Rozhodnutí NS

20 Cdo 1714/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/07/2020
Spisová značka:20 Cdo 1714/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1714.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Nájem bytu
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
předpisu č. 142/94Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 1714/2020-112


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Lesní společnost Přimda, s. r. o., se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Konviktská 291/24, identifikační číslo osoby 45351899, proti povinné J. P., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova 228/0, pro 72 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 EXE 1253/2013, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. listopadu 2019, č. j. 5 Co 305/2019-50, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:

1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 9. 2019, č. j. 5 EXE 1253/2013-37, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Davidem Konczem, Exekutorský úřad Cheb, pod sp. zn. 074 EX 05539/13, pro uspokojení pohledávky oprávněné (v jejímž označení se soudy obou stupňů dopustily zřejmé nesprávnosti, neboť oprávněná je od 25. 9. 2015 právní formou společnost s ručením omezeným) ve výši 72 250 Kč s příslušenstvím. Exekučním titulem je v posuzované věci platební rozkaz Okresního soudu v Tachově ze dne 21. 8. 2012, č. j. 22 C 486/2012-21, kterým byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné z titulu dlužného nájemného částku ve výši 72 250 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile za každý den prodlení, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení, z částky 3 765 Kč od 21. 9. 2011 do zaplacení, z částky 4 265 Kč od 21. 10. 2011 do zaplacení, z částky 4 265 Kč od 21. 11. 2011 do zaplacení, z částky 8 565 Kč od 21. 12. 2011 do zaplacení, z částky 8 565 Kč od 21. 1. 2012 do zaplacení, z částky 8 565 Kč od 21. 2. 2012 do zaplacení, z částky 8 565 Kč od 21. 3. 2012 do zaplacení, z částky 8 565 Kč od 21. 4. 2012 do zaplacení, z částky 8 565 Kč od 21. 5. 2012 do zaplacení a z částky 8 565 Kč od 21. 6. 2012 do zaplacení, a dále zaplatit náklady řízení ve výši 3 610 Kč. Námitku povinné ohledně nepřiměřenosti výše poplatku z prodlení soud prvního stupně neuznal a poukázal na rozdílnost mezi institutem smluvních úroků ve spotřebitelských smlouvách resp. úvěrech (kde kumulace různých sankcí a jejich nepřiměřená výše může vést ke zjevné nespravedlnosti) a institutem zákonného poplatku z prodlení u nájemních vztahů, který nelze v exekučním řízení přezkoumávat.

2/ K odvolání povinné Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 1. 11. 2019, č. j. 5 Co 305/2019-50, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Rozpor s dobrými mravy v souvislosti s výší poplatku z prodlení nedovodil, nepovažoval-li za podstatné, že výše poplatku byla určena podle dnes již neúčinného předpisu (podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále „nařízení vlády č. 142/1994 Sb.“). Odkázal na relevantní (týkající se totožného právního institutu) rozhodovací praxi Ústavního soudu (konkrétně na nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2006, sp. zn. Pl. ÚS 30/04 /N 55/40 SbNU 533; 261/2006 Sb./, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2017, sp. zn. II. ÚS 3536/16), jakož i dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 354/2016), podle níž výše poplatků z prodlení tak, jak je tomu v projednávané věci, rozpor s dobrými mravy nezakládá.

3/ Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále „o. s. ř.“), vymezila tak, že odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) posoudil „
vymezenou právní otázku jinak, než je řešena v judikatuře dovolacího soudu (či tato otázka dosud nebyla řešena dovolacím soudem), a tato otázka měla být posouzena jinak“. Vznesenou otázkou je, zda „vymáhání poplatku z prodlení v exekučním řízení ve výši 2,5 dlužné částky promile denně je v souladu s dobrými mravy a principy právního státu za situace, kdy došlo k zásadním změnám právním úpravy“. Dovolatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, v němž byla dovozena povinnost obecných soudů (částečně) zastavit exekuční řízení v případě nepřiměřené výše vymáhaných úroků z prodlení, resp. zastavit exekuční řízení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti. V posuzované věci je vymáhán více než desetinásobek jistiny, což - se zřetelem k rozhodovací praxi dovolacího soudu (konkrétně k závěrům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016) a Ústavního soudu - nelze považovat za přiměřené plnění. Tato judikatura je podle názoru dovolatelky aplikovatelná rovněž na právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem, opačný závěr by představoval porušení principu rovnosti účastníků před soudem. Z vylíčených důvodů povinná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (srov. § 243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

5/ Nejvyšší soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že k ohlášené právní otázce nelze zvolit více hledisek přípustnosti dovolání, jestliže ta se z povahy věci vzájemně vylučují,
není-li zároveň dovolatelem blíže odůvodněno, na základě jakých důvodů tak činí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 2387/2019). Dovolatelka v rozporu s uvedeným požadavkem přípustnost dovolání opakovaně (tj. na vícero místech v textu dovolání) staví na dvou (či více) různých (protichůdných) předpokladech dovolání, z obsahu dovolání je nicméně (přesto) zřetelné, že povinná upřednostňuje předpoklad přípustnosti spočívající v rozporu řešených otázek s rozhodovací praxí dovolacího soudu, na jehož závěry povinná odkazuje, ať už přímým odkazem na konkrétní rozhodnutí či toliko v rovině přijatých právních závěrů.

6/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.

7/ Je-li z obsahu dovolání (přes zmíněné formulační nedostatky) zřejmé, že dovolatelka přípustnost dovolání založila na rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, rozhodnutí Nejvyššího soudu, o něž se dovolání opírá, neřeší oznámenou právní otázku (nejsou přiléhavá), neboť jejich závěry se zabývají (ne)přiměřenou výší smluvních úroků u spotřebitelských úvěrů (popř. půjček). Pro posuzovanou věc rozhodné poplatky z prodlení u nájemních smluv (výše těchto poplatků) nemají smluvní základ, neboť jsou pro oblast občanskoprávních vztahů stanoveny zákonem (a jejich výše je resp. byla na základě zákonného zmocnění určena podzákonnou normou, tj. nařízením vlády č. 142/1994 Sb., dále viz § 697 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Půjčky (a tím spíše spotřebitelské úvěry, na které se rovněž vztahují právní předpisy o ochraně spotřebitele) jsou svojí podstatou, obsahem i účelem odlišné od nájemních smluv, přičemž občanský zákoník pro každý z těchto závazkových typů stanovuje specifické podmínky pro jejich vznik, změnu, zánik, zajištění apod. Zákonem upravené právní instituty sankční povahy (úroky z prodlení, poplatky z prodlení, smluvní pokuta apod.) reflektují konkrétní typ závazkového vztahu, a proto i míra intenzity sankčního následku se může u jednotlivých závazkových vztahů lišit. Nelze proto analogicky odkázat na jiný druh smluvního závazku s předpokladem, že kritérium přípustnosti dovolání stavěné na odklonu odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu bude ve smyslu § 237 o. s. ř. řádně naplněno.

8/ Nejvyšší soud nadto ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že poplatek z prodlení stanovený v § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve výši 2,5 promile denně z dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení (tj. 91,25% ročně), je sám o sobě citelnou majetkovou sankcí, avšak jeho výši nelze považovat za nepřiměřenou nebo odporující dobrým mravům, neboť povinnost zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení v této výši nebrání sjednání rovněž smluvní pokuty zajišťující řádné placení nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 354/2016). Od těchto závěrů není důvodu se odchylovat ani v posuzované věci, je-li zcela pochopitelné (a legitimní), že exekučním titulem přiznaný poplatek z prodlení vycházel z tehdy (v době vzniku vymáhané pohledávky s příslušenstvím) platné právní úpravy.

9/ Přestože si je dovolací soud vědom právních závěrů Ústavního soudu vyslovených (nejen) v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, a týkajících se povinnosti obecných soudů (částečně) zastavit exekuční řízení v případě nepřiměřené výše vymáhaných úroků z prodlení, v uvedených případech šlo o problematiku sankčního zajištění smluvních závazků, konkrétně smluv o úvěru. Naopak, ve vztahu k poplatku z prodlení pro neplacení nájemného Ústavní soud v usnesení ze dne 30. května 2017, sp. zn. II. ÚS 3536/16, jednoznačně vyslovil, že „v rámci exekučního řízení skutečně není prostor pro jejich přezkoumávání“. V tomtéž usnesení rovněž dovodil, že v obecné rovině jsou poplatky z prodlení za dlužné nájemné či služby spojené s užíváním bytu možnou, tedy právně aprobovanou sankcí v případě řádného neplacení nájemného (srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2006, sp. zn. Pl. ÚS 30/04).

10/ Z hlediska ustanovení § 237 o. s. ř. uvedené závěry znamenají, že dovolatelka předestřenými námitkami nevystihla předpoklad přípustnosti dovolání, a dovolací soud proto dovolání podle § 243a odst. 1 o. s. ř. odmítá.

11/ K případným vadám řízení před odvolacím soudem či před soudem prvního stupně by dovolací soud přihlédl pouze u přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); dovolatelka ostatně své námitky tímto směrem nevedla.

12/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 7. 7. 2020


JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu