost nabídnuta. Nemůže se jednat o trestný čin obchodování s lidmi, protože poškození nebyli přinuceni k prováděné práci ani násilím ani pohrůžkou ani využitím tísně či jiné situace. V bodě 1) by přicházela v úvahu kvalifikace jeho jednání jako trestný čin útisku podle § 177 tr. zákoníku. Poškození se v případě pocitu omezování své osobní svobody mohli obrátit na příslušné britské úřady, také na Zastupitelský úřad České republiky ve Velké Británii, nebo mohli Velkou Británii opustit, neboť nebyli pod neustálou kontrolou. V rámci možností si žili svůj život, navštěvovali zábavné podniky po pracovní době.

Závěrem obviněný R. F. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Usnesení soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce i obviněný L. F. a opřel jej o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Nikdy neměl v úmyslu dopustit se jakéhokoliv jednání, jež by bylo možné kvalifikovat jako zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Pokud vůbec má být jeho jednání kvalifikováno jako zločin obchodování s lidmi, tak pouze v základní skutkové podstatě, neboť rozhodně nebyl naplněn znak jeho spáchání ve značném rozsahu. Výše škody, jak ji dovodil soud, je zcela nepřesná, nepřezkoumatelná, neodpovídá realitě. Pokud mu nebylo známo jednání obviněného R. F. vůči poškozeným, nemohl se dopustit trestného činu obchodování s lidmi a nemohl zde ani existovat společný úmysl. V případě, že by svým zaměstnancům nevyplatil řádně mzdu a nechal by je účelově podepsat příjmové doklady neodpovídající realitě, pak by šlo na takové jednání nahlížet jako na podvodné jednání. Nelze dovodit u poškozených stav závislosti, když nebyli drženi v místě ubytování či v práci násilím. Ani absence dokladů, peněz a případná jazyková neznalost nejsou překážkou k tomu, aby se poškození v případě subjektivně pociťované tísně a závislosti nemohli obrátit na příslušné instituce a orgány. S ohledem na jeho oddělené bydliště od obviněného R. F. a poškozených se ani nemohl dopouštět jakéhokoli násilí či pohrůžky násilím, když k tomuto mělo docházet právě v jejich bydlišti. Jednalo se výhradně o samostatné jednání obviněného R. F., za které nemůže kdokoliv jiný nést odpovědnost. Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly získány nezákonně a soud k jejich obsahu neměl vůbec přihlížet. Příkazy k odposlechu nesplňují zákonem předepsané náležitosti. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že mu byl peněžitý trest uložen v rozporu se zákonem a zásadami pro ukládání trestu. Nepřípustnost uloženého peněžitého trestu spočívá v jeho nedobytnosti. Vzhledem ke svým majetkovým poměrům není schopný uložený peněžitý trest zaplatit, přičemž soudy se nedostatečně zabývaly jeho osobními a majetkovými poměry.

Závěrem obviněný L. F. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve vztahu k němu usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, popřípadě též rozhodnutí mu předcházející, a přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním obviněných vyjádřil a uvedl, že námitky jsou opakováním jejich obhajoby od počátku trestního řízení a uplatnili je i v odvoláních. Soudy obou stupňů se tedy s nimi již spolehlivě vypořádaly. Námitkou obviněného L. F. ohledně nesprávného vyčíslení škody se zabýval již soud prvního stupně, který vycházel mimo jiné z podrobných výpovědí poškozených. Stejně tak se poškození vyjádřili ke stavu tísně, závislosti a způsobu chování obviněných k nim. Správně v této souvislosti poukázal s odkazem na judikaturu již soud prvního stupně na identifikaci nucené práce. Poškození potvrdili, že mnohdy neobdrželi finanční odměnu podle dokladů a podepisovali převzetí částek neodpovídajících realitě. K námitce obviněného L. F. ohledně peněžitého trestu poukázal na skutečnost, že prostřednictvím trestné činnosti získal majetkový prospěch, tudíž uložený peněžitý trest je trestem zcela přiměřeným všem hlediskům rozhodným pro jeho ukládání.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného R. F. je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud rovněž zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání obviněného L. F. podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání obviněného L. F. podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného L. F. je částečně důvodné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněných procesního charakteru, dále směřující do skutkových zjištění soudů, rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů soudy obou stupňů obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Takto koncipované námitky jsou především skutkovými námitkami a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Ačkoli obviněný L. F. namítl, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky zločinu, společného úmyslu, ani znaku násilí, či pohrůžky násilí, tyto námitky postavil výhradně na vlastní verzi skutkového děje, který je však diametrálně odlišný od skutkových závěrů učiněných soudy. Formálně by tedy tyto námitky byly podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto je pod tento dovolací důvod nelze podřadit.

Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněných byla spolehlivě vyvrácena především výpověďmi poškozených A. H., J. M., D. V., S. V. a znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Je na místě poznamenat, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí jednotlivými důkazy velmi podrobně zabýval, přičemž je důkladně rozebral a hodnotil. Přesvědčivě odůvodnil, proč považuje výpověď obviněného R. F. z přípravného řízení za odpovídající realitě a usvědčující oba obviněné a z jakého důvodu naopak neuvěřil změně jeho výpovědi v hlavním líčení. Objasnil rovněž, z jakého důvodu považuje výpovědi svědků J. D. a L. D. za nevěrohodné. V postupu soudů obou stupňů přitom nelze shledat pochybení ani jakékoli porušení práv obviněných. S ohledem na ústavně právní rovinu námitky obviněného L. F., že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly získány nezákonně a není možno k nim přihlížet, je třeba uvést, že námitkou zákonnosti důkazů se podrobně zabýval již soud prvního stupně (odst. 122 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž se Nejvyšší soud s jeho závěry plně ztotožnil a lze na ně pro stručnost odkázat. Této námitce tedy nelze přisvědčit. Je třeba rovněž uvést, že obdobné námitky uplatnili obvinění již v rámci obhajoby a v odvoláních, přičemž se s nimi soudy spolehlivě vypořádaly. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněný žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by případně opodstatňovalo zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje námitka obviněných, že nebyly naplněny znaky trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku stran nucené práce, resp. že absentuje znak tísně a závislosti. Obvinění k této námitce uvedli, že poškození odjeli za prací dobrovolně s motivem vyššího příjmu, nebyli nuceni k samotným nuceným pracím, ty fakticky akceptovali podle nabídky. Zdůraznili, že poškození v rámci možností žili svůj život, navštěvovali zábavné podniky po pracovní době. Pokud tedy nebyli drženi v místě ubytování či v práci násilím, nejedná se o stav závislosti a ani absence dokladů, peněz a případná jazyková neznalost nejsou překážkou k tomu, aby se v případě subjektivně pociťované tísně a závislosti nemohli obrátit na příslušné instituce a orgány. Této námitce obviněných však nelze přisvědčit. Trestní zákoník vyžaduje, aby u trestné činnosti tohoto charakteru došlo k obchodování za zvláštních okolností, které neumožňují poškozenému svobodně se rozhodovat. Vyžaduje se, aby pachatel užil násilí, pohrůžku násilí nebo jiné těžké újmy, použil lest, zneužil omylu, tísně nebo závislosti poškozeného. Tíseň je stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Tyto nepříznivé poměry se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro něž se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích. Závislost je stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele (poměr dlužníka a věřitele, učitele a žáka apod.). Nemusí jít o závislost vyplývající z právního poměru určeného zákonem, ale stačí faktický poměr závislosti [k tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1696]. V daném případě k naplnění výše uvedených znaků došlo. Přes veškeré námitky obviněných nelze odhlédnout od skutečnosti, že poškození neměli možnost se svobodně rozhodnout, jakou práci a za jakých podmínek budou vykonávat. Nelze ani souhlasit s argumentem obviněných, že by všichni poškození odešli za prací dobrovolně. Poškození měli vidinu lepšího výdělku, avšak nevěděli, že za odvedenou práci budou dostávat jen zlomek mzdy a že obvinění budou z jejich práce kořistit. Poškození byli nejen v důsledku nedostatečných finančních prostředků a neznalosti anglického jazyka na obviněné odkázáni, ale i s vědomím, že pokud by se pokusili o odpor, mohlo by to vést k jejich fyzickému napadání. Nezbývalo jim tedy, než se obviněným podvolit a pracovat za nepříznivých podmínek a za neadekvátní odměnu. Poškození se tak ocitli ve stavu nepříznivých okolností, ze kterých nebylo jednoduché se pouze vlastním přičiněním dostat. Tuto skutečnost navíc podtrhuje i fakt, že obvinění jim zadržovali osobní doklady. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1261/2013, z něhož je patrno, že zákonný znak „užito k nuceným pracím“ v případě trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. e) a § 168 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je nutné vykládat v souladu s pojmem nucené práce ve smyslu čl. 2 odst. 1 Úmluvy o nucené nebo povinné práci č. 29/1930 Mezinárodní organizace práce, přijaté dne 28. června 1930, vyhlášené pod č. 506/1990 Sb., podle něhož jí je každá práce nebo služba, která se na kterékoli osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se dotčená osoba nenabídla dobrovolně. Uvedený znak je proto naplněn např. jednáním pachatele, který dopraví cizí státní příslušníky na území České republiky a poté jim odebere cestovní a osobní doklady, omezuje je ve svobodě pohybu, za vykonanou práci jim nevyplácí odpovídající mzdu, příkazy k práci vynucuje pohrůžkami újmy na zdraví, životě nebo bitím, přičemž uvedené osoby se ocitají ve zranitelném postavení i z důvodu neznalosti prostředí a jazyka v cizí zemi a jejich lidská svoboda a důstojnost je tak závažně omezena. Nad rámec uvedeného je namístě poukázat, že s obdobnou námitkou obviněných se již soud prvního stupně obšírně vypořádal v odůvodnění svého rozsudku (str. 52 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž se Nejvyšší soud s jeho závěry plně ztotožnil a pro stručnost na ně lze odkázat. Ze shora uvedeného vyplývá, že tato námitka obviněných je zjevně neopodstatněná.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit i námitku obviněného L. F., že jednání, které je mu kladeno za vinu nenaplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi, a to ohledně výše majetkového prospěchu. Ačkoliv tuto námitku postavil spíše na skutkovém základě, zpochybnil především správnost výpočtu. V souvislosti s tím uvedl, že zjištěná výše škody je nepřesná a nepřezkoumatelná, neodráží reálný stav věci. Ani s touto námitkou se nelze ztotožnit. Znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 168 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je naplněn, je-li čin spáchán v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Značným majetkovým prospěchem se přitom ve smyslu § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku rozumí částka převyšující 500 000 Kč. Soud prvního stupně se rozsahem neoprávněného majetkového prospěchu obviněných důsledně zabýval, přičemž své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Vycházel přitom správně z výpovědi obviněného R. F. a z výpovědí poškozených, přičemž zohlednil také výši nájemného z nájemních smluv a přihlédl i k nákladům na bydlení poškozených. Při stanovení výše majetkového prospěchu přitom soud prvního stupně postupoval maximálně ve prospěch obviněných, když vyčíslil pouze minimální částku, o kterou se obvinění na úkor poškozených obohatili. Přesto takto vypočtená částka 1 350 000 Kč značně převyšuje stanovenou hranici 500 000 Kč. Tomuto postupu soudu prvního stupně přitom nelze ničeho vytknout. Nejvyšší soud se se závěrem soudu prvního stupně plně ztotožnil a pro stručnost lze na něj odkázat (str. 44 a 55 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podřaditelná námitka obviněného L. F., že v případě peněžitého trestu mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští z důvodu jeho nedobytnosti. Namítl, že soudy se v souvislosti s ukládáním peněžitého trestu nedostatečně zabývaly jeho osobními a majetkovými poměry. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Přitom uložením takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí nejen uložení druhu trestu, který trestní zákon (účinný v době rozhodování) nezná, ale i uložení určitého trestu bez splnění podmínek zákonem stanovených právě pro uložení tohoto druhu trestu. Námitka zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu (§ 68 odst. 6 tr. zákoníku) tedy odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017). Této námitce obviněného je třeba přisvědčit. Soud prvního stupně se skutečně nedostatečně zabýval majetkovými poměry obviněného a dobytností peněžitého trestu, přičemž tuto vadu nezhojil ani odvolací soud. Při zkoumání této podmínky je nutné zjišťovat osobní a majetkové poměry pachatele i jeho závazky, především rozsah jeho zákonné vyživovací povinnosti a rozsah povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy, které mají zásadně přednost před zaplacením peněžitého trestu (viz rozhodnutí č. 22/1977 Sb. rozh. tr.). Těmito skutečnostmi se však soudy nezabývaly, ale pouze s odkazem na to, že trestná činnost byla motivována zištností, a činem byl získán neoprávněný majetkový prospěch, uložil soud prvního stupně peněžitý trest a odvolací soud tento postup akceptoval. Soudy však nepostupovaly důsledně podle § 68 odst. 3, 4 a 6 tr. zákoníku. Výměru peněžitého trestu soud prvního stupně nijak konkrétně neodůvodnil, zjevně kvůli absenci objektivizace osobních a majetkových poměrů obviněného ji ani neměl čím odůvodnit, a pouze stanovil výměru 600 denních sazeb s výší denní sazby 500 Kč, tedy celkem 300 000 Kč. Odvolací soud k tomuto pak pouze ve stručnosti uvedl, že soud prvního stupně poukázal na minulost obviněného, společenskou škodlivost jeho jednání, specifické postavení při páchání trestné činnosti, majetkové a výdělkové poměry v době páchání trestné činnosti, a proto považuje uložené tresty (tedy i peněžitý trest) za zcela přiměřené a spravedlivé. Uložení peněžitého trestu nelze odůvodnit pouze zištnou motivací ke spáchání trestného činu a skutečností, že byl v letech 2012-2016 získán neoprávněný majetkový prospěch, ani odkazem na jeho výdělkové poměry v období páchání trestné činnosti, neboť tyto se poté v posledních letech výrazně změnily. Obviněný nejpozději od jara 2017 (kdy to zmínil ve své výpovědi) nemá žádný příjem, je nemajetný, má základní vzdělání, má pět dětí (č. l. 791), což se nezměnilo ani v době řízení před soudem prvního stupně (č. l. 2245). Bez bližšího zjištění osobních a majetkových poměrů obviněného v době rozhodování soudu nelze dospět k závěru o dobytnosti peněžitého trestu. Soudy se měly těmito otázkami důsledně zabývat a zjistit majetkovou a osobní situaci obviněného (k tomu obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017). Ze spisového materiálu přitom nevyplývá, že by obviněný v současné době v České republice vlastnil hodnotnější majetek, a přestože se dlouhou dobu zdržoval ve Velké Británii (údajně 17 let), ve spise není žádná informace (a soudy to ani nezjišťovaly), že by tam nějaký majetek případně vlastnil. Nelze ani rozumně předpokládat, že by mohlo v poslední době dojít k příznivým změnám v jeho majetkových poměrech, a to především s přihlédnutím k tomu, že v této trestní věci byl od 15. 9. 2017 ve vazbě a následně byl převeden do výkonu trestu odnětí svobody. Peněžitý trest uložený obviněnému L. F. je za dané důkazní situace zjevně nedobytný, a tudíž nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení.

Námitky obviněného L. F. shledal Nejvyšší soud částečně důvodnými, a to ve vztahu k uloženému peněžitému trestu. Proto z podnětu dovolání obviněného L. F. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, č. j. 2 To 63/2018-2859, v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného L. F. proti výroku o uložení peněžitého trestu a náhradního trestu odnětí svobody a současně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2018, č. j. 4 T 7/2017-2677, ve výroku, kterým byl obviněnému L. F. podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uložen na to navazující náhradní trest odnětí svobody, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že uložený trest odnětí svobody a propadnutí věci, který zůstal rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčen, lze považovat za dostačující, a proto byl peněžitý trest a náhradní trest odnětí svobody zrušen bez nutnosti opětovného rozhodnutí o tomto druhu trestu.

Dovolání obviněného R. F. pak Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení dne 20. 9. 2018 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněných předložena dne 27. 3. 2019. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 4. 2019

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu