Rozhodnutí NS

8 Tdo 39/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/29/2020
Spisová značka:8 Tdo 39/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.39.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nebezpečné pronásledování
Nebezpečné vyhrožování
Porušování domovní svobody
Dotčené předpisy:§ 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
§ 353 odst. 1 tr. zákoníku
§ 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 39/2020-337
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného J. K., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, zdržuje se na adrese XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 13 To 192/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 211/2018, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 1 T 211/2018, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že

po předchozích dlouhodobých neshodách s manželkou S. K., narozenou XY, bez jejího svolení jako majitelky bytu č. 8 na ulici XY, v období od 14. 4. 2018 do 22. 6. 2018 si zjednal přístup do tohoto bytu tím, že si blíže nezjištěným způsobem opatřil totožný klíč od bytu, a to bez vědomí S. K., do bytu takto vnikl a v obývacím pokoji na spodní část konferenčního stolku a v ložnici na polici u postele umístil elektronické zařízení umožňující přeposílat zvuk na předvolené telefonní číslo aktivované prostřednictvím SMS zprávy, kdy takto svou manželku S. K. skrytě odposlouchával, a totožné elektronické odposlouchávací zařízení umístil v přesně nezjištěné době i do jejího osobního motorového vozidla zn. Ssangyong Rexton RJ, RZ: XY, kterým ji opět takto mohl sledovat, přičemž současně neustále vyhledával její osobní přítomnost tím, že sledoval, kde se pohybuje, a to v místě jejího bydliště a na dalších místech, zasílal jí obtěžující SMS zprávy, a při osobním kontaktu ji také slovně napadal, přičemž naposledy jí v srpnu 2018 v domě v ulici XY v XY vyhrožoval tím, že pokud S. K. nepodepíše dohodu o vypořádání majetku, tak obžalovaný začne podle abecedy zabíjet její rodinu žijící na Ukrajině a S. K. nechá zavřít do vězení nebo bude deportována z České republiky i se svým synem A. K., kdy v důsledku tohoto jeho chování z něho měla S. K. strach a obavy o život a zdraví své a ostatních členů její rodiny.

2. Za to mu byl podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to černé plastové krabičky s otvorem a micro USB portem, černé plastové krabičky o rozměrech 40 x 23 x 15 mm, omotané černou elektrikářskou páskou, na čelní straně se třemi dírkami a z jedné strany se vstupem na nabíječku, a černé plastové krabičky o rozměrech 3 x 5 cm a tloušťce 1,5 cm s nápisem Mini A8 a se SIM kartou č. XY. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené S. K. částku 10 000 Kč.

3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání do všech jeho výroků. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 13 To 192/2019, odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl.


II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Namítl, že byla nesprávně posouzena otázka jeho protiprávního jednání a otázka zavinění, jakož i otázka příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem. Bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť došlo k jednostrannému a nesprávnému hodnocení důkazů, a na základě takto zjištěného skutkového stavu věci bylo nesprávně použito trestněprávní ustanovení trestního zákoníku, když pro odsuzující rozsudek nebylo zajištěno dostatek důkazů.

5. Dovolatel spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovým stavem konstruovaným soudy a provedenými důkazy. Tento extrémní rozpor pak vztahuje na dva základní okruhy dovolacích námitek. První z nich se týká přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a druhý pak přečinu nebezpečného pronásledování dle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. V prvém uvedeném případě rekapituluje skutková zjištění nalézacího soudu, jakož i některé pasáže výpovědi poškozené S. K. (dále jen „poškozená“) u hlavního líčení před soudem prvního stupně, a dospívá k závěru, že nebyl naplněn způsob provedení činu, jímž musí pachatel „vzbudit důvodnou obavu“. I v případě druhého okruhu jím koncipovaných právních kvalifikací má za to, že onen zákonný znak vzbuzení důvodné obavy o život, zdraví, případně o život osob blízkých poškozené, zde není dán, neboť poškozená sama ničeho takového netvrdí. Za těchto okolností by totiž s ním nepobývala dobrovolně pod jednou střechou. Pokud se v tomto duchu snažil předložit důkazy ve prospěch své obhajoby a snažil se prokázat, že šlo pouze o komunikaci mezi manžely v rozvodovém řízení, zejména v otázkách podnikání, tyto důkazy nebyly vůbec vzaty v potaz a navíc několikráte mu nebylo dovoleno pokračovat ve výpovědi, jak je patrno i z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu ze dne 24. 7. 2019. Pokud se tedy nemohl řádně k projednávané věci vyjádřit, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V případě přečinu porušování domovní svobody nadto dovolatel uvádí, že měl k dispozici klíč, neboť byt patřil i jeho matce, ani v tomto případě nedošlo k žádnému násilí či výhrůžkám a opět se tedy jedná o extrémní rozpor mezi skutkovou podstatou zjištěnou soudy a provedenými důkazy. Na svoji obranu navrhoval provedení dalších důkazů o tom, že to byla právě poškozená, která ho psychicky týrala a které šlo pouze o majetek, nicméně tyto důkazy nebylo dovoleno provést.

6. Dovolatel proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích včetně rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích zrušil a přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

7. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. řádu doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení a obsahu dovolání obviněného uvedl, že většina obviněným uplatněných námitek jím zvolené dovolací důvody formálně naplňuje, nicméně se jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Pokud jde o námitku tzv. extrémního nesouladu, soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň provedené důkazy pečlivě hodnotily v souladu s pravidly formální logiky. Pokud jde o první okruh relevantních námitek a naplnění znaků „důvodných obav“ v souvislosti s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, soudy se opřely zejména o výpověď obviněného, o výpověď poškozené a jejího syna A. K., jakož i o věcné důkazy, odborné vyjádření, kopie SMS zpráv a zcela přiléhavě dovodily naplnění znaku „důvodná obava o život či zdraví“, co se týče obou citovaných přečinů. Proto lze zcela odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku nalézacího soudu i usnesení soudu odvolacího. Pokud jde o nenaplnění objektivní stránky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku s tím, že dovolatel měl k dispozici klíč, i v tomto případě soudy vinu obviněného dovozovaly z jeho částečného doznání, z umístění nahrávacího zařízení v bytě poškozené, z její výpovědi i z výpovědi jejího syna, jakož i z listinných důkazů, především dopisu ze dne 20. 12. 2017 a žaloby o určení vlastnického práva, a také z důkazů věcných v podobě nahrávacích zařízení. I zde naplnění znaků „neoprávněně“ a „překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí“ soudy zcela přesvědčivě odůvodnily v příslušných pasážích odůvodnění svých rozhodnutí. Lze tak shrnout, že soudy zjištěné okolnosti, které nejsou v nesouladu s provedenými důkazy, právně hodnotily zcela správně a přiléhavě a jejich rozhodnutí nespočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

8. Pakliže dovolatel ve svých námitkách konstatuje porušení práva na spravedlivý proces, pokud jde o odepření pokračování jeho výpovědi a nepřipuštění jím navrhovaných důkazů, podle státního zástupce tím fakticky uplatňuje existenci tzv. opomenutých důkazů. Státní zástupce následně připomněl ustálenou judikaturu a již všeobecně vžitou definici tzv. opomenutých důkazů, a dodal, že o takovou situaci se v projednávané věci nejedná. Soudy se s námitkami obviněného řádně a přesvědčivě vypořádaly ve svých rozhodnutích a i usměrnění výpovědi obviněného je řešeno v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu společně se zamítnutím jeho důkazních návrhů. Proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

9. Okresní soud v Pardubicích zaslal vyjádření státního zástupce na vědomí obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 27. 12. 2019). Na toto reagoval obviněný replikou, v níž pouze uvedl, že vyjádření státního zástupce považuje za účelové, že trvá na svém dovolání a požaduje, aby jako replika na vyjádření státního zástupce byly předloženy připojené listiny. Těmito listinami jsou pak přepisy nahrávek, komunikace mezi ním a poškozenou, opatřené zároveň interpretačními poznámkami. K replice přiložil listinu ze dne 3. 1. 2020, kterou je doplnění jeho tvrzení a důkazů ve věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 125/2018, tedy ve věci určení vlastnického práva k nemovitosti darované poškozené. Součástí těchto podkladů jsou též jeho obsáhlá písemná vyjádření k soužití s poškozenou a zejména pak podrobné líčení jejích nekalých aktivit, jichž se měla vůči němu dopouštět. Jde o podklady, které uplatňuje v občanskoprávním řízení a kterými prokazuje, že nikoliv poškozená, nýbrž právě on je obětí konfliktních vztahů mezi nimi v posledních několika letech.


III. Přípustnost dovolání


10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné (§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu), bylo podáno osobou oprávněnou (§ 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. řádu), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání podat (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. řádu) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Dospěl však k závěru, že dovolání obviněného jako celek je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání

11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

12. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu).
    13. V tomto ohledu některé námitky obviněného, které uplatnil s poukazem na uvedený dovolací důvod, nemohly obstát. Jednalo se předně o jeho výhrady, jimiž zpochybňoval správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).
      14. Nejvyšší soud připouští, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

      15. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal.

      16. Pokud obviněný spatřoval naplnění shora citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v posuzované věci oba soudy nižších instancí porušily jeho právo na spravedlivý proces (garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když nepřipustily jeho důkazní návrhy v podobě listin a audiozáznamů, stejně jako jeho vlastní vyjádření v rámci výpovědi a vyjádření před soudy obou stupňů, Nejvyšší soud především v obecné rovině konstatuje, že takové výhrady jsou námitkami procesního, resp. skutkového, a nikoli hmotněprávního charakteru, které stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. K případnému tzv. „opomenutí důkazů“ nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

      17. Námitka obviněného stran nezajištění dostatku důkazů k vyslovení jeho viny a výhrada fakticky formulovaná jako existence tzv. opomenutých důkazů není v textu dovolání doplněna žádnou konkrétní specifikací, o jaké důkazy by se mělo jednat. Toliko v závěru svého podání obviněný obecně zmiňuje provedení důkazů o tom, že právně poškozená jej psychicky týrala, šlo jí pouze o majetek, a že tyto důkazy mu nebylo umožněno provést. K takto tematicky úzce vyměřené námitce lze ve světle odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zmínit, že nepovažovaly za nikterak problematické zjištění, že vzájemné vztahy mezi obviněným a poškozenou byly po delší období napjaté v důsledku jejich vzájemného odcizení z důvodu rozvodového řízení a nutnosti vypořádat majetkové poměry. V širším rozsahu lze pak plně odkázat na konkrétní pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i usnesení soudu odvolacího, jak je vymezil ve svém vyjádření též státní zástupce. Nutnost korekce šíře výpovědi obviněného v průběhu hlavního líčení je výslovně řešena na str. 3, bod 5. písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, obdobný postup musel zvolit též soud odvolací při veřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 (viz č. l. 270 spisu).

      18. V těchto souvislostech je zejména ve vztahu k řízení před nalézacím soudem třeba zmínit ustanovení § 203 odst. 1 tr. ř., podle kterého hlavní líčení řídí a, nestanoví-li zákon jinak, dokazování provádí předseda senátu. V dalším pak totéž ustanovení řeší otázky možnosti pověřit provedením jednotlivého důkazu či úkonu osoby odlišné od předsedy senátu popř. možnost žádat, aby ta která procesní strana důkaz mohla provést sama. Každopádně z tohoto ustanovení pramení exkluzivní postavení předsedy senátu, pokud jde o organizaci hlavního líčení, přičemž předseda senátu má v rukou nejen technický průběh, nýbrž i samotný obsah důkazního řízení. Rozhodně si pak obviněný nemůže nárokovat, aby sám určoval, v jakém rozsahu a k jakým otázkám se bude v rámci vlastního výslechu vyjadřovat, zvláště pak za situace, kdy nalézací soud i soud odvolací dospěly k závěru, že jeho vyjádření je natolik široké, že zcela přesahuje důkazní potřebu v dané trestní věci. Je přitom povinností nalézacích soudů s náležitou procesní ekonomií a rychlostí vést důkazní řízení v potřebném a dostatečném rozsahu pro možnost meritorního rozhodnutí ve věci. Objem provedeného důkazního řízení v této trestní věci lze považovat za v zásadě dostačující, jak konec konců vyplývá z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu. V rozhodnutí soudu prvního stupně bylo řádně odůvodněno, proč nebyly provedeny ostatní důkazy, týkající se např. výpovědi svědkyně R. B. (viz str. 3 – 4, bod 9. rozsudku), pokud obviněný opakovaně navrhoval provést důkazy zvukovými nahrávkami, popř. listinami prokazujícími jím tvrzené negativní kvality osoby poškozené, těmito důkazními návrhy se zabýval nalézací soud na str. 7, bod 27., na str. 8 pod body 30. – 31. pak řešil nepotřebnost eventuálního znaleckého zkoumání osoby poškozené či obviněného. Tentýž okruh důkazních návrhů je pak řádně hodnocen a z hlediska jejich zamítnutí odůvodněn i v rozhodnutí soudu odvolacího, jak vyplývá z bodů 13., 14. a 17. jeho usnesení.

      19. Je tedy naprosto zřejmé, že v kompletní šíři návrhu obhajoby na doplnění dokazování se soudy obou stupňů těmito návrhy řádně zabývaly, tyto návrhy vyhodnotily jako nadbytečné. Odůvodnění tohoto závěru považuje i dovolací soud za přiléhavé a vyčerpávající a plně se s ním ztotožňuje. Soudy logicky vyargumentovaly, proč jsou neprovedené důkazy nadbytečné, tj. s přihlédnutím ke zbývajícímu rozsahu dokazování, hodnocení věrohodnosti usvědčujících svědeckých výpovědí, listinných a věcných důkazů. Rozhodně tedy ve věci nelze konstatovat existenci tzv. opomenutých důkazů, potažmo z toho obviněným dovozované porušení práva na spravedlivý proces.

      20. Dále je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 2 – 8 rozsudku nalézacího soudu a str. 2 – 5 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ve výroku o vině obviněného plně ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně a podrobně zdůvodnil. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč ji neuvěřily. Na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů sice lze ve stručnosti toliko odkázat, nicméně je zjevné, že svůj závěr o vině obviněného učinily na základě vyhodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené, jakož i jejího syna A. K., z nalezených, zajištěných a odborně hodnocených věcných důkazů, SMS komunikace a souvisejících listinných důkazů, zejména pocházejících z občanskoprávních sporů mezi obviněným a poškozenou, z nichž vyplývá autentický a pravý stav věci, zejména pokud jde o vztah obviněného k dotčené nemovitosti. Výčet přímých i nepřímých důkazů tvoří jednoznačně ucelený řetězec důkazů umožňující vyslovení závěru o vině obviněného bez jakýchkoli přetrvávajících důvodných pochybností. Již výše bylo zdůrazněno, že není úkolem Nejvyššího soudu, coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že oba soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o eventuálním porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Obecně je možno též uzavřít, že námitky, které obviněný uplatňuje v dovolání, jsou toliko opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozího řízení, s níž se postupně nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.

      21. Je tedy možno zároveň uzavřít, že výše popsané námitky obviněného stran porušení práva na spravedlivý proces, nedostatečnosti důkazních prostředků, opomenutí důkazů a extrémního rozporu mezi skutkovým stavem zjištěným soudy a provedenými důkazy dány nejsou a nevzniká tedy ani prostor pro případnou ingerenci Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Takové námitky nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť jde o námitky svojí podstatou skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně obviněný domáhal odlišného způsobu hodnocení důkazů a v důsledku toho změny skutkových zjištění v jeho prospěch. Nejde tedy o námitky podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

      22. Pod uvedený dovolací důvod naopak lze podřadit námitky obviněného o tom, že nebyly naplněny jednotlivé znaky projednávané trestné činnosti. V tomto ohledu dovolatel namítá u přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku i u přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku absenci zákonného znaku vzbuzení důvodné obavy, resp. obavy o život nebo zdraví poškozeného či o život nebo zdraví osob jemu blízkých. Zcela správně v tomto ohledu státní zástupce ve svém vyjádření plně odkazuje na příslušné pasáže rozsudku nalézacího soudu obsažené v bodech 16.-24., 28.-29. a 33.-41., jakož i v odůvodnění usnesení nalézacího soudu pod body 13.-16. Lze tak shrnout, že soudy obou stupňů věnovaly náležitou pečlivost odůvodnění jednotlivých znaků projednávané trestné činnosti, včetně znaků rozporovaných obviněným. Řádně vyložily, z jakých skutkových zjištění vychází, když poškozená měla s obviněným problémy a obdobné zkušenosti již z doby minulé, konkrétně od roku 2017 docházelo k opakovaným verbálním, ale i fyzickým střetům např. i mezi obviněným a synem poškozené, obviněný se do bytu pokoušel již jednou v minulosti dostat pod záminkou odnesení vlastních věcí, přičemž u konfliktu asistovala též policejní hlídka apod. Samozřejmě je třeba zdůraznit i samotný obsah verbálních výhrůžek, které obviněný pronášel pravidelně osobně vůči poškozené v kontextu celého jeho dalšího počínání, které spočívalo v instalaci tří sledovacích zařízení umožňujících nelegální odposlech; obviněný vyhrožoval i fyzickou likvidací rodině poškozené na Ukrajině, jejím uvězněním či deportací z území České republiky i s jejím synem. Pokud se opakovaně domáhal přehodnocení obsahu výpovědi poškozené u hlavního líčení, je třeba odkázat na již výše uvedené pasáže o nemožnosti odlišného hodnocení výsledků důkazního řízení za situace, kdy nebyl shledán extrémní rozpor mezi obsahem prováděných důkazů a skutkovými vývody soudů obou stupňů. Přesto lze odkázat na bod 15. písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu, který se zejména touto opakovaně rozporovanou záležitostí do detailu zabývá. Verbální vyjádření obviněného pak byla dostatečným způsobem demonstrována též SMS komunikací bezprostředně obsahově související.

      23. Pokud se tedy obviněný měl dopustit jednání spočívajícího v tom, že v bytě poškozené instaloval ve dvou pokojích elektronické zařízení umožňující přeposílat zvuk na předvolené telefonní číslo, tuto skrytě odposlouchával a totožné zařízení umístil též v jejím motorovém vozidle, neustále vyhledával její přítomnost a zasílal obtěžující SMS zprávy, při osobním kontaktu ji osobně napadl a vyhrožoval, že pokud nepodepíše dohodu o vypořádání majetku, začne podle abecedy zabíjet její rodinu na Ukrajině a nechá poškozenou zavřít do vězení, nebo tato bude deportována z České republiky i s jejím synem A., logicky musela mít poškozená z takovéhoto jednání strach a obavy o život a zdraví své i ostatních členů její rodiny, čímž i dovolací soud shledává naplněnými příslušné znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť jinému vyhrožoval usmrcením a jinému těžkou újmou způsobem, který mohl vzbudit důvodnou obavu, a jiného dlouhodobě pronásledoval tím, že jej sledoval, a toto jednání nepochybně bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví poškozené, nebo o život a zdraví osob jí blízkých. Je třeba zopakovat, že obdobné počínání obviněného bylo poškozenou zaregistrováno i v minulosti, když jí instaloval odposlouchávací zařízení do dámské kabelky, a pokusil se narušit její soukromí vniknutím do obývaného bytu. Pokud jde o počínání obviněného v časovém úseku přesahujícím dva měsíce, které bylo popsaným způsobem evidentně intenzivní a nátlakové, nelze než vyjádřit plný souhlas s právní kvalifikací aplikovanou nalézacím i odvolacím soudem, na čemž ničeho nemění ani popěrné stanovisko dovolatele ohledně nenaplnění objektivní stránky projednávané trestné činnosti.

      24. Obdobnou problematikou je pak i námitka dovolatele, že nemohl spáchat přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neboť měl v legálním držení klíč od bytu, tento patřil v minulosti jeho matce, tudíž z jeho argumentace vyplývá, že jeho vstup do bytu není možno považovat za protizákonný. I v tomto případě se s obhajobou obviněného soudy zcela přesvědčivě vypořádaly pod body 10. – 14., 32. – 41. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a pod body 11. – 12. odůvodnění usnesení soudu odvolacího. Z provedeného dokazování, zejména z vyjádření poškozené i jejího syna, jakož i z listinných důkazů pocházejících zejména z občanskoprávních spisů přesvědčivě vyplynulo, že v inkriminovaném období poškozená již žila striktně odděleně od obviněného jako svého manžela, a že v minulosti jí předmětný byt byl darován matkou obviněného. Pokud poškozená dospěla k závěru, že tento byt hodlá nadále užívat pouze ona a její syn, nechala vyměnit zámky, zřetelně a výslovně dala obviněnému najevo, že si jeho přítomnost v bytě nepřeje, což nakonec, jak již bylo výše uvedeno, bylo řešeno i v rámci incidentu, při kterém se obviněný domáhal vstupu do bytu a při němž asistovala i Policie ČR. Že obviněnému nebyl byt přístupný, pak vyplývá i z dokladovaného listinného materiálu, kdy se sám v rámci občanskoprávního řízení vyjadřuje, že do bytu přístup nemá. Byť nebylo provedeným dokazováním spolehlivě prokázáno, jakým způsobem si obviněný opatřil klíč, kterým byt otevřel, je zcela zřejmé, že do tohoto bytu vnikl, aby zde nainstaloval odposlouchávací zařízení, k čemž se konec konců doznal a což bylo bez pochyb prokázáno nálezy věcných důkazů na místě činu. Již soudy nižších stupňů správně poukazovaly na to, že pokud by měl do bytu běžný přístup, nebylo by důvodu, aby v nepřítomnosti poškozené a jejího syna byt navštívil za účelem instalace odposlouchávacího zařízení. Přihlédne-li se k právnímu režimu bytu, který obývala poškozená se svým synem, a k tomu, jakým způsobem postupoval obviněný, je zcela nepochybné, že tento neoprávněně vnikl do obydlí jiného, přičemž překonal překážku, jejímž účelem je právě zabránit takovému vniknutí. Proto ani v případě právní kvalifikace jako přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku soudy žádným způsobem nepochybily a skutkově plně vystihly jednání obviněného subsumované pod uvedenou právní kvalifikaci.

      25. V těchto souvislostech opět bez bližšího odůvodnění obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítal též nesprávné posouzení otázky zavinění a příčinné souvislosti. Vzhledem k tomu, že svoji námitku nedoplnil jakoukoliv podrobnější argumentací, je možno pouze v obecné rovině shrnout, že ani dovolací soud neshledává jakéhokoliv interpretačního či aplikačního problému, který by se dotýkal příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Je totiž zcela evidentní, že svým šikanózním postupem vůči poškozené narušil hned tři zájmy chráněné trestním zákoníkem, jak velice pečlivě při posouzení právní kvalifikace zhodnotil již nalézací soud v bodech 32. a násl. písemného vyhotovení odsuzujícího rozsudku. Nalézací soud v této pasáži velice podrobně vymezil, které části jednání obviněného považuje za ten který zákonný znak projednávané trestné činnosti, a nevzniká nejmenších pochyb o tom, vůči komu své jednání praktikoval, co bylo jeho obsahem a že šlo evidentně o jednání zastrašující, tedy krom zájmu na ochraně domovní svobody porušil zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití a vyvolal u poškozené důvodné obavy o život či zdraví jí samotné či osob příbuzných. V těchto souvislostech nalézací soud přiléhavě odkázal i na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou zejména rozhodnutími ve věcech vedených pod sp. zn. 3 Tdo 1625/2016, 3 Tdo 1360/2014, 3 Tdo 89/2017, 7 Tdo 149/2015 a 7 Tdo 902/2012. Je třeba v duchu argumentace dovolatele plně přisvědčit závěrům soudů nalézacího i odvolacího, že se svého jednání dopustil v úmyslu přímém dle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť evidentně věděl, že svým jednáním poruší nebo ohrozí zájmy chráněné trestním zákoníkem a pokud takovéto porušení nebo ohrožení evidentně způsobil, svědčí to o jeho vůli čin spáchat.

      26. Z těchto závěrů se tedy podává, že v daném případě se jedná o správné právní posouzení skutku, neboť popis skutku uvedený ve výroku o vině rozsudku soudu nalézacího je v souladu s právními větami obsahujícími formální zákonné znaky skutkových podstat konkrétních trestných činů.

      27. Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné, de facto totožné námitky obsažené v dovolání uplatnil již ve své obhajobě jak před soudem prvního stupně, tak v odvolání, přičemž oba nižší soudy se s nimi již v rámci svých rozhodnutí vypořádaly. K tomuto lze poukázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

      28. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. řádu) Nejvyšší soud podané dovolání jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné, když bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, a dílem relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplněn nebyl.

      29. Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

      P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

      V Brně dne 29. 1. 2020


      JUDr. Jan Bláha předseda senátu


                                          Vypracoval:
      Mgr. Pavel Göth