Rozhodnutí NS

22 Cdo 606/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:22 Cdo 606/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.606.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/27/2019
I.ÚS 2445/19
I.ÚS 2445/19
JUDr. Tomáš Lichovník
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 606/2019-401

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně a) A. H., narozené XY, bytem v XY, b) A. B., narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Darinou Šustkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Divadelní 9, proti žalovaným 1) B. B., narozenému XY, bytem v XY, 2) Z. G., narozenému XY, bytem ve XY, 3) J. G., narozenému XY, bytem ve XY, 4) J. G., narozenému XY, bytem v XY, všem zastoupeným JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 21, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 81/2016, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2018, č. j. 57 Co 386/2017-385, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Každá ze žalobkyň je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 1 545,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaných JUDr. Pavla Nastise.

Odůvodnění:

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, č. j. 13 C 81/2016-334, ve znění usnesení ze dne 20. 7. 2017, č. j. 13 C 81/2016-344, a doplňujícího rozsudku ze dne 19. 6. 2018, č. j. 13 C 81/2016-370, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly určení, že žalobkyně a) je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti id. 5/12 na nemovitostech blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a výroku doplňujícího rozsudku, žalobkyně b) je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/4 na těchto nemovitostech, žalovaný 1) je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/6 na těchto nemovitostech a každý ze žalovaných 2), 3) a 4) je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/18 na těchto nemovitostech (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 57 Co 386/2017-385, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně b) nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Uvádí, že žalobkyně b) nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/4 na nemovitostech na základě postupní smlouvy ze dne 3. 8. 1973, uzavřené mezi B. B. jako převodkyní a žalobkyní b) a A. B. ml., který byl jejím manželem, jako nabyvateli do svého výlučného vlastnictví, a nikoli na základě právního nástupnictví po A. B. ml. Jelikož žalobkyně b) není zapsána jako vlastník příslušného spoluvlastnického podílu v katastru nemovitostí, má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva. V této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4593/2010. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a určil, že žalobkyně b) je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/4 na nemovitostech, příp. aby rozsudek odvolacího i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Považují za správný závěr odvolacího soudu, že ani žalobkyně b) nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, neboť i v jejím případě by muselo být nejprve v rámci dědického řízení po A. B. ml. rozhodnuto, které věci spadají do společného jmění žalobkyně b) a A. B. ml. a které jsou předmětem dědictví. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobkyň odmítl, příp. zamítl.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz).

Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016)

Pro posouzení toho, zda žalobkyně řádně uvedly, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je nutné poukázat na následující:

Odvolací soud vyšel z toho, že spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/4 na nemovitostech, k němuž je v řízení požadováno určit vlastnické právo žalobkyně b), nebyl v dědickém řízení po zůstaviteli A. B. ml., který zemřel v roce 1995, projednán. Uvedl, že mimo řízení o dědictví nelze deklaratorním rozhodnutím určit, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví, která nebyla v dědickém řízení dosud projednána. Proto uzavřel, že žalobkyně b) jako právní nástupkyně A. B. ml. nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva. Poznamenal, že žalobkyně b) a A. B. ml. nabyli na základě postupní smlouvy uzavřené dne 3. 8. 1973 mezi B. B. jako převodkyní a žalobkyní b) a A. B. ml. jako nabyvateli, kteří byli manželi, spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 na nemovitostech do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V takovém případě musí být v dědickém řízení po A. B. ml. nejprve vyřešeno, co spadá do vypořádání společného jmění (dříve bezpodílového spoluvlastnictví) manželů [žalobkyně b) a A. B. ml.] a co je předmětem dědictví. Proto není dán naléhavý právní zájem žalobkyně b) na požadovaném určení vlastnického práva.

Žalobkyně v dovolání namítají, že žalobkyně b) nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/4 na nemovitostech na základě výše uvedené postupní smlouvy přímo do svého výlučného vlastnictví. Není-li žalobkyně b) zapsána jako vlastník tohoto spoluvlastnického podílu v katastru nemovitostí, má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva. Jinými slovy žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně b) a A. B. ml. nabyli spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 na nemovitostech do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů a že z tohoto důvodu musí být v dědickém řízení po A. B. ml. nejprve vyřešeno, co spadá do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a co je předmětem dědictví.

Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně b) je založeno na řešení (prejudiciální) otázky, a to zda žalobkyně b) nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/4 na nemovitostech na základě postupní smlouvy ze dne 3. 8. 1973 přímo do svého výlučného vlastnictví (a A. B. ml. spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/4 na nemovitostech do svého výlučného vlastnictví), nebo zda spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 na nemovitostech nabyli žalobkyně b) a A. B. ml. do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů, přičemž v takovém případě by muselo být v dědickém řízení po A. B. ml. nejprve vyřešeno, co spadá do vypořádání společného jmění manželů a co je předmětem dědictví.

Žalobkyně však vzhledem k této (prejudiciální) právní otázce nevymezují v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Namítají pouze, že žalobkyně b) nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/4 na nemovitostech na základě postupní smlouvy ze dne 3. 8. 1973 přímo do svého výlučného vlastnictví, a proto má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Žalobkyně v této souvislosti neformulují žádnou právní otázku, neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považují za naplněný a z jakého důvodu považují za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že na základě postupní smlouvy nabyla žalobkyně b) a A. B. ml. spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a proto musí být v dědickém řízení po A. B. ml. nejprve vyřešeno, co spadá do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a co je předmětem dědictví. Pouhá polemika s právním posouzením provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nemůže založit přípustnost dovolání.

Jelikož v dovolacím řízení nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, že žalobkyně b) nabyla na základě postupní smlouvy ze dne 3. 8. 1973 spolu s A. B. ml. spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 na nemovitostech do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a ani závěr, že z tohoto důvodu musí být v dědickém řízení po A. B. ml. nejprve vyřešeno, co spadá do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a co je předmětem dědictví, nemůže se dovolací soud zabývat posouzením právní otázky, zda má žalobkyně b) naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/4 na nemovitostech za (žalobkyněmi formulovaného) předpokladu (ze kterého však odvolací soud nevycházel), že tento spoluvlastnický podíl nabyla žalobkyně b) na základě postupní smlouvy ze dne 3. 8. 1973 do svého výlučného vlastnictví.

Dovolací soud nad rámec výše uvedeného jen na okraj poznamenává, že nemají-li žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem (a tuto právní otázku ani nelze na základě uvedeného podrobit dovolacímu přezkumu), nezabýval se dovolací soud dalšími námitkami žalobkyň, jež se vztahují k výsledkům restitučního řízení a rozhodnutím správních orgán vydaných v souvislosti s projednávanou věcí. Tyto námitky totiž nesměřují k otázce naléhavého právního zájmu, ale k otázce možného nabytí vlastnického práva žalobkyň (tedy k věci samé), kterou však odvolací soud pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyň neřešil a na níž není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení:Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 21. 5. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu