Rozhodnutí NS

33 Cdo 1124/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:33 Cdo 1124/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1124.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Neplatnost právního úkonu
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 1 o. s. ř.
§ 35 odst. 2 obč. zák.
§ 50a odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/18/2019
IV.ÚS 617/19
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
04/23/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 1124/2018-334


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. V., bytem v XY, zastoupené Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalovanému J. R., bytem v XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem se sídlem v Plzni, U Zvonu 11, o zaplacení 1.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 191/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2016, č. j. 10 Co 39/2016-264, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.666 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lukáše Kuhajdy, advokáta.


O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek
ze dne 13. 3. 2015, č. j. 12 C 191/2011-224, jímž Okresní soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu o zaplacení 1.500.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Žalovaný poté, co se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám, navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobkyně ohlásila uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř.
a přípustnost dovolání dovozuje z toho, že „
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále v právních otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“. Z obsahu dovolání se podává, že odvolacímu soudu především vytýká, že při posouzení platnosti smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dne 25. 11. 2003 postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, potažmo judikaturou Ústavního soudu, resp. že v rozporu se závěry přijatými Ústavním soudem v rozhodnutí ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a Nejvyšším soudem v rozhodnutích ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1028/2009, ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2090/2013, ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2317/2012, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5646/2015, ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3389/2015, ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1303/2008, ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3642/2013 a ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1890/2011, „neučinil ničeho, aby se pokusil vyložit smysl smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 25. 11. 2003 a vůli smluvních stran v okamžiku uzavření této smlouvy za respektování pravidla, kdy má mít přednost takový výklad právního jednání, který zakládá jeho platnost před výkladem, který zakládá neplatnost takového jednání“. Prosazuje, že nebyl-li termín uzavření kupní smlouvy ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě uveden jednotně, měly soudy tuto nejasnost odstranit výkladem dotčených smluvních ujednání. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neurčitá pro absenci předmětu koupě a kupní ceny, resp. namítá, že při řešení této právní otázky odvolací soud nerespektoval závěry dovozené v rozhodnutích Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98 a ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 1005/07 a v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012 a ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009. Závěrem odvolacímu soudu vytýká, že pokud posoudil smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě o smlouvě budoucí jako neplatnou, odchýlil se od právního závěru, který dovodil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011. Za dosud neřešenou považuje právní otázku „zda je možné označit za nepřiměřenou takovou smluvní pokutu, jejíž výše je totožná pro obě smluvní strany a kterou může druhá ze smluvních stran vymáhat v případě porušení povinnosti“.

Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.), je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu.

Výkladem právních úkonů za použití pravidla uvedeného v § 35 odst. 2 obč. zák. se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval opakovaně (viz např. rozhodnutí ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013, ze dne ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012). Základní princip výkladu právních úkonů, který se promítl do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zakotvil ve své judikatuře i Ústavní soud (např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu může výklad právního úkonu směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je - jak již bylo zmíněno - aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, a ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99).

Podle § 50a odst. 1 obč. zák. se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o smlouvě budoucí uzavřená dne 25. 11. 2003 trpí takovými nedostatky ve vztahu k podstatným náležitostem, že je není možno překonat ani výkladem, neboť by bylo nutné projevy účastníků doplňovat či dokonce nahrazovat. Z posuzované smlouvy o smlouvě budoucí kupní totiž nelze jednoznačně určit dobu, do které mají účastníci uzavřít kupní smlouvu; tato je totiž stanovena v bodu III. 3. smlouvy odlišně, než v jejím bodu IV. 4.; protože v každém z ujednání je uveden jiný časový okamžik, nelze ani za pomocí výkladu právního úkonu postavit najisto, zda vůlí smluvních stran bylo uzavřít kupní smlouvu v době stanovené v bodu III. 3. nebo tak, jak je sjednáno v bodu IV. 4. Rozdílný způsob určení doby, do které má být kupní smlouva uzavřena, zakládá důvod (absolutní) neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí jako celku. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud si byl vědom zásady priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, lze však přisvědčit jeho závěru, že popsaný vnitřní rozpor smlouvy o budoucí kupní smlouvě není možné za pomoci zákonných výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. odstranit, neboť volbu mezi termíny, které si smluvní strany ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě sjednaly pro uzavření kupní smlouvy, by musel provést soud a nahradil by tím vůli smluvních stran.

Lze uzavřít, že odvolací soud se od tezí přijatých ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu, nikterak neodchýlil. Trpěla-li smlouva o smlouvě budoucí ze dne 25. 11. 2003 takovými nedostatky ve vztahu k podstatným náležitostem takovéto smlouvy jako v posuzovaném případě, správně dovodil, že tyto nedostatky nelze odstranit výkladem obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.; nahradil či změnil by totiž již učiněné projevy vůle. Použití zákonných výkladových pravidel však směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.

Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že ze smlouvy nesprávně zjistil, jaká byla skutečná vůle smluvních stran, pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění totiž nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit; je pro dovolací soud závazný.

Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro jejich řešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Takovou není žalobkyní formulovaná otázka „zda je možné označit za nepřiměřenou takovou smluvní pokutu, jejíž výše je totožná pro obě smluvní strany a kterou může druhá ze smluvních stran vymáhat v případě porušení povinnosti“, popř. otázka „posouzení přiměřenosti smluvní pokuty k zajišťované povinnosti“. Již proto, že ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 25. 11. 2003, která je absolutně neplatná pro absenci podstatných náležitostí, nevznikl účastníkům žádný závazek hlavní, nemohl - logicky vzato - vzniknout ani závazek akcesorický (závazek zaplatit smluvní pokutu), který slouží k zajištění hlavního závazku.

Žalobkyně sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesla.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. 11. 2018


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu