Rozhodnutí NS

8 Tdo 1259/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/30/2019
Spisová značka:8 Tdo 1259/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1259.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vydírání
Dotčené předpisy:§ 175 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1259/2019-584


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 o dovolání obviněného R. V., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, okres Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 6 To 8/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 50/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

1. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 3 T 50/2017, uznal obviněného R. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
    dne 8. 9. 2016 v době okolo 16:30 hod. v obci XY, okres Frýdek-Místek, v rodinném domě č. p. XY a dále na přilehlé zahradě a pozemcích, po tom, co se v technické místnosti domu dostal k volně položenému mobilnímu telefonu užívanému jeho družkou poškozenou P. I., nar. XY, a pohledem na display na něm zaregistroval krátkou textovou zprávu, jejímž obsahem byla komunikace poškozené ohledně setkání s jemu neznámou osobou, která v něm podnítila žárlivou, zlobnou reakci, s tímto mobilním telefonem šel ihned za poškozenou, která se v té době nacházela v kuchyni společně obývaného domu, kde po ní rozezlen požadoval vysvětlení, co má ta textová zpráva znamenat, poté co byl poškozenou vyzván, aby jí mobilní telefon vrátil, této odmítl přístroj vydat s tím, že požadoval, aby si společně přečetli obsah její soukromé komunikace, s čímž nesouhlasila, přitom poškozenou na její aktivní pokusy o získání svého mobilního telefonu odstrkoval a snažil se i s mobilním telefonem odejít z domu, přičemž v chodbě domu u vstupních dveří do ní strčil tak, až upadla na zem, následně vyběhl i s mobilním telefonem z domu následován poškozenou, která se opět snažila získat svůj mobilní telefon zpět, poškozenou odstrkoval a přitom jí dal facku otevřenou dlaní do oblasti hlavy, poté obviněný vyběhl i s mobilním telefonem po chodníku vedoucímu k vjezdu na pozemek k domu, kde bylo zaparkováno jeho vozidlo zn. Škoda Superb, u vozidla do poškozené, která se nadále domáhala vydání svého mobilního telefonu žduchl, v důsledku čehož poškozená upadla na zem do trávy, poté obviněný nasedl do vozidla na místo řidiče, poškozená následně usedla na místo spolujezdce a v předmětném vozidle se znovu snažila svůj mobilní telefon získat, obviněný poškozenou opět odstrkoval, po chvíli s mobilním telefonem vyběhl z vozidla směrem k blízké garáži, kde vzal ve vzteku kus dlažby a mobilní telefon dlažbou rozbil, načež ho poté předal poškozené, kdy jí tímto svým jednáním jednak způsobil poškozením mobilního telefonu škodu ve výši nejméně 2 800 Kč a jednak uvedeným fyzickým napadáním drobné zranění spočívající v komplexu povrchních zranění kožního krytu hlavy i horních končetin s průměrnou dobou léčení a omezením v obvyklém způsobu života v trvání do sedmi dnů.
      2. Pro uvedený skutek a trestný čin soud obviněnému uložil podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou P. I., nar. XY, bytem XY, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
        3. Pro úplnost je vhodné uvést, že v dané trestní věci se jednalo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Poprvé totiž tento soud rozhodoval již usnesením ze dne 29. 11. 2017, č. j. 3 T 50/2017-424, jímž postoupil trestní věc obviněného Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Moravskoslezského kraje, k projednání pro přestupek. Ke stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 6 To 460/2017, napadené usnesení zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby tak učinil v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v jeho usnesení.
          4. Proti citovanému rozsudku podali obviněný (proti všem výrokům napadeného rozsudku) a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku (ten tak učinil v neprospěch obviněného do výroku o vině, neboť se neztotožnil s formulací skutku, jež dostatečně nevystihovala předmětnou trestnou činnost a neodrážela prokázanou intenzitu fyzického útoku) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 6 To 8/2019, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným níže uvedeným skutkem, jehož popis částečně (v textu jsou předmětné úpravy zvýrazněny tučně) upravil tak, že
            dne 8. 9. 2016 v době okolo 16:30 hod. v obci XY, okres Frýdek-Místek, v rodinném domě č. p. XY a dále na přilehlé zahradě a pozemcích, po tom, co se v technické místnosti domu dostal k volně položenému mobilnímu telefonu užívanému jeho družkou poškozenou P. I., nar. XY, a pohledem na display na něm zaregistroval krátkou textovou zprávu, jejímž obsahem byla komunikace poškozené ohledně setkání s jemu neznámou osobou, která v něm podnítila žárlivou, zlobnou reakci, s tímto mobilním telefonem šel ihned za poškozenou, která se v té době nacházela v kuchyni společně obývaného domu, kde po ní rozezlen požadoval vysvětlení, co má ta textová zpráva znamenat, poté co byl poškozenou vyzván, aby jí mobilní telefon vrátil, této odmítl přístroj vydat s tím, že požadoval, aby si společně přečetli obsah její soukromé komunikace, s čímž nesouhlasila, přitom poškozenou na její aktivní pokusy o získání svého mobilního telefonu odstrkoval, aby jí zamezil v přístupu k mobilnímu telefonu, a snažil se i s mobilním telefonem odejít z domu, přičemž v chodbě domu u vstupních dveří do ní strčil tak, až upadla na zem, následně vyběhl i s mobilním telefonem z domu následován poškozenou, která se opět snažila získat svůj mobilní telefon zpět, poškozenou odstrkoval a přitom jí dal facku otevřenou dlaní do oblasti hlavy, poté obviněný vyběhl i s mobilním telefonem po chodníku vedoucímu k vjezdu na pozemek k domu, kde bylo zaparkováno jeho vozidlo zn. Škoda Superb, u vozidla do poškozené, která se nadále domáhala vydání svého mobilního telefonu žduchl, v důsledku čehož poškozená upadla na zem do trávy, poté obviněný nasedl do vozidla na místo řidiče, poškozená následně usedla na místo spolujezdce a v předmětném vozidle se znovu snažila svůj mobilní telefon získat, obviněný poškozenou opět odstrkoval a udeřil opakovaně otevřenou dlaní do oblasti hlavy, po chvíli s mobilním telefonem vyběhl z vozidla směrem k blízké garáži, kde vzal ve vzteku kus dlažby a mobilní telefon dlažbou rozbil, načež ho poté předal poškozené, kdy jí tímto svým jednáním jednak způsobil poškozením mobilního telefonu škodu ve výši nejméně 2 800 Kč a jednak uvedeným fyzickým napadáním zranění s průměrnou dobou léčení a omezením v obvyklém způsobu života v trvání do sedmi dnů, spočívající v krvácení z nosu a úst, zhmoždění oblasti za levostranným ušním boltcem, zhmoždění pravé horní části hrudníku, zhmoždění obou paží s krevními podlitinami na pravé paži o rozměrech 9x8 cm a levé paži o rozměrech 8x5 mm, drobných oděrkách na dorsální straně obou loktů o průměru 5 mm a drobné oděrce nad čéškou levého kolene o průměru 6 mm.

            5. Takto nově popsaný skutek soud druhého stupně právně kvalifikoval shodně jako soud prvního stupně, tj. jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a obviněnému uložil podle téhož zákonného ustanovení trest odnětí svobody ve stejné výměře sedmi měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu delšího trvání, a to jednoho roku a tří měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou P. I., nar. XY, bytem XY (dále převážně jen „poškozená“), s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného.
              6. Obviněný se s takovým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Lumíra Calábka podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
                7. Naplnění citovaného důvodu dovolání dovolatel spatřoval v tom, že napadený rozsudek soudu druhého stupně a rovněž předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Zdůraznil, že nevznáší námitky proti provedeným důkazům, neboť tyto považuje za úplné a dostatečné k tomu, aby soud mohl ve věci rozhodnout, nesouhlasil však se závěry, které z nich soud vyvodil.
                  8. V následujícím textu obviněný rozvedl stejnou argumentaci, kterou uplatnil již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a z podstatné části i v rámci své obhajoby před nalézacím soudem. Namítl, že soud prvního stupně dospěl k závěru o jeho vině jen proto, že respektoval právní názor a právní hodnocení odvolacího soudu, jenž zasáhl do jeho práva na volné hodnocení důkazů, aniž by předtím došlo k doplnění dokazování, a dovodil z dokazování osamocené závěry, jež provedeným důkazům neodpovídají. Poukázal na to, že podle původního (vlastního) názoru soudu prvního stupně bylo prokázáno, že konflikt mezi ním a poškozenou sice proběhl, avšak ne tak, jak to popisovala poškozená, nýbrž veskrze tak, jak to popsal on; poškozená jej svým popisem události (kdy hovořila o agresivním napadání a mlácení hlava nehlava z jeho strany), který prezentovala nejen před svým otcem, ale i před svými kamarádkami (jež pak ochotně dosvědčily brutalitu útoků i to, jak poškozená vypadala dne 10. 6. 2019 po návratu ze zájezdu), prokazatelně chtěla dostat do horšího světla. Pravdivost její výpovědi a výpovědí zmíněných svědků totiž byla zcela jednoznačně vyvrácena zejména lékařskými zprávami ze dne 11. 9. 2016 a ze dne 13. 9. 2016 a dále znaleckým posudkem MUDr. Marka Dokoupila, Ph.D. Za této situace nalézací soud ve svém původním rozhodnutí správně vyhodnotil, že nelze bez jakýchkoli pochybností vzít za prokázané, že se skutek stal tak, jak jej popisovala poškozená, a tyto pochybnosti nelze rozptýlit ani dalším dokazováním.
                    9. S ohledem na nepravdivost výpovědi poškozené, obsah lékařských zpráv a závěry znaleckého posudku výše jmenovaného znalce se podle dovolatele nejeví možné respektovat cokoliv z toho, co poškozená uvedla. Zdůraznil, že jeho úmyslem nebylo bránit poškozené s použitím násilí ve znovunabytí telefonu, nýbrž probrat s ní obsah doručené sms zprávy, a že ani k tomu, aby telefon získal, ani k tomu, aby mu jej poškozená nevzala, násilí použít nemusel; facka a odstrkování byly výsledkem fyzického kontaktu s poškozenou při aktivním napadání z její strany a projevem jeho zlosti proto, že jej poškozená podvádí. Závěr, že použil násilí k tomu, aby zabránil poškozené ve znovunabytí telefonu, je navíc v rozporu s provedeným dokazováním, stejně jako závěr, že násilí mělo intenzitu zakládající skutkovou podstatu trestného činu vydírání. V této souvislosti vytkl, že se zcela opomíjí fakt, že to byla poškozená, která jej začala fyzicky napadat, v tomto napadání neustávala a jednalo se o vzájemné šarpání.
                    10. Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby.
                      11. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 t.r ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného konstatovala, že soudy obou stupňů, zejména soud odvolací, řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, pečlivě hodnotily provedené důkazy a ve věci nelze shledat žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Dále uvedla, že oba soudy při hodnocení důkazů správně vyšly z výpovědi poškozené, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, výpovědí svědků, listinných důkazů – lékařských zpráv o zranění poškozené a ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, přičemž poukázala na to, že soudní znalec při výslechu u soudu uvedl, že na vznik zranění, resp. vytvoření hematomů na těle poškozené měl vliv úhel, z jakého byl veden útok; pokud totiž došlo pouze k tečnému zasažení, zranění nemusela být způsobena, případně údery mohly být vedeny také do stejného místa na těle poškozené a některé údery slabší intenzity nemusely hematomy a oděrky vytvořit vůbec.
                        12. Státní zástupkyně proto vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud správně uzavřel tuto část provedených důkazů tak, že pouze podle počtu viditelných zranění na těle poškozené nelze vyvozovat závěr, že její výpověď je nevěrohodná, a popisovat skutkový děj výhradně podle výpovědi obviněného, který se snažil fyzický útok na poškozenou bagatelizovat a tím snižovat společenskou škodlivost svého jednání. Prvotní hodnocení důkazů nalézacím soudem naopak považovala za rozporné s pravidly formální logiky a zcela neodpovídající provedeným důkazům, což vyžadovalo zásah odvolacího soudu směřující k jejich řádnému vyhodnocení. V tomto směru zdůraznila, že soud prvního stupně totiž zcela nekriticky přijímal výpověď obviněného a naopak poškozenou stavěl do role útočnice, která si měla být dopředu vědoma, že s ohledem na rozdílnost fyzické síly její a obviněného nemůže pro ni přetahování o mobilní telefon dopadnout dobře, a nesprávně dovodil, že její jednání postrádalo jakoukoli logiku, když navíc mohla místo konfliktu kdykoliv opustit, neboť obviněným nikdy nebyla násilím držena. Ztotožnila se se skutkovými závěry odvolacího soudu s poukazem na to, že obviněný užíval mobilní telefon poškozené bez jejího souhlasu, četl si v něm sms zprávy, nerespektoval ochranu tajemství telekomunikačního provozu a přestože byl obviněnou k vrácení mobilního telefonu vyzván, neučinil tak a chtěl ve čtení sms zpráv pokračovat. Bránil přitom poškozené, aby si vzala mobilní telefon zpět, užitím fyzického násilí – strkáním, žducháním, opakovanými údery otevřenou dlaní zejména do oblasti vlasaté části hlavy, přičemž jí vulgárně nadával; poškozená jednala rozhodně s cílem vrácení mobilního telefonu a zamezení obviněnému, aby četl soukromé zprávy a toto její jednání, jak správně vyhodnotil odvolací soud, bylo naprosto logické i přesto, že byla fyzicky napadána.
                          13. Státní zástupkyně poukázala dále na to, že odvolací soud se zabýval rovněž tím, zda v daném případě není namístě aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. zásady subsidiarity trestní represe včetně hodnocení společenské škodlivosti činu a aplikace principu „ultima ratio“. Přisvědčila tomuto soudu v jeho závěru, že posuzovaný skutek odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům předmětné skutkové podstaty a v některých okolnostech ji i převyšuje. Ze strany obviněného se totiž nejednalo o jednorázovou zlobnou reakci, ale celou škálu útoků proti poškozené, přičemž tuto nutil k jednání, které odmítala, nerespektoval její právo na ochranu telekomunikačního tajemství, ohrožoval její tělesnou integritu, choval se k ní neuctivě a agresivně; jako příslušník policie si přitom musel být vědom protiprávnosti svého jednání, kterého nezanechal, ač o to byl poškozenou opakovaně žádán. Naopak odmítal poškozené vydat mobilní telefon a navíc užil násilí k tomu, aby poškozená něco opomenula nebo trpěla, a činil tak částečně i před jejich nezletilým synem, kterého chování otce negativně ovlivnilo. Za této situace byla společenská škodlivost jednání obviněného správně vyhodnocena jako vyšší než běžná, a tudíž aplikace zásady „ultima ratio“ byla vyloučena.
                            14. Z výše uvedených důvodů a s ohledem na to, že námitky obdobného obsahu obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly a vypořádaly se s nimi, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání.
                              15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 18. 10. 2019). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
                                16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
                                  17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
                                    18. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
                                      19. Pod citovaný dovolací důvod obviněný podřadil argumentaci týkající se nesprávného právního posouzení daného skutku jako přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a to jednak z důvodu nedostatku jeho subjektivní stránky, a jednak vzhledem k intenzitě násilí, jehož vůči poškozené užil, přičemž se lze domnívat (s ohledem na to, že považoval za správné rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž tento soud postoupil jeho trestní věc Polici České republiky, Krajskému ředitelství policie Moravskoslezského kraje k projednání pro přestupek), že prostřednictvím posledně uvedené námitky mířil k tomu, že byla namístě aplikace zásady subsidiarity trestní represe a předmětný skutek měl být posouzen případně (pokud vůbec) jen jako přestupek.
                                        20. Nejvyšší soud shledal, že výše zmíněné námitky obviněného lze z hlediska jím tvrzeného dovolacího důvodu považovat za relevantně uplatněné, ovšem jen s jistou mírou tolerance. Je tomu tak proto, že uvedené výhrady vycházely z námitek, jež ve své podstatě směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a na jeho podkladě učiněným skutkovým zjištěním zejména odvolacího soudu, ale též soudu prvního stupně, pokud se týkalo jeho v pořadí druhého rozhodnutí ve věci, s nímž vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že nalézací soud jej tímto uznal vinným jen proto, že respektoval nesprávný právní názor a chybné právní hodnocení odvolacího soudu. Tomuto přitom vytkl, že z provedeného dokazování dovodil osamocené závěry, jež provedeným důkazům neodpovídají, přičemž (i s odkazem na úvahy a skutkové závěry soudu prvního stupně z jeho prvního rozhodnutí) jednak tvrdil, že bylo prokázáno, že konflikt mezi ním a poškozenou sice proběhl, avšak ne tak, jak jej (ve snaze dostat ho do horšího světla) popisovala poškozená, nýbrž veskrze tak, jak jej popsal on, neboť pravdivost výpovědi poškozené a svědků – jejího otce a jejích kamarádek – byla zcela jednoznačně vyvrácena zejména lékařskými zprávami a znaleckým posudkem MUDr. Marka Dokoupila, Ph.D., a současně trval na tom, že násilí použít nemusel a pokud šlo o jednu facku a odstrkování (jakožto projevy jeho zlosti z důvodu, že jej poškozená podvádí), tyto byly výsledkem fyzického kontaktu s poškozenou, jež ho začala napadat a v aktivním napadání neustávala, takže se jednalo o vzájemné šarpání.
                                          21. Jak již bylo výše zmíněno, takové výhrady obviněného byly po stránce věcné námitkami skutkovými, resp. procesními, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Nejvyšší soud však přesto považoval jeho argumentaci k subjektivní stránce daného trestného činu a intenzitě užitého násilí, resp. případnému uplatnění zásady subsidiarity trestní represe za podřaditelnou pod jím deklarovaný dovolací důvod. Přes toto konstatování však nemohl takovým jeho výhradám přiznat opodstatnění.
                                            22. Jestliže obviněný tvrdil, že předmětného skutku se nedopustil úmyslně, neboť jeho úmyslem nebylo bránit poškozené s použitím násilí ve znovunabytí telefonu, je třeba uvést následující.

                                            23. Ze skutkových zjištění učiněných soudem druhého stupně na podkladě důkazů, které sám provedl ve veřejném zasedání dne 5. 4. 2018, jimiž byly výslechy poškozené a obviněného (k tomu je třeba zmínit, že obviněný tak nemá pravdu, pokud namítá, že tento soud zasáhl do práva nalézacího soudu na hodnocení důkazů, aniž by předtím došlo k doplnění dokazování), a na základě důkazů provedených nalézacím soudem, uvedených ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a rozvedených v jeho odůvodnění vyplývá, že (stručně shrnuto) po tom, co se dostal k volně položenému mobilnímu telefonu užívanému jeho družkou poškozenou P. I. a pohledem na display na něm zaregistroval krátkou textovou zprávu (sms), jejímž obsahem byla komunikace poškozené ohledně setkání s jemu neznámou osobou, která v něm podnítila žárlivou, zlobnou reakci, s tímto mobilním telefonem šel ihned za poškozenou a rozezlen po ní požadoval vysvětlení, co má ta textová zpráva znamenat, poté co byl poškozenou vyzván, aby jí mobilní telefon vrátil, této odmítl přístroj vydat s tím, že požadoval, aby si společně přečetli obsah její soukromé komunikace, s čímž nesouhlasila, přitom poškozenou na její aktivní pokusy o získání svého mobilního telefonu odstrkoval, aby jí zamezil v přístupu k mobilnímu telefonu, a snažil se i s mobilním telefonem odejít z domu, přičemž v chodbě domu u vstupních dveří do ní strčil tak, až upadla na zem, následně vyběhl i s mobilním telefonem z domu následován poškozenou, která se opět snažila získat svůj mobilní telefon zpět, poškozenou odstrkoval a přitom jí dal facku otevřenou dlaní do oblasti hlavy, poté obviněný vyběhl i s mobilním telefonem po chodníku vedoucímu k vjezdu na pozemek k domu, kde bylo zaparkováno jeho vozidlo zn. Škoda Superb, u vozidla do poškozené, která se nadále domáhala vydání svého mobilního telefonu žduchl, v důsledku čehož poškozená upadla na zem do trávy, poté obviněný nasedl do vozidla na místo řidiče, poškozená následně usedla na místo spolujezdce a v předmětném vozidle se znovu snažila svůj mobilní telefon získat, obviněný poškozenou opět odstrkoval a udeřil opakovaně otevřenou dlaní do oblasti hlavy, po chvíli s mobilním telefonem vyběhl z vozidla směrem k blízké garáži, kde vzal ve vzteku kus dlažby a mobilní telefon dlažbou rozbil, načež ho poté předal poškozené, kdy jí tímto svým jednáním jednak způsobil poškozením mobilního telefonu a jednak uvedeným fyzickým napadáním zranění s průměrnou dobou léčení a omezením v obvyklém způsobu života v trvání do sedmi dnů, spočívající v krvácení z nosu a úst, zhmoždění oblasti za levostranným ušním boltcem, zhmoždění pravé horní části hrudníku, zhmoždění obou paží s krevními podlitinami na pravé paži o rozměrech 9x8 cm a levé paži o rozměrech 8x5 mm, drobných oděrkách na dorsální straně obou loktů o průměru 5 mm a drobné oděrce nad čéškou levého kolene o průměru 6 mm.
                                            24. K výše rozvedeným skutkovým závěrům odvolacího soudu je třeba doplnit, že tento soud přistoupil k doplnění dokazování, resp. opětovnému provedení a hodnocení důkazů, které již byly provedeny v hlavním líčení, proto, že shledal vadným hodnocení důkazů soudem prvního stupně (v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.), a to zejména výpovědi poškozené, jehož důsledkem pak bylo, že tento soud dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, obzvláště pokud se jednalo o způsob útoku obviněného na poškozenou, rozsah u ní zjištěných zranění a s tím související hodnocení věrohodnosti její výpovědi. Nejvyšší soud (ve shodě s přiléhavým vyjádřením státní zástupkyně) se s tímto postupem soudu druhého stupně a důvody, které jej k němu vedly, ztotožnil, neboť způsob hodnocení důkazů a skutková zjištění soudu prvního stupně, zejména výpovědi poškozené, skutečně provedeným důkazům neodpovídaly. Soud prvního stupně, jak je zřejmé zejména z odstavců 20. až 22. odůvodnění jeho rozsudku, přijal nesprávnou skutkovou verzi předmětného konfliktu vycházeje z tvrzení obviněného za současného bagatelizování (zejména s odkazem na znalecký posudek znalce MUDr. Marka Dokoupila, Ph.D.) skutečností vyplývajících z výpovědi poškozené, zvláště týkajících se útoku obviněného a vzniklých zranění poškozené, což ve svém důsledku stavělo poškozenou do role jakési neodbytné (spolu)útočnice, jejíž aktivní počínání spočívající ve snaze získat od obviněného zpět svůj mobilní telefon, v němž si tento bez jejího souhlasu přečetl jí určenou zprávu, tento si vzal, držel jej u sebe a setrvale odmítal jí ho vydat, přičemž po ní urputně požadoval, aby mu zpřístupnila i další její soukromou komunikaci, považoval jednak za nelogické s poukazem na to, že si musela být vědoma fyzické převahy obviněného, a tudíž i skutečnosti, že s ním lidově řečeno tento „souboj“ nevyhraje, a dále její chování považoval za známku toho, že pro ni s ohledem na to, že mohla místo incidentu sama kdykoliv opustit, když obviněným nebyla nikdy násilím držena, jednání obviněného nemohlo být tak traumatizujícím a otřesným zážitkem, aby jeho útok vnímala natolik odlišně a v rozporu s objektivně prokázanými poraněními na jejím těle.
                                              25. Naopak skutkovým závěrům (včetně těch, které se týkaly zranění poškozené s tím, že nelze činit závěry o rozsahu útoku obviněného pouze z viditelných stop na těle poškozené, které byly zaznamenány, neboť i z vyjádření znalce MUDr. Marka Dokoupila, Ph.D., vyplývalo, že v případě tečného zasažení, případně vedení úderů do stejného místa či úderů o menší intenzitě, nemusela být zranění takového charakteru, aby způsobila viditelná poranění), jež z provedených důkazů učinil odvolací soud, nemá Nejvyšší soud co vytknout. Z těchto je nepochybné, že obviněný poté, co se neoprávněně zmocnil mobilního telefonu poškozené a porušil tajemství textové zprávy jí zaslané prostřednictvím sítě elektronických komunikací, odmítal jí mobilní telefon vydat s tím, že po ní požadoval, aby si společně přečetli její soukromou korespondenci, a při tom ji opakovaně odstrkoval, strkal, žduchal tak, že upadla opakovaně na zem, dal jí opakovaně facku, resp. udeřil ji otevřenou dlaní do oblasti hlavy a způsobil jí shora popsaná zranění (včetně krvácivého poranění). Obviněný tak za užití násilí poškozené bránil ve znovunabytí jejího mobilního telefonu, nutil ji, aby přestala, tedy opomenula, aktivně vyžadovat jeho vrácení a aby trpěla, že jej má v držení on. Tímto jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, včetně jeho subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
                                                26. Druhou výhradou dovolatele vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení daného skutku byla ta, že závěr soudů obou stupňů, že násilí mělo intenzitu zakládající skutkovou podstatu trestného činu vydírání, je v rozporu s provedeným dokazováním, z čehož zřejmě dovozoval, že daný skutek měl být posouzen s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Ani tuto námitku obviněného Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.
                                                  27. K tomu je třeba uvést, že tato zásada je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
                                                    28. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
                                                      29. Nejvyšší soud v tomto směru – opět ve shodě s výstižným vyjádřením státní zástupkyně – dospěl k závěru, že jednání obviněného spočívající jednak v tom, že porušil tajemství textové zprávy zaslané poškozené prostřednictvím sítě elektronických komunikací, když se zmocnil jejího mobilního telefonu a dožadoval se po ní poté společného čtení dalších zpráv, což poškozená odmítala, a dále v tom, že na její zcela pochopitelné a oprávněné snahy získat svůj mobilní telefon zpět reagoval použitím násilí, a to opakovaným odstrkováním, strkáním a žducháním do ní tak, že upadla opakovaně na zem, přičemž jí dal opakovaně i facku, resp. udeřil ji otevřenou dlaní do oblasti hlavy a způsobil jí shora popsaná zranění (včetně krvácivého poranění) a s přihlédnutím rovněž k subjektivní stránce daného trestného činu, tj. k úmyslné formě zavinění [ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio v žádném případě neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě nepostačovala. Jak na to přiléhavě poukázal odvolací soud i státní zástupce, předmětná trestní věc nejenže se nevymyká běžně se vyskytujícím případům naplňujícím skutkovou podstatu předmětného trestného činu, ale naopak lze konstatovat, že vykazovala i vyšší míru společenské škodlivosti, neboť obviněný se daného protiprávního jednání, kdy se bez souhlasu poškozené seznámil s obsahem její soukromé korespondence a setrvale odmítal vydat jí mobilní telefon za použití opakovaného a stupňujícího se násilí, navíc dopustil částečně i před jejich nezletilým synem, ačkoliv si jednak jako příslušník Policie ČR musel být vědom protiprávnosti svého jednání vůči poškozené, ale i jako otec si musel uvědomovat negativní dopad celé události na jejich dítě.
                                                        30. Nad rámec uvedeného je ještě vhodné poznamenat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je v podstatě opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před oběma soudy nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně a přesvědčivě (zejména soud odvolací) se s ní vypořádaly.
                                                          31. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

                                                          P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
                                                          V Brně dne 30. 10. 2019
                                                                                          JUDr. Jan Bláha
                                                                                          předseda senátu