Rozhodnutí NS

26 Cdo 2800/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/07/2019
Spisová značka:26 Cdo 2800/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2800.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Závazkové vztahy obchodní
Podnájem
Promlčení
Dotčené předpisy:§ 261 odst. 1 obch. zák.
§ 261 odst. 2 obch. zák.
§ 397 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/28/2019
II.ÚS 1748/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
06/18/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 2800/2018-435


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně Gold-Net a. s., se sídlem v Praze 4 – Chodově, Kloknerova 2249/9, zastoupené Mgr. Petrem Krátkým, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1556, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení částky 27.531.290,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 39/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2018, č. j. 14 Co 447/2017-393, t a k t o :


Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně (nájemkyně „nebytového prostoru v přízemí budovy č. p. XY na adrese XY, zapsané na LV číslo XY pro k. ú. XY“ – dále jen „nebytové prostory“) se – po spojení dvou věcí ke společnému řízení a po připuštění změny (rozšíření) žaloby, uplatněné v jejím podání ze dne 26. února 2014 – domáhala, aby jí žalovaný (podnájemce nebytových prostor) zaplatil částku 27.531.290,- Kč s příslušenstvím. Mělo jít o dlužné podnájemné za dobu od 1. března 2011 do 19. srpna 2012, kdy měl uplynutím sjednané dvouleté doby skončit podnájemní vztah vzniklý na základě „smlouvy o nájmu a podnájmu nebytových prostor ze dne 19. 8. 2010“ (dále jen „Smlouva“).

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. června 2017, č. j. 19 C 39/2012-346, ve spojení s usnesením ze dne 8. září 2017, č. j. 19 C 39/2012-355, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 27.531.290,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení státu (výrok II.) a účastníků řízení (výrok III. ve spojení s výroky I., II. a III. citovaného usnesení).

Soud prvního stupně pokládal Smlouvou založený vztah za vztah podnájemní. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. (správně 19.) března 2014, sp. zn. 26 Cdo 4319/2013, pak dovodil, že v daném případě mohl podnájemce podnájemní vztah ukončit i během sjednané doby podnájmu, a to aniž by výpověď odůvodnil, neboť žádnými výpovědními důvody omezen nebyl. Zde uvedl, že „žalovaný svou vůli skončit nájemní (správně podnájemní) vztah projevil písemným úkonem, který nazval odstoupením, dne 10. 2.2011“ (dále jen „písemný úkon ze dne 10. února 2011“). Obsahuje-li však Smlouva ujednání o povinnosti podnájemce předat nebytové prostory nájemci ke dni skončení podnájmu, k čemuž ze strany žalovaného, který navíc neprokázal ani jejich úplné vyklizení, nedošlo, pokládal nárok za oprávněný až do uplynutí sjednané doby podnájmu, tj. do 19. srpna 2012.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. února 2018, č. j. 14 Co 447/2017-393, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. potvrdil ohledně částky 27.531.290,- Kč (dále jen „potvrzující výrok“) a zrušil v části týkající se úroku z prodlení; současně ho zrušil v nákladových výrocích II. a III. a v rozsahu zrušení mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil vztah mezi účastníky jako vztah z podnájemní smlouvy, podléhající ustanovení § 261 odst. 2 a 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obch. zák.“). Jde-li o možnost jeho předčasného ukončení, odkázal sice na právní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 4319/2013, avšak poté v poměrech dané věci dovodil, že podnájemní vztah i nadále (až do uplynutí sjednané doby podnájmu, tj. do 19. srpna 2012) trval, a to s odůvodněním, že účastníci si ve Smlouvě fakultativně nesjednali možnost její předčasné výpovědi; proto ani nepřihlížel k písemnému úkonu ze dne 10. února 2011. Současně – s odkazem na tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu – mimo jiné rovněž dovodil, že (pod)nájemce je povinen platit dohodnuté (pod)nájemné až do doby skončení podnájmu i přesto, že mu byly nebytové prostory odevzdány ve stavu nezpůsobilém ke smluvenému účelu nájmu a že je z tohoto důvodu neužíval, a to bez ohledu na jejich jednostranné faktické opuštění či jejich (předčasné) vyklizení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele), které – s přihlédnutím k jeho obsahu – směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017, tj. ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).

Především nelze – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dovolatel uplatnil rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu.

Z pohledu dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dovolací soud posuzoval práva a povinnosti účastníků vyplývající z (pod)nájemního vztahu podle dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).

Za předchozí právní úpravy se soudní praxe ustálila v názoru (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněný pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že týká-li se smlouva o nájmu nebytových prostor podnikatelské činnosti smluvních stran (§ 261 odst. 1 obch. zák.), podléhá co do zvláštních ustanovení týkajících se tohoto typu smlouvy režimu zákona č. 116/1990 Sb. (zákona č. 116/1990 Sb., ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“); ve všem ostatním, včetně možnosti dohodnout si sazbu úroků z prodlení, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem (§ 369 odst. 1 obch. zák.). Uvedený závěr lze bez rozumných pochybností vztáhnout i na závazkové vztahy podle § 261 odst. 2 (a 6) obch. zák., o něž jde podle ničím nezpochybněného závěru i v projednávané věci.

V soudní praxi (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2799/2009) není pochyb o tom, že není-li v zákoně č. 116/1990 Sb. výslovně omezena možnost ukončit podnájemní smlouvu uzavřenou na dobu určitou, a tuto úpravu neobsahuje ani obecná úprava v občanském zákoníku, je nutné při posuzování možností skončení podnájmu před uplynutím dohodnuté doby vycházet ze základní zásady regulace soukromého práva, že co není zakázáno, je dovoleno. Strany podnájemní smlouvy si proto mohou sjednat libovolné výpovědní důvody bez ohledu na právní úpravu skončení nájmu nebytových prostor, kterou obsahuje zákon č. 116/1990 Sb. Jinými slovy řečeno, účastníkům podnájemního vztahu nic nebrání v tom, aby si v podnájemní smlouvě sjednali omezení možnosti předčasného skončení podnájmu, a to např. sjednáním konkrétních důvodů, pro něž lze podnájemní vztah na dobu určitou vypovědět. Pokud si však takovéto omezení nedohodli, platí, že účastník může podnájemní vztah vypovědět, aniž by výpověď odůvodnil, neboť žádnými výpovědními důvody nebyl omezen (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 4319/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 2094/2014). V citovaném rozsudku pak Nejvyšší soud uzavřel, že podnájemce nebytových prostor může vypovědět podnájem na dobu určitou i před uplynutím sjednané doby; není-li dohodnuto jinak, omezení výpovědních důvodů stanovené v § 9 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“) se u podnájmu neuplatní. V jeho odůvodnění mimo jiné uvedl, že jestliže si účastnice v podnájemní smlouvě omezení výpovědních důvodů nesjednaly, žalovaná (podnájemnice) proto mohla výpovědí skončit podnájem i během sjednané doby podnájmu, a to aniž by výpověď odůvodnila, neboť žádnými výpovědními důvody nebyla omezena. Jelikož stejná situace nastala i v posuzovaném případě (účastníci si ve Smlouvě omezení výpovědních důvodů nesjednali), mohl dovolatel výpovědí skončit podnájem i během sjednané doby podnájmu, aniž by výpověď byl povinen odůvodňovat; to proto, že žádnými výpovědními důvody omezen nebyl. V rozsudku ze dne 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 4319/2013, Nejvyšší soud rovněž uvedl, že zákon č. 116/1990 Sb. neobsahuje zvláštní úpravu skončení podnájmu sjednaného na dobu určitou před uplynutím této doby a ani neodkazuje na úpravu skončení nájmu na dobu určitou. Vzhledem k tomu a také s ohledem na akcesorickou povahu podnájemního vztahu neexistuje rozumný důvod bránit se tomu, aby za podmínek upravených v ustanovení § 679 odst. 1 obč. zák mohl od smlouvy odstoupit podnájemce, může-li za těchto podmínek od smlouvy odstoupit nájemce.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu však nebyl zaznamenán odklon od názoru, že užíváním předmětu nájmu nájemcem i po skončení sjednané doby nájmu je i stav, kdy nájemce předmět nájmu nevyklidil. Soudní praxe je totiž dlouhodobě ustálena v názoru, že povinnost byt (zde nebytový prostor) vyklidit je považována za splněnou v případě, že ten, kdo ho má vyklidit, se z něj odstěhuje dobrovolně a zároveň jej odevzdá oprávněné osobě (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. prosince 1983, sp. zn. Cpj 40/83, uveřejněné pod č. 27/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. října 1985, sp. zn. 3 Cz 28/85, uveřejněné pod č. 8/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2716/2005). Z toho plyne, že nebytový prostor nebyl vyklizen, jestliže nebyl odevzdán; jinak řečeno, je-li ve vyklizení obsaženo i odevzdání, pak nebytový prostor nebyl vyklizen (a byl i nadále užíván) i v případě, kdy nebyl rovněž odevzdán (např. předáním klíčů).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v názoru, že nájemce je povinen platit dohodnuté „nájemné“ (viz další výklad) i přesto, že mu byly nebytové prostory odevzdány ve stavu nezpůsobilém ke smluvenému účelu nájmu a že je z tohoto důvodu neužíval, neboť jejich neblahý stav mu byl znám od počátku (od okamžiku jejich odevzdání) a nijak na něj v průběhu nájemního vztahu nepoukazoval (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1569/2001, uveřejněné pod C 2068 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 20. července 2010, sp. zn. 26 Cdo 3955/2008, z 16. ledna 2013, sp. zn. 26 Cdo 507/2011, a z 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 6/2013).

V dlouhodobě ustálené soudní praxi je standardně zastáván také názor, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178/2002 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Přitom Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky z 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 30. listopadu 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, uveřejněný pod č. 17/2000 časopisu Soudní judikatura, či z 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a z 29. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005, uveřejněné pod C 314 a C 5713 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) zaujal názor, že majetkovým vyjádřením prospěchu získaného subjektem, jenž užíval cizí věc, aniž ho k tomu opravňoval platný právní titul, je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy.

V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že je-li vztah z bezdůvodného obohacení obchodním závazkovým vztahem (jako v dané věci podle § 261 odst. 2 obch. zák.), je promlčecí doba ve smyslu § 397 obch. zák. čtyřletá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněné pod č. 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. z 16. června 2016, sp. zn. 25 Cdo 1629/2016). V uveřejněném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor se takto obohatil, nemůže být svou povahou vztahem obchodním. Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popř. osoby uvedené v § 261 odst. 2 obch. zák. vstupují, nelze jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní.

Jde-li o odepření uplatněného nároku pro rozpor s dobrými mravy, je zapotřebí zdůraznit, že v projednávaném případě nevyšly najevo žádné mimořádné okolnosti odůvodňující závěr, že nárok skutečně v rozporu s dobrými mravy je. Za takovou okolnost zejména nelze bez dalšího považovat odevzdání nebytových prostor dovolateli ve stavu nezpůsobilém smluvenému účelu nájmu. Tato okolnost totiž nemůže sama o sobě odůvodnit závěr o rozporu výkonu práva s dobrými mravy, jestliže dovolatel ani po odstoupení od smlouvy, resp. po výpovědi smlouvy, nebytové prostory nejméně do konce sjednané doby podnájmu zcela nevyklidil a žalobkyni neodevzdal.

Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je sice v rozporu s citovanou judikaturou v otázce možnosti ukončení podnájemního vztahu sjednaného na dobu určitou, a to výpovědí, resp. odstoupením od smlouvy, avšak z pohledu následně uvedené judikatury napadené (vyhovující) rozhodnutí v konečném důsledku obstojí. Za této situace nemůže být dovolání přípustné podle § 237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 3. 2019


JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu